Duben 2020

Roušková (pohádka)

3. dubna 2020 v 17:12
Trochu jsem váhala, co napsat. Nálady se mi mění jako barvy na semaforu. Ze dne na den jsem se stala učitelkou, kuchařkou, uklízečkou, kulturní referentkou i švadlenou a z domova pracující ženou. Pokud to tedy vůbec lze.

Ano, mohlo by se říci, že kuchařkou i uklízečkou jsem již byla, ne však na plný úvazek jako nyní. Nevím, co je otravnější. Vlastně vím, ŠKOLA. Od prvního dne bojuji. Mé znalosti zatím sice postačují, avšak žákyně nespolupracuje. Miluje společnost a týmové práce, to však nemohu sloužit.

Ještěže starší dítko funguje samo. Šití roušek mi přijde jako psychická terapie po "pošahaném " dni. Mám pocit, že alespoň něco dává v mém životě smysl. Stroj přede a já si urovnávám myšlenky.

Co všechno se za dvacet dní změnilo? Všechno. Celý svět se změnil. Lidé kolem nás ukázali své pravé charaktery. Uvědomili jsme si, na kom nám záleží. Neskutečná vlna dobra se zvedla a ukázala sílu našeho národa. Dojímaly mě fotky stařen sedících za šicími stroji i učící se děti této zručnosti.

Je neuvěřitelné, kolik šicích strojů se v Čechách vůbec nachází! Nechápu, že se mezi námi vyskytují lidé, kteří roušky z poštovních zásilek kradou a také jinak zneužívají důvěřivosti seniorů v době, kdy jim máme pomáhat nejvíce.
A teď už dost přemýšlení, budu Vám vyprávět příběh. Pravdivý příběh o tom, jak všechno má nějaký důvod, smysl a pravý čas.

Když jsem byla malá holčička, obě mé babičky šily, pletly i háčkovaly. A protože mě obě moc milovaly, chtěly mě všechno naučit. Já raději lítala s míčem po hřištích. Občas jsem ale poseděla a snažila se pobrat jejich cenné rady. Většinou to končilo větou: "Jandulko, práce kvapná, málo platná" nebo "Jandulko, trpělivost plodí růže."
Kolikrát mi v posledních dnech tato slova zněla v uších.

Když jsem s vyhlášením karantény prošla zásobu látek, narazila jsem na takovou zvláštní. Patřila jedné z mých babiček. Je žlutá a má na sobě děti, kvítí a motýly. Je jistě přes padesát let stará, avšak neskutečně pevná. Už jako dítěte se mě babička ptala, zda z ní nechci něco ušít. Popravdě mi přišla i tenkrát dost staromódní.

Čas od času se mě ptávala, ale uplatnění jsme nikdy nenašly. Babičce se moc líbila a měla ji uloženou ve staré dřevěné skřínce na vrchním místě. Když umřela, látku jsem si vzala a uložila ji do papírové krabice s mými látkami, kde ležela přes dvacet let. Až nyní jsem ji použila a ušila z ní roušky pro ty, které milovala nejvíce. Vím, že by byla na mě hrdá.