Červen 2019

Letná

24. června 2019 v 17:18
Kdybych do všeho nemontovala emoce, šlo by mi to rychleji a snáze. Dokonce účtuji a přemýšlím…, nejen o správných číslech účtů z účtové osnovy, ale i o životě.

Účtuji fakturu právních služeb a napadá mě: "Hmmm, tahle mladá ambiciózní a pěkná právnička (znám ji osobně), má slušné sazby. Asi se víc učila? Později se vdala? Má vůbec děti? Jistě nepeče tolik buchet a dortů jako já. Ach ty buchty….

Včera, když byl celý národ na Letné, tak já…. pekla koláče. A proč zrovna včera? Jindy to nešlo, musela jsem prvně natrhat a vypeckovat třešně z přetíženého stromu (do víkendu se tam zase nedostanu). Když jsem je upekla, rozdala jsem je a část rozvezla nemohoucím.

Tak všichni usilovali o blaho národa a já usilovala o blaho hrstky potřebných. Trochu nízké cíle, že? Já jsem však výsledek viděla okamžitě, doufám, že u Vás ostatních se výsledek také brzy projeví. Už je vážně na ČASE!

Nechci se teď zdlouhavě vypisovat o politice, ale i mě pěkně štve, co se u nás děje. Před pár dny jsem si vyposlechla hustej příběh. Já ho tedy vlastně celý život znala, jen jsem neznala okolnosti. A šup po x letech TO vím.

Byla jednou jedna krásná, chytrá a ambiciózní paní. Věkově se blížila ke čtyřicítce. Od rozvodu už jí uplynulo skoro patnáct let a ona se znovu zamilovala. Její vyvolený byl pravým opakem bývalého manžela. Stále něco kutil, vylepšoval, vařil a na rukou ji nosil.
Ona se věnovala spíše práci. Krásný vztah trval něco kolem roku, když přišel listopad 1989. Ona se radovala, protestovala a všelijak podporovala novou dobu. On byl tělem i duší komunista. Během pár minut smetli svou vysněnou budoucnost a už spolu nikdy nepromluvili. LÁSKA jako trám, to prostě neustála.

Plno lidí s protesty nesouhlasí, tak přemýšlím, kolik mezilidských vztahů to asi naruší tentokrát. Netýká se to jen manželů, milenců, kolegů, přátel, ale hlavně rodičů a prarodičů. Právě ti totiž za Babišem stojí nejvíce……

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

BAJAJA

20. června 2019 v 12:41

Už to pár let bude, ale stejně se pořád směji, když si na to vzpomenu. V červnu hodně středních škol vyráží k moři. Čisté pláže před sezónou a místní obyvatelé vstřícní, natěšení po delší pauze na další výdělečné léto.

Tak přesně přivítalo Španělsko tlupu dívek z prváku Obchodní akademie. A nejen na výdělek pomysleli domorodci mužského pohlaví. Pod okny hotelu se nám shromaždovali různí ctitelé s vidinou velké zábavy s dívkami těsně nad zákonem.

S odstupem času obdivuji odvahu učitelek. Nebylo v jejich silách nás uhlídat. Většinou jsme všechny měly hrstku rozumu a k nikomu bychom do auta či na skútr/motorku nenasedly. Místo toho jsme utíkaly po nocích na pláž se koupat. Strážní andělé se tedy rozhodně nenudili.

A pak se to stalo. Když jsme polehávaly na pláži, přišel vysoký, snědý a mužný chlapec. Bez jediného slova si dal ručník skoro ke mně a koukal. Ležel, mlčel a pozoroval. Holky už si ze mě začaly utahovat. Můj němý španělský ctitel vzbuzoval velký ohlas.

Spolužačky vymýšlely různé teorie, báje i pověsti. Každý den se to opakovalo. Nejsem akční a první bych ho rozhodně nikdy neoslovila. Já osobně jsem se přikláněla k verzi, že je němý, něco jako "Bajaja", nebo možná extrémně stydlivý.

Náš pobyt se chýlil ke konci a nic. Prostě "Krása ticha", o to víc makala moje bujná fantazie. Už jsem si myslela, že odjedu s velkou záhadou a pak se TO stalo.

Asi po sedmi dnech, když znovu přišel s ručníkem a zalíbeně se podíval, PROMLUVIL!
"Ahoj, já jsem Roman, jsem z Děčína a jsem tu taky se školou".

Brada mi spadla, dozvěděla jsem se, že je to sedmnáctiletý Róm, který si vyrazil se Zvláštní školou k moři.
Romantická bublina splaskla a holky měly zase o čem povídat…..

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Bulhaři

13. června 2019 v 10:10

Každému vyhovuje něco jiného a věčné dohadování je otravné. Člověk už je unavený z prosazování svých názorů, jenže musí. Věčné ústupky zanechávají šrámy na srdci. Často vídáme páry, kdy jeden důrazně velí a druhý jen odevzdaně přitakává. Nejlepší však je, když si lidé sednou názorově, zálibami a hlavně kulturou.

Tím nemyslím oblibu divadel a výstav, ale kulturním vyznáním. V opačném případě vznikají prazvláštní situace. Jednu takovou se Vám pokusím přiblížit. Snad se mi to povede.

Bylo léto jako malované. Řecké počasí samozřejmě nezklamalo a my si užívali v krásném rodinném ubytování. Z šesti apartmánů jsme zabrali s přáteli dva a další týden měli dorazit známí do zbylých čtyř. Na tento týden je majitelka pronajala bulharským rodinám. Netušila jsem, jaká podívaná se mi naskytne.

Bulhaři jsou v Řecku vzhledem k blízkosti velmi častými hosty, o tom žádná, ale nejsou Bulhaři jako Bulhaři. Ještě bych chtěla podotknout, že celý Balkán bere jídlo, tedy společné jídlo jako posvátný rituál. Alespoň jednou denně, většinou minimálně dvakrát musí rodina zasednout u společného stolu.

Tyto čtyři rodiny byly zřejmě i v nějaké příbuzenské linii a společné stolování braly smrtelně vážně. Když jsme první večer z terasy viděli dlouhatánský stůl vzniklý spojením několika stolů s luxusním krajkovým ubrusem, mysleli jsme, že něco slaví. Oči se nám protáčely z množství a rozmanitosti pracných pokrmů. A jak se začali scházet ke stolu, to už jsem z terasy přímo padala. Dámy v nejkrásnějších róbách s dokonale vyrobenými účesy na vysokých podpatcích pečlivě nalíčené, z dětí holčičky měly princeznovské šaty a střevíčky, chlapci košile a společenské šortky doladěné mokasínami v odpovídající barevné kombinaci. I muži byli jako ze škatulky.

"Jo, jo určitě něco slaví," utvrzovala jsem se. Seděli u stolu od 18h do 24h. Obdivně jsme je s kamarádkou pozorovaly a večeřely jsme u toho rajčata s kozím sýrem. "Kdy to všechno stihli připravit?" přemýšlely jsme.

Druhý den naše rodiny nejely na objevování nových míst, rozhodli jsme se zůstat na hotelové pláži. Bulhaři tam byli také. V půl dvanácté odešli na hotel a až do šesti připravovali večeři. Úderem šesté nastoupili ve večerním snad ještě krásnější než včera. Ty dokonalé účesy byste měli vidět. U moře v horku a vlhku, doslova nemožné.

Jídlo vonělo na kilometr a paní rozlévala horkou polévku. To už naše děti spustily hukot. Naši mužové původem také z Balkánu po sobě začali důrazně pokukovat. Najednou jim byl málo gyros se šopákem či pečené ryby. Stalo se, že jsem i já musela rozpálit troubu a dát péci jehněčí roládu. Kamarádka koupila polívky z pytlíku a nějak jsme tu naši tlupu umlčely. Šaty jsme však měly jen plážové a o drdolu s loknami jsme ani neuvažovaly. Opakovalo se to každý večer. Nic neslavili, jen společně stolovali "na úrovni".


Takže když to shrnu, ženy se koupaly, slunily, četly, relaxovaly u moře 3,5h denně x 7dní, tedy 24,5h. Ve zbylém čase vařily, myly, smažily, chystaly, líčily, kulmovaly, česaly sebe i své děti, oblékaly sebe i své děti…..

A vůbec nejlepší na tom je, že byly totálně happy. Tohle by asi žádná Češka nedala.

Každý to máme jinak, jiný kraj, jiný mrav.

Ještěže na druhý týden přijela naše zbylá parta, jinak bych u tý plotny musela chtě-nechtě být i já.

To rozhodně neznamená, že bychom strádali a zhubli, jen u moře preferuji ovoce a zeleninu. Celý rok jím nedobrou a tak se na tuto naplněnou sluncem mooooc těším. A kozí sýr je kozí sýr a olivy mňam a……

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


DSG srdce

10. června 2019 v 13:07
"Šrám na srdci." Opravdu povedené téma týdne.
Týká se doslova každého, kdo z Vás ho nemá?

No ti, kteří srdce nemají.

A není jim líp? ….Nevím.

Srdce je tak složitý mechanismus, tak proč nemá nějaký odpínací čudlík, který bychom z mozku ovládali?

V případě nebezpečí ublížení, prostě vypnout. Proudový chránič. Ty jo, sama jsem se tímto nápadem nadchla. Místo toho lidi pijí, kouří všelicos, zobají, šňupají a používají mraky oblbováků za účelem toho stejného.

Chtějí být šťastní a spokojení, nechtějí se trápit svými starostmi a obavami. Kolik zdraví (nejen duševního) by nám takový "chránič" ušetřil? Zdravotní pojišťovny by ohromně zbohatly.

Teď mě napadlo auto s kombinovaným řazením (DSG převodovka). Je tam možnost přímého řazení volící pákou či automat. Buďto svůj život řídíme sami, nebo pokud na to zrovna nemáme sil, necháme se vést. S vypnutým srdcem, jde jistě krásně roboticky žít, kolik jen práce lze udělat bez vedlejších myšlenek.

Ale pokud nezná člověk smutek, neumí si řádně vážit štěstí a jeho život není úplný. Nedávno jsem slyšela výraz "citově plochá", do té doby jsem ho neznala a zarazila mě jeho výstižnost.

Asi je přece jenom lepší to srdce mít, i když schytává rány a bolí. Láska je energie, kterou je potřeba šířit v jakékoliv podobě, jinak zlo převládne. To by bylo špatně. Nesnáším zlo a neumím nenávidět, a dokud budu mít sílu, budu lásku dávat. Neuzavírejte se v sobě, naučte se odpouštět, žijeme jen jednou.

A pokud už je toho na Vás moc, zmáčkněte čudík či přehoďte na automat.

Stejně Vám nezbývá nic jiného, než si nakonec pomoci sám. Hlavně však nezapomeňte ten spínač zase brzy vypnout, lidí bez srdce je kolem nás až MOC. Chci svůj život žít co nejvíce s přímým řazením, abych pak své chyby nemohla svalovat na někoho jiného.

Vyberte si správný směr, zařaďte a vyjeďte vstříc dalším dnům i skvělému létu…

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Exoti

5. června 2019 v 9:39
Nádech a hluboký výdech, přesně tak, popřípadě několikrát opakovat. Toto je můj recept, když chci zapomenout na své dobré vychování a mám sto chutí poslat někoho zostra do řiti.

Zrovna včera se mi jeden takový adept přímo nabízel. Jela jsem z Boleslavi a chtě-nechtě jsem při cestě zpět přibrzdila v Ikee. Už jsem to odkládala hodně dlouho, ale koš do kuchyňské linky jsem opravdu nutně potřebovala. Tomu starému se vylomil držák, a když jsem ho položila na zem, tak v něm v noci úřadoval pes. Z této jednoduché nákupní akce byla hodinová procházka mezi bloumajícími lidmi. Šla jsem rovnou dolů do doplňků, tam koše jsou. Ano, všechny koše, jenom ten můj ne.

Mladý zženštělý prodavač mě poslal nahoru do oddělení kuchyní. Vydala jsem se v protisměru zpět, cesta jako ve videohře, kde se snažíte vyhnout zombie. Lehce rozladěná jsem dorazila do kuchyní. Tam můj koš také nebyl. Vyhledala jsem prodavače. Asi pětadvacetiletý "muž" v upnutých krátkých kalhotách, elastickém tričku s váhou 45 kilo se na mě podíval a říká pohrdavě: "Tento koš se už snad pět let nevyrábí, to máte tak STAROU kuchyni?" Začala jsem ho zkoumat ještě podrobněji. Rozhodně to nemyslel ironicky. Copak jsou kuchyně ponožky?

"Jeden z nás je na palici," došla jsem po chvilce k závěru. Jasně, jeho cílem je prodat novou kuchyň, ale takhle? Třeba tato taktika funguje, u mě však ne. Možná někteří občané chtějí na just ukázat, že na novou kuchyni mají a hned si jí u exota objednají. Poslední dobou vídávám samé mladé "muže" podobného vzezření. Courají se po nákupácích a NIC mužského na nich není. Nemyslím, že by byli všichni čtyřprocentní, je to novodobý styl.

Ruce tenké, ramena nikde, zadek jako aspirin, bílá až průsvitná barva, váha 50 kg max, hezky upravené vlasy a boty 45 minimum. Co to má být? To jsou moji potencionální zeťáci? Samozřejmě netrvám na živočišném typu z posilovny (stejně by mi to bylo prd platný), jenomže tohle už je extrém.

Ano, muž má o sebe trochu dbát, ale... Jak se takovýto muž může postarat o rodinu? Zatlouct hřebík, popřípadě, přidělat lustr, vymalovat či nedej Bože postavit dům? Jo leda tak v Minecraftu. Takže ty domy jim budeme stavět my.

Zvláštní doba, na vesnicích to tak není, tam ještě, kluci pracují. A syna, toho dneska pěkně proženu…….

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


ÚTĚK

3. června 2019 v 15:19
Včera jsem měla obrovskou chuť zapomenout se na chatě. Už mě ten městský shon unavuje a při tomto krásném počasí se není čemu divit. Co vlastně člověk nutně k životu potřebuje? Čím víc toho máme, tím víc starostí nám přibývá a málokdo má služebnictvo, takže musíme sloužit sami. Otázkou je, komu vlastně sloužíme a proč. Kdybychom dělali jen to, co sami potřebujeme, měli bychom moře volného času.

Stejně je to všechno o energii, nedávno jsem to probírala s dětmi. Zajímalo mě, kde se jak cítí a přesně to sedí. Svět není jen o penězích, je o lásce a hlavně o lidech. Čas od času je potřeba meditace, zklidnění, urovnání hodnot a to je v pražském sprintu skoro nemožné.

Proto je skvělé mít kam utéct.
Už samotný kontakt a vztah s přírodou v nás probouzí pocit soudržnosti a uvědomění. Těžko toho dosáhnu při hodinách jógy v Praze. Jde to sice, ale je to nesnadné. Na vesnici to přichází doslova samo a přirozeně. Krev není voda, celé lidstvo bylo s přírodou úzce spojeno, a tak betonové království ji nemůže nikdy nahradit. Pokud ano, tak jen na malou chvíli, než srdce zavelí.

Mám jednu známou, která z města utekla za svoji láskou na samotu u lesa. A to ještě v horách. Párkrát jsem za ní byla a vždy mě napadla kniha "Když v ráji pršelo". Jako mladší jsem ji vůbec nepochopila, až nyní jsem dozrála.

Třeba to tak nemáme všichni, ale když se ve svém okolí rozhlédnu, vidím, že i ty největší dámy a intelektuálky se na stáří odstěhovaly z měst. Pěstují růže a další květenu a doslova vykvetly.

Teď jsem si vzpomněla na "babču", byla to babička mé kamarádky a trávily jsme u ní na vesnici hodně času, hlavně v pubertě. Kolik lásky věnovala své zahrádce, bylo doslova neskutečné. I dnes se mi vybavuje v pozici plecí na malé dřevěné židličce. Její chaloupka byla pidi, ale dobře nám v ní bylo jako málokde. Rozuměla nám, nekřičela a my jí rády pomohly. O dokonalé kuchyni ani nemluvě. Je pěkné, jak nám tyto zážitky zůstanou v paměti navždy.

Doufám, že i já budu jednou rozdávat stejný klid a lásku…..
Léto se blíží, prázdniny jsou za dveřmi a čas babiček nastává.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora