Září 2019

Otroctví

24. září 2019 v 22:40
Každodenní radost je nutností, je vážně potřebná pro naši zdravou mysl. Dnes jsem se opravdu od srdce zasmála, nejenže mi syn vyprávěl několik dobrých vtipů, ale jeho úvaha mě pobavila o dost více.

Po hodině strávené ve vůni dezinfekčních prostředků při mytí koupelny mě radost pomalu opouštěla, když v tom přišel syn s tou nejkrásnější otázkou: "Nechceš pomoc?" "Jo, jo, jojojo," vyhrkla jsem. Ve dvou se to lépe táhne.
Při utírání prachu vyprávěl vtipy, potom se zamyslel: "To by chtělo paní na úklid, co? Anebo dříve, jak měli lidé otroky. Takový otrok, to by bylo. No vlastně…..to by nebylo nic pro tebe mami, jako bez urážky." Koukala jsem na něj nechápavě. "Mami, ty bys byla schopna rozmazlit i toho otroka.

Úplně to vidím, ležící černoch u nás na gauči v ruce dálkáč a ty mu neseš bábovku se slovy: "Dejte si, pane otroku, dejte, to určitě vaši předkové nikdy neochutnali, oříšková, domácí, tak pěkně za maminku, za tatínka, za babičku, za dědečka, za brášku, za sestřičku……" Smíchy jsem je hroutila, má představivost mi poskytla úchvatný obraz. Asi má pravdu.

Včera jsem našla velmi starý dopis. Měla jsem ho položený na stole, když jsem před hoooodně lety přišla z práce domů. Intuitivně jsem si ho schovala, jako bych měla tušení, že jeho obsah bude pro mě jednou zarážející, šokující, vzácný nebo neuvěřitelný? V dopise stálo: "Miláčku, až přijdeš, nic nedělej, všechno zařídím a uklidím já, jen přijď za mnou ke "známým", čekáme na tebe. Miluji tě… podpis.

Děti nevěřícně četly. Ihned přihodily několik doplňujících otázek typu:
-Proč už tatínek uklízí jen v garáži?
-Co "všechno" dřív doma dělal?
-Proč už to nedělá?

Odpovědi raději nechtějte slyšet.
I když pravdivá by asi byla: "Ano, také jsem si ho rozmazlila, stejně jako vás dva, stejně jako našeho psa. Jen rybičky v akvárku byly ušetřeny mé péče, alespoň někdo…(mají setsakra štěstí, že bábovku nejedí)."

Každý je rád hýčkán, ale co, hlavní je, že stále je tu někdo, kdo se zeptá: "Nechceš pomoct?" a o tom to je.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Česká OSTUDA

17. září 2019 v 11:27
Už poněkolikáté dávám své myšlenky na "papír" a píši tento článek. Tedy, pokaždé je asi trochu jiný, i když náplň zůstává stejná, možná je každý další o něco ostřejší, neboť situace je vážně vyhrocená a stále se zhoršuje. D1 je, dle mého názoru, snad největší ostudou pro Českou republiku.

Minulé články se mi vždy před zveřejněním záhadně smazaly bez uložení. Možná je to výzva napsat to ještě lépe.

Před pár týdny jsem měla možnost projet šest států a porovnat stav české dálnice D1 s dálnicemi na Slovensku, v Maďarsku, Srbsku, Makedonii i Řecku. A výsledek… HRŮZA.

Naše hlavní spojka mezi Prahou a Brnem je to nejhorší, na co jsem při letním putování narazila. Dokonce jsme se s D1 dostali do povědomí ostatních národů. Na stav naší dálnice upozorňují i turistické příručky a sami turisté o úděsných zážitcích bouřlivě chatují na internetu. Kdo ji poslední dobou navštívil, musí uznat, že je to vážně "špatný vtip". Vždyť právě vtipy na téma D1 jsou momentálně nejpopulárnější hned za blondýnami a policisty.

Nekončící uzavírky, na kterých jsou pro jistotu namontované průjezdové kamery měřící rychlost, jsou jednoznačným rýžováním. Někdy totiž zoufalí nebožáci při svém fatálním zpoždění nepatrně zrychlí. Měli by ty kamery raději pootočit pro ty, co nevěří, že na uzavírkách není po pracovnících ani vidu, ani slechu. Občas to vypadá jako "výstava strojů", za kterou platíme vstupné formou dálniční známky.

Když čistě náhodou jedeme i dvouproudově, připadáme si jako vláček z minulého století tdn ddn tdn ddn…. Amortizéry nestíhají absorbovat spoje panelů a výsledkem je, že auta v míře dle stáří a opotřebení poskakují na hranici ovladatelnosti. Pravý pruh je od kamionů zajištujících mezinárodní dopravu poškozen znatelně více, a proto si každý osobní automobil snaží držet za každou cenu levý pruh, nehledě na své řidičské schopnosti a stav vozu.

Právě proto vidíte ženy i důchodce ve starých autech řítit se maximální rychlostí 130km/h. Jenže ani to nestačí. Rychlá moderní auta rychlých a moderních mužů a žen potřebují alespoň na tom použitelném kousíčku kapánek zrychlit. Auta zde problikávají, brzdí a vyšilují, kdo vjede doprava má pocit, že se rozpadne na díly.

Na jednom úseku je provoz sveden dokonce do JEDNOHO pruhu. To už je vážně vrchol. Několikahodinové zpoždění se stalo samozřejmostí.

Zmíněný stav již trvá několik let a situace je stále horší. Za tu dobu se postavily stovky kilometrů dálnic u našich sousedů v podmínkách mnohonásobně těžších pro stavbu. Koridor 10 je toho přímým důkazem a nejen ten.

Tankodrom D1 se stal postrachem dopravců i turistů. Je tak věhlasný, že tisíce kilometrů daleko si o něm lidé špitají.

Pokud chcete vyzkoušet svůj duševní klid a sílu, ručím Vám za to, že naše dálnice splňuje nejvyšší úroveň psychotestů. A jestli je i to stále malá výzva pro Vás, zvolte PÁTEK odpoledne nebo NEDĚLI v podvečer.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Nešťastná náhoda (vražda)

2. září 2019 v 18:30
Někdy tomu osud chce a lidé spolu vydrží po celý život. Poslední dobou to už není tak častým úkazem jako dříve, ale stále se to stává.

Před pár dny jsem na dovolené v Řecku pozorovala jeden takový pár. Oba měli hodně přes sedmdesát, možná i přes osmdesát. Ráno si společně vyrazili na pláž, moc toho nemluvili, rozuměli si beze slov. Slunili se, jedli, četli, kochali se krásou krajiny. Problém nastal, když chtěli do moře. Oba už špatně chodili, a pokud byly vlny, neměli odvahu se tam vydat. Podpírali se navzájem a i malé vlnky narušili jejich špatnou rovnováhu.

Z jejich chování stále ještě vyzařovala láska. Vždycky to nakonec zvládli sami bez pomoci ostatních. Byl na ně moc milý a doslova nabíjející pohled. Byli to Řekové.

O několik slunečníků dál sedával pár starých Němců. Vůbec mi nebyli sympatičtí od pohledu a mé pocity se i brzy potvrdily. Jednoho rána jsme vyrazili společně s přáteli na pláž. Už z apartmánů jsme viděli, že je moře neklidné, ale až tváří v tvář jsme uviděli tu neskutečnou sílu vln.

V moři byli dva namistrovaní frajírci a německá babka. Z našich čtyř mužů do moře nešel nikdo, nechtěli dávat dětem špatný příklad. Do normálních vln normálně chodili, ale tyhle byly vážně obří. Dva svalnatí krasavci stěží vylezli z vody, u břehu je to pěkně profackovalo, pak odpajdali z pláže.

V moři zůstala jen babka. Vypadala viditelně vyčerpaně. Děda se spokojeně vyhříval a nevěnoval jí žádnou pozornost. Vlny ještě zesílily. Děda se i nadále slunil. Seděli jsme opodál a celou situaci sledovali. Babka mlela z posledního a mávala na dědu. Neviděl ji nebo nechtěl vidět.

Začala se topit. To už kamarád nevydržel a rozběhl se ji zachránit. Vlny ji ještě párkrát přetočily, než ji zachytil a dotáhl na břeh. Všichni mu přišli na pomoc a děda i nadále seděl. Položili mu přitopenou babku vedle na lehátko a on jen klidně koukal.

Babka byla v šoku a plivala vodu. Pak dokonce z lehátka spadla a děda ani brvou nehnul. Chlapi zvedli babku znovu na lehátko a koukli na dědka, zda není slepý. Nebyl.

Už se těšil, že bude mít pokoj a nic. Nějací "blbci" ji zachránili.
Anebo ho babka celý život trápila a on konečně našel východisko ze začarovaného kruhu? Kdo ví…

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora