Prosinec 2018

Dárek Nedárek

26. prosince 2018 v 1:46
Včera zacinkal zvonečkem Ježíšek a na dveře zaklepal prima trapas.

Tak to jsem ani ve snu nečekala. Dějí se různé věci, se kterýma zrovna nepočítáme, ale toto mě vážně šokovalo nebo naštvalo? Posuďte sami.

Když už jsme konečně dojedli štědrovečerní večeři, mohly jít děti vyhlížet Ježíška a my začali pod krásně nazdobený stromeček ládovat více i méně potřebné dárečky.

Některé byly překvapením, jiné jsme si pořizovali sami. Mezi ty patřil i speciální dámský holicí strojek do bikin.

Dlouho jsem váhala mezi novým elektrickým kartáčkem na zuby a tímto strojkem. V ruce jsem držela dva kartáčky a do toho guglila recenze. Popis, že kartáček komunikuje s telefonem a bonzuje, které zuby jsou špinavé, mě dost zneklidnil.

Úplně jsem si to představila, proto jsem zvolila "hloupý" holicí strojek. Je sice na elektriku či baterie, alespoň však mlčí.
Byl v krásném vánočním balení s pěkným kartáčem na vlasy jako dárek. "To se hodí, proč ne" napadlo mě.

Dárky jsme rozbalovali pomalu a v klidu, jen pes z toho nezvyku trochu vyšiloval (stromeček, světýlka a dárky). Proto jsem jako jeden z prvních dárků dala rozbalit nový pelíšek. Ještě děti nesundaly ani balicí papír a už náš pes trůnil v novém, bezpečném, chlupatém doupěti.

Vše bylo super až do doby, kdy přišel na řadu můj holicí strojek. Začala jsem pomalu rozbalovat mašli, papír, dárkovou krabici a hle kartáč. Dcera mi ho hned zabavila, že ho vyzkouší a začala se česat. Pak následovala ještě krabice od strojku, otvírám, otevřu dvě polystyrénové tvarované vložky a NIC.

Stojek nikde! Koukám jako trubka, manžel kouká na mě a nechápe, co tak vejrám. Pak se podívá pořádně a pochopí, děti nás sledují. Já zírám do tašky s papírem, jestli jako třeba nevypadl při rozbalování. Vím, že je to totální blbost, jen nemohu uvěřit vlastním očím.

"Mami,mami, oni Ježíška normálně OKRADLI!" vyhrkla naše osmiletá dcera.

Jo, úplně normálně, tedy spíš nenormálně. Koupila jsem to v kamenném obchodě. Takže už se těším na 27.12, až si tam dojdu. Jen doufám, že mám paragon, já s nimi trochu bojuji, často je totiž vyhodím s taškou. Všichni říkají, že nemám šanci, to si však nemyslím. Tak schválně uvidíme.

Dovedete si představit ten trapas, že to někomu koupíte a dáte jako dárek? Kdyby se mi to nestalo, tak bych tomu snad ani neuvěřila.

Ještě mě napadl jeden skvělý podstromečkový trapas. Stalo se to před hodně lety, to jsme ještě děti neměli. Štědrovečerní večeře byla jako obvykle ve velkém kruhu rodinném u nás. Manžel chtěl zazářit, nebo myslel na sebe, to těžko vědět a tak mi pořídil sexy černé prádélko. Proč to bože můj dával pod stromeček, když věděl, že přijdou rodiče, babičky, rodiče švagra atd, fakt nevím. Zřejmě o tom nepřemýšlel.

A tak se stalo, že mezi horou mýdel, ponožek, solí do koupele, bačkor a županů byla doslova časovaná bomba. Když jsem začala obsah vyndávat, všichni klábosili. Jakmile jsem to však pozvedla, abych to viděla, začali jeden po druhém umlkat a sledovat zajímavý úkaz.

Nakonec všichni ztichli. Koukala jsem v šoku, ne proto, že bych se tak styděla, ale proto, že horní díl prádla byl 85 E. Byly to doslova dva stany. Vzpomínám si, jak jsem do té podprsenky dala demonstrativně kolena a dívala se přitom manželovi do očí.

Rodina ani nedutala. "Konečně nějaké vzrůšo" mysleli si. Tvářil se totálně nevinně. Hlavou se mi honily 2 teorie. 1. dárek nebyl určen pro mě. 2. V obchodě to popletli a dali mu jiný balíček. To, že neví alespoň přibližně mé míry, jsem zavrhla ihned. "To jsi mi koupil?" tážu se ho, abych vyřadila variantu 2. "Ano" zní jeho odpověď a kouká bezelstně.

Můj vnitřní hlas vyřazuje i variantu 1. "To nevíš, jakou mám velikost? Jak si na to přišel?" říkám mu a já i celá moje rodina se dozvídá pravdu. (Staré tetě jsme to ještě posléze zopakovali hlasitěji.)

Těsně před Štědrým dnem si vyrazil do značkového obchodu v centru za účelem této koupi. Z přeplněného obchodu volal druhé blonďaté hlavě (mé nejlepší kamarádce), která mi to celé potvrdila. Doslova prý musela křičet "85 BÉÉÉ", aby ji chudák slyšel. Asi to ani nechtěl pořádně vidět, vybral jen model a rychle zabalit a hurá pryč.

Tak právě TAK vznikají trapasy.

Vrchní díl jsem šla po svátcích vyměnit za správnou velikost. Paní prodavačka kroutila hlavou "To se tedy sakra spletl, většinou je to o číslo max. o dvě, jste spolu dlouho?" Už si nevzpomínám, jestli jsem jí to vyprávěla nebo ne...

Je pěkné, když se lidé umí společně smát. Smích a láska dělají zázraky nejen o vánocích.

Foto Zbyněk Hozák

ZVYKY

14. prosince 2018 v 14:04
Tak už se nám to krátí.

Těsta v ledničce čekají na ten správný čas, okna v ložnici čekají na správný čas, s výběrem stromečku čekám na ten správný čas. To jsem zvědavá, kdy nastane. Přemýšlím o domácích nočních směnách. Jenže to bych byla na Štědrý den jako zombie. Miluji ty vánoční filmy a seriály, kde jsou dokonale oblečené a načesané hospodyně s jiskrou v oku v načančaném domě, poklidně čekající na příchod Ježíška. Před třemi lety se mi to také povedlo, ale víckrát to asi nedám. A děti to vnímají takto:

Maminka kmitá nadzvukovou rychlostí, tatínka už z toho průvanu bolí hlava. Chtěl by koukat na pohádky nebo třeba na Colomba a maminka nedá pokoj. Chce to mít jako z filmu. Že se na to nevykašle. I pes raději zaleze do boudy, bojí se o život (aby ho nezašlápli), vnitřní instinkt. Děti o tom také vážně uvažují "Kdo uteče, vyhraje".

Proto oba raději zalezou do svých uklizených pokojů. Tam po nich nikdo nic chtít nebude! Úplně si tento pocit pamatuji i jak jsme se ségrou mizely jako pára nad hrncem. Rychle k pohádkám! Jako děti jsme na Štědrý den měly dvě hlavní povinnosti.

Za prvé ozdobit stromeček a za druhé vyleštit Sidolem všechny kliky. Mé děti dělají jen to první, zdálo se mi nevhodné, aby čmuchaly čpavek ze Sidolu. BIOMATKA. Kliky si leštím sama.

Před pár dny jsem se ptala táty, proč vlastně na Štědrý den toto děláme. Dělal to táta už odmala, dělala to má babička už jako malá a asi to jde ještě hlouběji do minulosti. Má to zřejmě spojitost s pocestným, pro kterého se nechávalo místo. A aby mohlo k nám do života vkročit něco nového, čistého a nezapatlalo se to rovnou u vchodu.

Zvláštní takových let to dělám automaticky a snad nikdy jsem se nad tím nezamyslela. Škoda, že jsem tento zvyk dětem nepředala. Letos jim koupím gumové rukavice a budou leštit. NIKDY není pozdě něco změnit.

Vánoce jsou totiž převážně o lásce, tradicích a víře v dobro.

Vyleštěte si své KLIKY, ať máte v životě kliku.

Má někdo také nějaké netradiční zvyky?

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora


Vánoční zamyšlení

12. prosince 2018 v 10:08
Nejen vánoce jsou očima dětí úplně jiné, jiný je vlastně celý svět. Všechno je velké, všichni jsou moudří a nějaké pro nás banality jsou základními kameny jejich reality. Jen málokdo z nás to dokáže chápat, vyžaduje to čas, chuť a energii. A tuhle vyváženou trojku nemáme tak často.

Před pár dny mi vyprávěly kamarádky děti, jak dokonalou dovolenou LETOS u moře měly. Pak jsme si daly kafe, všechny děti si šly hrát a my s kamarádkou jsme v hovoru o létě pokračovaly.

"To bylo šílený, jela jsem s dětmi a tchýní sama. Autobus nesplňoval emise pro Rakousko, proto jsme vyrazili objížďkou přes Maďarsko. Myslím, že neměl ani dálniční známky, protože cesta byla cesta-necesta. Jeli jsme do toho Chorvatska snad třicet hodin. Ubytování bylo v chatkách. To by platilo, ale chatky byly z papundeklu sežraného zubem času a ztenčeného vlivem eroze do průhledna. Nesměli jste se o zeď ani opřít, aby to nedopadlo jako s domečky 3 prasátek. Jedny umývárny, tři záchody, oboje s celodenní frontou.

Měli jsme to s plnou penzí. Vařilo se z potravin dovezených z ČR. Za naší Karosou byl vlek s jídlem. S námi jela JEDNA kuchařka ve věku 70 let, která měla v místě pobytu k dispozici POLNÍ kuchyni. (Pro ty, kteří vůbec nevědí, co si pod tím představit, uvádím toto. Plechová střecha prazvláštně připevněná ke čtyřem kůlům zabraňující pouze přímému dešti. Dvouhořák na propanbutanovou láhev, žádný přívod vody, voda se nosila konvemi z umývárny, věčný vítr od moře, který stále zhasínal hořák.)

Paní kuchařka vyvářela pro 52 lidí. Po chatkách jsme jí pomáhali s podřadnými kuchařskými pracemi, jako je loupání brambor atd. Každý jsme měli svůj talíř a příbor, který jsme si po použití opláchli v umývárnách……" vypráví moje kamarádka.

A tak to pokračovalo dále a dále. Ruku na srdce, já tedy mohu říci, že má představa "dokonalé dovolené" je vzdálená od této. S doložením fotodokumentace, co vyhrabala v telefonu, jsem si už byla více než jista. Měla tam vyfocené chatky, jídelní lístek i polní kuchyni. Má představivost byla CHABÁ, já všechno vždy vidím hezčí, než ve skutečnosti je. Musím ještě podotknout, že na tuto dovolenou má kamarádka přes půl roku šetřila.

Perla však přišla nakonec.
"Cesta domů byla snad ještě únavnější a delší než cesta tam. Po třiceti hodinách jsme sjeli z dálnice na Moravě a přibrzdili v malé vesnici. Tam vystoupila naše PANÍ kuchařka. Všechny nás pozdravila a z očí se jí vyvalily slzy jako hrachy. "Asi už má dost", pomyslela jsem si. "To se vůbec nedivím", uvažuji.

Jééénže ona při vydávání hlasitých vzlyků prohlašuje, že tato dovolená byla opravdu PŘEKRÁSNÁ! A děkuje za to nám všem. " dopoví kamarádka jedním dechem.

Já sklapla otevřená ústa a začala šrotovat.

Ona v 70 letech vařila 14 dní, 13 hodin denně pro 52 hladových človíčků a byla to překrásná dovolená???

Tak z toho bychom si měli vzít příklad, až zase budeme říkat v kuchyni, že NIC jiného snad neděláme.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora


Vánoce

11. prosince 2018 v 8:58
Nevím, kolik dětí má čas čekání na Ježíška tak krásný, jako jsme měli my.

Jak vidím ten chaos, neskutečné fronty aut na vjezdu i výjezdu z nákupních center, chytá mě z toho vztek. Občas i smutek, to toho pořád tolik potřebujeme? A jsme šťastnější, když toho máme více? Já tedy ROZHODNĚ ne!

Když jsem byla malá, nacházela jsem pod stromečkem tak tři dárky. Mé děti jich tam mívají mnohonásobně více a přestávají si jich vážit.
Naší vinou.
Nedáváme jim šanci radovat se z maličkostí a neučíme je skromnosti. (Nemyslím to pouze na své děti, já si to uvědomuji a opravdu se snažím, ale je to problém obecný.) Není se však čemu divit, když mají za vzor nás dospělé.

Nejhodnotnějším darem dnešní doby jsou podle mě společné zážitky. A to jak pro děti, tak i pro dospělé. Nezabírají místo ve skříních, neztloustnete po nich, ani se neopijete. Vždyť čas, který někomu věnujete, je to nejcennější, co mu můžete dát. Pokud totiž máte někoho rádi, vždy si na něj čas uděláte. A společné chvíle ty Vám už nikdo nevezme.

Moc bych si přála, aby v tento kouzelný čas zavládla láska a klid v našich srdcích. Naše domovy ať jsou provoněné cukrovím, ozvučené koledami a "dětským" smíchem. Kéž NIKDO není sám.


Jenom tak totiž můžeme stvořit krásné VÁNOCE pro naše děti.

Vánoce očima dětí mají úplně jinou dimenzi než ty naše. Jediné, co nás v pohledu spojuje, je očím neviditelné.

A pokud si toto uvědomujeme, jsme již na dobré cestě.

Foto Zbyněk Hozák
Se svolením autora


Protéza

3. prosince 2018 v 10:30
Na cestě do Františkových lázní nás před pár lety zaskočila nemilá událost.

Náš malý syn začal kašlat a nemohl přestat. Prvně jsme mysleli, že mu jen něco zaskočilo, ale po několika minutách nám bylo jasné, že to jen tak nepřejde. Otevřeli jsme tedy okýnka na autě a dojeli do Chebu. Byla totiž sobota a tam se nacházela nejbližší pohotovost.

Na příjmu na dětském oddělení sloužil úžasný doktor. Dali synovi dýchnout na rozšíření a zklidnění průdušnice a mohli jsme pokračovat do lázní. S sebou jsme však dostali i "nejlepší" lékařskou zprávu: "Euforický kojenec, blahobytného vzezření se dostavil s dýchacími ……."

Dost jsme se zasmáli a naše paní doktorka také. Lékař poeta.

K tomu naše dětská doktorka povídá "Víte, jaká byla nejlepší zpráva, kterou mi rodiče přinesli?" Změnila jsem se v jedno ucho.

" Záchrannou službou ošetřeno tržné zranění na dolní končetině. Zranění bylo způsobeno zubní protézou (ne vlastní)."

Hlavou mi prolétla vzteklá babička, která už hlídání vnoučat nezvládala psychicky, tak pokousala osmiletou vnučku na noze. Psi snad protézu nemají, nebo jo? V dnešní době, kdy mají psi kočárky, botičky, vyhřívané bundy, teplákovky, šperky atd. bych se vůbec nedivila, kdyby měli i protézy.

Paní doktorka mě chvíli nechala poddávat fantazii a pak šla s pravdou ven.

Tato osmiletá holčička byla s táborem v bazénu. Skákala do něj z okrajů, ještěže na nohy ne šipku, a narazila patou na vypadlou zubní protézu.

Neskutečná náhoda (nehoda)! To nevymyslíš.
A někomu určitě sakramentsky chyběla.

Foto Zbyněk Hozák.
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.