Březen 2020

KARANTÉNA

16. března 2020 v 12:53
Divná to doba a Češi to pojali po svém.

Čistější okna protější panelák snad nikdy neměl.

Kontejnery se naplnily do nezvyklých výšin.

Přidušená miminka se venčila parkem. (Potkala jsem včera několik kočárků hermeticky zabedněných tlustou dekou.)

Lesopark plný lidí v rouškách, kteří Vás obcházejí "bezkontaktně a na správnou vzdálenost", nelehký úkol v kopcovitém terénu.

Soused už veze na rudlíku čtvrtý veliký pytel brambor asi 20-25kg dle mého odhadu. Úplně se v těchto věcech nevyznám, ale dává mu to zabrat.

Jiní sousedi se již s dvěma dodávkami plnými potravin zabarikádovali. Od včera nevyšli ani na zahradu.

Mě honí z práce.

Kamarádka mi psala, že se snad raději nakazí, nebo půjde sedět za dvojitou vraždu svých dětí. Domácí výuka je trochu psycho.

Začínám šít roušky.

Hřiště mezi paneláky, jediný veselý bod široko daleko, dnes ráno totálně utichlo.

Druhá kamarádka přirovnala tento stav k Vánocům: "No, všichni jsme doma a žerem, pijem, čekáme na Ježíška, i když tentokrát Ježíška snad ani vidět nechci!" Upřímně mě pobavila.

A poslední moje postřehy jsou pozitivní. "Konečně můžu jíst svůj milovaný česnek." Nikdo nepřijde.

Domácí mazlíčci velmi ocení naší celodenní přítomnost.

Držme se. To dáme! Jdu makat.

Pohled na Karlovu ulici. (Nejfrekventovanější pražská ulice vedoucí ze Staromáku na Karlův most.)

Rouška nad zlato!

11. března 2020 v 14:41
Kdo by tomu mohl uvěřit ještě před pár dny. Nemožné se stalo skutečností. Děti houfně doma. Zavřené školy, zrušené akce. V neděli jsem litovala kamarádku z Itálie a už je to tady.

Jaká byla reakce při informaci neplánovaných prázdnin? Někteří z Vás děti nemají, jiní se to od svých ratolestí třeba ani nedozvědí. Má dcera mi to líčila po škole do telefonu:

"Mohla jsem se učit a já si toho nevážila. Já nechci, aby zavřeli školy. Chci se učit!" vyhrkla překotně s brekem. Nikdy bych nevěřila, že tato slova z jejich úst vypadnou. Ptala jsem se na ostatní reakce dětí. Povídala tedy dále: "Když to pan ředitel ohlásil, nastal klid, jen jsme po sobě pokukovaly. Přerušili to až dva uličníci, ti se začali hlasitě radovat. Pobízeli k radosti i ostatní děti, marně. Holčičkám bylo do breku a všichni byli jako opaření." Paní učitelka prý napařila Horáčkovi s Pažoutem poznámku, protože si z toho štěstí i stoupli na židli a nepřestávali se veselit.

Paní učitelka ještě večer rozeslala učivo k vytištění a odkazy na výukové zdroje. Vše jsem vytiskla, včetně mailu s instrukcemi a dala přístupová hesla prarodičům, neboť učivo bude docházet v průběhu dopoledne. Již od rána mi ze skupiny rodičů chodily informace a fota pilně se učících dětí z dceřiné třídy. Děda dorazil v 10h a začal zodpovědně nahrazovat paní učitelku. Donesl si noťas a postupoval dle pokynů. Lituji rodiče, kteří nemají takovýto "luxus" (prarodiče a tiskárnu).

Včera večer si také dcera hluboce posteskla: "Mami, ty mě nemáš ráda jako ostatní mámy." Koukala jsem na ni nechápavě. "Jak si na to zase přišla?" ptala jsem se smutně, neboť jsem viděla, že to myslí úplně vážně. "Ostatní děti nosily do školy dezinfekci, cucaly různé léky na imunitu a někteří měly i roušky," říkala. "Ty mi ani tu roušku nekoupíš!" dodala.

Ano, nevěřila jsem, že se někdy bude láska měřit na roušky.
Ano, nákupy jsem podcenila, možná trochu úmyslně. Nechtěla jsem být účastna toho šílenství.
Ano, miluji svojí dceru.

Co dodat? Málem mě omyli, ale spíš mě to vede k přesvědčení, že se musíme zvláště teď věnovat psychické stránce dětí. Toto tady nikdy nebylo a netušíme, jak to prožívají a vnímají!
A to je teprve začátek.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Benátky - město duchů

9. března 2020 v 11:25

Málem jsem to vzdala a článek nenapsala. Nebyla jsem si jista, zda to přinese něco správného a pozitivního v tomto psychicky náročném období. Je to spíše informace či obyčejný, avšak pravdivý příběh.

Včera ráno (pár hodin po vyhlášení izolace) jsem mluvila přes hodinu se svou dlouholetou kamarádkou žijící v Benátkách. Domov tam našla již před mnoha lety. Je vdaná za Itala a mají dvě malé děti.
"Změnilo se to tu v město duchů a vymizela italská radost ze života. My jsme na tom celkem dobře, jídlo máme, ale už od včera je to boj. Můžeš si koupit auto, skútr, kabelku, značkové šaty, ale žrádlo ne. Lidé mají obavy, co bude dál.

A víš, co je nejděsnější?" ptala se mě. "To vážně nevím," odpověděla jsem pohotově. "Já do práce musím, manžel taky. Kdo bude s klukama? Přece jenom jsou malý. Prarodiče bydlí daleko a stejně by sem nemohli. To bychom ani nechtěli. Ale jdi do práce s tím, že nevíš, co se doma stane!

Školy a školky jsou zavřené do dubna. To je šílené, kdo mohl, děti odklidil pryč," vyprávěla smutným hlasem. Jejich ratolesti jsou ve věku 5 a 7 let a je jich všude plno. Zkoušela se domluvit s některým z rodičů, kteří zůstávají doma, avšak prozatím marně. Děti jsou v pohodě, budou prý pařit na netu a fakt se těší.

Takže jim kladla na srdce, co smí jíst a co ne. Neví, na jak dlouho jim zásoby vydrží a kdy se zase bude dát "normálně" nakoupit. "To to jídlo snad budu zamykat," povzdychla si. Bylo mi jí líto. "Tomu bych ani ve snu nevěřila, že je to možné.

Benátky bez lidí! Šílený pohled. Jak jsem si stěžovala, že se tu nedá ani projít, co bych za to teď dala," pokračovala v povídání. "Jo jo, buď ráda, že jste v pohodě. Nyní se tady teprve ukazuje, kdo je tvůj pravý přítel. Na koho se můžeš obrátit a spolehnout. A to už pak celý život nezapomeneš. Ale je to převážně dobrý národ, věř mi. Myslím, že u nás by to bylo o dost horší, kdyby se to stalo tam," a povídala a povídala.

Snad to nějak zvládnou, ale lidé jsou neskutečně silní, když musí.

Nechci si ani představit Václavák či Karlům most bez lidí. Doufám, že to nepředstavitelným i nadále zůstane.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora