Leden 2019

POMSTA

31. ledna 2019 v 20:18
"Piš, piš, piš…" napsal mi před pár dny kamarád po přečtení článku o vysmátých levitujících účetních.
"Nebo tě sežere myš" to byla má okamžitá odpověď. Vždy dám na první dojem či první nápad. Většinou se v úsudku nepletu a tak žiju život na "první dobrou".

Nejdříve jsem se zamyslela a připadala si trochu dětinská a pak jsem si vytvořila šílenou představu. Sama jsem se jí i zasmála. Obrovská vzteklá myš, která žere blogery, co pravidelně nepřispívají svými články k blahu a zábavě čtenářské blogové komunity.

Alespoň jednou týdně, by bylo zapotřebí si najít chvíli a psát. Hlavu mám jako superdálnici s nápady, ale ten čas mi chybí. Měla bych si vytvořit nějakou pravidelnost, ale mě pravidla vždycky děsně rozčilovala.

Nesnáším, když mě někdo nebo něco spoutává. Vše, co děláte z povinnosti, postrádá většinou srdce a emoce. Stává se to rutinou a právě to bych nechtěla, aby se stalo s mými články.

Jenže představa krvelačné myši mě fakt vyděsila.

Asi si ji nechám od dcery namalovat a přilepím si ji na noťas.
Stejně jako jsem si nalepila na lednici samolepku té nejodpornější nafouklé ryby, kterou jsem kdy viděla. Pěkně v úrovni očí. Vždy když chci uždibovat, ryba jako kdyby z lednice promlouvala "Nežer, budeš hnusná a tlustá jako já".

A tak i myš mi může vtipně připomínat, že nemám zapomínat na blog.
Pokaždé, když napíši článek a čtenáři na něj reagují, cítím velkou radost. V tu chvíli vím, že je to tak správně. Každodenní překážky a problémy nemám jenom já a můj pohled na svět sdílí spousta lidí. Je potřeba se nad to povznést, netrápit se a třeba se z toho i vypsat (taky vyspat pomáhá).

Před několika dny se má návštěvnost přehoupla do řádu desetitisíců návštěv. O tom se mi ani nesnilo. Jak všichni víme, není to tu o penězích, a přesto z toho máme SKVĚLÝ pocit.

Moc ráda své okolí bavím, jelikož smíchu není nikdy dost. Sama se obklopuji lidmi se smyslem pro humor, protože ten nikdy nevyjde z módy!

Děkuji všem, kdo mě chcete a umíte rozesmát, děkuji všem, kdo čtete mé články, děkuji za kladné odezvy a výběry do T-T.

Ve všem špatném urputně hledám i něco dobrého a věřím na pohádky. Zázraky se totiž dějí, stačí se jen pozorně dívat!

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


Osud našeho výletu

25. ledna 2019 v 14:15
Včera jsem se opravdu zasmála a nejen já, když jsem k diskusi na cvičení přidala do placu tuto pravdivou historku.

Byl advent před pár lety a já se nechala zlákat výletem do Německa. Tento zájezd spadal pod jednodenní převážně nákupní do Weidenu. Oganizoval ho spolek účetních.

Jedná se převážně o ženy zralé, generačně rozdílné, proto jsem si s sebou vzala svoji výbornou kamarádku a udělala jsem moc dobře.

V půl šesté jsme byly připraveny na autobusovém nádraží Florenc společně s nadšeným davem účetních. Jaké bylo naše překvapení, když krátce na to dorazil školní autobus.

Nebyl to však obyčejný školní autobus, byl to školní pidiautobus bez nákladového prostoru.

Všechny ženy po sobě začaly nevěřícně pokukovat. "To bude asi nějaký omyl" myslely si všechny.

Ano, byl to omyl. Cestovní kancelář "omylem" vyměnila autobusy. Mladé nadané gymnastky odjely do Vídně na závody velkým autobusem už o hodinu dříve. Další autobus byla cestovní kancelář schopna dodat za 3 hodiny. Měl teprve odněkud přijet.

Tak jsme dostaly na výběr:

  1. Stornovat zájezd a vrátí nám peníze
  2. Čekat tři hodiny (pokud tedy přijede na čas)
  3. Nacpat se do tohoto a nic nekupovat


Já a má kamarádka jsme měly jasno, žádné velké nákupy jsme neplánovaly, spíše jsme chtěly utéct z toho předvánočního domácího kolotoče a dát si Glühwein a konečně si pořádně popovídat. K tomu jsme velký bus nepotřebovaly a byla by škoda toho nekřesťanského vstávání.

Většina žen se chtě-nechtě rozhodla jet malým i přesto, že se jim zhroutil (nákupní) svět. Začaly jsme se do něj ládovat, nastupovat se tomu i s nejlepší vůlí říci nedá. Sranda začala teprve usedáním.

Já a má kamarádka jsme se na dvousedadlo sotva vešly, trochu nám zadek přesahoval do uličky. Pro upřesnění máme konfekční velikosti 38 a 40 (myslím žádné drama), přesto to bylo bez šance.

Proč to píši?
Abyste si představili ten hukot, když se na sedadla snažily vtěsnat dvě typické účetní. S rukou na srdce, toto sedavé zaměstnání si vybírá svou daň.

Pardon dámy z oboru, které jste si své štíhlé figury zachovaly, hluboce před Vámi smekám.

Byla to prostě KATASTROFA. Vždy jedna z účetních většinu cesty levitovala. Ještě jsme ani z Prahy nevyjely a už se náš obličej nápadně podobal klaunům.
Netušila jsem, že bych si měla na předvánoční nákupy aplikovat voděodolnou řasenku. A kamarádka taky ne.

Brečely jsme smíchy snad celou cestu. Musím totiž podotknout, že účetní, alespoň ty z pidiautobusu, měly neuvěřitelný smysl pro humor.

Sedmdesátiletá paní, co seděla před námi, například povídala "Jo, jo šofírek čekal mladé gymnastky a dostal zdatné cvičenky! Nemá na co pokukovat a ještě jsme mu to přetížily. To teprve uvidí, až nakoupíme….."

A v tomto duchu to pokračovalo celý den. Užily jsme si a skoro nic jsme nenakoupily. Měly jsme dobré alibi, nebylo to přeci kam dát. O to víc jsme se prošly a kvalitně občerstvily. Zdatné cvičenky zarovnaly uličku mezi sedadly prášky na praní atd. a konečně si měly kam sednout.


Byl to úžasný výlet, takhle luxusně jsem se dlouho nepobavila.

Zato pan řidič se zase zřejmě dlouho vzpamatovával z šoku.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora
,

PRAHA město kultury 2

20. ledna 2019 v 21:39
I pro mou vlastní zvědavost navštěvuji s dětmi různá představení. Jako pražské dítě jsem trávila většinu volného času s rodiči v přírodě. Na divadla a kulturu už nezbyl prostor.

Naopak moji rodiče oba Pražáci už byli kulturou přesyceni, protože moji prarodiče byli milovníci divadel a Prahy vůbec. A tak moji rodiče utíkali do opuštěných hvozdů užívat si ten "božský" klid. Pravému kouzlu Prahy jsem totálně propadla až v pubertě a myslím, že je to láska už navždycky. Nikdy mě nepřestane fascinovat, okouzlovat a inspirovat.

Dnes jsem šla s dcerou do divadla "Bez zábradlí" na dětské představení PAT a MAT jedou na dovolenou. Byly tam děti ve věku 2-10 let společně s doprovodem. Obdivuji herce, kteří dokážou děti zaujmout a zabavit. Zvláště v takto raném věku je složité udržet jejich pozornost na delší dobu.
Děti byly skvělé, avšak někteří rodiče byli "na pěst". A to ještě slušně řečeno.

Seděli jsme společně s kamarádkou a jejím synem ve třetí řadě. Maminka hned vedle mě celé představení strávila na telefonu. Ne, nedělám si legraci. Hlavně, že byla krásně společensky oblečena a i její děti byly jako ze žurnálu. V hlavě však musela mít na….

Takovéto chování je podle mě krajně nevhodné, nehledě na to, že i ostatní svým světlem rušila. S rukou na srdce, jas trochu ztlumila a zvuk vypnula, ale stejně, nespustila ho z ruky a to v třetí řadě. Já jsem také dobrej telefonní závislák, jenže tohle je fakt moc. Nakoukla jsem, co tam dělá, jestli třeba nepracuje, ne, guglila si tam kozačky…

Poté jsem se rozhlédla po celém sálu a zjistila, že ona bohužel není ojedinělý případ. Tak to už jsem vážně nechápala. Samozřejmě, nebylo to napínavé, že by člověk neodtrhl oči z podia, bylo to pro malé děti, s tím přece museli počítat. Já už tomu vážně přestávám rozumět.

Herci se snažili a podali úžasný výkon a připadá mi vrchol neúcty k lidské práci i k jejich nadšení, takové chování.

Milí rodiče, moc Vás prosím, nedávejte svým dětem takovýto příklad a ani nechoďte do divadla nemocní či v teplákové soupravě (viz. článek z října 2018 "PRAHA město kultury 1").

Možná jsem trochu staromódní, ale slušné chování nevyjde nikdy z módy a SLUŠNÉ lidi musíme ze svých dětí udělat hlavně my.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora


PENÍZE

16. ledna 2019 v 9:16
Nevím, jestli vypadám tak zvědavě nebo jen umím dobře naslouchat.

Lidé kolem mě se mi svěřují a vyprávějí mi různé příběhy. Samozřejmě si je nechávám většinou pro sebe, jenže tentokrát jsem neodolala a musím se s Vámi o jeden podělit.

Včera ke mně přišla na čaj jedna kamarádka a začala povídat: "Jsem z toho dost špatná, navštívila jsem manželovu babičku a přinesla jí nákup a léky."

Zeptala jsem se na věk babičky, matně jsem si pamatovala, že mi o ní už říkala, proto jsem věděla, že jí táhne na sto. "Devadesát tři" sděluje mi kamarádka a jedním dechem pokračuje ve vyprávění.

"Tak já k ní přijdu, dovedeš si to představit v takovém věku sama? Ona už velmi špatně chodí, zlobí ji kyčle, ale hlava furt dobrý. Vehementně mi cpala peníze za nákup a léky. Nemohla jsem si to vzít, to bych se styděla. Jenže ona se nevzdávala a peníze mi vnucovala, já odmítala a odmítala.

Nakonec babička řekla legendární větu: "DÁ LI PÁN, TAK BUDU BRZY BOHATÁ".

A ještě s mávnutím ruky dodala: "Já budu mít peněz"."

Kamarádka zůstala jako opařená, koukala nechápavě, hlavou se ji honilo: "Dělá si legraci, tváří se však vážně nebo že by sázela na stará kolena do lotynky a vyhrála?"

Babička jí však vytřela zrak, tohle tedy nečekala.
Povídá "Od ledna mi zvednou důchod!"

Tak to je hezký, vím, že už to bylo zapotřebí, ale jak MOC, to jsem si doteď neuvědomovala. Devět stovek měsíčně rozhoduje o chudobě či blahobytu???

Ach ty peníze. Nemyslím si, že peníze jsou zlo, záleží jen, v jakých jsou rukou. Dá se s nimi udělat i neskutečně dobra.


Když si to tak po sobě čtu, ještě mě napadá jeden pravdivý příběh.

Není tomu dlouho, co umřel jeden náš známý. Byl to skvělý, chytrý a úspěšný člověk s dobrým srdcem.

Jeho rodina však nebyla zrovna podle jeho představ. Za mlada trávil víc času po světě než doma a tak výchovu svých dětí moc neovlivňoval. Když umřel, byl už praděda avšak neskutečně mlád duchem. Do posledního dne jezdil na silném skútru a měl skvělou kondičku.

Nějakou dobu před smrtí nechal v trezoru nemalé peníze na pohřeb a průvodní dopis. Při otevírání trezoru se "supi" sletěli do jednoho. Očekávali, ale nedočkali se. Nic jiného tam nebylo.
Naštvaně prohledali, co se dalo a rozdělili si peníze na "bohatý pohřeb". Hledání trvalo několik dní, věděli totiž, že velký majetek existuje.

Pohřeb mu však neudělali podle jeho přání, neudělali mu VŮBEC žádný, byl pohřbený na náklady státu.
A tím si to zpečetili. Velmi chytrý muž měl své bohatství dobře ošetřeno, dal své rodině poslední šanci, aby se k němu zachovali slušně a lidsky, oni to však nezvládli ani po jeho smrti.

Proto jeho celoživotní dílo odešlo na charitu.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Mladší

11. ledna 2019 v 23:32
S dětmi lze dobře vyjít, pokud umíte mluvit jejich řečí. A ručím Vám za to, že se i skvěle pobavíte.

Když byl syn malý, byli jsme na návštěvě a k jídlu nám dali krkovici s bramborem. Nevím proč, ale zrovna na to neměl chuť, to bylo opravdu s podivem, protože jinak je vždy nadšený strávník. Bylo to trochu trapné a tetě Zuzce by to přišlo jistě líto. Proto jsem pohotově brambory rozmačkala, krkovici nakrájela na pidikousky. Povídám mu "No jo, ty máš zase něco speciálního, teta Zuzka ti udělala ŠPÍČKOVOU KAŠI".

Oblizoval se až za ušima a dlouhá léta pak vždy na návštěvě žadonil o tuto kulinářskou specialitu.

Dobrá byla i příhoda, kdy přišel syn poprvé ze školky a říkal "Mami, mami vařej tu skvěle. Měli jsme úžasnou polévku jako hlavní jídlo. Kroutila jsem hlavou. Přidal jsem si 3x." Samozřejmě jsem vyzvídala, jaká to byla polévka. "Taková nasládlá, tedy spíš sladká." Hlavou se mi honila hrášková, možná i špenátová. "Můžeš to nějak upřesnit, jakou měla barvu, byla zeleninová?" vyzvídám dále. "Byla taková žluťoučká a plavaly v ní malinkaté buchtičky. Á buchtičky se šodó, došlo mi to náhle. S rukou na srdce, kdo toto školní jídlo vaří doma svým dětem? Já nikdy. Neprošla bych futrem. BUCHTOVÁ polévka, to nezní špatně.


Nedávno jsem se zúčastnila jednoho srazu přátel po hodně letech. Cítila jsem se tam MOC příjemně. Všichni byli stejní a milí lidé jako před léty. Jeden mladší pár měl malinké děti. Obě holčičky byly roztomilé a neskutečně energické. My ostatní jsme děti nechali v domě naproti, tam byla dětská SEZNAMOVACÍ párty. Naše už celkem velké děti se totiž nikdy neviděly. A světe div se, všechny děti si bezvadně rozuměly a dobře se bavily.

Pohodoví a srdeční lidé mají pohodové a milé děti.

Tento mladý pár se chtěl večer už dětí zbavit a předat je babičce. Holčičky ale nechtěly, byla tam zábava, hudba i jídlo. Tak je začali lákat, po "našem" to nešlo, až teprve když promluvili dětskou řečí, holčičky se blesku rychle oblékly, pozdravily a utíkaly k babičce. Bylo skvělé, to pozorovat, přesně to potvrdilo mé teorie. Dělat z dětí dospěláky je špatné, stávejte se více dětmi VY. Možná Vám to přijde jako nemožné, dětský svět je pro nás zodpovědné stroje úplné "nadpřirozeno".


Jenže my už vstupujeme na "známou půdu" a věřte, když chcete, jde to skoro samo.


A ještě přidám jednu úsměvnou story. Bylo léto a v malinké sprše se myla moje šestiletá dcera společně s kamarádky synem, kterému bylo 5 let. Oba byli samostatní a my bychom se k nim ani nevešly. Nehledě na to, že se stačilo jen ošplouchnout, žádné hloubkové mytí. Slyšíme: "Že vypadám bez brýlí mladší?" Obě upadáme do záchvatů smíchu. "Jo, vypadáš na 5 let", napadá nás současně.

Kam na to ty děti chodí? Upozorňuji, u nás to slyšet nemohla, brýle skoro nenosím a televize je puštěná jen s pohádkami, tam asi taky ne.

To prostě nevymyslíte! Zábava zaručena. Tak HODNĚ úspěchů.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

Nadpřirozeno

10. ledna 2019 v 11:10

Občas mívám pocit, že se mi osud vysmívá nebo přinejmenším mě provokuje.

Dějí se mi zvláštní věci a s rukou na srdce mohu říci, že velkou část z nich nemám šanci ovlivnit nebo snad ano?

Velmi často se zasekne pokladna vždycky, když vyčkám frontu a přijde na řadu můj nákup. Mohu říci, že už jsem si na to snad i zvykla. Pokaždé, jak se ráno opozdím (z jakýchkoliv důvodů, ať mou vinou nebo ne), je neskutečná dopravní zácpa i na místech, kde bývám skoro sama (pokaždé jinde).

Elektronika mi vypovídá službu a stačí, aby přišel někdo jiný, udělal totéž a vše jde jako po másle. Samozřejmě vím, elektronika odchází, ale netušila jsem, že i ožívá. Věřte, nejsou to ojedinělé případy, je to můj každodenní chleba.

Vždy jde jen o přístup. To, co dělám s nechutí, občas i odporem, se mi mstí.
A pak s tím zaberu stokrát více času, než kdybych se nad to povznesla a nutné věci udělala s chutí (snad nejhorší je odkládat hovory, především pracovní Usmívající se).

Co se týče zácpy a zpoždění, i v tomto případě jde o přístup. Já už dopředu vím, že nemám šanci to stihnout, tak to nestihnu.

Je to síla vůle, nadpřirozeno, tok energie nebo jak správně nazvat, to co přímo ovlivňuje věci kolem nás.

Také se Vám stává, že o něčem usilovně přemýšlíte dlouhou dobu a pak se stačí jen zhluboka nadechnout, rozhlédnout kolem sebe a řešení se ukáže samo? Prostě najednou vidíte tu správnou cestu, ten správný směr a jste si tím naprosto jisti.


Musíte však otevřít duši i srdce, jen oči totiž nestačí. Hodně lidí bohužel nic otvírat nechce. Asi se bojí průvanu. Jejich škoda.

Nebojte se vnímat život všemi smysly. Jen tak porozumíte světu a především i sami sobě.

Já osobně vidím na lidech převážně ty dobré stránky a je jedno, pod kolika vrstvami prachu jsou ukryté.

Vyndejte prachovky a pusťte se do toho. Začal NOVÝ SKVĚLÝ ROK.

Někdy Vás na správný směr přivede zvláštní západ slunce, úžasná hudba, jindy známá, dávno zapomenutá vůně a nezřídka kdy zajímavý člověk.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora

ŠÍLENÁ láska

6. ledna 2019 v 0:52
Téma týdne: Láska bolí, ano, ale ne všechny. Láska bolí většinou jen jednoho. Jak se ve známé písničce od Smolíka zpívá "v lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň". Bohužel s ním musím souhlasit a asi je to i logické, ale….

Tam, kde jsem vyrůstala, žila ve vedlejším domě jedna rodina. Přišla mi opravdu zvláštní. I pro mě, nenapravitelnou romantičku, to bylo moc silný kafe.

Žili ve 3+1 s babičkou a dědečkem. Měli jednu dceru podobně starou jako já. Nikdy jsem je neviděla samotné. Vždycky chodil pán společně s paní a to kamkoliv. Na nákup, do práce, na třídní schůzky, do parku… Vrchol všeho byl, že se pokaždé drželi. Někdy kolem ramen, jindy kolem pasu, většinou však za ruce, jen pokud zrovna nesli kostkovanou tašku s nákupem, držel každý jedno ucho.

Vždy jsme se s druhou blonďatou hlavou zarazily, zamyslely a častokrát jsme si o nich povídaly. I teď, když píši tento článek, mi zrovna zazvonil mobil, volala Běla (druhá blonďatá hlava má celoživotní kamarádka) a já jí přečetla, co jsem již napsala. Ihned dodala, že je před pár měsíci zase viděla, ale to už bych předbíhala.

Poprvé jsem o tom přemýšlela už někdy v první či druhé třídě. "Hele Bělo, myslíš, že se tak milujou?" ptala jsem se vážně. "To nevím, možná, třeba jsou spolu jen krátce, někde jsem slyšela, že se můžeš zamilovat i v pozdějším věku", odpověděla mi po krátké úvaze Běla."To je přece blbost, mají spolu dceru, chodí k nám do školy o ročník výš", vystřelím z fleku. Ani ve snu mě nenapadlo, že by třeba dítě nemuselo být jednoho z nich. Při představě babičky a dědečka, kteří s nimi žijí spořádaně na hromádce, byla možnost odchylky v čemkoliv prakticky nepřípustná.

Kdo v dnešní době v dospělosti s vlastní rodinou je ochoten sdílet společnou střechu se svými rodiči či rodiči partnera? A to v jednom činžákovém bytě. Podle mě museli mít svatozář.

Když se nad tím teď po hodně letech zamyslím, byli oba pohlední a typově zajímaví lidé. Potkávaly jsme je několikrát týdně dvacet roků. V pubertě nám přišli EXTRA trapní. "Mají to zapotřebí, v tomto věku, na co si to hrajou?" to byly nejčastější myšlenky při pohledu na ně. Oni však vytrvali. Jejich jediná dcera se chytila špatné party a přičuchla k nejstaršímu řemeslu už v 16-ti letech.

Možná už na to doma nemohla koukat. Její obrana proti přehnané romantice? Nebo, kdo ví, co se u nich za zavřenými dveřmi odehrávalo. Lidské příběhy mají tisíce možných odstínů, pro ty z nás, kteří jsme jen pozorovateli.

Avšak tento úkaz ŠÍLENÉ lásky je pro mě nezapomenutelný.

Pokud se dokážou "opravdu" milovat již 45 let, tak fakt klobouk dolů.

To, že něco neznáme, jestě neznamená, že to neexistuje.

Běla je před pár měsíci viděla. Pro změnu spolu. Pán už byl na vozíčku a paní ho tlačila. Na obou rukojetích vozíčku měla velké balení stařeckých plen…..

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva
Se svolením autora