Červenec 2019

CHUTĚ

27. července 2019 v 15:20
Jsou Češi příliš staří či usedlí na hraní se svými chuťovými buňkami?

Přijde mi, že ANO. Když jsem četla různé potravinové příručky, vyplývá z nich zjištění odborníků: "Lidé nejraději konzumují jídlo, na které byli zvyklí do 5 let."


Vhodným příkladem je náš pobyt ve čtyřhvězdičkovém hotelu na ostrově Rhodos v Řecku. Řekové jsou známí svou láskou k jídlu a vzhledem k tomu, že vše dělají "trochu" pomalu, tak i s přípravou jídla si dávají na čas. To přidává jejich delikatesám na lahodné chuti. Když jsem řekla v Řecku, jak používám papiňák, ťukali si na čelo. Bylo to jako sprosté slovo pro ty, kteří vůbec věděli, co to je.

V hotelu se nacházela rozlehlá jídelní hala, do které byl vstup povolen pouze ve společenském oděvu, prostě žádné plavky a parea. Jídla bylo jako v pohádce: všechny druhy zeleniny, ovoce, různorůzné saláty, kozí i ovčí sýry, olivy všech druhů, masa pečená, smažená, dušená, grilovaná, ryby, plody moře, musaka z lilků, plněné zelné listy a další a další pochutiny. Vždy měli i doporučení šéfkuchaře, třeba žebírka na medu a jiné speciality.


Hotel obsadili převážně Češi. Večer pěkně oblečené rodinky usedly ke stolům. Dlouho obcházely pulty s jídlem a nakonec si naložily horu těstovin, kterou zasypaly goudou a polily kečupem. Vedle na misku si nandaly rajčata. A to prosím konzumovaly celých deset dní. Byla jsem v šoku. Vypadalo to dost úděsně. Taky si někdy doma dopřeji tuto delikatesu, když spěchám, ale na dovolené? S takovýmto výběrem?

A snídaně, to byla kapitola sama pro sebe. Hora všemožného i nemožného jídla. Většina dětí jedla chleba s nutellou. Dospěláci sýr, šunka, máslo, vařené vajíčko a párek.


JENŽE to, co rodinky nesnědly k snídani, to si nacpaly do tašek,taštiček, batohů, batůžků, kapsiček, zástěr, vestiček, pod trika, pod šaty, do šortek i do slamáků či kšiltovek. Někteří to vzali i dvoukolově.

Smutný pohled. Obědvat se také musí. Ať žije polopenze! Řekové jaksi nechápali, trochu jsem se styděla.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Stojí, on prostě stojí!

24. července 2019 v 16:26

Kdejaký statný muž si pořídí dítko až v pozdějším věku. Často se mi stávalo na pískovištích a různých dětských hřištích, že jsem se mylně domnívala a považovala rodiče za prarodiče. I když jsou muži od přírody velmi hravá stvoření, někteří si se svými dětmi hrát umí, jiní ne a zjistila jsem, že věk není rozhodujícím faktorem. Ti jiní si hrají jen se sobě rovnými a čekají, až potomek vyroste, jenže nevědí o tom, že později už budou mít smolíka. Většinou je potřeba si děti ke hraní správně vychovat, nebo lépe řečeno, přehodnotit svůj postoj.

Nejtěžší to mají otcové, kteří se nedočkali mužského potomka a šíleně moc by si chtěli pořídit velkou autodráhu Carrara, skvělé legovlaky, helikoptéru na dálkáč, robota a hlavně hodně, hodně Merkuru.


Místo toho doma trůní růžová galérka s židličkou, růžový zámek, růžový dům, růžové Barbie auto, růžový kočár pro princezny, který se mění v růžový létající balón, nespočet Barbie princezen a víl. Vše je doplněno různobarevnými poníky s příslušenstvím, horou přesladkých plyšáků, kterým vládne metrový svítivě fialový ještěr.

V takovémto případě je většina tatínků v koncích. Ano, holčičky jsou krásnější, sladoučké, tatínka zbožnující, ale značně nepraktické.


Jednou, před pár lety k nám přišli známí, kteří mají jednu dceru. Ta se kamarádí se synem. Muž přišel poprvé, vždy nás navštěvovala jen paní s holčičkou. Tatínek byl v sedmém nebi ze synových hraček. Všechno ho zajímalo, vše vyzkoušel, oči mu zářily a byl šťastný. Manžel se trochu nudil, donutila jsem ho přijít kvůli návštěvě dříve z práce.

Pán si hrál a hrál. Nakonec už mu to bylo trochu trapné, proto zasedl k nám. Syn mu donesl robota až ke stolu a pán si začal hrát i u jídla. Se zájmem jsem ho pozorovala. Bylo to vážně roztomilé. Manžel nechápal. Povídám mu: "Hele Olí, on to prostě doma nemá, tak to pochop." "Ano, je to opravdu skvělé, moc se mi to všechno líbí a víte, co je snad úplně nejlepší na tom robotovi?" říká nadšeným hlasem pán v obleku. "STOJÍ, on prostě STOJÍ!" doslova vykřikl muž.


Pití mi v krku zaskočilo a všichni jsme na něj nechápavě pohlédli. "Hráli jste si někdy s Barbienami? Vždyť je to šílený, to nejde! A vůbec, vůbec nestojej, ať děláte, co děláte!" vysvětlil nám obratem.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

BURANI!

22. července 2019 v 11:31
Dnes jsem trávila horký den na Vyšehradě, dcera měla celodenní program zaměřený na kreslení a já si to užívala s knížkou. Po očku jsem sledovala děti a nevycházela z úžasu, jak vidí svět. Trochu jsem jim i záviděla.

Neumím nakreslit snad nic. Vlastně něco jo, kamarádka mě ve škole naučila kreslit psa, ale umím ho jen na jednu stranu, zato ale i po slepu. Zatímco děti byly v uměleckém transu, nebo jak mám správně nazvat stav, kdy nevidí a neslyší, jen vnímají svou kresbu, já jsem se prošla. Obešla jsem ochoz, pokusila se o pár selfíček s pohledem na Vltavu. Většinou jsem však zachytila místo řeky silnici a místo sebe i kus turisty vedle mě. Dala si kávu a přemýšlela o životě. Prostě se zastavila.

Pak jsem dostala chuť projít si i krásný a slavný Vyšehradský hřbitov. Slavínská hrobka sem přivádí denně desítky, možná stovky turistů a i ostatní hroby zvučných jmen jsou nepřehlédnutelné a krásně upravené.

Jak tak jdu, vidím u hrobu Bedřicha Smetany stát pěknou černošskou rodinku. Máma, táta, malý chlapec a miminko v kočárku. Tatínek něco cizím jazykem vášnivě vykládá mamince a i syn poslouchá bez dechu. Opodál u hrobu Karla Čapka postává skupinka turistů s průvodcem.

Bylo by na dlouho vypisovat všechny slavné osobnosti, které jsou zde pohřebné. Zasloužily se o naši zemi, jak ji známe nyní a každopádně většina jmen je známá. Ne však každému, bohužel. Došla jsem k hrobu Máchy a zapálila svíčku. Vtom tam přichází "ČESKÁ" rodinka. Táta, máma, syn a dcera. Syn, něco kolem 12 let čte: "Karel Hynek Hácha", a podívá se na rodiče. Matka pohlédne na otce a praví: "toho neznáme, jdeme dál".

Zůstávám stát s otevřenou pusou. Vidí, horu svíček, svícínků, kytek a dárků, nápis jako kráva MÁCHA a oni prohlásí toto? Upozorňuji, že ani jeden z nich netrpěl oční vadou, ani brýle neměli, ale asi nějakou vadu mít budou, to mi neříkejte.

Chvíli jsem přemýšlela, zda je mám upozornit na jejich chybu a mile poučit. Usoudila jsem však, že je to zbytečné. Lidé z celého světa se tu zastaví, aby projevili úctu českým velikánům a pak takovýto "Češi" to totálně zabijou. Ještěže je to hřbitov, že?


Obezita

19. července 2019 v 22:07
Před pár dny jsem musela akutně navštívit veterináře, neboť má fenka dostala zánět dásní. Již delší dobu jsem měla podezření, a proto jsem zašla k nám na veterinu. Zvěrolékařka však jen mávla rukou, že to nic není.

Za pár dnů se psí kadeřnice chytila v hrůze za hlavu a ihned jsem nasadila protizánětlivé léky. Doporučený veterinář, expert přes zuby byl mladý sympaťák s ordinací na okraji Prahy. Objednala jsem se na nejbližší termín.

V ordinaci bylo plno. Obézní paní seděla s obézní Labradorkou u dveří. Tlustá paní s tlustou kočkou byly naproti. Oplácaný chlapec s oplácaným králíkem stáli opodál. A křeček, který byl širší než delší, to už byl vrchol.

Napadlo mě, zda dnes není výživová zvířecí poradna. Všechna zvířata jevila výrazné známky překrmování. Všichni majitelé byli moc milí a pěkně jsme si popovídali. Ano, jak již jsem psala dříve, většina tlustších lidí jsou příjemnější než hubeňouři, jenže těch němých tváří mi bylo vážně líto.

Zjistila jsem, že ani jedno zvířátko nečeká rodinu, šlo pouze o "dobré" jídlo. Možná jsou ta obézní zvířáta také milejší a vyrovnanější, i když nevím.
Je to smutný pohled, jak sotva lezou, ale "pomějí se" jen, co je pravda. Jasně, nějaký piškotek, nějaká odměnka je přece zapotřebí, ale vše po zásluze.


Dokonce i moje fenka, je schopna přibrat, když je na hlídání u babičky. Prý to tam probíhá nějak takto:
Jé, probudila se, dáme piškotek.
Jé, ta nás pěkně zdraví, dáme piškotek.
Jé, vyčůrala se, dáme piškotek.
Jé, hlídá, dáme piškotek. (Někdo se mihl za plotem.)
Jé, zbaštila granulky, dáme piškotek.
Jé, ta papá jablíčko (upozorňuji, že strouhané a se šunkou), dáme piškotek.
Jé, hlídá, dáme piškotek. (Zase někdo jde X krát za den kolem plotu.)

A v tomto duchu to pokračuje až do večera. Samozřejmě, to nejsou jen nějaké piškoty, je to i sušené maso, sušené ouško, sušené kůžičky, voňavá střívka a vůbec všechno dostupné psí pomyšlení. Vždy si vzpomenu na pohádku pana Čapka o psím království, tak nějak to vypadá u mé "psí babičky" a dědečka. Není to má krev, jsou to rodiče mé kamarádky, kteří vážně milují mého psa a on je.

Každé léto k nim jezdí na prázdniny. Co by za to dalo kdejaké dítko, že?

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Ta třetí

16. července 2019 v 19:43
Mládí je od toho, abychom dělali koniny. Když totiž dělají koniny dospěláci, mívá to občas strašné následky.

Dříve jsem ráda stopovala a milovala dobrodružství. S vyhlášením tématu týdne "Černý jezdec" se mi ihned vybavila dost nezvyklá příhoda.


Od patnácti let jsme s kamarádkou navštěvovaly diskotéky a různé kluby. Vždy jen v pátek a sobotu a proto jsme se neskutečně těšily na prázdniny, kdy šlo pařit vlastně nonstop. Když jsme trávily čas v Praze, výběr byl velkolepý. Lávka, Radost, Zlatý strom, Musicpark, Roxy, Karlovy lázně, Akropolis, Duplex atd. Vše bylo blízko a dalo se to i prostřídat, když někde hráli "blbě".

Občas se nám stávalo, že jsme jely za rodiči na chatu rovnou z tahu. Na chatě jsme si vždy schruply a přemýšlely, kam večer půjdeme. Místní zábavy a diskotéka v tělocvičně byla dobrým kontrastem. Jenže doprava po vesnicích, jaksi vázla. A i přípravy nešly tak hladce, jako doma. Jednou jsme třeba pobývaly týden u mojí tety u Dobříše a ta neměla teplou vodu. Před večerem jsme se chtěly zkulturnit a umytí hlavy byla akce dne. Teta nechtěla vodu ohřívat na sporáku a tak nám poradila, abychom ji daly v různých nádobách na sluníčko. Ohřívaly jsme si ji i v hadici a pak jsme se u toho mytí nasmály jako nikdy.

Jednou jsme takhle potřebovaly dojet na diskotéku a samozřejmě doprava žádná. Vydaly jsme se pěšky. Začalo se stmívat. Pomalu už jsme z toho byly otrávené, když kde se vzal, tu se vzal černý jezdec. Už si nepamatuji, zda jsme na něj koukaly v údivu nebo zastavil sám od sebe, spíš myslím to druhé. "Nechcete někam vzít?" pravil muž. Byl oblečený v černé kožené bundě, dole měl černé kožené kalhoty, na nohách vysoké černé kožené boty a na hlavě černou helmu. Jeho černá Harleyka se blýskala, až oči přecházely. Hlas měl příjemný, obličejem bych ho tipla mezi 30 a 40 rokem.

Zaváhaly jsme, nemůžeme se přece oddělit. To jsme nikdy neudělaly, vždy jsme se navzájem hlídaly. "To asi nepůjde," říkám mu vážně. Trochu zprvu nechápal, pak se zamyslel a pochopil. "No tak pojďte obě," pravil rozhodně. Koukly jsme se na sebe nejistě, ale s přibývající tmou bylo rozhodnuto. Vzpomínám si, že já byla jako třetí, ale měl tam opěrku zad, takže celkem na pohodu až na helmy. Byla to dlouhá štreka. Pro mě a mou kamarádku nezapomenutelná, pravé letní dobrodružství. Bezpečně nás odvezl, žádná divočina, slušně pozdravil a popřál pěknou zábavu….

Můj "černý jezdec" byl prostě SYMPAŤÁK.


BOŽSKÝ banánek

14. července 2019 v 14:22
"Tak už se rozhodni," pravila jsem včera vztekle synovi ve vyhlášené cukrárně. Paní za pultem kroutila očima, výraz v její tváři byl pohrdavý, naštvaný a unavený. I když zde obsluhují 3-4 ženy, na třech pokladnách, stejně fronta až ven je běžným obrazem místní situace. Nemají holt mít takový výběr. Tolik dortíků, pohárů, zákusků, koláčů, cukroví, zmrzlin a sladkého pečiva snad nikde jinde nenajdete a pak se máte rozhodnout.

Znalá toho všeho jsem stoupla do fronty a řekla synovi, ať si jde vybrat, aby nezdržoval, až budeme na řadě. Já byla v této cukrárně den před tím s kamarádkou a jejím synem a celou noc jsem potom snila o "božském" karamelovém banánku. (Ten den jsem odolala a uspokojila se pouze skvělou kávou.) Je to něco jako větrník, ale plněný lehkou karamelovou šlehačkou s křupavým karamelem na povrchu.

Měla jsem tedy jasno, šla jsem na jisto. Když jsme přišli na řadu, objednala jsem sobě banánek a obrátila se na syna. "Prosím Vás, čím je plněná tamta koule?" tázal se syn. "Čokoládovým krémem, je to slepený piškot a obalený v čokoládě s arašídy," odpověděla neochotně paní. Zatvářil se nespokojeně a začal se rozhlížet po jiném. Megafronta za námi se už dala slyšet. Někdo odfrknul, někdo zamumlal, jiní začali přešlapovat.

Celou dobu čekání povídal o nugátové domácí zmrzlině. "Dejte mu tu kouli a nugátovou zmrzlinu," říkám rezignovaně. Koukl na mě naštvaně. Paní u kasy se tázala, zda chce velkou či malou. "To je jedno," sykl naštvaně syn. Krev se mi začala vařit. Kdyby byl malý, plácnu mu ji přes prdel.

Paní vyčkávala s prstem na kase, až se mladý pán vyjádří, po chvíli trapného ticha za účasti celé fronty povídám "malou". Sedli jsme si na zahrádku. Byla jsem rozhodnuta, že si to nenechám pokazit. Do cukrárny chodím na dortík velmi zřídka, protože bych pak neprošla futrem. Třeba tak 2x do roka, v ostatních případech si tam dávám jen kávu. A když už je den D, chci si to vychutnat. Kamarádka se syny nám drželi místo.

"Co to máš?" ptal se mě malý syn kamarádky a hypnotizoval mi můj banánek. Po pravdě jsem mu pověděla jeho lahodné složení. Oči se mu zajiskřily a sliny sběhly. "Dáš mi? Že mi dáš?" vyhrkl. "A co máš ty?" obrátil se na syna. Můj pubertální syn povídá: "Kouli, kterou VŮBEC nechci a nugátovou zmrzlinu z "NOUZE".

To už bylo na mě moc. Začala jsem na něj křičet, lidé v požitcích sebou škubli a parta puberťáků se zmrzlinami vybuchla smíchy. Zmlkla jsem tedy a vztekle se zakousla do banánku. Karamelová šlehačka mi tím prudkým stiskem vylítla na talíř a ušpinila mi celou bradu.

"Jé, teto, ty jsi jako z těch amerických filmů, víš, jak tam fanaticky jedí ty s poruchou příjmu potravy, máš to i na bradě," dodal pohotově starší syn kamarádky a začal se smát.

"A už mi dáš?" ptal se vážně mladší s líbezným úsměvem.
"Můžu taky ochutnat?" řekla má kamarádka. Ještě jednou jsem si kousla a pak jsem banánek odevzdala ve prospěch lidu.

Cestou domů jsem je všechny důrazně informovala, že když už jdu jednou za půl roku do cukrárny na dortíka, tak to znamená:

NEPRUDIT, NEKOMENTOVAT A NEUJÍDAT!
Zlatá káva…..nebo můžu chodit sama, ale to by mi bylo zase smutno.


Domácí násilí

7. července 2019 v 18:03
Zůstala jsem bez textu, když se má kamarádka rozvyprávěla o svém zážitku.
Tento prodloužený víkend trávila s rodinou v kempu u Máchova jezera. Vzhledem ke krásnému počasí, tam byla hlava na hlavě, auto na autě a stan na stanu. Jela tam ještě s dalšími přáteli.

Vedle nich se ubytovala jiná rodina. Muž a žena něco kolem pětatřiceti s pětiletým synkem. Když nastala noc, tak to se to stalo. Čekala jsem, že začne vyprávět o hlasitých sexuálních praktikách, avšak to se bohužel nekonalo. V malém stanu metr od nich se odehrávalo domácí násilí. Žena to odstartovala výčitkami. "Ty vůbec nevyděláváš, všechno platím já, nájem, jídlo, kroužky i tuhle dovolenou…."

Muž začal ženu bít a ta začala hlasitě sténat, malý syn se dal do breku. Rány to prý byly neskutečné. Kamarádka uspávala děti a nevěřila vlastním uším, i její děti zbystřily a začaly se bát. Vyšla rychle najít manžela s kamarádem, ať jdou té nebožačce pomoct. Vtrhli tam a násilníka zpacifikovali.

Muselo mu být přece jasné, že mu to v mraveništi kempu nemůže projít. Pohrozili mu, že pokud uslyší ještě něco, zavolají policii a vše dosvědčí. Rány ustaly a paní sténavě chlácholila šokované dítě. A pak začala se žalozpěvem: "Proč jsem si tě já husa hloupá brala? Všichni mě varovali, ale já ne! Živím tě a ty mě za to biješ? Ještě před synem? Že se nestydíš! Udělala jsem tu největší chybu na světě. Proč jsem se zamilovala zrovna do tebe? Já už dál vážně nemůžu ….."

