Leden 2020

Lehkomyslnost

25. ledna 2020 v 22:57
Skoro v každé rodině bychom našli nějakého domácího mazlíčka. Zvířata si do domácnosti pořizujeme pro vlastní potěchu, ale také proto, aby si naši drobečci, naši následníci uvědomili zodpovědnost. Péče o druhé se nejlépe učí již v útlém věku. Pokud nenakrmí rybičky, nedoplní vodu křečkovi, nevyvenčí pejska, rychle poznají vážnost svého pochybení. My dospělí máme potom větší šanci, že nám jako starým a nemohoucím donesou skývu chleba, léky či jiné nezbytnosti.

S pořízením zvířátka se dítě učí nebýt sobecký. Občas na to nějaká němá tvář dojede. Na nás je bezesporu dohled, avšak oči mít všude nemůžeme. Milá dítka to po čase začne otravovat a zdržovat. Někoho dříve, někoho později. Hrát by si chtěly, starat se ne. I domácí mazlíčci mají nárok na soukromí. Zvířátka se častokrát schovávají, když vidí přicházet malého člena rodiny a to už bychom měli zbystřit. Jejich zázemí je pro ně nesmírně důležité, proto má můj pes pomalu v každé místnosti boudičku. Pořizovala jsem ho k "malým" dětem.

Zrovna včera jsme s dcerou na toto téma zabrousily a já jí vyprávětla:
"Když jsem chodila na základku, kamarádila jsem se s Hankou. Moc si přála papouška. Rodiče jí ho tedy pořídili. Po čase dívenku omrzel a zdržoval. Měla ho krmit, pouštět a čistit klec. Dost na to kašlala a raději běhala venku. Jednou už jí matka dala "nůž na krk" a ona musela splnit své povinnosti. Šla jsem tenkrát po škole k nim a byla přímým svědkem celé události. Měla ho prvně vypustit, potom vyčistit a pak nakrmit a dát vodu. Jenže milý papouch nechtěl ven ani za živého boha. Bránil se a kloval. Tak ho tam nechala a začala klec čistit. Místo aby dolní díl vysunula a vysypala, strčila hadici od silného luxu přímo do klece. Papoušek vyšiloval a začal po kleci poletovat. Samozřejmě náhoda blbec se stala. Vysála omylem i papouška. Strašně se zděsila a začala brečet. Vzlykala a koukala, jak je zaseknutý v hadici. Vyčuhovala mu pouze hlavička, vše ostatní bylo v kovové trubce. Dělaly jsme, co jsme mohly, nakonec se nám ho podařilo zachránit, ale neměl zadní ocas.

Jenže, nejsou to jen děti, které, někdy pochybí. Má známá vyhrála papouška i s klecí v tombole na mysliveckém bálu. Bylo to někdy v únoru. Když ji na bál přivezli, měla lodičky na vysokém podpatku a krásné dlouhé šaty. Jenže když ve čtyři ráno z kulturního centra vycházela, napadlo snad metr sněhu. Společensky unavená dáma se rozhodla použít taxislužbu. Nepřijeli, měli toho ten večer moc nebo to pro ně nebyl kšeft. Nechtěla čekat kdovíjak dlouho, proto se rozhodla trochu se nadechnout čerstvého vzduchu a pokochat se tou bílou krásou. Domů to má jen kilometr po osvětlené, avšak toho večera ještě neodklizené cestě. Nic moc na její lodičky, ale, co naplat. Brodila se sněhem a k tomu všemu táhla velkou klec s výhrou.
Myslela, že to dá. Nedala.

Někde v půlce cesty upadla, klec se jí celá zabořila do bílé peřiny. Jen si to představte. Jak z klece vysypat sníh? Třásla s ní. To prakticky nejde. Lovila prý ptáčka tenkrát rukou po kleci, byl celý obalený sněhem. Strčila chudáka polozmrzlého do kabátu a vydala se opatrně k domovu. Přežil, jenže peříček měl už navždy poskromnu. Tato dáma je velikým milovníkem a zachráncem zvířat. Byla to prostě "blbá náhoda", kterou si dlouho vyčítala."

A do třetice jsem jí povídala příběh přímo o sobě.

"Ve dvaceti letech jsem si pořídila zakrslého králíčka. Vás jsme ještě neměli. Co jsme však doma měli, bylo hodně kytek. Zda jsou jedovaté, jsem nikdy nezjišťovala. Sama jsem si je nekupovala, dostávala jsem je k svátkům i narozeninám. A to se neptáte a negooglíte. Milého králíčka jsem pouštěla z velké klece jen pod dohledem. Vždy ho zajímaly pouze naše kabely, které blesku rychle překousával. Jednou však dostal chuť na něco zdravého a v sekundě sežral velký list difenbachie.

Volala jsem ihned na veterinární pohotovost. Prý ať ho tam ani nevozím a pěkně se s ním rozloučím. Nenechala jsem se odbýt a chtěla znát způsoby záchrany. Vzhledem k žaludeční soustavě králíků, to z něj prý už nejde dostat. Mohu zkusit ho prolít olejem, nebo ho donutit spolknout velký kus másla. I pak jsou šance mizivé. Ani chvíli jsem neváhala a nalila do nešťastníka decku oleje. Byla jsem šťastná, přežil!

Následkem však bylo, že byl šílený a navždy mě nenáviděl. Krmila a mazlila jsem ho v lyžařských rukavicích. Od táty se nechal. To byla velká králičí pomsta. Vyskakoval 1,90 vysoko a jednou dokonce skočil z balkónu v prvním patře a byl v pohodě. Jeho tuhý kořínek byl věhlasný. Ve čtyřech letech jsem ho dala do chovné stanice. Byli z něj totálně nadšení a já se zařekla, že zakrslého králíka si už nikdy nekoupím. Nikdy neříkej nikdy. Nekoupila, dostala. Přímo se k nám prokousal, ale to už přece víš."


LÁSKA trochu jinak

19. ledna 2020 v 0:01

Hloupější ženy jsou rozhodně šťastnější. Ty bystřejší totiž hodně přemýšlejí o tom, zda obětování se rodině je v pořádku či ne. V mládí jsem v tom měla totálně jasno, ale s vlastní rodinou se karty pěkně promíchaly. Ano, každá rodina je jedinečná, avšak jíst, uklízet a prát se musí všude, to je nesporné.

Co si budeme povídat, muži, kteří vládnou světu, vůbec neovládají pračky ani myčky. Většina pánů s úžasnou orientací v terénu se absolutně neorientuje ve vlastním šatníku a v lednici nenajdou skoro nic. "Skoro" píši záměrně, protože vlastnoručně vložené pivo vidí pokaždé. Ostatní potraviny koupené ženou, jsou velmi nejasně srovnané, čímž i prakticky neviditelné.

Muži, děti a domácí zvířata potřebují lásku a nakrmit. Tyto dvě veličiny se pouze střídají v závislosti na denní a noční době. Otázkou zůstává, jak dlouho jsme ochotny jejich potřeby plnit. Na oplátku vyžadujeme ocenění.

Není to jednoznačně genetické naprogramování ženy, je to i naše dobrá vůle. To by si muži měli uvědomit. Pokud jejich matky a babičky blaženě poskakovaly kolem zadků jejich předků, mají pocit, že je to naprosto přirozená věc. NENÍ.

Musím argumentovat, že většina žen v minulosti byla existenčně závislá na živiteli rodiny-muži a oddělení tudíž bylo prakticky nemožné nebo s velkými následky. Dnešní ženy se převážně můžou sbalit z fleku a ještě se jim uleví. Milí muži, jen si pronásobte, kolika Vašich ponožek jsme se za třeba patnáctileté soužití musely dotýkat a o dalších částech Vašeho šatstva raději pomlčím. Nemyslete si, kdoví jaké nám to činí potěšení, je to práce jako každá jiná, i když je pro Vás neviditelná.

1. rok...(6x365) 2.190

5. let(6x365x5)10.950

10.let.............21.900

15.let.............35.850

20.let.............43.800

25.let.............54.750 a to "teprve" stříbrná svatba

50.let............109.500 ZLATÁ svatba

Šesti to násobím proto, že ponožky musíme OBĚ nandat do pračky, OBĚ vyndat z pračky a pověsit a OBĚ tudíž i sundat ze sušáku a dodat na místo určení (do Vaší šatní skříně). Výpočty jsou správné pouze za předpokladu dodržování hygieny (jeden pár denně). Také počítám s tím, že si své špinavé prádlo zodpovědně umisťujete do koše na špinavé prádlo. Pokud je tento předpoklad mylný a své svršky pohazujete, kde se Vám zachce, tak musím místo šesti násobit osmi (připočítat sběr dvou kusů za účelem následného vložení do koše). Při jednom roce vztahu to dělá navýšení o 730 doteků, avšak při zlaté svatbě s dotyčným nepořádníkem jsme na 146.000 kontaktech s nepříliš žádoucí "věcí".

Co k tomu dodat? Čísla jsou jasná, věřte mi, jsem paní účetní.

Tomu se říká láska!

Jak jsem již zmínila, pro příklad jsem uvedla POUZE Vaše ponožky. Samozřejmě nejsou jedinou částí oděvu, který nosíte. Veškeré Vaše oblečení podléhá každodenní údržbě a některé dokonce vyžaduje i tepelnou úpravu-žehlení. O krmení raději pomlčím.

Je to znatelná část našeho života, kterou Vám dobrovolně věnujeme. Važte si toho, není to samozřejmostí.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorká práva
Se svolením autora


Prokletí jménem…

10. ledna 2020 v 23:34

Každý máme něco, co nám nedá spát. Nějaká debilní nedosažitelná meta. Je vtipné, že nás to i po delším časovém odstupu dokáže pěkně dožrat.

Když jsem byla malá, dědila jsem oblečení po starší sestře. Nebyly to zrovna pěkné módní kousky, ale vzhledem k tomu, že většina našich matek nakupovala ve stejném oděvním obchodu, dalo se to přežít. V dobách minulého režimu chodily pěkně oblečené jen děti vexláků nebo děti z rodin, které měly styky se zahraničím.

Má druhá blonďatá hlava (nejlepší kamarádka od pěti let) patřila do skupiny druhé. Vedle ní jsem si vždy připadala jako hastroš a myslím, že jsem nebyla daleko od pravdy. Tak zhruba ve třetí třídě jsem to začala řešit.

Výsledkem bylo, že jsem po většinu dětství nosila její oblečení, které mi přesně padlo. Když jsme v patnácti letech začaly chodit na brigádu, mohly jsme si koupit kdeco. Já si skvěle naplnila šatník a zase jsme střídaly oblečení i doplňky.

Předevčírem jsme společně navštívily pražské obchodní centrum. Koukaly jsme po pěkném kabátu. Obě jsme se chytly za stejný károvaný a jednohlasně pronesly větu: "Ten jsem měla!" Koukly jsme se na sebe a dostaly záchvat smíchu. Ona tvrdila, že byl její a já taky. Uplynulo už hodně času, prostě nám to splynulo. Nosily jsme ho obě, zda byl její či můj. Uvědomila jsem si, jak moc je skvělé mít někoho takového.

Pak jsme zašly na kozačky. Konečně se mi jedny zalíbily na první pohled. Nechala jsem si je přinést a začala zkoušet a v tom to přišlo. Zlost, která mě provází celým životem. Prokletí jménem KOZAČKY.

