Srpen 2018

Cikánovo štěstí

Pondělí v 20:38
Včera mi kamarádka barvitě vykládala svůj zážitek. A já se s jejím dovolením o něj teď podělím s Vámi.

Má kamarádka je milá, vstřícná osoba, příjemného vzezření, v kolektivu oblíbena. A k tomu má ještě dobré srdce. Dělá už 20 let trafikantku v hlavním městě. Její pracoviště se nachází na nejfrekventovanějším turistickém místě.

Centrum musí být vždy čisté, na to se opravdu dbá. Mezi dohlížeči a likvidátory nepořádku je už delší dobu veselý romský občan. Má kamarádka Vanda ho zná nejen od vidění. Vždy brzy ráno s ní tento drobný chlápek prohodí pár slov. Prostě přírodní veselá kopa.
Já mám také ráda takovéto nekomplikované človíčky. Je to o dost lepší než intelektuálové, kteří dělají jedno, říkají druhé a cítí třetí.

Milý René bral svou práci zodpovědně, připadal si i důležitý. "Co by si ti turisté o nás pomysleli, že jsme jako nějaká čuňata?" říkával často.
I když si ti turisté stejně většinu bordelu udělají sami. Ale pořádek musí být.

Před pár dny přiběhl René na vrcholu blaha za Vandou. "Vando, Vando" křičel a táhl obrovský černý pytel. "Podívej, co jsem našel, můžu si to u tebe schovat, než budu mít padla?" povídá zadýchaně.
Vanda se trochu zarazila, tolik místa v trafice skoro neměla. "A co v tom je?" táže se zvědavě Vanda. "To bys neuhodla. Ponožky na celý život!" prohlásí René vítězoslavně. "Konečně se na mě usmálo štěstí, už NIKDY si nebudu muset kupovat ponožky!" vydechne šťastně.

Vanda opatrně nakoukne do černého pytle a opravdu. Vidí překrásné ponožky a podkolenky i nadkolenky různých barev i designů. Všechny jsou NOVÉ. "Jé, můžu si nějaké dámské vzít?" ptá se Vanda. "No jasně, k čemu by mi byly? Ani tyhle do smrti neunosím! Vem si, co chceš" říká René a odchází zametat.

Vanda vysype pytel do své pidi trafiky a kouká. Po dlouhém hledání přerušovaném otravnými turisty dochází k smutnému zjištění. Žádná ze stovky ponožek nemá pár! Byly to zřejmě vzorky z nějakého punčochového krámu.

Vanda zpátky naplňuje pytel.

Odpoledne přichází šťastný René. Vanda mu podává smutně pytel. "Tak vybrala sis?" táže se vesele. "NE, víš René, oni nemají pár" špitne Vanda.
"Ják, jaký pár" zvýší hlas René. "No René, oni jsou jako po jedné, prostě nemají druhou" vpálí mu to Vanda na rovinu.

Obličej Reného se změní jako aprílové počasí.
"Tak já jsem si myslel, že se na mě konečně usmálo štěstí a ono NE. Zase mám hovno! Co jsem čekal? Na mě? HAHA" vede dlouhý monolog zklamaný René. Vztekle bere pytel a marně se ho snaží nacpat do nejbližšího koše.

"Prosím tě, nevyhazuj to, je tam plno skoro stejných ponožek. U těch pánských se to úplně ztratí. Víc šedivá, trochu míň šedivá, grafit, černá, to je přece v pohodě. Kdo ti rentgenuje ponožky, nebuď blbej." Snaží se ho přesvědčit Vanda. Ale Renému už se potopily všechny lodě. Je zklamaný a nešťastný.

Docela mě to dojalo, kolik lidí kolem mě by považovalo za ŠŤĚSTÍ mít pytel ponožek?
Já mám doma také MEGApytel nepárových ponožek. Třeba bych to mohla s Reném dát dohromady.
Ale ty moje už bohužel nejsou nové.Smějící se

Modelové a bezdomovci

Sobota v 0:19
Vím, že všichni jsme jiní, že děti od stejných rodičů bývají jiné, ale až tak?

Můj syn byl vždy fascinován chudobou a bezmocí. Už jako nemluvně laškoval s bezdomovci, opilci a starými či nemocnými lidmi k mému zděšení.

Dovedete si představit, mladou naparáděnou maminku s krásným kočárkem v něm vymóděný chlapeček, který jako magnet k sobě přitahuje různá individua. Prostě ideální podvečerní procházka.
Marně bych mu vysvětlovala, že s cizími lidmi se nemluví, on ještě nemluvil. Svým laškováním, posunky i mimikou to zvládl beze slov. A tato skupina lidí, nezvyklá na komunikaci s batolaty byla na vrcholu blaha. Já už moc NE.

Vše vyvrcholilo příhodou, když mu byly asi tři roky. Šli jsme na procházku. Den před tím mu umřela rybička jménem Červenka. Jak tak jdeme, potkáme babičku o berlích. Sotva se drží na nohou, berle se jí úplně kymácejí.
Syn se zřejmě usmívá, protože babička na něj promlouvá. Oba se pouštějí do hovoru.
On začne, jak mu umřela Červenka a jak ji měl moc rád. Babička hned vyzvídá, kdo to ta Červenka byla a tak dále. Rozhovor trvá a trvá, stařenka se kymácí čím dál více. Povídám mu, ať to urychlí, aby babička nespadla. Ale ona je ráda, že si s ní někdo povídá, ještě k tomu takový roztomilý chlapeček. Nakonec nemám to srdce je přerušovat a dovádím babičku i syna k nejbližší lavičce, ať to tam pořádně proberou.

Nerada bych totiž zítra slyšela syna povídat, že mu umřela Červenka a taky jedna babička, s kterou právě mluvil.

A teď k mé dceři. Ta je od narození fascinována krásou. Mé krásné kamarádky měly u ní vyhráno, jen je spatřila. Do teď mi nevěří, že jako malá děsně zlobila, na ně se pořád jen líbezně usmívala a dělala vzornou. Úplná reklama na děti.

Pravá zábava však začala, když jsme vyrazili na dovolenou k moři. Naše dcera fungovala jako nejlepší seznamka. Skoukla celou soukromou pláž a vybrala si překrásnou paní s úchvatnými nehty. Začala s ní komunikovat rukama i nohama a skvěle si rozuměly. Celé jsem to vždy sledovala přes sluneční brýle.
Jak jsem vycítila, že už je to až moc, pověděla jsem manželovi: "Dojdi prosím pro GU-GU", to je přezdívka naší dcery. Ten se nikdy nenechal dvakrát pobízet a radostně pelášil. Vždy se také rád u krásky zdržel.

Další den si dcera dělala bábovičky a pátrala. Uviděla jsem, jak sleduje svalnatého muže, který se opaluje. Znáte ty tipy "ala žabák"? Leží a prsty mají doširoka roztažené, chtějí se opálit úplně všude. "To nemáš šanci, holka" napadá mě.
Sleduji, jak tomuto extra pohlednému muži přináší naše GU-GU kyblíček s lopatkou. Chvíli zíral překvapeně, avšak záhy už budoval hrad. Velký a bytelný!

"Tak teď jdu zase já", prohlásila jsem, když hrad stál.

Přece jen mají naše dvě děti něco společného. Oba jsou velmi komunikativní a to je dobře!

Tento článek jsem našla v šuplíku po čtyřech letech, ale stále se mi líbí.

PIC

Čtvrtek v 17:59
Život je opravdu zajímavý, stačí jen dobře koukat po vinárnách. To je vtip, ale v tomto případě zas až tak moc ne.

Někdy se dějí věci, které vůbec nechápeme. A náhody to už být nemohou.

Začalo to přesně před dvaceti lety. Na krku dvacet a skvělá práce k tomu, vše bylo úžasné. Byla jsem v blízkém kontaktu s jednou velkou firmou. Jak čas plynul, znala jsem její zaměstnance čím dál víc. Mezi nimi byl i věhlasný pan Pic. Jeho pověst ho předcházela. Znala jsem ho z fotek, ale nikdy jsem ho neviděla. Vždy jsme se o chlup minuli.

Bylo mu 36 let a měl stejné názory, záliby, humor i rebelský postoj k životu. Lidé v mém okolí si toho všimli a začali říkat "To je přesně tvůj ideální muž, dokonale tvůj typ." Byla jsem sice svobodná, ale zadaná, přesto to vzbudilo můj zájem. Nikdy jsem ho ale úmyslně nevyhledala. Naše míjení pokračovalo, rok možná i déle až do jedné oslavy.

Přišla jsem jako jedna z prvních, něco jsem ještě měla pomoci s organizací. "Tak dnes se uvidíme" věděla jsem. Kamarádky na mě významně pokukovaly. Svou účast potvrdil a dokonce volal z cesty hostitelce, protože si nepoznamenal správně adresu.

A pak to přišlo. Další telefonát "volá pan Pic, že naboural!" Měl špičkové auto, takže se mu jen odpálily airbagy a nic se mu nestalo.

Co dodat, osud.
Prostě "paní COBUMBOVÁ"

Šťastně jsem se vdala za přítele, máme dvě úžasné děti a ničeho nelituji.

Před pár dny jsem seděla s kamarádkou ve vinárně. Bylo úplně plno. Sedly jsme si k jedinému volnému stolku. Na baru hned za našimi zády byli dva muži. Tipla bych jim něco kolem šedesáti. "Už tam evidentně sedí dlouho" napadlo mě, protože dost křičeli hlasem zmoženým od alkoholu.

To, co však prohlašovali, bylo ještě horší než to jakým hlasem. Nebylo možné je neslyšet, tampony do uší totiž běžně do vinárny s kamarádkou nenosím. "To je Pic!" vyhrkla kámoška. Otočím se a nemohu uvěřit vlastním očím. Až nyní si všímám, že má úbor vhodný pro mého třináctiletého syna, přesně. "Aha, zastavuje čas" pomyslím si.

Po bližším zkoumání přemýšlím "Tak tenhle nespokojený ožrala byl někdy prý "můj ideál". Smutné, nebo spíše veselé a šťastné, že tomu osud nechtěl, abychom se potkali.

Smysl některých událostí poznáme až v pravý čas.

A někdy se načekáme dost dlouho.

Chůva

4. srpna 2018 v 0:00
Tento článek mi leží v hlavě už pár let a nikdy není ta správná příležitost ho napsat.
Nevím přesně, na co čekám, možná na kometu, ale ta se nekoná. Tak raději píšu teď, když je takové pěkné téma týdne.

Tato drobná osůbka má totiž NAVŽDY místo v mém srdci.

Naše osobnosti jsou utvářené okolím. Pokud nám je dána láska a dobré vychování, máme velikou šanci, že i my budeme dobří lidé. Pokud je nám toto upřeno, máme před sebou dlouhou cestu, když chceme být lepší. Je to jen na nás, náš život i naše volba.

Já jsem měla na okolí štěstí, v mém životě, tedy hlavně dětství, byla kromě milující rodiny i jedna zvláštní žena. A právě ta, myslím, hodně ovlivnila můj názor na svět.

Když mi byl rok a půl, tak máma musela nastoupit zpátky do práce. Obě babičky si na mě netroufaly, ne nebyla jsem náročné dítě, jen je to odpovědnost a já byla živel.

Šoupli mě tedy do jeslí. To se mi bytostně příčilo a dělala jsem tam takové rodeo, že mě po týdnu z jeslí vyhodili.

Opravdu si myslím, že si to i pamatuji, paní ředitelka mě vzala k sobě do ředitelny, abych tím šíleným brekem nerušila ostatní děti a tam mi zpívala: "Cib cib cibulenka, mak mak makulenka…..". Déle než týden to nevydržela.

"Co tedy se mnou?" museli řešit naši. Našli mi paní na hlídání. O té první vůbec nic nevím, starala se o mě jen krátce a pak skončila. (Možná jsem ji také zlobila a už to nedávala, kdo ví). Ani jsem nevěděla, že jsem ji měla.

Naši zase hledali a našli paní Trnkovou. Od začátku jsem z ní cítila klid, bezpečí a mooooře lásky. Celé dětství to byla "moje chůva". Tak jsem jí říkávala v duchu, ale v mém srdci to zůstalo. Vůbec hodně si z toho období pamatuji. Bylo jí kolem 60-65 let a byla silně věřící.

Umřela, když mi bylo něco kolem dvanácti let a ani jsem jí nestihla říct, co pro mě znamenala. Člověk si plno věcí uvědomí až v dospělosti.

Často si na ni vzpomenu, hlavně, když udělám něco, co je s ní spojené. Kromě ní jsem měla i dvě skvělé babičky, které mě měly moc rády a ve všem mě bezmezně podporovaly. Doprovázely mě na kroužky, sbor atd.., byla jsem jejich hvězdička.

A tak mám co splácet a předávat zase svým dětem.

Ale druhou paní Trnkovou jim už nevyčaruji. …..

Před pár lety jsem se dozvěděla, že v době, kdy se o mě starala, měla rakovinu prsu. Odmítala však operaci i záření. S jejím chováním a věčně dobrou náladou jsem však NIKDY nic nevytušila.

SNY

2. srpna 2018 v 22:45
Už je to tak, život utíká strašným tempem a než se nadějeme, jsme daleko, daleko za svými sny.

Muži to mají hozené zase trochu jinak, ale roky samozřejmě letí i jim. U nás žen to probíhá asi nějak takto.

Když slavíme desáté narozeniny, jsme neskutečně šťastné. Ta vytoužená nula bude od nynějška patřit i nám. Nic lepšího snad není!

Když slavíme dvacetiny, jsme krásné, naivní, plné snů a plánů. Nic lepšího snad není!

Když "slavíme" třicetiny, jsme unavené, ale šťastné. Většina z nás je totiž přezaměstnána svými mateřskými povinnostmi. O nějakém stárnutí není čas přemýšlet. Jsme rády, že si stihneme pravidelně čistit zuby. Vrchol štěstí přichází se zavřením záchodových dveří. Ale jsme MATKY. Nic lepšího snad není!

Když slavíme čtyřicetiny, začneme šrotovat. A to chtě-nechtě, co život dal a vzal. Co jsme chtěly, co máme a co nám chybí. Děti už jsou relativně velké a tak se můžeme zastavit a bilancovat.
Náhle si vzpomeneme i na své cíle a sny. Úplně se lekneme, kolik kompromisů jsme udělaly a kam až nás to zavedlo.

Život samozřejmě je o kompromisech, ale musí je dělat i všichni okolo. Ujasníme si pár věcí a řekneme si, co bychom ještě chtěly zažít, udělat a vidět.

Když má známá měla před pár lety své čtyřicetiny, její kamarádi nevěděli, co jí dát. Rozhodli se, že jí nechají namalovat černobílý obraz podle její fotografie. A tak také udělali. Známá doporučená malířka byla jistotou. Den před oslavou byli obraz vyzvednout, trochu se zarazili. Zrovna jsem byla na návštěvě, když ho domů přinesli.

"Co na to říkáš?" povídá paní. "No divný" odpovídá pán. Přijíždí ještě jedna má známá, která se také na dárku podílela. Koukají na sebe dost smutně, oslava už je zítra. Paní malířka je holt opravdu precizní.
Realisticky vystihla obličej i s každou její vráskou. V černobílém provedení je to dost nepřehlédnutelné.

Ženy začínají zvažovat jiný dárek a muž povídá "Třeba to jde vygumovat".

Obě ženy utíkají do dětského penálu pro gumu. Věřte, nevěřte, šlo TO. Celý večer pak ženy na střídačku pečlivě gumovaly vrásky, aniž by obraz poškodily. Kdybych u toho nebyla, nikdy bych tomu nevěřila. Páni, ta najednou omládla!

Dárek měl obrovský úspěch. Visí zarámovaný na honosném místě. A já jsem došla k přesvědčení, že nejlepší je ve čtyřiceti mít dobré přátele, kteří jsou schopni celou noc gumovat jen pro Vaše potěšení. Nic lepšího snad není!!!

Už jen pár dní mi chybí do tohoto životního jubilea. Koupila jsem si krém 40+ a vím, co bych chtěla zažít, udělat i vidět. Sice to už nebude s trojkou vepředu, jak bych si přála, to jsem měla začít dříve, ale i čtyřka bude dobrá.

Mám zas své SNY!

Jsem moc ráda, že mám i přátele, kteří mi dali místo ve svých srdcích.
A jsem si jista, že by také GUMOVALI.