Březen 2019

Léta...

31. března 2019 v 0:24
S úsměvem se můžete povznést nad všechno. Tvářit a cítit se naštvaně stejně nepomůže a třeba se po čase opravdu z hloubi duše zasmějete, stejně jako v dnešním "pro změnu" pravdivém příběhu.

Byl teplý podzim a já jela se svojí kamarádkou na návštěvu jejich příbuzných. Strašně se jí nechtělo samotné a já měla čas. Plánovaly jsme už dlouho nějaký výlet, měla jsem sice na mysli trošku něco jiného, avšak i tohle znělo zajímavě.
Když jsme dorazily do té nejmenší horské vesničky, co jsem kdy viděla, už tam na ni všichni čekali. Většinou starší obyvatelé se scházeli jednou ročně u její rodiny a společně slavili příchod podzimu.

Mile nás přivítali. Občerstvily jsme se domácími bio potravinami a vyšly jsme před stavení dát si cigaretu. Vzpomínám si na ten večer, jako by se to stalo včera. Bylo to tam opravdu nezvyklé a pro mě, rodilou Pražačku velmi zajímavé. Spousta starých lidí s neudržovaným chrupem, (to jim však nebránilo v širokém úsměvu), se na nás culila. Ty úsměvy měly nádech pravosti, žádná faleš, zub sem, zub tam, kdo to řeší.

A pak se to stalo. Z temných hor se přiřítila stará žena. Koukla na nás dvě a povídá: "Věrko, no ty ses vůbec nezměnila!" Má kamarádka otevřela pusu dokořán, babku neznala a Věra je její matka. Útrpně se usmála a chtěla senilní stařeně vysvětlit její omyl, ale ona už zmizela ve stavení.

"No do Prčic, to vypadám jako moje máti, to si snad dělá srandu" vztekala se oprávněně má kamarádka. "Ne, to víš, že ne, jen se trochu zasekla v čase, nic si z toho nedělej," utěšovala jsem ji. Celý večer se pak šíleně pozorovala a ani se neradovala, když jsme ochutnávaly nová vína s obrovských dřevěných sudů. A to už bylo, co říct.

Strávily jsme na vesnici jen prodloužený víkend, proto nám to rychle uteklo.

Po pár dnech mi volala, celá šťastná z práce.

"Jano, Jano, máš čas?"ptala se mě naléhavě.

"No jasně, co se děje?" odpovídám a z jejího hlasu rozeznávám obrovské nadšení.
"Představ si, co se stalo? Já jsem tu mou příhodu svěřila kolegovy, který se mnou sedí v kanceláři, protože vím, že jeho kořeny jsou také z odlehlé vísky a to bys neuhodla, co mi řekl," drmolí má kamarádka.
No, to jsem vážně netušila.

Tak ona zvesela začala vyprávět: "On říkal, že taky přijel na vesnici a představ si, že prý k němu přišel starý pán a povídá: "Bože, Franto ty jsi ale zestárnul." Jenže František, je jeho otec. Takže já si z toho už vůbec nic nebudu dělat. Já jsem prošla ještě dobře. Dovedeš si představit, kdyby mi řekla tohle? To by mě tam tedy rozhodně kleplo."

Myslím si, že každý z nás zná člověka, který byl starý, když jsme byly děti. Oni na svět koukají jinak. Generace sem, generace tam, co je 20 let?

Já mám také takovou oblíbenou babičku, už když jsem chodila s partou na koledu, byla hodně stará. Teď, když mám děti a ony chodí koledovat, pokaždé se ptám na její zdraví. Mají ji i povinně pozdravovat. Když byly děti malé, chodila jsem s nimi jako doprovod a zase jsem si to užívala, jako by těch 20 let ani neuplynulo. Zazvonily a ta nejúžasnější babička s pracně nazdobenými vajíčky, otevřela a povídá: " Jen mě dětičky pěkně vyšupejte, ať vám do roka neuschnu."

Už se nemůžu dočkat Velikonoc, první, co mi děti nahlásí "doufám" bude: "Mami, mami, ta je tak stařičká a TAK milá….a pozdravovaly jsme ji."

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Dokonalá dcera

28. března 2019 v 23:51

Téma týdne je jako dělané pro mě.
"Co dokáže úsměv?"

Prakticky všechno. Upřímný úsměv Vám otevře dveře do celého světa. Když se totiž budete na svět jenom mračit, nic krásného Vás nepotká. To krásné se lekne a obejde Vás obloukem. Úsměv je totiž přímo napojený k srdci.

Jéé, no jo, už jsem u toho a to to trvalo. KONEČNĚ!

Když jsem se ptala svého táty, jak se mu má kniha líbí, odpověděl mi po pravdě toto: "Ty víš, že já čtu s oblibou jen technickou literaturu a scifi." Jenže, to já opravdu nemohu sloužit, obojí je pro mě "španělská vesnice".

I když, ….teď cítím, že jsem se o ždibec přiblížila k dokonalé dceři. Úplně si to "technicky" představuji. Všechny naše smysly mají obvod s výchozím bodem (zdrojem) v mozku, ale usměv řídí srdce. Jenom rychle pro pořádek vysvětluji, že jsou i jiné obvody se zdojem jinde vyskytující se u mužského pohlaví, ale to vzhledem k účelu tohoto článku (tj. potěšit otce) opravdu nemohu rozvádět.

Jedna má vzdálená příbuzná má ten nejfalešnější úsměv světa. Je propojen se zdrojem v mozku (chyba) a cítíte to na kilometry daleko. Už jako škrvrně jsem k tomuto závěru došla. Jsem citlivější než jiní, nebo jak to, že to plno lidí takto nevnímá? Pak na to časem přijdou, avšak k tomuto zjištění potřebují hodně všestranných podnětů.

Neumím být falešná a na nic si nehraji. Pokud ukazujete světu svou falešnou tvář, nikdy Vás nikdo nemůže milovat. Budou milovat to, co vlastně nejste! A to je vážně důležité zjištění.

Ani peníze, ani moc nestojí za to, abyste zradili sami sebe.

Každý měl své sny, svůj směr, a pokud se mu vše nevydařilo, tak jak by si zrovna přál, začal se přizpůsobovat. Taková osobní evoluce. Která však občas lidi promění k nepoznání.

Nikdy není pozdě něco změnit. Je nutné se zamyslet.

Nejsme tady na stálo a třeba na to už "později" nebude čas.

Co můžeš dnes, neodkládej na zítřek.

Odkládání a sebezapření nikomu ještě štěstí nepřineslo.

Stavme se problémům čelem a vítejme výzvy. Mohou nás posunout dál. A Země se točí, ať chceme nebo nechceme, ať s námi nebo bez nás.
Když se zasekneme, o hodně přijdeme.
Každý den vážně není skvělý, kolikrát si říkám: "Ať už je další ráno, mám toho dneška dost."

Jenže až zestárnu, nechci litovat promarněného času…..

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


BROK blog

18. března 2019 v 10:56
S myšlenkou tohoto článku si pohrávám již pár let.

Vlastně už od dětství mě tento příběh fascinoval a vzhledem k mé představivosti také ožíval, až se stal mou součástí, i když jeho hlavní hrdina se semnou minul asi o čtvrt století.

Bratr mé babičky bydlel ve Vršovicích stejně jako celá naše rodina již po generace. Byl to "prý" moc hodný a milý člověk. Za svobodna si pořídil pejska a dal mu jméno Brok. A protože ho měl opravdu rád i Brok mu svou lásku dával bezmezně najevo.

Jezdil s prastrýcem do práce, na různá obchodní jednání a vůbec, byli stále spolu.
Jenže jednoho dne se prastrýc Jenda zamiloval. Přes jeho "zralý" věk ho okouzlila krásná lehkonohá Slovenka Méry. Méry byla úchvatná, jenže měla jednu vadu na kráse, nesnášela zvířata. Takže podvraťák, i když s bystrým kukučem neměl žádnou šanci. Dala Jendovi na výběr: "Buď já, nebo on."

Zamilovaný prastrýc oželel svého čtyřnohého parťáka a oženil se s Méry. Brok nechápal, co se děje. Neskončil však na ulici, ujala se ho má prababička. A Jenda s ním trávil čas přes den, když to šlo.

Když to nešlo, a Brokovi bylo smutno, prostě utekl. Jenže to byl neskutečně chytrý pes a místo, aby se unavoval, přemýšlel, jak dosáhnout svého cíle.

Začal jezdit tramvají. Vystoupil na Tyláku a vydal se na Vinohrady, kde prastrýc s Méry po svatbě bydleli. Tenkrát byly tramvaje otevřené, takže mu nic nebránilo v nástupu či výstupu. Po čase si lidé z Vršovic začali povídat o psovi, co jezdí pravidelně tramvají. Pokaždé se prý každého ptali: "Čí je to pes?" Až nakonec se stal součástí pražské dopravy.

Má rodina o tom dlouho nevěděla. Brok totiž chodil na Vinohrady a tam jen seděl a čekal, možná jen z povzdálí pozoroval svého milovaného páníčka, kdo ví, co se mu v jeho chlupaté hlavičce honilo. Večer se zase vracel do Vršovic.

Každopádně tento šedivočerný hezký oříšek s ušima "tak akorát", zůstal v paměti místních nadlouho.

A když jsem vyzvídala dále, dozvěděla jsem se z více zdrojů, že jeho nejoblíbenějším jídlem byly lívance a citron. Zvláštní chutě na psa, že? I přes smíšenou a pro psy zcela nevhodnou stravu se dožil 14 let. On tedy neumřel přirozenou smrtí, ale prababička ho musela dát utratit. Tato stará žena ho prý nosila v náručí po schodech činžáku snad rok i přesto, že sama sotva chodila, protože ochrnul. Po konzultacích s veterinářem odešla jedna "Psí legenda".

Už od malinka jsem si nechávala o Brokovi vyprávět. A s vlastními poznatky o "psí lásce" jen můžu SMUTNĚ konstatovat: "Kam se na zvířata my lidé hrabeme….."


Úchylačka

13. března 2019 v 9:13
Pomalu, ale jistě přicházím k poznání, že nevíš dne ani hodiny, kdy zase jednou budeš za vola.

Ano, je jaro a já se raduji z probouzející se přírody, veselých zvířátek a sluníčka.
Minulý článek o kravách a teď pro změnu vůl, nemůžu si pomoci, vhodnější slovo jen těžko hledám.

Moje kamarádka chtěla nedávno poradit s prací na téma "špatné porozumění" a já ji z fleku převyprávěla tuto moji vlastní a jedinečnou příhodu.

Pražské školky, to je terno. Na silné ročníky našich dětí Praha nebyla připravena. A boj za "dobrou" státní školku vyžadoval tvrdá ramena.

Samozřejmě tu byly i školky soukromé, kde však 20 000,-Kč měsíčně byla normální sazba. Můj výborný kamarád do takovéto školky svoji dcerušku dával. "Co tam holka baští?" ptala jsem se ho jednou ze srandy, "Kaviár?" dodala jsem ihned. Zašklebil se na mě a povídá: "Víš, jak je to dokonalý, mám ji pořád na očích."

Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Potom mi to vysvětli: "Školka má skvělé strategické místo, je umístěna v nitru business bloku." Něco jako dvorek u činžáků pro nás ostatní. Takže páni manageři a topmanažeři mohli sledovat svůj pokládek vlastně celý den z okna. Nabídka - poptávka, někdo to měl v hlavě dobře vymyšlené. Proč ne?

Já svou dceru přihlásila do školky, která je nejblíže našemu domu. Ve školce, kde chodil syn, mi řekli rovnou: " Až za rok." Byla to státní školka s "dobrým" jménem. Jenže to se mi čekat nechtělo, hlavně už dcera kolektiv chtěla, protože od 3 let chodila 2x týdně do soukromé, abych já mohla do práce.

Zvažovala jsem tedy výběr, buď nastoupí ve 3,5 letech kdekoliv, nebo ve 4,5 do výborné. Měla jsem rozhodnuto a zapsala ji u nás. Výsledky o přijetí měly být za 14 dní na nástěnce školky.

Po čtrnácti dnech jsem se vyrazila podívat. Ze školky akorát vycházela paní s holčičkou a tak jsem se jí zeptala: "Dobrý den, prosím Vás, kde je nástěnka?" Pěkná paní se na mě mile usmála a povídá: "Nástěnka je na zahradě."

Suverénně jsem si otevřela závoru a vstoupila na zahradu školky. Kráčela jsem bez zaváhání a okukovala různé části budovy. Desítky dětí si tu spokojeně hrály.

Nikde nic, začala jsem koukat i do různých zákoutí. "Co je to za zvláštní školku, že tu nástěnku takto ukrývají?" honilo se mi hlavou.

To už mě začalo sledovat z povzdálí několik učitelek. "Co tady chcete?" zakřičela jedna z nich.
"Já hledám nástěnku" odpovídám po pravdě avšak už značně vytočeně. Tři učitelky se na sebe významně podívaly. "A to ji hledáte na zahradě?" táže se jiná a měří mě pohledem od hlavy až k patě. "Jo," odseknu vztekle, "nějaká paní mi řekla, že je tady."

Evidentně mi nevěřily a přemýšlely, co dál. Zeptala jsem se, kde tedy je ta nástěnka. Jedna z nich mě šla neochotně vyprovodit a nástěnku s výsledky mi ukázala.

Vlastně je dobré, že si všímají, když to tak vezmu.

Přečetla jsem si, co mě zajímalo a šla domů. Dceru přijali. Stále jsem nechápavě kroutila hlavou, co to bylo za ženskou, co mě poslala na zahradu. Byla jsem tam jako nějaká úchylačka. Vždyť vypadala tak seriózně. Na toto rozuzlení jsem nemusela čekat dlouho. Po cestě domů je cukrárna a před ní jsem je potkala. Maminka s holčičkou…… mluvily plynně rusky.

Dostala jsem záchvat smíchu. Ona myslela, že hledám NASTĚNKU. Děti přece byly na zahradě.

Kdybych hledala Ivánka, tohle by se rozhodně stát nemohlo…..

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


KRÁVA

8. března 2019 v 14:17
Všichni máme "svůj svět", ve kterém se cítíme bezpečně.

Občas otevřeme dveře a někoho si pustíme dovnitř, pokaždé je tu ale riziko, že tam způsobí kalamitu a bezpečí bude fuč.

Je to risk, který se někdy královsky vyplatí a pokud ne, tak nás to buď poučí, nebo zmíněné dveře doslova zabední.

Obojí je život.

Protože věci ani lidé občas nejsou takoví, jak vypadají.

Teď mě napadla úsměvná a myslím i výstižná příhoda, která se mi stala před lety.

Jeli jsme tenkrát na týden do Tater. Celý náš lyžařský oddíl se moc těšil. Výprava to byla jako na severní točnu. Krosny narvané k prasknutí, lyže, helmy, přeskáče, kytaru…..

Nádherné ubytování z fotek bylo ve skutečnosti ještě krásnější. Úplně nová fasáda…, vlastně celé to zářilo novotou.

Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se po pokojích, trochu mě zarazila zvláštní, nedefinovaná "vůně". Radostně jsme se ubytovali a těšili se na večeři.

Večer, když jsme ulehli, zdál se mi zápach silnější. Nikdo nic neříkal a tak jsem mlčela. Další den jsme vyrazili hned ráno na lyže, avšak po návratu na "penzion" jsem myslela, že chcípnu smrady.

To už i ostatní začali čmuchat. Absolutně jsme nechápali, odkud zápach vychází. Prohledali jsme každý kout a nic. Večer jsem ulehla a zápach zesílil.
"CO?" nechápala jsem a očuchala postel, ve které jsem ležela. Postel byla úplně nová, stejně jako všechny ostatní a mé povlečení vonělo aviváží. Se zacpaným nosem jsem únavou usnula.

Ráno spěch a shon, na čuchání nebyl čas. Jenže večer to bylo dílo, fakt hrůza. Začínala jsem propadat zoufalství, mám opravdu dobře vyvinuté čichové ústrojí, trpěla jsem jako pes. I ostatní nadávali, jen ne tolik. Co dělat? Už jsem toho měla dost. Nejraději bych odjela domů.

Byl to nedefinovaný kyselý zápach zkombinovaný s nějakým hrozným zvířecím smradem. Prostě smrad jako kráva.

Nějak jsem to nakonec přežila s věčně otevřeným oknem.

Na konci pobytu na mě čekalo rozuzlení.
Venku před ubytováním jsem se zapovídala se starou paní.

"Tak ako sa ti dievča býva v kravíne?" říká a kouká na mě starostlivě.

"To jsem teda ......, že mě to nenapadlo", pomyslela jsem si.

Byl to předělaný stoletý kravín na penzion.

I přes novou zateplenou fasádu byla močůvka součástí zdiva, právě proto zápach neodcházel ven, nýbrž pouze dovnitř. Večer jsme měli hlavy u zdi, proto jsme to cítili intenzivněji.

Nevím, jak to panu "podnikateli" prošlo.

Dávejte pozor a nekoukejte na okolní svět jen očima.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Sexualita

4. března 2019 v 9:28
Co vede lidi k různým rozhodnutím?
Okolnosti.

Včera jsem si vyslechla příběh jedné mé známé. Se třemi různě starými dětmi odešla od manžela. Proč?
Už si nerozuměli.

Jak to ve svém okolí vidím, ženy po čtyřicátém roku tíhnou k sobě.
Co je spojuje?
Stejný úhel pohledu, stejná zábava, stejný humor, stejné komunikační potřeby.

Muži CELOŽIVOTNĚ tíhnou k sobě.
Co je spojuje?
Stejný úhel pohledu, stejná zábava, stejný humor.

Ženy mladší si to ještě neuvědomují tak intenzivně, ale s odrůstajícími dětmi Vám to náhle dojde.
Děti mají svůj svět, svůj život, chlap jde s chlapy na ryby a co teď?

Teď jsou tu kamarádky. Jedna ho má na fotbalu, druhý zase bez hnutí hypnotizuje monitor, třetí šel s kámošem na kolo a čtvrtý je na pivu.

Naše světy se zásadně rozdělily. My jdeme cvičit, do divadla, na vínko, do obchoďáků okouknout, co se nosí, do kina atd.

Muži vesměs odmítají účastnit se naší zábavy a na tu jejich nás nezvou jen ze strachu, abychom to náhodou nepřijaly.

S rukou na srdce, kdo by chtěl jít na fotbal nebo do hospody se svými muži?

Já tedy rozhodně ne, i když jednou jsem šla. Tenkrát to manžel asi opravdu chtěl. Byla to čistě pánská společnost s živou hudbou. (Jediná žena kromě servírek byla dlouhonohá zpěvačka.) No…. a já.

Čuměli na mě dost blbě a nakonec někdo nechal zahrát písničku "Žena v hospodě". V překladu do češtiny by byla: "Co dělá ta žena v hospodě, všichni se ptají, má nás nechat přátelit se, je tu potají……"
Nebrala jsem si to nějak osobně, ale zjistila jsem, že není o co stát.
Kam mě nezvou, tam nikdy nelezu.

Ale jsou různé ženy.
Jedna v mém okolí má svoji dokonalou hlášku "Můžu se pozvat?"
Děláme si z toho pokaždé srandu. Tento životní postoj opravdu nesdílím.

Jenže, ta má známá ze včera povídá: "Ano, odešla jsem i s dětmi …….k jiné ŽENĚ".
"No bezva, mají zábavu", pomyslela jsem si. "Ona byla tak skvělá a chápala mě, až jsem se do ní zamilovala" říká mi.
To už jsem vytřeštila oči. "Jak jako?" nechápala jsem. Vždyť byla čtyřicet let jednoznačně sexuelně laděná. Vždyť má tři děti.

"Já ji miluji, budeme se brát", dodala bez dechu. To už bylo na mě moc.

Ano, moc toužíme po lásce.
Ano, moc toužíme po pochopení.
Ale je v našich schopnostech změnit svou orientaci?

Někdo znalý mi povídal, že to v ní už muselo dlouho dřímat. Fakt jsem to neviděla, vypadá jemně, žensky a o muže jevila vždy nemalý zájem. Po svatbě je už jen komentovala.

Nyní je uzavřena ve svém jiném šťastném světě a já?

Já…….jsem z toho jelen!

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora