Únor 2020

Koronavirus po Česku

28. února 2020 v 14:48
Buď moc koukám, nebo moc přemýšlím a nebo obojí. No řekněte sami.

Včera v podvečer jsem se vracela domů (autem) a proti mně na dvouproudové pražské silnici šly dvě ženy. Nebyly to však obyčejné ženy, které se snažily skoncovat tímto způsobem se svým "bídným" životem, i když skoro se jim to povedlo. Byly to ženy bez řidičského oprávnění či bez automobilu, snažící se zabezpečit svou rodinu před příchodem "horších časů" způsobem fyzicky náročným a velmi netypickým.

Vezly dva totálně přeplněné a neovladatelné vozíky z Lidlu. Letmo jsem viděla horu balených vod plus základní potraviny. Všichni řidiči měli co dělat, aby se jim bezpečně vyhnuli. Co je k tomu vedlo, vím přesně. Chodník je v té části velmi nerovný a přetížené vozíky zapadávaly kolečky do děr. Silnice je nová a hladká. Asi si riziko moc neuvědomovaly, ale bylo to vážně o hubu.

Před pár minutami mě opravdu doslal jiný pohled. Ani za nic na světě bych to nevyfotila, avšak bylo to nesmírně silné. Takováto fotka by byla odstrašující příklad, uvědomění, jak moc silná zbraň je strach.

Žena kolem šedesátky jela s "takovýmto" nákupem na invalidním vozíčku. Na klíně měla dvě plné banánové krabice s kartonem mléka, balení mouky, cukru atd. Na bočnicích měla pověšené balíky vod. Nemohla vůbec vidět, nechápu, jak řídila.

Do třetice ještě uvedu, že když jsem předevčírem přišla ráno do dětského pokoje, našla jsem na zemi vystříhané potraviny z letáků. Raději jsem se v tom moc nedloubala, ale bylo mi to jasné. Děti nejsou blbé. Vnímají, co se děje. Když vidí stav v obchodech, slyší nás dospělé, odposlechnou pasivně zprávy, poberou to po svém.

Prosím lidé, klíííííd, nechci někoho přejet!


KORONAVIRUS

26. února 2020 v 17:01

Musela jsem to prodýchat, odříkat desatero a zkusit to pobrat, i když to byl záhul. Před chvílí jsem po cestě z práce chtěla nakoupit. Podstatné slovo je "chtěla". Před obchodem Lidl jsem čekala 20 min. na volné parkovací místo, marně. Zajela jsem tedy na parkoviště Alberta. Místo k zaparkování tam nebylo ani jedno. Vzdala jsem to a odjížděla pryč, vtom někdo vyjížděl.

Rychle jsem jeho místo zabrala a vyšla pro vozík, marně. Ani jeden tam nebyl, čekala jsem, až někdo vozík vrátí. Dočkala jsem se a šťastně vyrazila do obchodu. Dav lidí byl nepřehlédnutelný.

Vydala jsem k mouce a chtěla vzít olej, slíbila jsem dětem perník a vše zrovna došlo. Totálně prázdný regál s olejem mě šokoval. Neměli ani jednu značku, jen extra panenský olivový. Koupila jsem místo toho máslo a šla k mouce. Několika metrový regál byl prázdný. Nebyla hladká, nebyla polohrubá a ani hrubá. Čuměla jsem na to jako husa do flašky. Tak bez mouky to asi nepůjde.

Podrobně jsem prozkoumala obsahy vozíků a všude bylo plus mínus to samé. V obchodě zmizely těstoviny, rýže, konzervy a paštiky, olej, mouky. Lidé ve frontách na pokladnu bouřlivě diskutovali o přípravách na epidemii. Zúčastněné děti evidentně pociťovaly strach a dávaly rodičům doplňující otázky. Mezi tuto čekající společnost občas zavítal nějaký muž s velkou zásobou piv.

Mám hodně přátel, kteří zažili podobné situace a o rychlém spádu událostí mi dnes barvitě vyprávěli. Myslela jsem si, že nám je to ještě na míle vzdálené, ale dnešní nákupy mě vážně dostaly.

Uvědomila jsem si, jak si člověk vlastně neváží přepychu, který mu mír a státní klid poskytuje. Když si vzpomenete na předvánoční čas, nebo jiné svátky klidu, jistě se Vám vybaví i šílející lidé, kteří se bojí hladu. To je naše charakteristická národní vlastnost. Doufám, že se černé předpovědi nenaplní, jinak Bůh s námi.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

POKROK

20. února 2020 v 16:34
Ne ne, pozdě není NIKDY. A když už trochu přece jenom je, dává to zase jiný smysl. Dovede to lidi k zamyšlení, přesně jako mě. Že doba se mění, to všichni víme, vše je dokonalejší, modernější a funkčnější.

Funkční helmy se zabudovanými brýlovými kšilty slibují viditelnost až za hory, funkční prádlo zahřeje a odvede váš pot do jiných dimenzí, funkční bundy vydrží i Krakonošovy nálady. Hektolitry vody mohou stékat po vašem oděvu a ani vichřice si na vás nepřijde. Funkční kukly s dírkami na nos, (opravdu jsem sledovala, jak si jeden mladík pracně urovnával dírky kukly s dírkami nosními celou cestu v kabince, dalo mu to zabrat a pohled na něj byl vážně nevalný).

A stejně pod tím vším jsou jen lidé. Lidé mačkající se, nadávající a často i vzteklí. Začala jsem v myšlenkách srovnávat, co lyžařský pokrok dal a vzal, v tom do kabinky přistoupila "nádhera". Líbeznost sama. Předlouhé řasy se jí sotva vešly pod kšilt helmy, bílý lyžařský úbor kombinovaný pravou kožešinou působil velmi luxusně. Vše včetně rukavic měla bohatě zdobené blýskavými kameny. Evidentně patřila do Aspenu ne do Krakonošova. Když jí zazvonil telefon, mluvila plynně rusky.

Při výjezdu z lanovky jsem se setkala s dalším zahraničním návštěvníkem našich hor. Východní němec, který měl pravděpodobně tráboše na dolním parkingu si hrál na machra. Bez servítek zastoupil kamarádce cestu, a jeho syn do ní ještě strčil, protože nechápali, pokyny rolbaře. Začala jsem mu to vysvětlovat, ale on na to "Sprecht Deutsch". "Na to ti se.. Bílý Tesák", myslela jsem si a zkusila to anglicky, marně. Při další jízdě kabinkou si k nám přisedl muž. Dcera pronesla: "Mami, tady šíleně smrdí alkohol". Mladý lyžař se omluvně podíval a povídá polsky: "…šlivovice". "Aha, no nazdar," pomyslela jsem si.

Za mých mladých let se na vleky čekaly dlouhé fronty, to mé děti už skoro neznají. Dále třeba. Toužili jsme po růžové pomě a dělali jsme vše proto, aby na nás matematicky vyšla. Většinou byly modré a růžových se vyskytovalo jen poskromnu. Kdo ji dostal, byl král. Stejně tak, kdo jel na kotvě s číslem jedna, měl slávu jistou. Má dcera si stěžovala, že ty nevyhřívané sedačky jsou velmi nepříjemné. Pokaždé odseknu: "Buď ráda, že jedeš." Nemůžu si pomoct.
Ale oni už vyrůstali v jiné době. Jasně, také je mi příjemnější, když se mi mokrý zadek ohřívá cestou nahoru. Nejsou blbý, to ne.

Pak se to stalo, jasné znamení, že mám své úvahy zveřejnit. Další jízdu kabinkou jsme měli prazvláštní společnost. Přisedli k nám lyžaři. Dala bych ruku do ohně, že prošli časoprostorem. Dva muži kolem šedesáti pěti let s originální drahou výbavou z let osmdesátých minulého století. Lyže, vázání, hůlky, přeskáče, šponovky, rukavice, čepice i lyžařské brýle. Vše ve stavu "jako nové". Neskutečné, dokonce oba měli i hustější knírek. Okouzleně jsem je pozorovala.

Napadlo mě, zda se někde nahoře nenatáčí "retro film". Nenatáčel, každopádně tito MUŽI měli obrovský úspěch u širokého okolí. Připadala jsem si najednou strašně nudná a nevýrazná. Častokrát jsem jela s medvědy, čerty, koalami, prasátky, jednorožci, králíky, tygry, prsaticemi, (fotka nahých ženských ňader na bílém obleku), avšak retro muži byli top, byli prostě opravdoví.

Stejně všechny zmíněné spojuje "láska k horám".
Ať už se vývoj lyžařského sportu posune kamkoliv, je to vždy jen o lidech, kteří se schovávají pod svými "úbory".


INFO!

10. února 2020 v 11:40
Pro ty, co neviděli novinky s vývojem situace, píši odkaz. http://tema-tydne.blog.cz/. Chtěla jsem poslat screenshot, ale fota vlastně už nejdou. Doufám, že to zase hned nezmizí, jenže stejně z toho nejsem úplně moudrá...

Osudné...

10. února 2020 v 0:17
Stále na nás kouká to dítě s červeným pozadím. Torza obrázků blog.cz. Dost smutné a proto jsem se rozhodla trochu odlehčit napjatou atmosféru a napsat na toto osudné, možná poslední téma týdne.

Ve mně je dítě až moc, občas přemýšlím, kde se sakra schovává ten zodpovědný dospělák, jehož datum narození mi straší v občance. Chybička se vloudila.
Dnes jsem šla na procházku s karamádkou. S sebou jsme vzaly provzdušnit i mou dceru a jejího syna. Kluk povídá: "Mami, natoč mě na sekvence při přemetu, jo?" Kamarádka ztěžka oddechla. Já se ihned nabídla, sportovní výkon natočila a od srdce pochválila.

"Teto, nechceš taky?" tázal se mladý akrobat. "No vlastně, proč ne?" zněla má odpověď. Přemety tedy běžně na procházkách nedělám, jenže to sluníčko přímo vybízelo k něčemu výjimečnému. A navíc, vždycky chodím ven se psem většinou sama a mám v ruce vodítko, takže to akce tohoto typu přímo znemožňuje. Prvně bych ho musela někam uvázat a teprve pak dělat přemety. No, kdybych se třeba nedej Bože zranila, už mi není 15 let, tak mi nikdo nepomůže, můj pes stále mobilní telefon neovládá a navíc by byl přivázaný. Prostě dnes byla jedinečná příležitost na přemety. Někdo podržel psa, někdo točil telefonem a někdo točil očima, že už mi totálně hráblo.

Vystřídali jsme tři různá místa a přemety bez úhony zvládli. Asi mládnu, jenže občas... trochu moc.
Předevčírem jsem už podruhé ztratila čepici. Ježíšek přinesl mně i dceři stejné stříbrné čepice. Moc se nám oběma líbily, ale já ji ztratila. Vážně, nechápu jak. Bylo mi to moc líto, proto mi dcera půjčila svou. Dávala jsem na ni pozor, avšak najednou nebyla ani ta. Prohledala jsem kde co. Obešla místa, na kterých jsem se zdržovala, ale bezvýsledně. Po obou čepicích se slehla zem.

To jsem holce přiznat nemohla. Po ní vyžaduji zodpovědnost a sama jsem nepozorná a nezodpovědná. Čepici jsem měla JEN půjčenou. Rychle jsem objela obchody a našla úplně stejnou čepici. Chtěla jsem koupit dvě, ale byla poslední. Spadl mi kámen ze srdce.

Povídám to celé kamarádce a ona nechápe. "Prostě mi vypadla z kapsy nebo z auta, to se někdy stane," říkám já. V tu chvíli mi vytane na mysl její mladší syn, který každou čepici sundal a nenápadně vyhodil z kočárku. "Jsem jako Vašík!"povídám. Obě dostáváme záchvat smíchu, úplně vidíme, jak vztekle odhazuji čepičku z auta. Kamarádka mi pohotově nabídla, že mi k další čepičce přišije šňůrky na zavázání pod bradičku. Nakonec dodala: "Buď ráda, že nevyhazuješ i botičky, to by bylo finančně náročnější." Její syn to tak dělal.

Takže buďto mládnu nebo senilním. A ještě musím dodat na svou obhojobu, že jedna ze ztracených čepic se dnes objevila zapadlá v autě, hurá, máme zase dvě.
..kdo říká, že neumím telefonovat?

SBOHEM?

7. února 2020 v 14:37
Konec Blog. cz ???
Už od včera o tom stále přemýšlím, kolik času, energie a lásky jsem blogu DALa. On mi také hodně DAL.
Ach jo, už zase účtuji. Profesionální deformace, ale to je život.

Když uzavíráme kapitoly "účtovat" chtě-nechtě musíme. Hodně nocí jsem propsala, hodně lidí poznala, přes 18 000 lidiček strávilo čas nad mými řádky za dva roky, (když jsem nainstalovala měření).

Vážně neuvěřitelné, o tom se mi ani nesnilo. Milé komentáře mi vylepšovaly nejeden šedivý den. Opravdová radost z výběrů, z titulek a ze smyslu psaní vůbec mě naplňovala. Cítila jsem, že mám, co dát. Že chci rozesmát, potěšit nebo jen odpoutat své čtenáře od každodenní rutiny. Před blogem jsem léta psala "do šuplíku", neměla jsem odvahu dát to na světlo. Mé písničky i básně a texty znal jen jeden člověk.

Blog mě posunul dál. Vydala jsem knihu a další jsou v jednání. A i když mou prvotinu někdo vtipně nazval dobrá "Autobusovka", je to pro mě čest, je to víc, než jsem kdy doufala. Dnes v době srostlých mobilů s rukou někdo odložil přístroj a chopil se v autobuse mé knížky. Recenze ke mně byly nadmíru šlechetné. A to všechno mám jen kvůli Blogu.
Ještě bych tímto chtěla poděkovat fotografovi Zbyňku Hozákovi za krásné fotografie, které dva roky těšily Vaše "jiné" smysly při čtení mých článků.

DĚKUJI Vám, bylo mi ctí s Vámi trávit čas.
Založila jsem si blog na https://janabruzkova.blogspot.com/
Vůbec to tam neumím. Zase výzva.
Pokud Blog přežije, zůstávám, je tu milá společnost.
Sledovat mě také můžete na https://cs-cz.facebook.com/jana.bruzkova.169

A ještě jedna má "srdcovka"
Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Zloděj versus Šílenec

2. února 2020 v 0:51
Dítě je v každém z nás, takže…všichni jsou podezřelí.
To byl můj závěr před pár dny.

Musela jsem to vyřešit, pokud bych čekala, až se to vyřeší samo, asi bych se nedočkala. Dějí se různé věci a některé prostě nemají vysvětlení. Ty mě rozčilují nejvíc, ráda vím, na čem jsem. Nedávno mi někdo z kabelky vytáhl dva dálkové ovladače. Nikomu k ničemu nejsou, a že by mi vypadly, je šance mizivá. Obešla jsem všechna místa pohybu a ptala se, volala na ztráty a nálezy atd., pak učinila potřebná opatření. Mimo jiné jsem také oslovila učitele klavíru, ten pečlivě, ale bezvýsledně prohledal sál, kde měla dcera hodinu. Slehla se po nich zem.

V sobotu měly děti ZUŠky klavírní koncert. Bylo to moc krásné. Konal se v koncertním sále umělecké školy a přišli na něj rodiče a příbuzní žáků. Celou dobu jsem seděla bez hnutí a kochala se hudbou, pouze když přišla na řadu dcera, vyšla jsem do uličky a natáčela. Po návratu se mi zdálo vše v pořádku, jenže nebylo.

Jakmile koncert skončil, vstala jsem a vzala kabelku, tedy lépe řečeno chtěla jsem vzít kabelku. Kabelka na místě byla, to bych si všimla ihned. No prostě a jednoduše, kabelka neměla ucho. Někdo ho složitě odpoutal ze dvou přezek a ještě vyvlíknul z pojistek. Koukala jsem na to jako blázen. Hledala jsem na židli, pod židlí, na okolních židlích, pod okolními židlemi a nic. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Lidé kolem se ptali, co hledám. Po pravdě jsem odpověděla, že ucho tašky.

Divili se, a tázali, zda jsem ho měla. "Samozřejmě jsem ho měla, zkuste si kabelku vzít bez ucha, to nejde." zněla moje odpověď. Kabelka byla kvalitní, týden "stará". "To si snad někdo dělá srandu!" hodilo se mi hlavou. Nejsem si vědoma, že mám nepřátele, tedy rozhodně ne mezi spolužáky dcery v umělecké škole. Po několika minutovém bezvýznamném, hledání jsem vztekle odjela domů.

Vyprávěla jsem to naštvaně mámě. "No, ty ze všeho naděláš! Dej si k té kabelce jiné ucho, nebo zajdi tam, kde opravují obuv, tam ti určitě poradí!" Jiné ucho, to se lehko řekne, jako kdybych doma měla prodejnu s kabelkami. Prošla jsem skříň v předsíni. Našla jsem kabelky čtyři, ale ani jedna typově neodpovídala. Dejte si modré ucho k černé kabelce, nemluvě o tom, že tam velikostně nepasuje. Ach jo, co dělat?

Napadlo mě zavolat ještě dceřině učiteli. "Dobrý večer, pane učiteli. Koncert byl nádherný, ale jen proto nevolám. Mám takový hloupý dotaz…prosbu, kdybyste našel nebo, kdyby Vám někdo dal ucho, tedy takový pásek černý, tak to je můj od kabelky."
"Cože? Vůbec Vám nerozumím, jaké ucho? Nebo pásek? Co vlastně hledáte? Od jaké kabelky?"pravil učitel nechápavě. "Já vím, zní to trochu divně, ale přišla jsem na koncert s normální kabelkou, avšak odcházela jsem s kabelkou bez ucha. Moc mě to mrzí, ta kabelka je nová." snažila jsem se kostrbatě vysvětlit. Mladý muž moc nerozuměl. "A to Vám někdo to ucho ukradl přímo při koncertě?" divil se.

"Měla jsem ji na klíně, jen, jak hrála dcera, jsem se vzdálila natáčet." popravdě jsem řekla. "To snad nemyslíte vážně? Měla jste ho jistě při příchodu? Víte, jak jste nedávno hledala ty ovladače?" řekl mi stroze učitel. "Pane učiteli, kabelka bez uší se nosit nedá, však muži to nechápou, neboť kabelky nenosí. A ovladače mi vážně zmizely, asi ne ve škole, tam by mi mohly maximálně vypadnout… hezký večer." pravila jsem rezignovaně a připadala si jako totální debil. Pozdě večer mi přišla od učitele SMS: "Ucho nalezeno, okolnosti sdělím osobně". Spadl mi kámen ze srdce, už nešlo jen o novou kabelku, už šlo i o mou čest.

Má fantazie šrotovala tři dny na plné obrátky. I kamarádky se připojily do ankety o nej story.
Realita nám vytřela zrak. Když pan učitel po koncertu na sklence dával k dobru můj vtipný telefonát, ozvala se jeho kolegyně: "No… já ho mám. Mně někdo strčil kožený pásek do kozačky. Koukala jsem na to divně. Kozačky jsem nechala vzadu za klavírem."

Upozorňuji, tam nemá přístup obecenstvo.

"Škoda, že nemáme v koncertním sále kamery, to by byla skvělá sranda, chtěl bych to vidět!" prohlásil učitel a já si vážně oddechla.