Začalo to už ve druhé třídě, tenkrát jsem podědila odporné hnědé kozačky po sestře. Kdo ví, zdali byly nové, nebo došly od vzdálených sestřenic z Brna. Každopádně byly velikostně tak 35 a já je nosila od 2-5 třídy. Co dodat? Prvně jsem z nich vypadávala a pak je ani nedopnula.

Ony vlastně ani pořádně zapínat nešly. Starý zip se zadrhával, když mrzlo, jednoznačně zamrznul a nešlo s ním hnout ani tam ani zpět. Takže jsem v šatně vždycky nedobrovolně trávila horu času. Nenáviděla jsem je. Pak mi babička poradila, ať zip namažu mýdlem. Normálně tvrdým mýdlem v zapnutém stavu, že to pak "prý" bude klouzat líp. Měla pravdu. Od té doby jsem stále v zimní bundě nosila kousek mýdla. Jojo, kdo maže, ten jede.

S prvními vydělanými penězi jsem vyrazila do italské obuvi v centru a chtěla si pořídit ty nejluxusnější kozačky. Všechna obuv se pohybovala od 3-10 000,-. Konečně jsem byla na dosah dětského snu.

Jenže ani jedny z této prodejny jsem přes lýtka nedopnula. Od mládí jsem se věnovala sportovní gymnastice, takže sval tam prostě mám, co naplat. Italské uzoučké nožky mít nikdy nebudu. Koupila jsem si tam tedy polokozačky a polosmutně odešla domů.

Asi po dvou letech jsem pokus opakovala v jiném kvalitním obchodě s kozačkami. Jasně mohla jsem jít k Vietnamcům a určitě bych se do nějakých elastických nebo koženkových narvala, ale to jsem nechtěla. Kozačky italské, auta německá. Netoužím po hoře krámů, ráda si vybírám a pak to nosím déle.

Objevila jsem ty nejkrásnější kozačky na celém světě a…dopnula jsem jednu. Každý máme jednu ruku, nohu větší než druhou. Praváci pravou, leváci levou.

No a tak jsem si je koupila, ke štěstí mi však chyběly 3-4 centimetry. Prodavačky mě ujišťovaly, že pravá kůže vždy povolí. Každá, kromě této. Byla jsem dáma v kostýmku s nezapnutou kozačkou.

Po čase mě to natolik rozčilovalo, že jsem je nosit přestala. Od té doby jsem vyzkoušela hodně párů. Samozřejmě jich hodně zapnu, ale ty které se mi OPRAVDU líbí, ty nezapnu NIKDY.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

"Hrůzy a újmy"

8. ledna 2020 v 10:30
Málokdo je spokojen se svým tělem, většinou bychom z fleku vyjmenovali hned několik úprav k obrazu svému. Stále více žen i mužů nejen jmenuje, ale i koná. Doufají v lepší zítřky, věří, že jim krásné tělo pomůže dosáhnout harmonie a štěstí. Není to však pravdou. Kolikrát jen pozoruji krásného muže s ošklivou a tlustou dámou. Takových párů je k vidění mraky a všechny tyto ženy mají něco společného - sebevědomí.

Vždycky chceme, to co nemáme, a kdybychom to měli, tak to nechceme. To už je lidské prokletí. O jednom takovém extrému Vám teď napíšu, doufám, že obě našly své "místo pod sluncem".

Ve třídě na základní škole jsme měly dvě zvláštní holky. Dívky trápil velký problém zvaný "jídlo". Hana vážila v páté třídě něco kolem 90kg a Miluška měla stěží 19kg. Byly to nejlepší kamarádky a seděly v lavici hned za námi, tudíž jsem byla přímo účastna jejich diskusí.

Hana pocházela z tlusté rodiny. Měla tlustou mámu, tlustýho tátu, tlustou babičku i tlustého dědečka. Když jsem u nich byla na návštěvě, jejich domov se podobal velké cukrárně. Tak mi nezkoušejte tvrdit, že je to genetika.
"(Ne)normální přežírání", bych to nazvala.

Naopak Miluška byla holčička dvou chirurgů. V jejich luxusní vile na Vinohradech nikdy nikdo ze třídy nebyl. Dovedu si však živě představit pytle zdravých semínek, mísy s ovocem všeho druhu, sušené plody a čerstvou zeleninu v jejich prostorné jídelně.

Paní učitelky měly smysl pro humor, nebo pouze jednaly z praktického hlediska, když dívenky posadily k sobě. Tím začalo pevné a dlouholeté přátelství.
Jejich váhové problémy museli řešit obvodní lékaři, a proto obě jezdily 1-2x ročně na povinné ozdravné pobyty. Většinou se konaly ve stejnou dobu, ještěže ne na stejném místě, to by psychicky kdekdo neunesl. Stačilo, když přijely a jedna druhé vykládaly ty hrůzy a újmy, které zažily.

"Bože, to bylo šílený! Umírala jsem čtrnáct dnů hlady! Furt nám dávali dušenou zeleninu, rýži, vařené brambory a dušené maso. Bez tatarky! Bez majonézy! Bez dressingu! Dokonce i bez kečupu! Vždyť to se nedalo ani spolknout, a když už jsem prosila o přídavek, dostala jsem salátovou okurku nakrájenou na délku. Tou nás krmili každý den o svačinách společně s oloupanou mrkví, no takovou tou, co dáváme na sněhuláka. Chápeš to? Nenastrouhanou, bez šťávy, bez cukru, bez medu! A vůbec, vůbec tam nebylo nic sladkého.
Když jsme po týdnu dostali jablko, myslím, že jsem ho snědla i s jádry. A pití jsem myslela, že ani nepřežiju. Voda, voda a zase voda. Měla jsem peníze, ale nebylo, co si za ně koupit. Vůbec žádný automat v hotelu nebyl ani na colu.

V okolí jen kopce a hory, prostě samota. Do těch kopců nás honili dvakrát denně, jako stádo krav. Myslela jsem, že to bude můj konec. Píchalo mě, dech mi nestačil, prostě HRŮZA!
A jak ses měla ty Miluško?" povídala malinko zhublá Hana.

"Ani mi nemluv, katastrofa! My jsme pořád žrali, jako vážně, tomu se nedá říkat jedli. Mě ti bylo tak zle a úplně do breku. Vždyť to se pak nedá ani usnout, když ti je těžko. Břicho mě tlačilo čtrnáct dní. Dokonce nás dávali po obědě spát jako ve školce. A ty tučný jídla, fuj. Připadala jsem si jako železnej robot promazanej olejem. Hnus fialovej!

Nedopřáli nám žádnou pořádnou aktivitu. Nejraději bych od tamtud utekla a utíkala a utíkala. A pití bylo sladký jako cecek až se mi huba lepila. Musela jsem tajně chodit na záchod pít vodu, jinak bych to nedala. Představ si, že nám řekli, že tu není pitná voda, prý jen na zuby ji můžeme používat. Bylo mi to šumafuk, stejně jsem ji pila. A taky mě bolelo břicho a měla jsem průjem. Pak jsem to jídlo začala házet pod stůl. Bála jsem se, aby mě nenačapali, takže jsem ho vždycky rychle někam odkopla.

To mě zachránilo! A o sladkým ti raději vypravovat nebudu, už NIKDY nechci vidět zákusky! Jsem ráda, že to mám za sebou." dovyprávěla Miluška, která lehounce zaplnila prostor mezi vyčnívajícími žebry.

Hana si utřela sliny a obě se na sebe smutně podívaly. Vzpomínám, jak jsme se na ně já i druhá blonďatá hlava otočily se soucitným pohledem.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografie se vztahují autorská práva
Se svolením autora