Listopad 2019

Obezita

29. listopadu 2019 v 0:11


S krásným tělem nejdál dojdeš
a neva, že hlady pojdeš.
Hlavně žádné pečivo,
mrkev pěkně naživo.

Maso suché bez kůže,
to nám jistě pomůže.
Pěkně v páře ať to páří,
slupneme to s šťastnou tváří.

Zelenina základ zdraví,
tučné boky nám to spraví.
Žádné buchty, koláče
je mi z toho do pláče.

Alespoň bonbon, čokoládu…
ne, ne to je pro nás tabu.
Černý chlebík kamarád,
zrníček se nesmíš bát.

Nasypu si do sytosti,
pak mi budou čouhat kosti.
Šťastný den je zrovna dneska,
Už se dopnu do X eska.

Nikdo mě však nechválí,
v práci ani v posteli.
Já už nejsem včerejší,
přiznám, že jsem vzteklejší.

Kdy začnu být šťastnější?
Přece už jsem štíhlejší!

Vím, že to není o váze, jen si hraji. Za svůj život jsem zkusila ledacos.
Důležitá je jiskra a hlavně ENERGIE.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.


Porno ve školce

21. listopadu 2019 v 20:56

Že se snižuje věk sexuální informovanosti, jsme již všichni bezpochyby postřehli. Vše, co bylo dříve tabu, je dnes okatě vystavováno na každém rohu. Ale pornofilmy přímo ve školce, to už je vážně vrchol.

Ne, nedělám si srandu. Paní učitelka ve školce takovéto DVD měla a dokonce zmíněný pornofilm dala dítěti i domů. Až tam pak ubozí rodiče zjistili, o jak závažný materiál se jedná. Ještěže jejich dítko bylo poslušné a na DVD se chtělo kouknout teprve večer s rodiči, jak bylo zvyklé. Vůbec ho nevyndalo, natož aby ho prohlíželo či jinak zkoumalo.

Zděšení rodiče byli v šoku, kam ten svět spěje? Co to je za monstrum, co dá čtyřletému dítěti do ruky porno? Neděje se ve školce ještě něco horšího? Tyto otázky se honily v hlavách rodičů nad světelnou rychlostí. Byl večer, nemohli nic dělat, jen cítili svou bezmoc.

Udeřili proto na nebohé dítko. Bylo zmatené, absolutně nechápalo změnu nálady rodičů. Čekalo pěknou pohádku a místo toho mělo doma "děsnou hádku". Maminka s tatínkem se nemohli shodnout na postupu řešení vzniklého problému. Tatínek to chtěl hnát přes udání, inspekce a policii. Střídmější maminka chtěla prvně promluvit s učitelkou, což pruďas tatínek striktně odmítal se slovy, že by tu hyenu musel zaškrtit.

Dítko nevidělo ani kousek "pohádky", rodiče to odhalili již z obalu, i když zcela jasné to na první pohled nebylo. Ptali se potomka, jak k tomu přišel. "Vyhrál jsem ho soutěži," hrdě zněla odpověď. "Prosím tě, v jaké soutěži?" křičel tatínek podrážděně. Dozvěděl se, jak celé dopoledne měli různé úkoly. Od spojovaček na papíru až po to, kdo první najde pampelišku. Nic zajímavého. Dítko to vykládalo obšírně, mělo z toho velkou radost, že konečně může s rodiči probrat detailně školkové aktivity.

Po hodině povídání dodal:" A já jsem to dnes celé vyhrál, bylo to sice o chlup před Jitkou, ale vyhrál. Paní učitelka mi za odměnu dala bonbon a toto cédéčko." "A kde ho měla?" tázal se unuděný tatínek, který už vychladnul. Nic závadného totiž ve vyprávění potomka nepostřehl. "U sebe v šuplíku," řekl klidně syn. "A co jsi s ním dělal ty?" přidala se do hovoru maminka. "Utíkal jsem do šatny dát si ho do batůžku, aby se mi nerozbilo," vyhrkl klouček. "Mami, mami všichni mi ho záviděli, to je velká výhra, DVD dostáváme jen výjimečně," řekl pyšně syn. "No, ještě, že tak!" dodal ironicky tatínek. Víc už se nedozvěděli.


Ráno nakráčeli do školky společně. Tatínek chtěl za ředitelem, avšak maminka ho uprosila, ať dají paní učitelce šanci všechno vysvětlit. "Na to není vysvětlení," prohlásil tvrdě otec rodiny a počkal v šatně. Maminka nesměle vešla a poprosila paní učitelku, aby šly společně do herny na "pár slov". Paní učitelka koukala nevinně, úplný anděl, jen křídla jí chyběla. Maminka vše vychrlila jedním dechem.

Paní učitelka v sekundě zrudla, a kdyby mohla, jistě by uletěla někam hodně daleko. Místo toho se hanbou propadala. A pak chvějícím se hlasem pravila: " Víte paní Nováková, děti je potřeba motivovat. Občas dostávají za odměnu bonbony, ale nesmí se to přehánět, kazí jim to zuby a nechtějí potom jíst oběd, proto máme i jiné odměny." V mamince stoupala zlost a začala také rudnout. "Ještěže tatínek čeká venku, ten by jí roztrhal na kousky," myslela si maminka.

"Proto nám dávají rodiče různé reklamní předměty či nepotřebné drobnosti z práce. Máme tu jednu babičku, co prodává v metru na stánku DVD, když nějaké nepotřebné pohádky dávají k odpisu, třeba kvůli poškozenému obalu a tak, dá nám je do školky." vysvětlila paní učitelka. "Má tu dvě vnoučata u nás na třídě," dodala.

"To přece není žádná pohádka, to je porno! To jste neviděla?" povídá maminka a vyndala zmíněný předmět z kabelky. Obě se na sebe podívaly. Na obalu trůnil výrazný název: "Sněhurka a sedm trpaslíků".

Takže milá babička sbalila pohádku jako pohádku a paní učitelka dala za odměnu pohádku jako pohádku. Nikdo nic neviděl ani nezkoumal. Pak společně šly obě ženy ke stolu paní učitelky a vyndaly ze zásuvky papírovou tašku plnou DVD. Prohlédly pohádky a vše bylo v pořádku. Paní učitelka se omlouvala a omlouvala.

Maminka vyšla ven a uviděla vzteklého tatínka, čekal totiž až moc dlouho. Políbila ho a něco mu zašeptala do ucha. Cestou do práce mu všechno detailně vyprávěla a večer se na synovu "výhru" koukli sami. No, přece to nevyhodí, ne?

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Pozlátko s prostotou

12. listopadu 2019 v 19:49
Asi vážně není cesty zpět, ale ve vzpomínkách to přece jde. Ve snech, vzpomínkách a snění jde úplně všechno, i třeba se vrátit do let minulých,… šťastnějších. A možná také v knihách, tedy lépe řečeno s knihami.

Včera jsem se vypravila do jednoho z největších nákupních center v Praze. Měla jsem tam vyřízenou reklamaci, ale moc se mi nechtělo. Už jednou jsem to zkoušela o víkendu, jenže byla jsem na parkovišti záhy odrazena. V garážích nebylo žádné volné místo. Co se teprve dělo uvnitř, to jsem si raději jen domýšlela.

Později mě kamarádka informovala, že uvnitř je celý český národ a bouřlivě nakupuje vánoční dárky. Nedivte se, čas kvapí a za chvíli ho tu máme, toho našeho Ježíška. Za své rozhodnutí jsem byla ráda a také mě těšilo, že mi ještě chvíli zůstane utajen obří blýskavý stromeček.

Dnes jsem ho chtě-nechtě viděla. V duchu jsem si odpočítala dny, zhluboka se nadechla a vydechla. Zase rok v čoudu, "Co jsem zvládla?" to byla má první myšlenka. Najednou jsem něco uviděla. Pod tou třpytivou krásou seděl bezdomovec. Tvářil se šťastně a myslím si, že i šťastný byl. V ruce měl knihu, v které byl ponořen celou svou duší. Úplně jsem se zastavila, chtěla jsem ho vyfotit.

Takový kontrast! "Pozlátko s sprostotou," tak bych tu fotku nazvala. Přímo nad hlavou mu visel řetěz ze sklíček ala Swarovski, skrz který procházelo světlo silných reflektorů. Výsledkem byla světelná mozaika na děravém úboru zarostlého muže. Lidé chodili, nikdo se na něj ani nepodíval, nikdo se nepozastavil. Zřejmě nemají čas koukat. Zajímalo mě, co to čte. Knížka měla přibližně kolem 350 stran a byl někde v půlce. Evidentně to bylo napínavé, protože četl doslova bez dechu. Kdo teď zrovna byl, a kde se nacházel? Jediné, co mohu s jistotou konstatovat je, že nebyl tím bezdomovcem pod stromečkem v obchoďáku. Jeho mysl létala na míle daleko a jeho ušmudlanou tvář zdobil líbezný úsměv.

Vidíte, to by člověk nečekal, většinou máme předsudky. Myslíme, že tito lidé nejsou příliš vzdělaní, když svou životní situaci nechali dojít takhle daleko.

Ano, v knihách můžeme najít vlastně všechno, vzdělání, pochopení, lásku, zábavu a v neposlední řadě svobodu. Svobodu mysli.

Takže když na mě z blogu vyskočilo téma. "Není cesty zpět", ihned jsem věděla, o čem psát. Před očima se mi objevil zářící špinavý oděv a člověk, který našel svou cestu zpátky. Jeho vstupní branou do "normálního" života byla KNIHA.

Pod stromečkem se prostě dějí zázraky, proto mějme oči otevřené, abychom je nepropásli.
A jak jsem nedávno četla:"Vánoce nejsou o otevírání dárků, jsou o otevírání srdcí".

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Zvrhlé chutě

2. listopadu 2019 v 12:30
Člověk se setkává se spoustou lidí. Některé odhadneme hned, jiné poznáváme celý život, mohou mít totiž sto tváří. A občas je i celý život málo.

Dneska Vám budu vyprávět o jednom muži, kterého jsem zprvu vůbec neodhadla. Byl to muž mužný a celkem pohledný, avšak pro mě nezajímavý, jednoduše to nebyl můj typ, nehledě na výrazný věkový rozdíl. Dělal vedoucího na letním táboře, kde jsem trávila léto naposledy jako dítě i já.

Do patnáctých narozenin mi zbývalo jen pár dnů. Jemu bylo něco mezi 35 a 40 roky. Na táboře měl s sebou také své dva syny. Už si nepamatuji, zda si mě do oddílu přímo vybral nebo se to losovalo, výsledek byl stejný. Stala jsem se členkou smíšeného oddílu pod jeho vedením. Smíšeného, tím myslím kluci a holky bez ohledu na věk. Tyto oddíly pak mezi s sebou celých čtrnáct dnů soutěžily.

Vedoucí byl zvláštní týpek, nebyl extra sportovec, nebyl hudebník, nebyl ani zrovna vtipný, byl prostě nevýrazný, řekla bych úplně nezajímavý a stejně si ho pamatuji dodnes. Tak jsem ho vnímala, ani ve snu by mě nenapadlo pohlížet na něj jako na muže, natož ho snad nedej Bože svádět.

Krom toho měla jsem na táboře sladkého ctitele. A když píši sladkého, myslím to zcela vážně. Byl to kluk sportovec repre o nějaký rok starší než já. Nebyl z našeho tábora, ale trávil prázdniny poblíž. Měl tam sportovní soustředění. Seznámili jsme se u vody, tam trávili čas v horkých dnech vlastně všichni. Vždy o poledním klidu přijel na kole a přivezl zákusky z cukrárny. Společně jsme je pak na pařezu u vody jedli. Jednou vzal dokonce s sebou i bílý látkový ubrousek, dokonalý výjev jako z pohádky. Prostě originál "ubrousku prostři se".

Když už nám polední klid nestačil, poprosil mě Marek, jestli by nemohl přijít i po večerce. Přišlo mi to krásně bláznivé, romantické a taky vzrušující. Přišel, courali jsme s malou baterkou lesem a povídali si. Nic závratného se nekonalo až do chvíle, kdy se zčistajasna, daleko od tábora objevil můj vedoucí.

Měl něco upito. Ihned poslal Marka pryč, vzpomínám si, že hodně protestoval, jenže neměl proti takto "starému" muži šanci. Odešel a já zůstala v lese s vedoucím sama. Prvně jsem si myslela, že se na mě zlobí, protože má za mě zodpovědnost a já jsem bez dovolení v noci opustila tábor, ale to bylo asi to poslední, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Koukla jsem mu do očí a dostala strach.

Rázem jsem si uvědomila svou bezmoc. Měl přes 1,9m a vážil určitě víc jak stovku. Začal se na mě sápat. Hbitě jsem se mu vysmekla. Zvažovala jsem další kroky. Běhat po tmě lesem, nebyla úplně ta nejlepší volba.

Vsadila jsem proto na svoji "vyřídilku" a začala s ním o tom mluvit. Usoudila jsem, že není primitiv a hrubián a tak jsem mu vysvětlila, že mě prostě znásilnit nemůže. Ze začátku moc poslouchat nechtěl, ale když jsem mu připomněla, jeho dva syny v táboře, pro které je velkým vzorem, trochu zchladl. Nyní jako dospělá vím, že mě mohl vzít něčím po hlavě a už bych z lesa nevyšla nikdy, jenže ne každý svůdník je i vrah. Cesta lesem mi přišla nekonečná. Co já mu všechno napovídala, abych odvedla jeho pozornost.

Do táborové brány už vcházel nový člověk. Sice si neulevil, ale byl na sebe náramně pyšný. Náš oddíl vyhrál, co mohl, a noční příhoda zůstala naším tajemstvím. Až doteď…

Nevím, jaké nástrahy čekají na moji dceru, ale člověk se občas dostává do různých situací a procenit správně lidi není lehké ani pro dospělé, natož pak pro dítě.