Vydržela to dlouho do noci. Prostě ideální dovolená. Ráno byla kamarádka zvědavá, jak oba vypadají, ten den před tím jim nevěnovala zvláštní pozornost. Muž byl příjemného celkem kultivovaného vzezření, rozhodně žádný rebel či rváč. Žena vypadala skromně a mile, jen trochu potlučeně.

Do Prčic, proč se tohle děje? Chudák dítě! Jak může někdo být tak ubohej, že bije svou ženu před malým synem v pidistanu? Ne, že by to v obřím domě bylo omluvitelné.

Když se nad tím zamýšlím, jednou jsem byla "skoro" svědkem domácího násilí u mé bývalé kamarádky. Provokovala svého muže jako o život. A on, profesionál v bojovém umění se kousal do rtu. To by snad žádný chlap nedal.(I já jsem měla sto chutí jí jednu natáhnout). Několikrát jsem ji prosila, ať už mlčí, jenže ona ne. Nakonec jsem musela odejít se slovy: "Tak se tady třeba zabijte, je mi to fuk". Dostala po papule, ale pak "prý" měli skvělý sex.

To je zřejmě asi něco jiného….
Občas také provokuji, avšak ne moc, mám pud sebezáchovy. Nikdo mě nebije a já nebiji nikoho. Někdy tedy mám sto chutí někoho roztrhnout jako hada, ale je to jen chuť.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


TÁBOR

2. července 2019 v 1:12
Velkou chybu jsem udělala, když jsem volila tábor. Měla jsem na to právo, vzhledem ke svému věku jsem nemohla ani tušit, co mě v příštích dnech čeká.

Není tábor, jako tábor. V dnešní době se to už celkem ví, ale dříve byly všechny tábory většinou podnikové. Znamenalo to, že firma pro děti svých zaměstnanců pořádala letní tábor tří turnusový. Každý na 20 dní. Já jsem byla milovníkem táborů a tak jsem jezdila na dva turnusy. Jeden vodácký a druhý pod hrad Bezděz. Po čase se jeden zrušil a já nevěděla, kam jet.

Pod ruku mi padl letáček: "Tábor Český Šternberk - volná místa." To znělo dobře. Sbalila jsem si tedy svou kytaru, černý tátův svetr a čundrácký klobouk i další důležité věci a těšila se na nové zážitky. Jaké bylo mé překvapení, když na srazu u autobusu byly "zvláštní" děti. A nejen děti. Také rodiče vypadali jako šílená banda snobů.

Nebyla jsem daleko od pravdy. Chyběla tomu jiskra i šťáva, parta i přátelství a hlavně SRANDA. Děti se moc nebavily, hodně četly, dívky chodily ve značkových šatech a balerínách po lese. Jako sport jsme nehráli vybíjenou či volejbal, ale ragby a golf.

Já milovník všech sportů jsem chcípala nudou. Hrát ragby s barbínami bylo vážně psycho. Táboráky se nekonaly a večer se chodilo brzy spát. Do řeky Sázavy nás vedoucí nepustili, zřejmě zákaz shora. Zato jsme několikrát navštívili hrad a dozvěděli se důležité informace o všech sálech, stavbě, rodu i osobním životě jeho členů. Velmi povzbuzující ve čtyřicetistupňových vedrech.

Poprvé v životě jsem se z tábora těšila domů. Ne, že bych se doma měla špatně, čekala mě tam milující rodina, jenže já miluji společnost a vždy jsem při návratu z tábora brečela. Takže tentokráte naši zírali, bylo to vážně děsné. I dnes s velkým odstupem času se mi to barvitě vybavuje.

Proto jako rodič hodně dám na doporučení známých při výběru táborů. A to se mi vlastně nic vážného nedělo, jen jsem se šííííííííííííííííleně nudila s dětmi burzovních makléřů....

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora