Říjen 2018

Úsměv

30. října 2018 v 22:58

Úsměv je ta nejkrásnější a nejčistší věc na světě. Láska je sice ještě krásnější, avšak o čistotě by se dalo dlouze polemizovat. Především v dnešním světě.

Úsměv je krásný, nehledě na věk, pohlaví, či fyzickou krásu.

Úsměv můžete věnovat komukoliv, kolikrát za den chcete.

Úsměv je LIKE v reálném světě.

Pravý úsměv vždycky poznáte, protože Vás zahřeje na duši.

Mám ráda a vážím si lidí, kteří mě umějí rozesmát.

Sama ráda rozdávám radost.

Když mi je smutno, zalezu si do ulity, tam to sama se sebou přečkám a vylezu až s úsměvem na tváři.
Schválně se soustřeďte na to, kolik usměvavých lidí za den potkáte. Většinou je to smutné skóre.

Není krásnější bolest, než když vás bolí břišáky ze smíchu. A nejen břišáky.
(A k tomu mohu ještě uvést vlastní zkušenost z porodnice. Setkala jsem se tam s holkou, která je má přítelkyně dodnes. Má skvělý smysl pro humor. Výsledkem bylo, že jsme se pět dní prosmály, až nám stehy praskaly. A nebylo to hormony ani poporodní laktózou. Když jsem se s ní slyšela před týdnem, nabrečela jsem si smíchy do telefonu. Třináct let od prvního setkání, měly jsme totiž výročí.)

Myslím si, že smích povznáší a umí i léčit.

Plno lidí si to už odvyklo, prostě se neumí smát. To je smutné.

Myslím si, že když člověk chce, může vykouzlit úsměv komukoliv. Stačí chtít.
Před pár dny jsem šla na nákup a viděla smutného dědu. Zda byl bezdomovec, nebo zanedbaný "domovec", nebylo přesně jasné. Nic nechtěl, nežebral. Nakoupila jsem, ale podvědomě jsem na něj stále myslela. Pak mě napadlo, že mu něco také vezmu. Když tam nebude, nevadí. Prostě jen tak. Jak jsem šla k autu, uviděla jsem ho opodál. Vyložila jsem nákup a donesla mu plněný perník. "Tady máte něco na snídani" říkám a usměji se na něj. Najednou se stalo kouzlo, jako když políbíte žabáka a objeví se princ. Oči se mu rozsvítily a ukázal mi řídký, zkažený chrup v zářivém úsměvu. "Děkuji" povídá.

Ještě dlouho mě tento obraz zahříval u srdce. Lidé, pro které děláte všechno, si už ničeho neváží a pak jeden starý děda poděkuje za všechny.

Proto nezapomínejme, že ÚSMĚV je jediná věc, která sluší úplně každému a NIKDY ho není dost.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.

SILVESTR

27. října 2018 v 0:12
Před pár dny ve mně vyvolala tuto vzpomínku úplná maličkost. Dvě paní na cvičení si povídaly, jak se těší na silvestra na horách.

Přesně, je to neskutečná krása být na silvestra v bílé peřině obklopen respekt vzbuzujícími velikány. Ale i bílé kopce českých hor mají své nezaměnitelné kouzlo.

Jenže když máte kojence, není to přesně to stejné. Říkáte si "Kojenec, no a co? To má kde kdo a jezdí na hory." Jenže není kojenec jako kojenec. Některý spinká, jiný prudí celou noc, nehledě na datum. Plna nadšení a plánů jsem takto s manželem vyrazila hned po vánocích na šest dní. Počasí se vydařilo, jen ty noci byly trochu náročné, budiž.
Měli jsme pronajatou celou chatu. Bylo nás tak 22-25 známých, přesně už nevím.

A přišel silvestr, každý něco chystal a připravoval. Jeden vánočku, druhý chlebíčky, třetí jednohubky…..
Začalo se popíjet už odpoledne. Já však kojila, takže nic. Chtěla jsem syna rychle uspat, abych se zábavy mohla zúčastnit. Jenže tůdle, nic takového se nekonalo. Začala jsem v sedm. Kdykoliv trochu zabral, někdo dole radostně výskl a už byl zase vzhůru. Horské chaty nemají, jak víte, dobrou zvukotěsnost. V deset jsem začala vyšilovat. Vyměnit mě nikdo nemohl, protože syn usínal zásadně se mnou. Cítil bezpečí a hlavně zdroj potravy.

V jedenáct už jsem to vzdala, takže když konečně po půl dvanácté zabral, našla jsem dole skoro prázdné talíře a horu ožralů, co se chystají na ohňostroj. Dojedla jsem pár okoralých chlebíčků, z toho kojení vyhládne a naštvaně se přesunula ven. Ohňostroj byl velkolepý, to jediný bylo nad očekávání krásné. Pak už jsem šla raději spát, stejně bych úplně nezapadla a navíc mě čekala ještě "noční služba".

Ráno jsem s přáteli dávala chatu do původního stavu a zařekla se, že už NIKDY s kojencem na silvestra na hory nejedu.

Srdce ♥

21. října 2018 v 12:40

Každá žena má svých minimálně 50 odstínů, u chlapů je to myslím méně, ale někteří umí překvapit. Často se mi to sice nestává, ale musím přiznat, že občas jsem v úžasu. Mám ráda lidi, většinou přesně vím, co od nich můžu čekat, takže je to taková "klidná voda". Avšak divoká řeka také není od věci, přivede mě k zamyšlení, co všechno o světě ještě nevím. Asi je toho pořád hodně, tak si raději srovnám v hlavě, co vím.

Nemám ráda nerozhodné lidi a sama se snažím tomuto stavu vyhnout.

Nemám ráda lidi, kteří si neváží druhých.

Nemám ráda lidi, kteří nemají rádi zvířata.

Nemám ráda sobce a metrosexuály.

NAOPAK

Miluji zvířata, děti i staré lidi, od těch se toho můžeme opravdu hodně dozvědět a naučit.

Miluji moře, hory….

Zrovna včera, jak se ochladilo, a zavál první studený vítr, jsem už v myšlenkách byla na svahu. Brzy ráno, východ slunce, lehce přimrzlý manšestr…..a jen moje pravidelně vykrojené vlnky narušují tuto dokonalost. Je to jeden z pocitů, který snad ani nejde popsat slovy. Krása. Volnost. Vítr. Život. Síla….

Určitě to plno lidí zažívá při jiných sportovních aktivitách, ale mně lyžování přirostlo k srdci až příliš. Fakt nevím, co budu dělat, když mi kolena přestanou sloužit. Možná se dám na šachy, jo vyšší level. Doufám, že to hned tak nebude, mám totiž HODNĚ plánů.

Před pár lety mě hrozně dojal jeden obraz. Škoda, že můj telefon nedělal tak hezké fotky, jako ten dnešní. (Tedy po pravdě, co bych teď dala alespoň za rozmazanou. Také se vám stává, když prohlížíte opravdová alba s fotkami, že na ně saháte a chcete je automaticky zvětšit?)

Na jednom svahu jsme se tenkrát setkaly tři generace. Babička, dvě matky a tři vnoučata. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich neměl děti příliš brzy, je věkový rozdíl výrazný. A všech šest mělo stejnou jiskru v oku. Lásku k čemukoliv děti totiž cítí z vás a většinou se to přenese i do jejich srdcí. Krev není voda.

Občas to sice nevypadá, ale je to tak. Jsem toho důkazem. Když má máma byla instruktorkou lyžování, dělala jsem jí ty největší naschvály. Jezdila jsem schválně pluhem, a pokud jsem ji nevytočila, klidně jsem si i sundala lyže a šla ze svahu v přeskáčích. Období vzdoru. Samozřejmě jsem lyžování milovala, jen to muselo správně dozrát.

To mě dovedlo k úvaze "Cokoli děláme s láskou, je to vždy vidět a právě naše děti jsou ten největší piják našich emocí".

Proto přestávám psát a jdu S LÁSKOU udělat oběd, aby má dcera byla jednou dobrou kuchařkou….Smějící se


Sňatkový podvodník

18. října 2018 v 0:01
"50 odstínů mne".
To je téma, proč jen tak málo? Žena je stvoření …komplikované. Padesát odstínů rozhodně nestačí!

Naše odstíny se mění v přímé závislosti na našem okolí. Pokud se cítíme milovány, rozdáváme i my lásku plnými doušky. Pokud nás někdo ignoruje, a to ať z důvodů pracovních, osobních či jiných, rozezní se v našich hlavách poplach, který je možno řešit minimálně padesáti různými způsoby.

Máme rády hry na kočku a na myš, ale když se nám zachce, chceme mít tu možnost i hru ukončit. Jsme totiž od přírody hravá stvoření. Ale NE hravá jako muži, naše hry jsou založeny na emocích, nemají přesná pravidla, návod ani řád. Proto muži ženy většinou nechápou. Muž, který opravdu rozumí ženám, je buď gay, nebo sňatkový podvodník. A na jednoho takového jsem zrovna před pár dny narazila.

