Duben 2019

Poslední slovo

27. dubna 2019 v 11:07

My ženy máme rády poslední slovo. Většina mužů už tuto "obecnou" pravdu zná a je s tím smířena, ale najdou se i tací, kteří s tím zásadně nesouhlasí.
O poslední slovo jsou ochotni bojovat jako o nepřátelský hrad.

Vlastně je mezi námi hodně různých odchylek od normálu. A vůbec, co je normální?

Poslední dobou jsem se přistihla, že velmi často používám větu: "Jseš ty vůbec normální?" Většinou tedy hlavně při rozhovorech s dětmi. S dospělými si to myslím, avšak nahlas nevyslovuji. Zamýšlím se kolik "normálních" lidí kolem sebe mám.

Vztahy kolem mě se hroutí jako domečky z karet. Nikdo nechce dělat kompromisy, každý chce ještě "žít". Přemýšlela jsem, čím to hlavně je a došla jsem k přesvědčení, že hlavních důvodů je hned několik.

  1. Ekonomická nezávislost partnerů (naše babičky zůstávaly i v nedokonalých vztazích, protože byly finančně závislé na živiteli rodiny).
  2. Hluboce zakořeněná úcta k rodině chybí (nyní jsou v roli rodičů již děti z neúplných rodin, u kterých vzor harmonické rodiny bohužel nebyl předán. Samozřejmě vím z mého blízkého okolí, že o to víc se snaží, aby to zvládli lépe, jenže opravdu jim v určitých chvílích docházejí osobní zkušenosti.
  3. Netolerance, neochota, neschopnost odpouštění

Děti jsou to nejúžasnější, co máme, tak proč jim ničit dětství svými rozmary.

Samozřejmě jsou i situace, kdy je konec vztahu nutností v zájmu zachování duševního zdraví všech členů. Jak už jsem před deseti lety říkala své kamarádce: "Lepší dva lidé v pohodě, než dva nešťastní."

Jak zmizí ze vztahu láska, je to začátek konce.

Tak abych to trochu odlehčila, vzpomněla jsem si na jednu příhodu.

Bylo mi 16 let a šla jsem se svojí kamarádkou ráno do školy. Když už jsme přecházely ulici, z okna vykouknul můj táta a začal na mě křičet: "Jestli chceš domů přijít v těhle botách, tak se snad raději nevracej." Bez reakce jsem pokračovala v cestě.

Mé boty byly lesklé lodičky na podpatku, ze syntetické kůže od Bati a opravdu UKRUTNĚ smrděly. Jenže tento model už neprodávali a já jsem jinou obuv odmítala. Nosily se zásadně na boso. Prvně jsem je "prala", pak jim táta přidělil místo na toaletě, jenže už i tam mu vadily. Dávala jsem si je do igelitky, ale jak jsem ráno vyrážela do školy, igelitku jsem musela chtě-nechtě otevřít. To abych Vám vysvětlila otcovu "přehnanou" reakci. Jinak v botníku jsem měla bot na výběr.

(Dokonce i dětem v šatně smrděly, proto jsem si je začala ve škole dávat do dřevěné skříně na učební pomůcky. Nacházela se na chodbě školy a byla prázdná a odemčená. Hned vedle byla skříň zeměpisáře s mapami globusy i z druhé strany byla plná skříň pro změnu s učebními pomůckami na přírodopis. Když jsem jednou náhodou zaslechla na chodbě školy rozhovor profesorů, pochopila jsem, že OPRAVDU nastal čas své na pohled krásné lodičky vyhodit. "No Blážo, kde si to kupovala? Ty preparovaný zvířata, asi nebyly dobře zpracovaný, objednáváš to od stejné firmy? To je děsnej puch." )

Tak abych se vrátila k příběhu.


Celý den byla má kamarádka nezvykle zamlklá a smutná. Cestou ze školy se konečně rozpovídala: "Co budeš dělat? Vyhodíš je?"

Popravdě jsem jí přiznala, že se rozhodně svých střevíčků nevzdám. Ona se na mě podívala šíleně smutným pohledem a říká: "Takže tě dnes vyhodili z domova, kam půjdeš?"

"Co, kdy, kdo mě vyhodil?" nechápala jsem já. "No přece tvůj táta," dodala. "Jo tohle, to on jen tak pindá, večer o tom už ani nebude vědět," řekla jsem jí po pravdě. Evidentně jí spadl kámen ze srdce. Vyrůstala s mámou sama v klidném nekonfliktním domově, do kterého přicházela milující babička. NEPOZNALA na vlastní kůži ty věčné diskuse ala Homolkovi. Brala je vždycky POUZE jako komedii, která s obyčejným životem má jen pramálo společného.

Jenže já věděla svoje a ona to už dnes také ví.

Jiná má známá má milujícího otce, který byl (je) šílený "prudič". Je to hodný člověk s dobrým srdcem, ale já bych z něj zešílela. Celé dětství a mládí byla permanentně ve střehu, nenechal ji se nadechnout, a co se z ní v dospělosti vyklubalo?

Je ředitelkou obrovské stavební firmy. Umí vyjít skvěle s investory, dělníky a řemeslníky i kopáči. Všechno je to slabý odvárek proti tatínkovi.

Já to tedy shrnu, vlastně je jedno, kdo bude mít "poslední slovo", důležité je spolu mluvit, propojovat ženský a mužský svět a nepřestávat. Nikdo vám z očí číst nebude, co chcete, o to si řekněte, jinak to prostě MÍT NEBUDETE….

Foto Zbyněk Hozák

Nepoužitelný

15. dubna 2019 v 9:10

Vše, co máme beze snahy, stojí většinou za prd. Člověk musí stále o něco usilovat, bojovat, jinak ani neví, že žije.
A právě proto, aby to věděly i další generace se Winterovi rozhodli konat.

Jejich veliké rodinné bohatství neměli prošustrovat za pár let jejich potomci. Tedy vlastně jejich jediný synek.

Při pohledu na jeho zhýralý život neměli na vybranou. Nikdy neměl dost, utrácel nekoordinovaně a obklopil se tvou nejhorší společností, která si užívala na výsluní rádoby "smetánky".

Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů a skromnost měli sice hluboce zakořeněnou, avšak s obchodními úspěchy skoro zapomenutou. Petr se už narodil do blahobytu. Služky, chůva, zahradník, kuchařka, nejlepší školy, cestování, sídla po celé Evropě.
Jeho rodiče měli toulavá srdce, takže i jeho osobní učitel jezdíval s nimi.

Asi mu to ani nemůžeme mít za zlé, bral to jako "normální" život.

Jenže požitky se stupňovaly a rodiče se začali zarážet. "Co jsme to vychovali?" mysleli si oba, avšak říkalo se to dost těžko. Jednou už byli hodně vytočení a vyložili si karty na stůl. Oba se shodli, že tomuto směru musí zabránit.
Nechali sepsat závěť, v které podmínili čerpání rodinných peněz drobnou větičkou. Tou bylo stálé "výdělečné" podnikání či zaměstnání.

Petr o tom neměl potuchy, takže když ve svých 42 letech zůstal bez rodičů, nevěděl, která bije. Právník mu sdělil podmínku a řekl přesnou královskou částku, kterou může měsíčně vybírat. Jasně, existovala i částka nouzová, která vylučovala smrt hladem, jenže ta byla pro mladého pána nepřijatelnou almužnou. Samozřejmě se to nevztahovalo k výborně fungující firmě rodičů, musel si něco vymyslet sám a bez počátečního kapitálu.


Milý Petr se obrátil na své celoživotní přátelé, ti se však k němu nehlásili. Bez peněz už nebyl zajímavý, natož pak, aby ho oni sponzorovali. Nemohl uvěřit, jak je bez peněz svět krutý. Kdyby na ně měl, jistě by se dal na drogy ve velkém.

Co mu holt zbývalo, nechal se zaměstnat. Hledal práci, která nebude fyzická. Psychicky silný také zrovna nebyl, takže ani moc náročná na myšlení nesměla být a měl fobii z uzavřených prostor. Nejraději s výhledem na moře, to však v hlavním městě jaksi nešlo. Zaměstnal se jako noční směna v kiosku na zlaté cestě. Když mu zaměstnavatel sděloval platební podmínky, milý Petr prohlásil: "To si nechte, to je pod mojí úroveň."

A pokud vím, pracuje tam už přes půl roku a stále si výplatu odmítá brát…..

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora