Prosinec 2019

Čapka s bambulí

22. prosince 2019 v 23:51

Jak být šťastný?
To je otázka… Někdo to ví z fleku a někdo musí dlouho experimentovat, než se dostaví ten krásný, ten uspokojivý, ten blažený a naplňující pocit. Pocit a vnitřní klid, že vše je jak má být, že jste právě tam, kde být máte. Přesně to s sebou přináší chuť opravdového štěstí. Tomu se říká: "Nalézt si své místo pod sluncem".

Jenže podaří se to jen málo komu. Většinou jsme rozdělení a rozškatulkováni na různé části. Práce, rodina, zábava… Když jsme v práci, myslíme na rodinu. Když jsme doma, myslíme na zábavu. A když se "bavíme", myslíme na práci. Jenže pouze, když do něčeho dáme úplně všechno, máme tu možnost ucítit pravý pocit štěstí.

Dnes jsem byla na "dětském" klavírním koncertu. Daly do toho vše, dokonce u některých nevím, co dál ještě mohou dokázat. Přišlo mi, že lepší už to snad být ani nemůže. Za skoro dvě hodiny se u klavíru vystřídaly děti různého věku. Měly společné učitele: "Klavírní duo". A další společnou věcí bylo, že všichni hráli bez not. Některé skladby zabraly třeba i deset minut. Prostě úžasné. Poslouchala jsem a pozorovala temperament zúčastněných. Některá dítka zvládla splynout se skladbou celou svou duší.

Přemýšlela jsem, kolik z těchto extra nadaných dětí bude schopno se hudbou i živit. Můj děda dělal zvukaře v rozhlase a po práci hrál na klavír v kině. Byly tenkrát pouze němé filmy a on intuitivně zvukově doprovázel filmový děj. To musela být krása, jak ráda bych ho někdy slyšela. Tak přece se hudbou uživil, i když trochu nestandardně.

Mám kamarádku, její dcera je snad umělecky nejnadanější dítě, co znám. Už když byla malilinká, šokovala mě svými schopnostmi. Rodiče ji však této dráze nepodporovaly. Nesčetněkrát jsem je na její talent upozorňovala, marně. "Uměním se neuživí, chceme pro ni dobré všestranné vzdělání s maturou a pak ať má jako koníček, co chce.

"Samozřejmě je to každého volba, každý chce pro své dítě jen to nejlepší a tak koukám, jak se mladá slečna trápí na nejprestižnějším gymplu. Pokaždé, když se vidíme, skončí to diskusí.
Obě mé děti postřehly situaci a samy došly k závěru: " Mami, myslely jsme, že je to samozřejmostí, že je to povinností rodičů podporovat talent a sny potomků." "Tedy alespoň v průměrných rodinách," dodal starší syn.

Bohužel, není to samozřejmostí ani povinností, je to jen dobrá vůle a přesvědčení.

Věřím, že pokud má človíček vlohy a je šťastný při nějaké činnosti, je správné nechat ho se rozvíjet tímto směrem. A pokud z něj násilím neuděláte movitého smutného chirurga či právníka, má šanci být třeba chudší, ale spokojený malíř, hudebník nebo farmář…

"Já chci mít čapku s bambulí nahoře,
jíst kaštany a mýt se v lavoře…..

(Pro ty, kdo neznají, skvělá písnička od Jaromíra Nohavici.)

V tomto čase každý z nás přemýšlí více než obvykle o životě kolem sebe. Vánoce otvírají oči i srdce, a… je čas naslouchat.


PALÁC

8. prosince 2019 v 23:31
Poslední dny blog trochu zanedbávám. Proč? Neopustila mě láska ke psaní? Ne, to rozhodně ne, jen čas mě trochu tlačí. Před chvílí jsem koukla na téma týdne a měla jsem jasno. Musím TO ještě do půlnoci napsat, protože mám, co k danému tématu říct. "Co tě naposledy rozbrečelo?" To můžu sdělit zcela jasně, mám to totiž stále v živé paměti. Naposledy mě rozbrečel sám "ŽIVOT" zhruba před hodinou, (byla jsem dojata). Má dcera prohlásila: "Mami, jsem na tebe šíleně pyšná."

Dnes při druhé adventní neděli jsem odzpívala koncert se ženským sborem. A aby to nebylo tak fádní, konal se přímo v Martinickém paláci. Nikdy dříve jsem tyto přenádherné prostory nenavštívila a mé okouzlení bylo upřímné. Úžasné malby s duchem minulosti dýchaly na každou z nás. Erby a andělé nám dodávali odvahu. Sál byl zcela naplněn.
Poslední roky věnuji svůj čas a energii rozvoji svých dětí. Mládí vpřed.

Na rozvoj můj už tolik času nezbývá, pokud do rozvoje nepočítáte zlepšení kuchařských dovedností. Úplně náhodou jsem letos zase začala zpívat. Nemyslím tím to zpívání u plotny či při úklidu domova. Myslím zpívání hromadné s jasnými pravidly. A jsem okouzlena.

Zjistila jsem, že absolutně nezáleží na věku, důležité je jen, zda máte, co dát. Před pár lety jsem s dětmi navštívila koncert tohoto sboru, všichni tři jsme jednohlasně pronesli: "Ty jsou skvělý!" Vůbec jsem nedoufala, že za nějaký rok se stanu jejich součástí. Kolik jen věcí my dospělí milujeme, ale neprovozujeme, protože…
  1. Je to trapné.
  2. Není čas.
  3. Už to není jako dříve.
  4. Přenechejme to raději jiným.
  5. To už nedám.
  6. A další a další "smysluplné" výmluvy…
Život nám byl dán jen jeden, není proto na místě určovat kdy je co přesně správné. Poslouchejte více svá srdce. Ještě pro příklad uvedu:

Má výborná kamarádka měla babičku, ta v šedesáti letech ovdověla a pak ji při pletení v parku objevil nejznámější český režisér. Zahrála si snad ve všech komediích devadesátých let. Skoro dvacet let byla hvězdou plátna. Nebyla už sice kočka, ale byla hvězda s velkým H. Síla ducha je prostě víc. Proto děkujiii moc, že můžu být součástí něčeho tak úžasného.