Byl to muž něco po čtyřicítce, inteligentní, příjemného vzezření a velmi přátelský. Setkala jsem se s ním při pracovní příležitosti. Zmínil se, že je učitel angličtiny a ucházel se o místo účetního. Vzhledem k tomu, že věděl, že i já jsem účetní, požádal mě o telefonní číslo. Ihned jsem ho informovala o tom, že jsem šťastně vdaná. Jen kdyby něco potřeboval "pracovně" zkonzultovat. To jsem ještě netušila, co přijde. Telefonát jeden, druhý... neberu, zrovna se mi to nehodilo. Následuje SMS "Moc rád bych tě pozval na kávu, máš čas?" Po pravdě odpovídám, že nemám, (že ani nechci, nedodávám).

Zítra se volání několikrát opakuje, je mi to blbé a telefon zvednu. Zrovna řídím a mám to nahlas, ani to netajím. Následuje "Jé, to je nebezpečné, to kvůli mně neriskuj, to bych si NIKDY neodpustil, kdyby se ti něco stalo". Zvoneček v mé hlavě začíná zvonit.

Tak tady něco nehraje. Takovou péči o mě nemá ani ten, kdo ji má mít. Prosí mě, ať se mu ozvu, až budu mít čas, prý něco potřebuje. Následují nepřijaté hovory i SMS. Pak se pochlapím a zavolám, chci už mít jasno.

To, co následovalo, předčilo všechna má očekávání. Hovor trval něco kolem půl hodiny. Tak dlouho mu zabraly lichotky a smyšlené povídání o komplikovaných vztazích i jeho rodině. Některé pracovní hovory nahrávám, abych věděla, co po mně klienti vlastně chtějí, nevím, proč jsem si i tento nahrála.

Na konci z něj mimoděk vypadlo, zdali bych mu nemohla půjčit tři tisíce. Zřejmě neviděl tu správnou odezvu. Koutky mi začaly cukat, avšak zachovala jsem chladnou tvář (hlas). Aha, tak proto se mu tak líbím? Bylo to fakt dost přehnané, i když znělo to tak krásně a opravdově. Zalíbení na první pohled? To bylo i na mě, nenapravitelnou romantičku až moc! A navíc můj šestý smysl celou dobu troubil na poplach.

Je mi OPRAVDU moc líto žen, které jsou kvůli pár milým slovům ochotny vypnout hlavu. "Za trochu lásky šel bych světa kraj….." ihned mě napadne Vrchlický.

PRAHA město kultury

13. října 2018 v 22:32
Ano, je to tak, Praha je perlou Evropy. Její historie na Vás dýchá vlastně na každém kroku. A v těchto nádherných "letních" dnech, probarvených neskutečnými odstíny podzimu je její atmosféra ještě intenzivnější.
Musím to napsat, dokud jsem toho plna.

Dnes jsem byla s dětmi, již po několikáté, ve Stavovském divadle. Lístky jsem kupovala v předprodeji někdy na jaře a ani jsem nedoufala, jak krásný den to zrovna bude.

Představení byla opera pro celé rodiny. Cílem těchto představení je přiblížit zábavnou formou a ukázkami z různých oper v podání profesionálů tento zapomínaný hudební žánr. Takhle bych to ve zkratce vysvětlila. Obě mé děti, i přes jejich velký věkový rozdíl, tyto představení milují.

Syn si vezme sako a košili a dcera se těší do krásných šatů. Tak by to podle mě mělo být, avšak dnešní představení mě doslova šokovalo. Že lidé chodí ve flanelových kostkovaných košilích a pohorkách, to už jsem si zvykla, ale fluorescentně svítivá teplákovka (horní i dolní díl) už byla MOC. A nebylo to zdaleka jediné značně nevhodné oblečení, které jsem pozorovala.

Seděli jsme ve třetí řadě a hned za mnou byl chlapec s matkou. Matka kašlala…., avšak chlapec se doslova dusil dávivým kašlem. Rušili celé představení a ještě mi plivali za krk. Snad když jsem nemocná, tak ležím v posteli, ne? Lístky prodám nebo věnuji, ale rozhodně nelezu pokazit celému divadlu představení a ještě je nakazit. "No jo, když je blbě mně, tak proč ne jim," to je to myšlení.

Snad nejhorší z celého představení bylo, že se až třetina lidí bavila. Opravdu to nebylo nudné. Samozřejmě, i kdyby bylo, já bych stejně mlčela, ale NEBYLO. Děti sebou šily a mluvily a dospělí? Místo aby posunky, stiskem či očima své ratolesti umlčeli, pustili se klidně do diskuse, jako třeba "kdy už to skončí nebo proč zpívá tak vysoko, popřípadě, že je to hodně známá árie…" Prostě katastrofa.

Tak asi polovina lidí byla duševně i fyzicky na fotbalovém zápasu vesnických týmů. No co? Až se jich někdo zeptá, co o víkendu dělali, mohou po pravdě říct, "Byli jsme ve Stavovském divadle na OPEŘE".

Že měli svítivou teplákovku a nezavřeli hubu, to samozřejmě zatají.
Dnes už i moje děti tyto postřehy ventilovaly.

"Proč sem do Prčic lezou, když je to nebaví?" prohlásil syn naštvaně. "Maminko, a proč ten nemocnej chlapeček nebyl v posteli?" dodala dcera.

NEVÍM, taky by mě to MOC zajímalo. Zřejmě mají v hlavě brouky či jinou havěť a nebo tam mají jen totálně nas…..

Mimozemšťané

1. října 2018 v 0:08
Bylo léto, sluníčko krásně hrálo a já si to užívala. Jela jsem pracovně ve své staré škodovce na domluvené schůzky po Středních Čechách. V té době zrovna přijela na návštěvu z daleka moje švagrová. Manžel musel do práce a já se rozhodla, že ji vezmu s sebou. Děti jsme tehdy ještě neměli, takže pohoda a klídek. Opravdu vše bylo kouzelné, zelené louky, zlaté obilí, husté lesy, no prostě viděla to nejkrásnější z naší krajiny.

Až najednou dostala hlad, nebyl to však hlad obyčejný, byl to hlad šílený, který se musel IHNED řešit. Šlápla jsem na plyn a brzy už byla vesnička na obzoru. Do většího města by rozhodně nevydržela. Ve vesnici se nacházela jen jedna hospoda. Optala jsem se, zda vaří. Kladná odpověď mě trochu uklidnila, i když jisté pochybnosti jsem měla. Paní hospodská/servírka byla již v letech s výraznou poruchou sluchu. Několikrát jsem jí opakovala, zda se tu můžeme najíst a decibely už byly na hranici mých hlasových možností.

Švagrová tedy vystoupila. Sedly jsme si do skoro prázdné místnosti. Bylo něco po čtvrté hodině odpoledne. Objednaly jsme si smažák s tatarkou, pečené brambory a zeleninový salát. Paní se nás optala, zda může tatarku vyměnit za majonézu. Připadalo mi to zvláštní, ale neprotestovala jsem.

Náš stůl byl i s výhledem do kuchyně. Hospodská začala loupat brambory a dala je vařit, pak vzala sýr, začala ho balit v trojobalu a pak pokrájela zeleninu na salát. Tomu se říká "čerstvé", napadlo mě. Ale když do mixéru hrkla žloutek a začala lít olej, oči se mi protáčely.

Za 45 minut jsme měly jídlo na stole. Švagrová, která už hlady šilhala, se do toho pustila.
S úderem páté se do místnosti nahrnul dav mužů. Nezbylo ani místečko. Všichni postupně dostali pivo.

Čuměli na nás jako z jara, zřejmě ještě nikdy neviděli, že by tu někdo jedl. Natož někdo v sukňovém kostýmku. Šla jsem se hospodské diskrétně zeptat, kde jsou toalety. Vzhledem k její poruše sluchu na mě zakřičela: " Záchody jsou rovně a doleva, ale došel papír, já vám ho dám". Kroutila jsem hlavou, že nemusí, nosím v kabelce vždycky kapesníčky. Ale ona ihned zařvala: "Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit". A podala mi minimálně půlmetrovou roli papíru, takovou tu z restaurací.

S tou jsem pak ve svém kostýmku prošla za zvuku podpatků "klap klap" mezi asi tak 40 muži u piva. Ticho se dalo krájet, výbuch smíchu následoval až posléze.

Když jsem přišla z toalet, švagrová měla řasenku ve stylu klauna. Brečela smíchy a tak se jí řasenka, která nebyla voděodolná, rozpila až k puse. Dodnes si ze mě utahuje a vesničané si jistojistě mysleli, že jde o "PRVNÍ MIMOZEMSKÝ KONTAKT".