Srpen 2019

Řecko v plamenech

19. srpna 2019 v 15:54
Letošní požáry v Řecku jsou jedny z nejhorších za poslední desetiletí. V televizi to vypadá smutně, ale ten zápach spojený se srdceryvným pohledem na mrtvou krajinu je nepopsatelný.

Včera jsem si o tom povídala s kamarádkou a ona mi vyprávěla zážitek přímo z místa požáru. Byla u toho, byla evakuována z původního ubytování. Oheň se přiblížil na tolik, že byli nuceni v noci opustit útulné vilky, které měli rezervované a do kterých se snad rok těšili.

Vilky měly dvě patra s třemi pokoji v každém z nich, plus terasy, suterén a velká zahrada. Ona zabrala s mužem a synem dva pokoje, vzali s sebou i její sestřenici, aby taky načerpala u moře energii. Žije totiž sama, rodinu nemá a tak tuto nabídku radostně přijala. Zabrali horní patro s pohledem na moře.

Celé první patro si pronajal pár. Krásná žena něco přes třicet a postarší zachovalý muž. Suterén obsadili tři muži se dvěma skoro dospělými syny. Ti pojali moře po svém, rybařili, stále grilovali a popíjeli. Prostě mužská idylka.

Když té noci dostali nařízení, aby se sbalili, muži dole ještě nespali. Přes gril nikdo ani necítil, že se oheň přibližuje. Začala panika. Má dlouholetá kamarádka popadla prvně doklady a pak házela do kufrů oblečení pod tlakem. Manžel rychle vše odnášel do auta společně se synem.

Koukla očkem na sestřenku. Byla evidentně v šoku. Stoupla si k lednici a začala vyndávat vajíčka. Každé se snažila zvlášť zabalit pomocí papírových utěrek z linky. "Co to děláš?" houkla na ní kamarádka. "Balím," zněla odpověď. "A co?" chtěla ji prý trochu nahodit. "Vejce" odvětila roboticky. "A proč, prosím tě?"pokračovala kamarádka. "Jsou přece domácí," odpověděla vážně její sestřenice. To už kamarádce ruply nervy, začala na ni křičet, ať si ihned sbalí doklady, šperky, léky a něco na sebe, že HOŘÍ, pokud to ještě neví.

O patro níž začal jiný příběh. S oznámením nebezpečí si postarší pán vzal malou taštičku a vyběhl. Během maximálně pěti minut byl schopen vyrazit. A to ne, že byl jen schopen, on byl i připraven, usazen v autě a nervózně troubil. Dodával celému zmatku na dramatičnosti. Jeho krásná mladá společnice začala zmateně pobíhat s ramínky. Na každém z nich měla překrásné šaty. Co kus, to originál, až se mi dech tajil, když mi má kamarádka ukazovala fotky z předchozích dnů dovolené.

Korunu celému vyprávění dodala popisem balící se mužské party. "Byli celkem rychlí, hodili do aut pár tašek, zřejmě ani nevybalili. Měli velkej osobák a dodávku. Tou přitáhli všechny ty pruty, podběráky, držáky i člun. Viděla jsem, jak kolem něčeho vášnivě diskutují, doslova se hádali. Nevěděla jsem, o co se jedná, dokud jsem nezahlédla, že do dodávky ládují mrazák!" řekla mi vzrušeně kamarádka. Prý tam měli hodně masa a již nachytaných ryb, jak se jí podařilo později zjistit….

Tak přesně v takovýchto situacích poznáte lidi, a co by byla Vaše KPZetka?

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

POKORA

15. srpna 2019 v 12:20
Všechno v našem životě rozhodně není dokonalé. Kdyby bylo, tak bychom se šíleně nudili. Někdy se však nudíme, i když k dokonalosti máme hodně daleko. Nudíme se, nejsme spokojeni a hlavně, hlavně nám chybí pokora.

Kolikrát to člověk ani nepostřehne v tom děsném shonu, v tom kolotoči života. A pak stačí jen málo, něco se stane a hodnoty jsou tu. Pěkně srovnané v pořadí, jak mají být. Ale musí se nutně pokaždé něco stát, nebo jsme sami schopni uvědomit si včas, kdy nám ujíždí mysl špatným směrem?

Před hodně lety jsem měla obchodní partnerku, která se vždy jednou za dva měsíce zdejchla na čtrnáct dní. Nyní jsem přesně v jejím věku a mohu konstatovat, že žila velmi zhýralým životem. Na druhou stranu smekám, jak byla tenkrát akční.

Dlouho jsem netušila, kam se vytrácí a ani žádný z jejích zaměstnanců neměl páru. Vracela se vždy klidná a šťastná, prostě malý zázrak při objemu práce a zodpovědnosti, kterou měla. Po docela dlouhé době jsem se od jejího manžela dozvěděla, že chodí do kláštera. Čekala bych tenkrát snad všechno, avšak klášter ne. Potřebovala v sobě znovu najít pokoru.

Dnes jsem s kamarádkou vedla ostrou diskusi o pokoře a ambicích. Podle mě to nejde proti sobě. Ano, když máš ambice, chceš stále víc, ale to neznamená, že nemáš pokoru. Můžeš být vděčný za všechno, co máš a chtít být ještě lepší, pokud své úspěchy umíš i použít ku prospěchu ostatních, tak to platí dvojnásob.

Bez moci totiž MOC dobra nevykonáš.

Před rokem mě okouzlil příběh mojí známé a zrovna jsem si na něj vzpomněla při psaní tohoto blogu.

Po osmi letech se rozvedla, nějak tušila, že chce víc, proto se i přihlásila na konkurz o skvělé pracovní místo. Vyhrála a tvrdě pracovala řadu let. V zaměstnání se setkávala s velice mocnými a vlivnými lidmi, do jednoho takového muže se i zamilovala a znova se vdala. Vzhledem ke skromným poměrům, ze kterých pocházela, se ocitla v říši divů. A to doslova.

Od svatby již uběhlo pět let a ona za tu dobu zvládla otevřít několik škol pro chudé děti na dálném východě. Určitě to tam nemá jednoduché a všechno dokonalé, ale ty úsměvy nadšených dětí mluví za všechno.
Kéž by i naše děti byly takto vděčné za nesčetné možnosti vzdělání, které se jim nabízí….

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Delirium

10. srpna 2019 v 18:56
"Chytit a nepustit" by měl jistě sto chutí udělat host penzionu mému synovi, kdyby znal pravdu. Jenže tu se už nikdy nedozví, (pochybuji, že čte můj blog). I když, může být vlastně rád, ušetřil zátěž jeho játrům i ledvinám, avšak zadal podnět k analýze jeho duševního zdraví. Tak teď už jen vyprávění, pěkně od začátku.

Stalo se to v zimě, vyjela jsem s dětmi do hor. Ubytování jsme měli domluvené v malém penzionu. V den odjezdu nás navštívila má teta a dala synovi dárek, foukací harmoniku. Celou cestu na hory trénoval a foukal.

Už mi s tím pěkně lezl na nervy, zvláště proto, že zvolil prazvláštní repertoár. Den před tím se totiž ve škole učili českou hymnu. Začalo hustě sněžit a mně ruply nervy: "Přestaň už konečně, vidíš, že nic nevidím. Zabrzdím a spolkneš tu harmoniku celou!"
Přestal hrát a smutně se na mě podíval. Dojeli jsme bez potíží na místo a ubytovali se. Penzion již byl plný. Jedna velká parta bez dětí zabrala všechny pokoje. Večer začali pařit. Pili a bavili se do 4h ráno. Já šla s dětmi brzo spát.

Ráno jsem si přivstala a v 7h už byla na sjezdovce. Měla jsem roční permanentku a mohla i na ranní tréninky zdejších lyžařů. Užila jsem si kouzelný manšestr a v půl deváté se vrátila pro děti.

Snídaně a zase na svah. Den rychle utekl a my se zastavili až u večeře. Vedle u stolů seděla parta. Začali se domlouvat na večerní zábavě. Kdo co udělá na zobání, co se bude pít atd. Všichni se aktivně účastnili diskuse, jen jeden sympatický muž seděl v ústraní.

"Franto, co je to dneska s tebou?" zeptala se mladá žena. Franta se chvíli zdráhal a pak ustaraně povídá: "Já dneska pít nebudu, raději si půjdu lehnout dřív." Celá parta zkoprněla. "Děje se něco?" otázal se muž sedící nejblíže. "Vy se mi budete smát, když vám to řeknu," pronesl smutně Franta. "Ne," zaznělo jednohlasně. Někteří na důkaz i kroutili hlavou.

Franta se tedy pustil do vyprávění: "Trochu jsem to včera s tím pitím přepískl, vůbec jsem nemohl spát, celou noc mi v uších zněla hudba." "Cože? Jaká hudba?" divili se kamarádi. "To mi snad ani neuvěříte, ČESKÁ HYMNA," špitl Franta smutně.

Horská parta na něj starostlivě pohlédla a mně zaskočilo sousto. Měla jsem jasno. Syn sklopil oči. Když jsme přišli na pokoj, optala jsem se ho, kdy a kde hrál. Prý jak jsem v půl sedmé odešla, šel do koupelny, aby nikoho neprobudil a tam trénoval a trénoval.

Frantův pokoj přímo sousedil s koupelnou…

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

JEDINEČNÝ

7. srpna 2019 v 12:26
Před pár lety jsem trávila léto s dětmi na vesnici. Nebyla to však vesnice obyčejná, byla to vesnice v horách na Balkánu. Má jen pár desítek obyvatel. Všichni se zde živí zemědělstvím. Pole a políčka různých tvarů a barev vypadají na hrbolatém terénu jako cikánská sukně.

Nastaly žně a lidé chtěli sklidit, jenže kombajn má jen jeden místní maník. Nemůže se však roztrhat, když všem to dozrává skoro stejně. Přišel den D, hned ráno jsme vstali a vydali se s příbuzenstvem na pole.

Má malá dcera si na tu vzácnou příležitost (usoudila, že je vzácná z příprav, nervozity a vzrušení všude kolem) vzala koncertní šaty s třpytkami, naleštěné černé lodičky a nasedla na traktor. Marně jsem se jí snažila vysvětlit rozdíl, raději jsem ji nechala, aby nám ještě neujeli, kdyby se přece jenom rozhodla zvolit vhodnější oděv. Tak jsem ji alespoň natočila, za pár let by mi to už neuvěřila.

Na poli stál VELKÝ a nablýskaný kombajn. Nevím, zda kombajny také jezdí do nějaké speciální myčky, nebo se pucují ručně, ale každopádně vypadal ve vycházejícím slunci jako přeskvostný kočár.

Na něm seděl Muž. Černé vlasy, ostrý pohled, malá ústa, široká zarostlá hruď pokrytá jen kšandami z prodřených džínových lacláčů. Dámy všeho věku oněměly úžasem. I muži s úctou vzhlíželi ke kombajnistovi. Takováto podívaná se mi naposledy naskytla na koncertu Jacksona v Praze.

Obdiv byl všudypřítomný a Muž se pustil do díla. Tvářil se zkušeně, drsně, hrdě a práce mu šla rychle od ruky. Zřejmě nejlepší partie široko daleko. Každá ze zúčastněných by ho jistě chtěla chytit a nepustit.

Nakonec jsem musela uznat, že koncertní šaty s flitry byly skvělou volbou. Kdejaká místní krasavice by se od dcery mohla přiučit.....

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Chlapci a chlapi

6. srpna 2019 v 12:19

Když byl syn malý, asi jako každý kluk miloval čůrat ke stromu. Snad se s tím ti človíčci rodí v genetické výbavě, nebo se vzhlédnou v prvním čůrajícím muži, kdo ví. Každopádně jim toto zůstává po celý život.

Já, ani žádná jiná žena to nemůžeme pochopit. Asi, mají v podvědomí pocit sounáležitosti s přírodou. Dělají něco správného, hnojí a zalévají zároveň. To jim upřít nemůžeme, jenže kde v centru Prahy najít vždy ten správný strom k zalití? Marně jsem tříletého syna přesvědčovala, ať se vyčůrá třeba mezi zaparkovaná auta, pokud to nevydrží do toalet.
Jednou si takhle můj prťavec našel pěkný stromeček.

Vypadal celkem velký, ale čerstvě zasazený, prostě skvělý objekt k počůrání. Hned se do toho pustil. V tom se stalo něco neočekávaného, strom začal křičet: "Do prdele ty debile, chčiješ mi na hlavu, až já tě chytím, utrhnu ti hlavu…" Syn leknutím uskočil, opatrně jsem nakoukla ke kmenu "mluvícího" stromu a pochopila.

Dole pod úrovní chodníku bylo podzemní parkoviště. Strom byl zasazen o patro níže. Tam kde čůral, byla jen mřížka a kamínky, ale jako dítě neměl šanci celou situaci vyhodnotit. Rozčilený počůraný pán mě uviděl a pokračoval v nevybíravých osloveních. Vlastně ho chápu, měl krásné auto, krásný oblek, ale byl ve špatný čas na špatném místě. To se zřejmě v práci podivili. Kdyby nás chytil, rozhodně by nás jen tak nepustil. Raději jsme rychle utíkali.

Proto ve městech milí rodiče "správných" kloučků, kontrolujte stromy předem.
Zalévání by nemuselo být tak blahodárné, jak byste čekali.

Úplně živě si dokážu představit, jak pán popisoval kámošům (kolegům) tuto příhodu.
"Ty vole, to prostě nepochopíš. Jdu do centra na tu obchodní schůzku, máme objednaný stůl na oběd. Vzal jsem si po domluvě z garáží macka a novej oblek a zaparkoval jsem jako obvykle. Když už jsem zamykal, někdo na mě chrstnul vodu, to jsem si myslel původně. Jenže čuchnu, no a jsou to chcanky!

Do prdele, normálně mě někdo pochcal. Kouknu nahoru, nic moc vidět není. Co se divíte? V těch nových podzemních garážích jsou stromy, kterej debil to vymyslel, to by mě zajímalo.

Řval jsem jako šílenej, kouknu pořádně, a co nevidím. Mřížkou na mě čumí vytřeštěná blondýna. Pěkně nahlas jsem jí to "vysvětlil". Takže domů, hodit sprchu, převlíknout…, ze schůzky nebylo nic. Můžeš mi říct, jak to mám šéfovi vysvětlit?"

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Dej pac

2. srpna 2019 v 19:33
Srdce je pumpou života a úcta je pumpou srdce.

Již nějakou dobu přemýšlím a zjistila jsem, že mé kamarádky také nad autoritou mužů.

Kde jsou muži, kterých bychom si mohly vážit? Je to jeden podpantoflák vedle druhého. Jak říká má kamarádka: sedni-lehni-dej pac. A to do písmena.

Nedávno se mi můj známý přiznal, jak doma musí štěkat. Nemohla jsem z toho vůbec usnout. Chlap jak hora, který by mohl skály lámat, doma pro potěchu manželky štěká. To je teda síla.

Jiná má známá zase nedávno brutálně pokousala svého muže. Chtěla ho prý zmlátit, ale on jí chytil obě ruce, tak co jí "chudince" zbývalo. A když ji člověk vidí, řekl by: "To je ale LÍBEZNÉ stvoření." Krásná a křehká květinka, jenom ždibec vzteklá.

Tohle by si naše babičky a matky tedy rozhodně dovolit nemohly. K muži se vzhlíželo, o něm se špatně nemluvilo. Kolika mužů (vy dámy) jste si v životě vážily?

Silní muži už skoro vymřeli, všude kolem jsou pouze silné ženy. Nebo jsou ti muži jen zpohodlnělí, protože zjistili, že když budou poslouchat, povede se jim lépe? "Hlavně si nedělat problémy," to je heslo dne.

A pak si pěkně u piva s chlapy ponadávají na své drahé polovičky a doma pokračují v aportu. Vážit si jeden druhého je podle mě základem "dobrého" vztahu, popřípadě rodiny.

Vždy je jeden silnější, nikdy to není vyrovnané, ale to neznamená toho druhého ponižovat. Mantinely si musíme určit sami. Každý by chtěl krásně a pohodlně žít, otázkou však zůstává: "Za jakou cenu?" Čím jsme starší, tím jsme línější (unavenější) bojovat, ale je opravdu nutné štěkat???

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora