Květen 2019

Skoro pohádka...

31. května 2019 v 15:20

"Našlapujeme životem po špičkách a doufáme, že se bezpečně dopracujeme k smrti." to je citát od neznámého autora, který jsem četla letos o vánocích.

Dlouze jsem pak o něm přemýšlela a dospěla jsem k názoru, že většina z nás to opravdu dodržuje.
Máme strach ze života, máme strach ze změn, máme strach sami ze sebe. A právě ten strach nám uzavírá srdce. Lidé věřící jsou v tomto ohledu zvýhodněni. Celé dění světa neleží pouze na jejich bedrech.

Já osobně nevěřím na náhody, vše má nějaký smysl. Ať už se věci dějí dobře nebo špatně pro nás, stejně jdeme dál a válčíme.

Včera jsem se setkala s jedním známým a z jeho skvělé nálady mám dobrý pocit ještě teď.
Málo kterému člověku život naložil jako jemu. Totálně zoufalá volba partnerky ho stála 18 let života. Naštěstí soudci byli při smyslech a dali mu do péče oba syny a žena má zákaz přiblížení ke všem třem, až tak hrozné to bylo.

Dala jsem si prosecco a poslouchala. Je úžasné, jak moc je člověk silný, když musí, a když jde o jeho děti, platí to dvojnásob. Nechápu, kde se v lidech bere tolik zla. Jak je možné, že je tak dlouho neviditelné? Všechno je risk, tak proč riskovat, vždyť pět let bojoval o zdárné dokončení tohoto vztahu.

Představa jiné ženy mu naháněla doslova husí kůži. Čím dál více zapadal do pánské party. Jenže všichni rybáři se vraceli do hnízdečka provoněného večeří, jen on spěchal rychle, rychle uvařit klukům, vyprat a postarat se o vše. Vždy ve mně vzbuzoval obdiv i respekt, ale stejně jsem si myslela, že by ženu nutně potřeboval.

Ono je jistě hrozně těžké najít někoho, s kým ti je krásně. Jenže aby měla ráda i tvé syny, hodně narušené rodinnými vztahy, to už je skoro nemožné.
Takže roky běžely, kluci rostli.

Až včera se přede mnou zjevil "nový" člověk, pak, že se zázraky nedějí.

Kdyby to šlo, poslouchala bych krásné vyprávění o velké lásce ještě teď, kam se na to hrabou Krkonošské pohádky. Trautenberk byl amatér oproti jeho první ženě, úplný dobrák.

Detaily psát nemohu, důležité je, že dobro vítězí i v reálném světě. Moc a moc držím palce a přeji štěstí, zaslouží si HO.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Argentinské tango

26. května 2019 v 22:48
Já a dalších 7 milionů obyvatel máme potřebu komunikovat.
Většinou to děláme pomocí řeči, avšak i řeč těla nám je přirozená a příjemná. Mezi jednu z nejhezčích řečí těla považuji tanec.
Stejného názoru jsou dva nyní už postarší páry, které kouzlu tance propadly nadobro. Jejich specialitou a láskou je "argentinské tango".

O víkendu jsem se zúčastnila úžasného pěveckého workshopu, při kterém jsem byla svědkem tanečního vystoupení. Prostě zpestření zpěvu o požitek oka. A stálo to za to.
Jaké nožky může mít někdo kolem šedesátky je vážně neskutečné. Dar od Boha spojený s léty práce a odříkání.

Později jsem vyslechla krásný příběh a večer jsem se usmívala při barvitých představách celého výjevu.

Stalo se to před pár lety, jeden tento pár původem ze Skotska přijel na návštěvu k organizátorce workshopu.

Večer trávili poklidně, když paní napadlo, že by se ráda podívala, jak se místní lidé baví po večerech. Organizátorka se zamyslela: "Tady na Slapech chcípl pes, tedy mimo sezónu, kam jí vzít?" uvažovala. Najednou dostala skvělý nápad: "V Senohrabech v hospodě bývá v sobotu živá hudba a to je zrovna dnes."

Jak milá Skotka zaslechla slovo "music", ihned hupsla do tanečních šatů i střevíců a oči se jí rozzářily. Vyrazili ve čtyřech, pár Skotů a jejich Čeští hostitelé.

Dovedete si jistě představit, jaký rozruch to způsobilo, když do hospody nakráčela postarší žena v třpytivých šatech s obřím rozparkem a na jehlách. Samozřejmě nemohli tušit, že se jedná o tanečnici argentinského tanga, ty se totiž běžně v Senohrabech nevyskytují.

Pohotově jim nabídli mísu s řízky, protože místní Venca zrovna slavil padesáté narozeniny.
Jakmile trochu zapadli, napadlo tanečnici, že by jako poděkování mohli zatancovat. Místní hudebníci argentinské tango v běžném repertoáru neměli, a proto se hudebního doprovodu musela ujmout hostitelka.

Zvládla to na jedničku a exotický tanec vzbudil obdiv a nadšení. Celé vystoupení bylo velmi temperamentní, až místním řízky zaskakovaly v krku. Šok však nastal teprve, když taneční partneři začali vyzývat k tanci osazenstvo hospody.

Pán měl smůlu (po jeho laňce si žádná žena netroufla), avšak jeho partnerka ulovila místního školníka. Tedy po pravdě řečeno, moc se snažit nemusela. Chlap jak hora se nabídl skoro sám.

Droboučká Skotka proti němu byla jako tintítko. Hudba začala hrát a ona se snažila vést jeho kroky, marně. Smýkal s ní ve stylu polky zkombinované s obkročákem, až jí rozparek praskal a jehly křupaly. Oči měla na vrch hlavy, neměla s horalem nejmenší šanci.

Když hudba dohrála (hostitelka to zkrátila úmyslně na minimum, jakmile viděla, která bije), povídá školník: "No jo, něco na tom argentinským tangu fakt bude, tancovalo mi to úplně samo, asi mám to TANGO v krvi."

Ženy městské

16. května 2019 v 12:39
Je nepopiratelné, že popisovaná dáma měla hlavu v oblacích. Byla buďto zamilovaná nebo prostě…. byla "v pohodě"(žádné stresy, shon ani velké povinnosti). Ze svého okolí znám pár podobných žen. Jsou skvěle vdané, mají vše, co si kdy přály, avšak výrazně šťastnější zrovna nejsou.

Jejich princové se totiž na zámcích vyskytují jen zřídka a tak jim čas utíká pomalu, tedy rozhodně pomaleji než mně. Děti a jejich aktivity je na nějaký čas zabaví, jenže stejně dříve či později se začnou otravovat (nudit).

Před několika dny mi kamarádka vyfotila pár stran knihy z roku 1874, v níž byly popsány společenské poměry této doby:
"Ženy, především ve středních a vyšších vrstvách městských ohrožuje ZAHÁLKA, fenomén, jehož se obávaly církevní autority.

Proto měl ženský den velmi pevný časový rozvrh. Paní domu, jíž byla ještě v sedmdesátých letech ze zájmových činností povolena četba, vstávala mezi pátou a půl šestou, chvíli po služebnictvu. V šest či půl sedmé se snídalo, "přičemž objeví se manželka i děti již umyté a oblečené v komnatě již uklizené"," A tak podobně dále, mohla bych opisovat a opisovat, velmi pěkné čtení.

O skoro 150 let později mi můj známý povídá tuto historku.

Jedu takhle v pátek kolem svého kadeřnictví a uvědomím si, že jsem zarostlý. Zastavím a jdu se zeptat, zda by mě neostříhali. Má kadeřnice se mile usměje a povídá: "No co mám s Vámi dělat, ale rychle, za chvíli mám NOVOU zákaznici."

Ví, že na mně moc práce není, žádné speciality nežádám. Když už jsem byl hotový, posteskla si kadeřnice, jak jsou ti lidé nespolehliví. "Už tu měla být," povídá a v tom jí zvoní telefon.

"Ano, ano, čekám Vás, co? Že je zamčeno? To je vyloučeno, jste v kadeřnictví Orchidea? Jo? To není možné, já jsem tu také! Kadeřnictví Orchidea, máme jen jednu pobočku, tady v Průhonicích. Co? Vy jste v Libereci? Aha, takže jedete…."

Můj známý byl z toho evidentně zaskočen: "Co to je za ženskou, která jede přes 100 km na stříhání. Vždyť to není normální? Tomu fakt nerozumím. Paní je tady z Průhonic, říkala kadeřnice. Chápeš to? A objednala se tady do Průhonic!"

Jo, asi to chápu. Bylo to nějak takto.

Potkala (ve fitku, na nehtech, na dětských aktivitách na nákupech) žena ženu a povídá: "Jééé, ty máš úžanej melír? No a i ten střih je dost dobrej, kde ti to dělali? A jak dlouho to upravuješ? A jak často chodíš? A dáš mi jméno? Jak dlouho se čeká?...." Otázka, překrývala otázku. "Díky, chodím do Orchidei k Veronice a VŮBEC to neupravuju, jen umyju a fouknu přes kulatej hřeben. Myju to každej den, někdy i obden. A klidně to měsíc a půl vydrží, ale mají dost nabito, přepošlu ti vizitku, jo?" dodala žena.

"No, to je úžasný, hned se tam objednám!" pronesla radostně žena a to i udělala. Dostala termín za 20 dnů. Večer před se koukla na internet na přesnou adresu a cestu. "Hmmm, nějaký dlouhý dojezd, to je až v Liberci? No co, pro krásu se musí něco vydržet a když tam jezdí Stela, proč ne já." pomyslela si žena a ráno vyrazila.

Napadá mě slovo uvedené výše, myslím, že je DOST nadčasové. Hádejte které!

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Manžel s mou kamarádkou

14. května 2019 v 23:08
S muži je to jako s dětmi, i ten nejsilnější muž je ve skrytu duše dítětem. Na některém to vidíte na první pohled, jiní to zarputile tají. "Vývoj osobnosti muže je ovlivněn do čtyř let věku," to se píše v knize o vztazích, kterou jsem četla předevčírem. Je vydaná vloni.

Stejně tak "Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce" je název úžasné knihy R. Fulghuma z roku 1988, kterou jsem četla v pubertě a velmi ovlivnila (utvrdila) můj názor na muže.

Už dávno prostě nelítám v oblacích. Sice "trochu" závidím, ale alespoň chápu.

Někdy jsou naše vztahy tak šílené, že pochopení rozhodně není samozřejmostí.

Tak teď už další pravdivý příběh. (Takto mi ho dnes vyprávěla má kamarádka.)

"Jeli jsme na prodloužený víkend. Já s manželem a naši kamarádi, také manželský pár. Děti zůstaly s prarodiči doma.

Nebyla to akce "romantika", ale spíš taková zkouška. V létě jsme chtěli společně projet Francii a tak jsme si z půjčovny vzali obytné vozy, přesně takové, které jsme plánovali na léto.

Nejvyšší luxus, ale je to fakt velká kráva, nevěděly jsme, zda to naši chlapi vůbec uřídí. Zaparkovali v kempu v Jižních Čechách, a měli toho plný brejle. Dvě stejná auta, pěkně vedle sebe. Evidentně si oddechli a otevřeli si dobře vychlazené pivo (vozy mají snad všechno vybavení) a pak další a další.

Já s kamarádkou jsme popíjely víno vevnitř obytného vozu a vášnivě jsme diskutovaly o plánované cestě. Čas rychle ubíhal. Vyšly jsme ven zjistit, zda naše drahé polovičky nechtějí společnost.

Už při prvním pohledu nám bylo víc než jasné, že noc bude doprovázena zvukovými efekty (chrápání se řadilo ještě mezi ty příjemnější). Chlapi si otevřeli k pivu i whiskey. Raději jsme šly alespoň něco naspat, jenže než jsme splnily všechny večerní rituály (v neznámém prostředí, to je časově náročnější), bylo po půlnoci.

Kamarádka to zvládla dříve, zalehla a usnula. Já nemohla vůbec zabrat, když jsem slyšela kolem jedné hodiny šramocení, dělala jsem, že spím. Sprcha, kroky, hrabání po posteli.

Můj muž našel pyžamo složené pod polštářem (jako vždy). Najednou hlas: "Můžeš mi laskavě říct, co jsi mi to vzala za pyžamo, vždyť mi je totálně malý. No to by mě zajímalo, v čem si to zase prala a na kolik? V tom spát nebudu, mám to zařízlý úplně v zadku!"

Nestačila jsem ten monolog vůbec přerušit, hlas byl jasný. Otočila jsem se a povídám mu, že jeho obytný vůz je ten druhý. Oba jsme pak společně přešli vedle. Jeho žena a můj muž blaženě spali.

Mému to pyžamo lehce plandalo, ale evidentně mu bylo příjemné. Trochu se lekli, já jsem sice postupovala velmi láskyplně, avšak oba byli zaskočeni. Odvedla jsem si ho "k nám" a pomohla mu s výměnnou pyžam, druhé jsem pak odnesla vedle do vozu.

Dva na chlup stejné vozy, dvě místa v posteli blíže vchodu, dvě pyžama pod polštářem, jen velikost nočního úboru zradila (prozradila)" vyprávěla mi moje kamarádka.

Konečně jsem se od srdce zasmála....díky za skvělou story.
Mohu jen dodat: "Je dobře, že oba pánové jsou (od mala) zvyklí spinkat v pyžamkách, nechci ani domýšlet, co všechno se mohlo stát."

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Výkřiky do tmy

6. května 2019 v 19:26
Po večerech slýchám stížnosti unavených žen, jsou si podobné jako vejce vejci, a už jen ta podobnost posiluje.

My ženy míváme s rozdělováním práce mezi ostatní členy rodiny značné problémy. Umíme to přece VŠECHNO nejlíp a nejrychleji.

A když se do toho přece jenom pustíme, mluvíme prazvláštní řečí, které "skoro" nikdo nerozumí. Proto jsem sepsala pár vět, co naše mužské polovičky přivádějí přímo k šílenství.

1. Nechceš si popovídat?
2. Můžeš se už KONEČNĚ vyjádřit?
3. Jak to vidíš?
4. Mohl bys vypnout tu televizi, když mluvíme?
5. Tebe ten pořad baví? (Hokej, fotbal, tenis, krimi, horor, scifi..)
6. Koukáš na to vlastně?
7. Posloucháš mě vůbec?
8. Nemyslíš, že by se mělo vymalovat (uklidit, posekat, umýt….)?
9. Ty ZASE někam jdeš (jedeš)?
10. Kdy přijdeš?(Kdy HODLÁŠ přijít?)
11. Co vlastně ke mně cítíš?
12. Jak to s námi bude?

Když to píši, připadá mi to velmi úsměvné, stejně jako když se jiní hádají, ale v dané chvíli to člověka pěkně štve.

Úplně vidím ty nepřítomné pohledy mužů při těchto větách.
Soucítím s nimi.

Jo, a to je právě ta největší chyba.
Jedna má známá, velká odbornice na soužití s "druhým" tedy mužským světem pronesla již dávno větu: "Chlapa nesmíš litovat, nikdy" říkám ti "NIKDY"! Často si na ni vzpomenu.

Jsou to přece naši udatní rytíři ve stříbrné zbroji, akorát ta jejich výzbroj potřebuje stálou údržbu a blýskání.

Potom jim porodíme syny a stojíme náhle před otázkou, zda z nich vychovat typické zástupce mužského rodu či se pokusíme oklamat přírodu a naučíme je všestrannosti. Když oni jsou TAK roztomilí, že jim rády hopsáme za zadkem až do dospělosti.

A pak už jen slyšíme další nebožačku říkat větu: "Jak to s námi bude?"

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora