Říjen 2019

Šance

21. října 2019 v 23:01
"Někdo mlčí, protože neví. Někdo mlčí, protože ví svoje." Můj oblíbený citát.

Někdy je opravdu nejlepší odpovědí ticho. Když už bylo řečeno vše, co zaznít mělo, je každá další věta zbytečná. A jak se pozná, že tento čas nastal? Každý má hranici jinde.

Včera mi dala má devítiletá dcera těžkou otázku. Procházely jsme se zrovna lesem, a ona se mě vážně zeptala: "Mami, můžou se lidé změnit?" Zprvu jsem si nebyla úplně jista, jak to myslí.

Nechtěla jsem ji zbytečně zatěžovat svými úvahami, stejně si na to musí přijít sama. "Mami, kolik dáváš lidem šancí?" pokračovala v otázkách.

Utvrdila mě, že to myslí zcela vážně, proto jsem se do rozhovoru pustila:

"Já dávám jednu šanci. Jsme lidé, děláme chyby, každý z nás. Jednou jsem schopna odpustit. Pokaždé doufám, že se zklamání opakovat nebude. Jenže opak bývá většinou pravdou. Jakmile dotyčný vidí, jak "lehko" mu to prošlo, ze svého chování se nepoučí.

Člověk kolem sebe potřebuje lidi, na které se může spolehnout, ví, že když se na ně obrátí třeba v noci, jsou tu pro něj. Ale stejně tak, to musí platit i obráceně. Když už ti nepřináší přátelství či vztah žádnou radost, jen ubližuje, vysává a trápí, je čas klidit se co nejdál."

Dcera mě zaujatě poslouchala. "A mami, kolik lidí jsi zklamala ty?"pokračovala rychle. Zamyslela jsem se: "Nevím, nejsem si vědoma, nikdy nic nedělám se zlým úmyslem. Pokud jsem někomu ublížila, tak nechtěně."

Má známá "léčitelka" mi nedávno říkala: "I na zlo musíš dobrem."

Jsem spíše vychovávána: "Na hrubý pytel hrubá záplata".

Tak se v tom pěkně plácám. Vlastně nevím, jak správně děti vést. Své místo na světě si musí najít samy, avšak vzor vidí v rodině.

Velkej Hajzl má malé hajzly, velkej Manipulátor má malé manipulátory, velkej Lhář má malé lháře. Jak můj příbuzný jednoduše říká: "Kráva s Volem vychovaj zase jen krávu s volem. Je to smutné, ale pravdivé.

Nechci, aby mé děti byly nespolehlivé, chci, aby jejich slovo mělo váhu a aby si uvědomovaly vysokou cenu důvěry.

Ano, jsou to ještě děti, avšak tyto hodnoty jsou celoživotně neměnné.


Existují výjimky, kdy se lidé změní k lepšímu, je jich však poskromnu. Musí hlavně sami chtít.

Když jsem byla velmi mladá, řekla mi jedna stará paní toto: "Až se jednou zamiluješ, koukni se, jak se tvůj vyvolený chová ke své matce, přesně tak se jednou bude chovat k tobě." Při pohledu na své okolí, nezbývá než souhlasit.

Včera jsem četla zajímavý článek, ve kterém bylo zhruba napsáno toto: "Pokud nevíte, komu na Vás záleží, kdo Vás má rád, položte mu jedinou otázku.

CO BYS NA MNĚ ZMĚNIL?

Ti praví Vás berou bez výhrad. Jsou rádi, že Vás mají za přítele, za partnera, za sourozence…

Ti ostatní poukážou na Vaši tvrdohlavost, náladovost, nedochvilnost, postavu atd.

A víte co? Myslím, že láska je vidět i cítit.

"NIKDY nezakryješ lásku tam, kde skutečně je a NIKDY ji nenajdeš tam, kde prostě není..."

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

D1

14. října 2019 v 9:29
Již od včerejška jsou obrovské problémy na D1. Dálnice byla uzavřena a bohužel si nehody vyžádaly i lidské životy. V září jsem napsala článek na téma naší dálnice http://janabruzkova.blog.cz/1909/tankodrom-d1 a myslím, že bychom měli na tento problém poukazovat častěji. Možná se pak začne něco dít. Ztracené lidské životy to sice zpět nevrátí, ale třeba jich nebude přibývat.

Jak jsem ráno viděla zprávy přímo z místa dění, vzpomněla jsem si na osobní zážitek z nehody. Stalo se to před pár lety v době adventu. Silnice klouzaly a D1 nebyla výjimkou. Jela jsem do práce v lehkém oděvu a vůbec mě nenapadlo, že dálnici můžou na několik hodin uzavřít.

Měla jsem čekat i neočekávané a jak mi pokaždé radí tchýně: "V kufru máš mít, holka, vždy něco teplého na sebe a svíčku." Co bych za to tenkrát dala. Přijela jsem k nehodě jako jedna z prvních. Kamion nejmenované mezinárodní dopravní firmy, který převážel nové osobní automobily, naboural do českého kamionu se železem. Některé železné tyče přesahovaly menší kamion a měly na sobě vybledlý červený praporek. Kamion začal brzdit tak silně, že se přívěs zkroutil přes všechny pruhy dálnice a naboural do svodidel. Kabina řidičů se nabodla na roxory. Jeden z řidičů prolétl sklem a byl zraněn, druhý se jen bouchl, poškrábal a utrpěl šok. Takže vlastně "štěstí".

Český kamioňák zavolal policii a záchranku, která v protisměru přijela skoro ihned. Bylo to místo, kde je nemocnice i stanice záchranky blizoučko. Policie ještě nedorazila, když jsem se rozhodla, že vylezu a nabídnu své překladatelské schopnosti. Z gest českého řidiče jsem totiž pochopila zoufalství. Zahraniční řidič byl v šoku a pořád se ptal na kolegu, kam ho vezou, jak mu je a tak. Zavolala jsem na záchranku s otázkou na jeho stav a kam ho vezou. Pak jsem telefonovala na ambasádu a sdělila celou situaci a nakonec jsem ze svého mobilu volala i přepravní zahraniční firmu. Teprve pak se mladý řidič, trochu uklidnil. A to už dorazili policisté s milionem otázek a v zápětí i několik hasičských vozů. Měla jsem tenounké kožené boty a tenké plátěné kalhoty, tričko a bundu nebundu. Jiného překladatele nevezli a čekání na něj je prý minimálně hodinová záležitost a tak jsem se po vyplnění potřebných formulářů této funkce ujala.

Zimou jsem se klepala jako ratlík. Když to uviděl jeden z hasičů, doběhl mi pro hasičskou uniformu včetně bot. Jaká to byla úleva, netušila jsem, že je tak těžká. A pak už jsem jen řešila s řidičem otázky na střídačku od policie a od hasičů. Ještěže mi technické věci nedělají velké problémy ani v cizím jazyce, nikdy nevíte, co a kdy se vám v životě bude hodit.

Smekám před policisty i hasiči. Viděla jsem jejich práci a nasazení opravdu zblízka a mohu potvrdit, že dělají, co můžou. Pak přišli reportéři z několika televizí. Mladík viník se se souhlasem ukryl do mého auta, byl hodně unavený, lehce zraněný, a stejně by jim nerozuměl.

Překládat bych musela já. A to se mi vážně moc nechtělo. Mohla jsem si udělat svělou reklamu, pěkně se zviditelnit, jenže mám nějaké zásady. Proto se reportéři museli spokojit s lidmi za páskou. Nikdy bych nevěřila, že se může strhnout bitka při otázce: "Jak se cítíte, když jste o vlásek unikli smrti?" Lidé se překřikovali, štouchali a strkali. Všichni chtěli povědět své pocity celému národu v hlavních zprávách. Vždyť uzavření nejdůležitějšího tahu, to už je něco.

Po třech hodinách kamion srovnali, já podepsala papíry o správnosti překladu, sundala skafandr a jela do práce.
Mezinárodní dopravní firma mě posléze několikrát kontaktovala. Chtěli by mi poděkovat a revanšovat se, ale udělala jsem jen to, co by udělal v danou chvíli každý.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Papapa?

9. října 2019 v 10:48
Svět uvnitř mě se uzavírá, mozek mi říká, že ženy jsou mrchy, děti sobci a vůbec všichni lidé kolem mě jsou neskutečně vyčůraní. Jediné, co ještě pustím dovnitř do svého srdce, jsou němé tváře, právě proto, že jsou němé! Asi nějak takto přemýšlel pán z dnešního rána a já zůstala bez textu, prostě další němá tvář a nebo NE?

Po cestě do práce, jsem ještě přibrzdila u stánku, abych si koupila pečivo. Má fenka začala zuřivě štěkat a dožadovat se venčení. Zavřela jsem tedy auto, vzala vodítko a chtěla udělat pár nutných kroků. Vážně nebyl čas na dlouhé procházky, musela jsem otevřít kancelář. Čas procházek je později, ráno už venku byla. Jak tak jdeme, proti nám přichází pán s teriérem. Pán si s pejskem vášnivě povídá.

Čím blíž jsou, tím zřetelněji slyším monolog: "No to je krásná čubinka, líbí se ti? Ta je, ale čistá, viď? Ne abys na ni skočil, ty divochu, to bys ji ušpinil! Taky se ti líbí, to poznám, jak vrtíš ocáskem a táhneš. No, to ti nevím, zdali ti ji nechá očuchat, zkus to, i když moc bych na to nesázel." Nic neříkám a nechávám jeho psa očuchat mého.

Až teď si všímám, že teriér má i moderní obleček. Pán se mnou nemluví a pokračuje s povídáním na svého čtyřnohého přítele. Nebudu ho zdravit ani náhodou, je muž přece, tak tedy mlčím. Věkem bych ho zařadila kolem padesátky. Nemám moc času, a proto se snažím fenku odtáhnout zpět do auta.

Evidentně nesouhlasí. Dělám, co můžu, a pán říká: "No jo ta panička, jak jí vleče, podívej? Ještěže my nikam nespěcháme, viď? Akorát jste se seznámili. Já vím, mrzí tě to, to je hochu život! Když ti někdo zavoní…, škoda mluvit, vždyť ty už to taky znáš. Ale stejně jste se k sobě nehodili, je na tebe moc bílá, to by neklapalo."

Nevěřícně poslouchám, nevím, zda se mám začít smát, nebo si s pánem vážně popovídat. Třeba je to skvělá seznamovací taktika a já bych byla další, co mu skočí na lep. "Mlčeti zlato," myslím si a stejně spěchám do práce. S vypětím všech sil, dostávám fenu do auta.

Hlasitě protestuje a vyskakuje z auta, chci ji chytit za vodítko, jenže ona pod vlivem AMORA bouchne hlavou do dveří auta. Taková rána, to je voda na pánův mlýn, pokračuje a povídá a povídá. Znovu ji dávám do auta. "Ona se kvůli tobě praštila, udělej krásce PAPA," dodává nakonec s kamennou tváří.

"Papapapa," slyším ještě.

Myslím si zcela jistě, že někdo z nás asi praštěnej bude…
Také s fenkou mluvím, ale…


MILIONÁŘ

7. října 2019 v 10:59

Miluji kouzlo vánoc, ale nechápu, proč tři měsíce dopředu musím koukat na vánoční zboží. Obchodníci tím kradou krásu a jedinečnost adventu, jenže vše je v dnešním světě o penězích a tak se řetězce předhánějí, u koho zákazníci nakoupí dříve.
Já tedy rozhodně nic před adventem nekoupím. A také koledy jsem u nás zakázala zpívat, jenže tento zákaz zřejmě poruším, protože děti budou muset trénovat na koncerty.

Co se věření na Ježíška týče, já osobně jsem o iluze přišla v první třídě. Má starší sestra mě zodpovědně informovala o smutné realitě. Bylo mi to neskutečně líto, ale nikomu jsem to neprozradila.

U syna jsem se snažila, aby k tomuto zjištění došel, co možná nejpozději. Vzpomínám si, že když chodil do třetí třídy a psal dopis Ježíškovi, bylo v něm asi toto: dron, počítač, notebook, dalekohled atd. Později mi dopis ukazoval a ptal se, co já na to.

Nevěřícně jsem četla a zarážela se nad "skromností" syna. Pověděla jsem mu: "Ty myslíš, že je Ježíšek milionář?" Syn se na mě líbezně usmál a nevinným tónem říká: "Mami, já přece vím, jak to s Ježíškem je!" Najednou mi to přišlo líto, že už je velký. "Uteklo to děsně rychle," pomyslela jsem si. Hlavou mi prolétly všechny ty úžasné vánoce, které měly společného jmenovatele "dětskou nevinnost". Ta čistá radost, ta jiskra v očích, to NIKDY nikdo z nás dospělých nemůže pod stromečkem zahrát.

Mé smutné úvahy přerušil syn: "Mami, mami já přece nejsem blbej, Ježíšek je MILIARDÁŘ!" Myslím, že kámen, který mi tenkrát spadl ze srdce, byl i slyšet. Svět uvnitř mě se zase uzavřel do malého útulného tvaru a má křídla kvočny to celé pro jistotu ještě obalila. Jak ráda jsem tenkrát dávala dopis za okno…

Asi před rokem jsem na rodinné sešlosti vyprávěla o milionáři nahlas. Následoval pak příběh, jedné známé. Když začala chodit do školy, její rodina byla stíhaná režimem. Začaly u nich veliké změny a tvrdá cenzura, co se smí říkat nahlas a co ne. Chtě nechtě se nové smutné realitě přizpůsobila a pak přišly první chudé vánoce. Rodiče pod tíhou osudu a změn pověděly milé holčičce, že Ježíšek stejně neexistuje. To už prý neunesla.

Pamatuje si dodnes, co jim tenkrát řekla: "Co to z vás "ty komunisti" udělali, že i Ježíška mi chcete vzít?" Dlouhé roky trvalo, než tomu vůbec uvěřila. "Byla jsem asi nejdéle věřící "dítě" na světě," dodala smutně při vzpomínce na léta již dávno minulá.

Nechejte děti věřit, nechte je snít, vždyť nejsmutnější lidé jsou lidé "bez snů".

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Znamení

3. října 2019 v 22:18
Věřím na horoskopy, nemyslím přímo typu "Jáchyme hoď ho do stroje", spíš se mi už mockrát potvrdilo, že lidé narozeni ve stejném znamení mají podobný model jednání i podobné vášně.

Já jsem například lev a miluji oheň, co moje paměť sahá. Vždycky jsem žadonila, ať pečeme vuřty, tahala jsem různé větvičky, větve i šišky a pak dlouho předlouho pozorovala oheň. Byla jsem fascinována různorodostí plamínků, je to pro mě neskutečná energie a inspirace, proto jsem si jako dospělá přála krbová kamna. Nechala jsem si tedy připravit a vyvložkovat komín našeho domu, jenže.

Nechtěla jsem krb ihned, ale až syn trochu povyroste. Měla jsem tenkrát co dělat, abych uchránila televizi, pracovní počítač i jiné nástrahy obyčejného domova. Znáte to telecí období, vzpomínám si, že jsme dokonce koupili mříž, kterou jsme namontovali před televizi, aby čipera nelezl na přehrávač a nesnažil se shodit obrazovku. Takže krb v tu chvíli nepřicházel v úvahu.

Jen, co syn trošku povyrostl, narodila se dcera a vše začalo zase nanovo. Na milý krb došlo až před pár lety, jenže chybička se vloudila, jak jinak. Když jsem se pozorně zakoukala na půdě, zjistila jsem, že stavební firma druhý vyvložkovaný komín zbourala těsně před střechou a udělala z něj podpůrný sloup. A do Prčic, špatná komunikace mezi zaměstnanci.

Zbyl mi tedy i nadále jen oheň venkovní. Nebo si můžu pořídit krb elektrický. Neznám více iritující věc, než tuto. Vážně nechápu, koho to může uspokojit, lvy tedy rozhodně ne.

Vzpomínám na jednu příhodu, tenkrát jsme se sešly tři rodiny. Dělal se gril a pak oheň. Hostitel byl milý, ale velmi šetřivý. Vždy nechával každé polínko úplně dohořet, než přiložil nové. Já tuto skutečnost věděla, neboť jsem se již několikrát zúčastnila zdejších večerních sezení. Poprvé jsem také zkoušela přikládat, aby bylo pěkně světlo a teplíčko, ihned mi však bylo důrazně naznačeno, že se dřevem se přece musí šetřit.

Toho večera s námi seděl i muž-lev, otec z druhé rodiny. Ihned po sundání jídla z roštů začal vášnivě přikládat. Hostiteli se protočily panenky, ale bylo mu blbé cokoli říkat, nechtěl vypadat jako Skrblík a tak mlčky trpěl. Pán-lev byl na návštěvě poprvé a se situací nebyl obeznámen.

Celou scénu jsem pozorovala a v duchu se smála od ucha k uchu. Teplo bylo vážně krásné, když plameny předváděly ty nejdivočejší tance. Pán-lev si myslel, jak hostiteli pomohl, protože mohl v klidu sedět, klábosit a nemusel udržovat oheň. Vůbec nepostřehl, že je na mrtvici, neboť přišel o dřevo plánované zřejmě na celou grilovací sezónu. Při pohledu na pána-lva v akci jsem viděla sebe.

Od té doby už druhou rodinu na grilovaní nikdy nepozvali a já si pro jistotu na další návštěvu přibalila vaťák a baterku.


Karel Gott

2. října 2019 v 16:03
Věřím, že srdce nehasnou…

Dnešní pochmurný den je úplně jiný než ostatní podzimní dny. Šedivé nebe a drobný déšť dělaly kulisu smutné zprávě, která zasáhla celé Česko.

Odešel člověk, kterého znal vlastně každý. Ovlivňoval hudební svět po neskutečně dlouhou dobu. Na jeho písničkách vyrůstalo hned několik generací. I přes své bohatství zůstával stále člověkem, to bylo na něm to nejúžasnější.

Zrovna jsem si v autě pustila jeho poslední krásnou písničku "Srdce nehasnou" a to mě i přimělo napsat tento krátký článek. Dlouhosáhlé povídání by myslím bylo zbytečné. Chtěla bych jen vzdát úctu opravdové legendě. Vím, že hodně lidí ho rádo nemělo, byl pro ně karikatura, zombie atd., ale ve skutečnosti si myslím, že za vším je jen obyčejná lidská závist.

Málokdo je ve své práci dobrý, jako byl Karel Gott. Uměl lidi oslovit, zaujmout a dával do toho pokaždé i kus sebe, to bylo tajemstvím jeho úspěchu. Chtěl dávat, nejenom brát. Když jsem četla poslední rozhovory a viděla ho, myslím, že už dobře věděl, co "Bůh chystá".

Dal nám toho opravdu hodně a myslím, že jeho neskutečná životní energie se bude předávat v jeho písních, které tu zůstanou navždy. Tedy dokud si je budeme zpívat a pobrukovat, jeho srdce rozhodně NEZHASNE.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Senilní lásky

1. října 2019 v 16:56
Dětské lásky jsou skvělé, úžasné, boží, ale dnešní vyprávění mé známé mělo ještě něco navíc. Každý si pamatujeme první pusu a první francouzský polibek. To seznamování s druhým tělem, mozkem i světem. Ještě bez předsudků, špatných zkušenosti, beze strachu ze smutných konců, prostě čisté a nepopsané duše.

No, třeba to zase půjde, až budeme senilní, se sklerózou či jinými tomu podobnými vymoženostmi stáří. Dělám si legraci. Důležité je i načasování a místo pro první rande. To nám přece také zůstává ve vzpomínkách po celý život.

Tak toto všechno zvládli předevčírem dva školáci na jedničku. Kdybych se já se svou fantazií snažila sebevíc, lepší místo na první polibek vážně nevymyslím. Schválně, zamyslete se také a uvidíte.

Chodili spolu do školy a už dlouho po sobě pokukovali. Když paní učitelka před pár dny rozsazovala, shodou "náhod" je posadila k sobě. Najednou tu byla, tak blízko. Cítil její dech a vnímal její vůni, na nic jiného už mozek nepoužíval. Byl toho plnej a stále se to vracelo. Věděl, že musí vnímat látku, ale nešlo to. Chvilku zabral, ale pak zas v myšlenkách odletěl na míle daleko. Rozhodl se to řešit a pozval ji na rande.

Přemýšlel, kam by to bylo nejlepší. Zvažoval kino. Na filmu se však neshodnou, holky koukají na děsný kraviny, nemohl riskovat, že se jí to nebude líbit. Pak ale na to kápl, věděl, že miluje zvířata, pozval ji tedy do ZOO. Souhlasila. V neděli se nageloval i navoněl, vybral úspory a mohl vyrazit. Slečna už byla připravena, byla nádherná. Nemohl uvěřit, že to je skutečnost. Počasí se vydařilo a oni držíce se za ruce prošli celou pražskou ZOO.

Při odchodu se stavili ještě u lachtanů a tam se to stalo. Kdo tam nikdy nebyl, ráda vám přiblížím místo. Jdete po schůdcích dolů, abyste byli pod úrovní bazénu s lachtany, pozorujete je z oka do oka vlastně z takového tunelu. Dokonalé místo pro první polibek to se jim musí nechat. Úplně jsem si to představila. Měli štěstí, že se tam zrovna ocitli, když není krmení, jinak by tam byla hlava na hlavě.

Tak ať to mlaská u lachtanů aneb hodně lásky VŠEM, kteří na ni věří.....

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora