Únor 2019

Mužské EGO

28. února 2019 v 9:14
Muži jsou jiní, jsou většinou odvážnější, většinou hravější, většinou méně zodpovědní.

Tam, kde už žena trne hrůzou, muž se teprve začíná pořádně bavit.

My ženy máme pud sebezáchovy již geneticky zakořeněný hlouběji. Je to způsobeno tím, že na našich bedrech je osud lidstva.

Samozřejmě by to nešlo bez mužů, avšak hlavní jejich nepostradatelnost je krátkodobějšího rázu.

Naše ženská povinnost "péče o rodinu" je celoživotní.

Vždy si vzpomenu na film "S tebou mě baví svět".

A takovéto story vídám denně. Tak třeba před chvílí:

Zaparkovala jsem před kanceláří, pobrala šanony z auta a jdu. V tom koukám, přímo přede mnou se vyřítí na kole muž.

Nebyl to však muž obyčejný. Byl to muž se třemi syny, tedy silné geny. První syn jede na kole a je mu tak 5-6 let. Druhý syn je vzadu v cyklosedačce a je mu 1-2 roky. Třetí syn je přidělán ke kolu otce na spojovací tyči a je mu 3-4 roky max.

Nejenže muž jel šílenou rychlostí, on si ještě zkracoval cestu přes hrbolatý trávník, takže při této náročné zatáčce a při jejich délce spojených kol neměl šanci to ukočírovat.

Kdyby jel jako normální po chodníku,(tedy nevím, zda je normální jezdit takto rychle po chodníku, myslím, že tedy rozhodně ne, ale vydejte se v takovémto složení na silnici), bylo by to v pohodě.

Výsledkem však bylo, že malý syn na zadním kole přepadl, kolo ho bouchlo a začal šíleně brečet. Zůstal ležet v blátě s tím, že ho bolí ruka a koleno. Otec na něj začal křičet: "Ty seš úplně blbej, proč se nedržíš! Vidíš přece, že spěcháme!"

To bylo něco pro mě, odemkla jsem kancelář, položila šanony. Muž nepřestával nadávat a u toho musel sebrat syna a držet kola, protože v sedačce měl to mimino.

To prakticky nešlo. Šla jsem mu pomoci. Pořád na toho chudáka nadával a on seděl v blátě a držel se za ruku a za koleno.

Nevydržela jsem to a povídám: "Milý pane, nekřičte na něj, celé jsem to viděla, vy jste tu zatáčku kosil moc vostře a to dítě vzadu se podsmyklo, zkontrolujte si tyč." Muž se na mě podíval nasraně a utáhnul totálně povolenou spojovací tyč. Malej se začal zvedat, ale stále šíleně brečel.

Nabídla jsem mu, jestli ho nemám opláchnout, nebo zkontrolovat, tu ruku. Zakřičel: "Ty, ihned nalez na to kolo a koukej se držet!" Klepající se tříletý chlapeček poslechl, pajdavými pohyby nasedl.

A Muž s velkým M povídá "Jsou zvyklí, jezdím s nima terénní stezky".

Ten zablácený, totálně ubrečený človíček s obrovskou nudlí až na bundu na mě hodil snad nejsmutnější pohled. Zlomový bod, čas ústupu, nemělo smysl cokoliv říkat.

Ať žije sparťanská výchova. Bude z něj také silný muž s velkým egem!

Pěkný příběh byl také "Otec lyžař-nelyžař" s dvěma malými dětmi na černé ……

Ale to příště, musím už pracovat.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

DAL?

25. února 2019 v 11:09
No teda, akorát to na mě kouklo. Téma týdne"Zlomový bod".

Nechala jsem faktury fakturami a položila na ně osobní noťas. Stejně už jsem potřebovala pauzu, abych mohla zodpovědně pokračovat v Má dáti a Dal.

Ano, tento blbý pojem je vlastně životně důležitý pro každého z nás. Co například Má dáti-Dal:

Pracovní obor
Měl by dáti radost z práce, alespoň trochu zábavy v dobrém kolektivu, uspokojivé peněžní ohodnocení, smysluplnost a prospěšnost pro okolní svět. Co opravdu dal, to si musíte zvážit sami.

Přátelský obor
Má Vám Dáti radost, pochopení, lásku, jistotu, zájem. Co Dává????? To je různé, přemýšlejte.

Partnerský obor
Má Dáti radost, pochopení, lásku (jinou než přátelskou), jistotu, zájem, děti.
V tomto oboru při vyhodnocování strany Dal je potřeba postupovat velmi shovívavě. Vzhledem k tomu, že zúčastněným bývá převážně pouze jeden jedinec opačného pohlaví na rozdíl od dvou předchozích oborů. Unáhlené vyhodnocení může mít fatální následky.

Pokud jste došli k matematice, že Vám strany nesedí, což je nezbytnou podmínkou podvojného účetnictví, stala se někde chyba.

Jak řekl jeden můj kamarád, "Chyba však může být na obou stranách".

Jo přesně tak, i tuto možnost je potřeba brát v potaz.

Občas se nám stává, že chybu nevidíme, jen to nesedí. Má to za následek nespokojenost a nervozitu. To si potom předáme lejstra s kolegyněmi a ony na to pohlédnou s nezúčastněným pohledem a většinou chybu ihned odhalí.

Taky dobrá možnost.

Každý člověk má své hranice, přes které už vlak nejede. "Zlomový bod" je u každého jinde.

Pokud se necítíte šťastni a spokojeni, přišel čas si trochu "ZAÚČTOVAT".
A nemít strach něco změnit je vážně zapotřebí.

Nikdo to za Vás neudělá, protože jen Vy víte, co cítíte.

KONEC pauzy, jdu účtovat.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Líbání

22. února 2019 v 18:16
Snažím se dodržovat svůj recept na štěstí, viz minulý článek a poctivě se směji.

No posuďte sami, zda opodstatněně…

Před pár dny jsem jako obvykle jela ráno do kanceláře.
Jako obvykle se mnou jela i moje maltézačka.
Jako obvykle byla ráno zácpa.
Jako obvykle si ji moje maltézčka zkracovala projevy lásky vůči mé osobě.
Při poposkakování mi jako obvykle důkladně olizovala ruku, kterou jsem držela řadící páku. (Mám ráda řazení, nikdy jsem vlastně nepochopila automatickou převodovku, jasně, chápu smysl, ale chybí mi u toho požitek z jízdy. Je to asi tím, že mám ráda matematiku, fyziku atd. Když jsem vyzvídala u svých kamarádek, tak to přesně sedí. No jo, zase ty mé úvahy… :-))

Před odjezdem do práce jsem fence dala odměnku za splněné "psí povinnosti". Párkrát se mi stalo, že jsem cestou do práce musela zastavit, aby se vyvenčila. Dost náročná a zdržující činnost zvláště, když jste na Jižní spojce atd. Dostala oblíbené děsně smradlavé sušené střívko. Celým autem se mi linul tento otřesný puch. (Já ty střívka úmyslně nekupuji, ale manžel, který ji nikdy nikam nevozí, je zase pořídil se slovy "Vždyť ona je má tak ráda".)

Do práce jsem dorazila později než obvykle a čekal tam už na mě první klient. Starší pán mi galantně podržel dveře a povídá "Ruku líbám", a to v mžiku i udělal.
Nestačila jsem mu v tom zabránit. Má políbená pravá ruka voněla na střívko tak intenzivně, že jsem myslela, že to s pánem sekne!

Byla jsem v rozpacích, zda mu mám celou situaci vysvětlovat, nebo ho mám nechat žít v přesvědčení, že jsem se celé ráno šťourala v zadku.

Ruku mi poslední dobou moc lidí nelíbá, takže jsem byla zastižena totálně nepřipravena.

Příště rychle ucuknu, jako v té dětské hře "ucukni, jestli to stihneš, než tě plácnu". Ale po pravdě si myslím, že už žádné "příště" nebude.

Tento klient si to rozhodně sakramentsky rozmyslí, než se příště pustí do těchto aktivit. Myslím, že jsem tak ošidila o zážitek hodně žen.

Promiňte………
"Když ona je má tak ráda."


"Recept na štěstí"

21. února 2019 v 11:22

Život mě nepřestává překvapovat.

Co bude zítra? Co zjistím? Co do sebe po sto letech zapadne?

Vždycky to všechno zapadne, jen je otázkou "kdy"? Jak jsem v dětství napsala v jedné písničce "Zmatená a se slzami na krajíčku, zkouší světu rozumět….." . Tenkrát jsem opravdu hodně věcem nerozuměla a ani nemohla.

Asi mám velký časový luxus, protože stále o něčem přemýšlím, něco zkoumám a vymýšlím. Proč toho nenechám? Proč se nenechám unášet proudem davu? Proč nezačnu prostě plynout? Nemám ráda semleté lidi, tedy lépe řečeno, je mi jich líto.
Zamyslete se, kolik vy sami máte ve svém okolí naprosto úžasných lidí, kteří už jen vegetují. Nemají čas, nemají chuť a hlavně s nimi už není žádná legrace. A to je podle mě to nejhorší.

Naopak jsem v poslední době svědkem i mnoha proměn k lepšímu.

Třeba můj dlouholetý kamarád, dřívější lev salonů a postrach všech sukní v širokém okolí se po 18-ti letech rozvedl se svou věčně nevěrnou ženou. Je zase šťastný, našel si přítelkyni a začal znovu žít, i když mu na hlavě zůstalo jen poskromnu šedivých vlasů (dvacetiletý stres si vybral svou daň). Pokaždé, když ho vidím, se na něj nemohu vynadívat. Vidět opět jeho dětský (dětinský) úsměv, je jako malý zázrak.


Jak jsem na tyto myšlenky přišla? V návaznosti na TÉMA TÝDNE. Co to je to vlastně štěstí?

Ráno jsem si pustila v kanceláři na YouTube písničky od Ulrychových Javory, Kámen, Jízda králů, Křídla, Bylinky atd….

Proč? Všechny tyto texty jim skládal můj příbuzný. Vůbec není vzdálený, jen jsem ho shodou prazvláštních náhod nikdy neviděla. Byla jsem OPRAVDU překvapena, jak jsou tyto texty hluboké a nadčasové. Proč jsem je dodnes neznala?

Konečně jsem si na chvilku přestala připadat v naší rodině jako marťan.

Když jsem ve svých sedmi letech napsala první básničku, byla jsem za odměnu po škole. Paní učitelka mi dala šanci, abych se opravila a přiznala, že lžu a řekla všem dětem, kdo to napsal. Odpověď JÁ nebrala.

Nesnáším lži a jsem hrdá, takže jsem odpoledne seděla v lavici a zírala z okna. Pohled z čtvrtého patra naší krásné staré školy jsem přímo milovala. Mohutné hrušně dosahovaly opravdu vysoko, a když byl podzim, lákaly nás voňavé hrušky.


"Tak blízko, tak daleko" honilo se mi pokaždé hlavou při pohledu na ně. A to je u mě se vším. Mohla bych to mít už jako "motto".

Známý textař a hudebník je můj blízký příbuzný a já o tom pomalu nevěděla.


Dál jsem se raději nepředváděla. Tak kolem jedenáctého roku jsem napsala svou první písničku. Nedávno jsem narazila na tyto texty s akordy a skočila po kytaře.

Nemohla jsem uvěřit, že plno názorů mám stejných dnes i tenkrát. Asi jsem zastydla v 15-ti letech. Zvláštní bylo, že také melodie jsem většinou znala.

Pamatovala jsem si i to, kdy, kde a proč jsem je skládala. Písničky jsme si zpívaly s druhou blonďatou hlavou a největší úspěch jsem měla na jednom táboře. Jednu z mých písniček zpíval celý velký tábor a všichni si ji zapsali i do zpěvníků. Neřekla jsem, že je moje, pověděla jsem, že ji znám z jiného tábora. Jezdila jsem totiž vždy v létě na dva.

A tak se třeba šíří dál, kdo ví.

Když tedy shrnu dnešní proud úvah, podle mě zní recept na štěstí nějak takto:


Hodně koukej

Zhluboka dýchej

Vnímej energii

Dělej radost

Pracuj

Měj rád vše živé

Pomoz, když můžeš

Nezapomínej na kořeny

Nevzdávej se

Buď vděčný

Buď trpělivý

Hraj si

Usmívej se

MILUJ……..

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská
Se svolením autora

Stará láska

8. února 2019 v 14:11
Že "stará láska nerezaví" se utvrzuji čím dál častěji. Srdce prostě neoblbnete. Žije si svůj život, i když rozum mu přikazuje sebepřísněji.

Dnes jsem vyndávala zimní výbavu a narazila na starou krabici. Byla plna různých vosků všelijakých barev a tvarů. S nimi tam čekala na správný čas i speciální škrabka a žehlička. Úplně jsem se přenesla zpět v čase.

Od narození dětí si nechávám lyže servisovat, v tom je samozřejmě i voskování. Najednou jsem se v myšlenkách ocitla v servisní místnosti (lyžárně), kde se linula nezaměnitelná vůně.

Nacházely se tam vždy stoly či ponky a třeba 10-20 juniorů přejíždělo svými žehličkami skluznice lyží s velikou láskou. Vždy jsem u toho přemýšlela " Kdo asi vyhraje? Zítra touhle dobou už budou kostky vrženy." Každý den jsme večer voskovali dvoje lyže. Jedny na závod a druhé obyč a pokud se jely náhodou závody dva různého typu, tak už to byly troje. Stále to umím klidně poslepu. Dělala jsem to opravdu hodně krát.
A dvacet let NIC. Najednou jsem dostala strašnou chuť si "navoskovat".

Pokaždé, když jsem se náhodou utrhla a šla si pořádně zajezdit (lyžování s dětmi mezi nohama, před nebo za mnou do tohoto pojmu nepočítám), tak jsem se jen velmi těžce povznášela nad své mateřství. Stále se to ve mně mlelo.

Chtěla jsem zmizet, zastavit čas a vnímat jen velikány, vítr a sebe. Jenže za chvíli jsem už zase byla myšlenkově u plotny. Také mám strach, kdo by se o ně postaral, kdyby se mi něco stalo….

To je daň za to, že jsem "dospěla"? Nebo až budou děti velké, tak zase duševně omládnu?

Až budou mít po matuře?
Až budou mít práci?
Až budou mít partnery?
Až budou z domu?
Až budou mít rodinu?

K čemu se mám upínat? Kdy mi spadne kámen ze srdce?

Pochybuji, že to pak pořádně "rozjedu", budu ráda, když půjdu do parku nakrmit holuby.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

E-E

6. února 2019 v 21:47
Někteří lidé prostě NIKDY nedospějí a asi to tak má být. Uchovají si svůj osobitý pohled na svět a nezřídka kdy, jsou pro něj i velkým přínosem. My ostatní dospělí a zodpovědní mravenci jim můžeme jen tiše závidět. Kdo by se nechtěl alespoň na chvíli povznést a pocítit tu "Neskutečnou lehkost bytí"?

Převážně si tento LUXUS dopřávají muži. U žen - matek je tento stav prakticky nerealizovatelný. Muže mateřství "většinou" neovlivní.

Chodí do práce, stejně jako chodili, provozují sportovní aktivity, stejně jako provozovali, vídají se s přáteli, stejně jako se vídali před narozením potomka, akorát ta neupravená ženština doma je trochu vyvádí z rovnováhy.

To se nemůže učesat, když je na té "mateřské DOVOLENÉ" honí se jim hlavou pokaždé po návratu domů, avšak chytrý muž si to ponechá pro sebe. My ženy mu to stejně vidíme na očích.

My ženy přicházíme o mnoho. Nemáme zábavu a komunikaci, kterou nám poskytovalo zaměstnání, nestíháme sportovní kroužky (jsme totálně vyšťavené po přerušovaném spánku), bezdětné kamarádky se nám obloukem vyhýbají (stejně si s nimi pomalu nemáme, co říct, pokud bychom se přes jekot potomka vůbec slyšely).

Naopak ty s podobně starými potomky vyhledáváme s jiskrou naděje. Čekáme pochopení, to vlastně i dostaneme, avšak za cenu zdemolovaného domova (počmárané zdi, díry v parketách nebo totálně odrovnaný béžový koberec od bublifuku). Já tedy nemám, co říkat. Syn v roce na návštěvě rozbil obří zrcadlo při chvilkové nepozornosti, bohudíky se nikomu nic nestalo. Ale muž a vládce to nepochopí. Zasype Vás otázkami typu "Jak se to stalo?" nebo "Kde si byla?" či "To ho nehlídáš?" "Nevím, tady jsem byla a hlídám ho (24h denně)" odpovídala jsem rezignovaně.

Smekám před muži, kteří šli dobrovolně na mateřskou dovolenou, jen ti mohou něco namítat.

Vždy jsem obdivovala muže, kteří věnují čas svým dětem, není to samozřejmostí.


Tato úsměvná story je opravdu nezapomenutelná. Dlouho jsem váhala, zda ji mám napsat, avšak sám syn se ptá, proč už ji nenapíšu, takže tady je.(Asi to chtělo ten správný čas jako i všechno ostatní kolem nás.)

Bylo léto, nádherné počasí a my trávili společné chvíle na dovolené v Chorvatsku. Ubytovaní jsme měli v krásném historickém domě na pláži v Crikvenici.

Dole byla recepce, kuchyně a společenská místnost a nahoře byty s velkými balkony. Opravdu idylka, jenže… Náš 18-ti měsíční syn dostal hned druhý den horečky. Místní doktor, léky, konzultace s pražskou pediatričkou, prostě na palici. Zpět do Prahy se nám nechtělo, na mořském vzduchu mu bude líp.

Nemělo by cenu, abychom ho hlídali ve dvou. Domluvili jsme se na střídavé péči. Dvě hodiny já, dvě hodiny manžel. Odcházela jsem na pláž s knížkou a čas, jako by se pro mě zastavil. Nikdo nic nechtěl. Když jsem pak přišla k synovi, dala mu léky, uvařila, pohrála si, přečetla mu, koukla na pohádku, poklidila, atd. Když však přišel manžel z pláže, unaven od silného sluníčka a vysilujícího plavání, tvrdě usnul.

Při příchodu domů jsem už z dálky viděla na našem balkóně rozprostřené "perské" koberce. Nechápavě jsem rozvíjela teorie, co se tak mohlo přihodit, ale ani ta nejodvážnější nesahala realitě po kotníky.

"Asi jsem na chvilku sklopil oko a najednou mě probudil děsný smrad. Vylekaně kouknu na syna. Hraje si s autíčkem, tváří se spokojeně. Znovu analyzuji své čichové ústrojí, nemýlím se. Zápach je totálně neskutečný, zvlášť když jsme vypnuli klimatizaci. Už tuším, odkud vítr vane, ptám se ho: "Kiki, ty jsi kakal?" Hraje si dál s angličákem a s pohledem anděla povídá "E-E". "Kiki, kde, KDE je to E-E!" vyzvídám. Znovu se na mě otáčí a bez známek neklidu odpovídá "E-E ťap ťap". To už jsem se probral úplně a rozhlédl se pořádně po místnosti. Bylo to přesně, jak řekl, rozšlapal ho totálně všude." dovyprávěl mi bez dechu můj muž.


Takže má drahá polovička musela osprchovat a vydrhnout syna, převléknout ho, vytřít parkety, osprchovat a vydrhnout dva velké koberce, pověsit je na balkón a u toho udržet žaludek v dutině břišní.

Nejsem nepřející, ale docela jsem se pobavila při barvitém líčení těchto aktivit. Příběh byl okořeněný ještě o šmírující recepční (to víte, perské koberce jsou perské koberce). Kontrola být musí, jinak by jí z toho ti turisté udělali kůlničku na dříví.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


TeenagerBOX

4. února 2019 v 12:14
Že je puberta záhul, to jsem věděla, že trvá dlouho, to jsem věděla, jak těžké je být podporou a zároveň rodičem puberťáka, to jsem tedy nevěděla.

Když byly děti malé a hrozně zlobily, říkali jsme jim, "Že vás dáme do babyboxu" (samozřejmě láskyplně bez zlého úmyslu).

Babyboxy se staly součástí naší doby a je tomu dobře. Klobouk dolů za tento "vynález".
Po událostech z poslední doby bohužel vím o případu odložení i většího dítka. Jak se tam to chuďátko vešlo? To je mi záhadou.

Avšak teenagerboxy ještě nevymysleli. Představuji si je nějak jako vstupní dveře do bank, jestli víte, o čem mluvím.
Jistě by je využilo hodně zoufalých rodičů. Už vidím to čarovné srovnávání hodnot na počkání. Ale zpátky na zem, kouzla se nedějí, je to zase jen na nás.

Asi bych se měla začít věnovat četbě zaměřené na tuto problematiku.
Když jsem byla mladá, byla jsem si naprosto jista, že budu ten nejlepší rodič.

Hahaha, kde ty loňské sněhy jsou.

Jsem otravná.

Stále poučuji.

Nadávám na nepořádek v zakázané zóně (tedy užitné podlahové ploše vyčleněné pubertálnímu jedinci).

Nerespektuji nově nabyté soukromí takovéhoto člena.

Vyžaduji "vhodné" oblečení v souvztažnosti k aktuálnímu ročnímu období.

Bez servítků komentuji virtuální svět zřejmě zcela nevhodně a bez potřebných znalostí v tomto oboru.

Zesměšňuji ikony youtubu.

Trvám na pití mléka.

Objímám a pusinkuji.

Neustále analyzuji a zjišťuji vývoj jeho vztahů.

A tak dále a tak dále…

Kdy už KONEČNĚ dospěju a stanu se tím dokonalým rodičem, to fakt netuším.
Proto prosím o shovívavost, je to pro mě NOVÁ ROLE.

Jak tak dnes o tom všem přemýšlím, docházím k závěru, že své rodičovství beru někdy až MOC vážně.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora