Červenec 2018

"Už mě nebavíš"

Sobota v 0:37
Nejraději bych tuto větu řekla hodně lidem kolem sebe.

Ano, jsem lvice, úplně čítanková zástupkyně tohoto znamení (před dvěma dny mi četla kamarádka horoskop a sedělo to na chlup), ale i já potřebuji někdy podporu.

Moje okolí si zvyklo, že jsem silná a to až moc. Většinou se mě už skoro nikdo nezeptá "Jak se máš?". A to právě i já někdy potřebuji!

Mám hodně kamarádů, známých a znám opravdu HODNĚ lidských příběhů, které by bylo zajímavé napsat. To však nikdy neudělám, protože si těchto lidí vážím a vážím si i jejich důvěry. Vždy je ráda vyslechnu, pomůžu i třeba poradím.

Nemyslím si, že jsou moji kamarádi špatní, to jsem si je vlastně sama navykla, jen mě prostě (za celý život) dobře neznají.
Je jen jeden člověk, před kterým nic neschovám. Není to ani má krev, ani můj manžel. Je to divné, když do vás někdo vidí. Plno věcí by si člověk rád nechal pro sebe. Ale alespoň pozná a zeptá se, když je potřeba.

Musí v tom být něco víc. Snad jsme nějak spjati, nějakými neviditelnými pouty. Určitě. Každý asi máme někoho. Všimli jste si také, že když se nedaří, a my se uzavřeme do sebe, tak většinu lidí nemůžeme ani vystát? Mluvíme či pustíme k sobě jen někoho. Je to jak obranný mechanismus.

Možná to takto máme JEN my ženy, nevím. Potřebují chlapi k životu otázku "Jak se máš?", nebo je to další ženská zbytečnost stejně jako epilátor, depilátor, rolletic, push up, gelové nehty, řasenka extra long a miliony dalších "výmyslů"!

Chtěla bych mít alespoň na malou chvilku mozek chlapa, abych si trochu odpočinula…..

A kdo neviděl, doporučuji kouknout na youtube "Ženský mozek vs. mužský". Velmi mě to pobavilo, ale také utvrdilo v tom, že moje úvahy jdou správným směrem.

Ach ty ženy

Čtvrtek v 15:15
Když se zrovna nedaří, tak mě to nutí přemýšlet "proč"? Většinou si my ženy za to můžeme samy. Jsme ochotné, obětavé, nic nám není za těžko a pak už toho je moc a vybuchneme.

Tak třeba včera. Budík mi zvonil v 5,30. Jela jsem z chaty do Prahy do kanceláře. Babička měla přijet dopoledne k dětem a tak jsem naklidila, nakoupila, uvařila a upekla. Ještě při odjezdu jsem čapla krabice s odpadem k recyklaci, aby to měli na terase čisté a vzdušné.

Když jsem v 5,55 zastavila u kontejnerů, začala jsem přemýšlet, kolik asi lidí v tomto čase recykluje?
Pak najednou zastavilo auto podobné ménu. Z něj vylezla žena podobná mně a začala také recyklovat a pak ještě jedna přijela.

Chápete to? Už vidím, jak by chlap ráno před prací recykloval. Takového jsem ještě nepotkala.

Dorazila jsem do kanceláře a dala si vodu na kafe. Šla jsem zapnout proudový spínač a pak počítač. Nic, počítač nenaskočil.

Po půl hodině strávené marnými pokusy jsem zavolala opraváře. Spínací čudlík se zarazil a pružinka v něm praskla. "To je na dýl, to se musí přepakovat do nové bedýnky, nebo alternativní provizorní spínač navázat!" sdělují mi.

Bylo mi jasné, že se dnes do PC nedostanu, ještě, že mám dva notebooky. Vzala jsem si ten pracovní, připnula myšku, klávesnici i tiskárnu a začala pracovat. Tedy lépe řečeno chtěla začít pracovat.
Upgradovaná verze byla v hlavním PC. Rychle jsem projela všechny zálohy i flashky. Ne, nikde žádná záloha. Projela jsem i osobní notebook a nic. Všechno jsem sbalila, zamkla a vztekle vyrazila domů. Doma jsem marně prohlédla další 3 flashky.

"Budu muset holt počkat, až se do PC dostanu, a zatím si zajdu do Lidlu nakoupit" rozhodla jsem se.

Před obchodem nastal konec světa. Davy lidí se hrnuly za účelem "zabezpečit své rodiny a definitivně vyloučit smrt hladem". Nákupní vozíky byly naplněné do výšin. Viděla jsem vždy jen nohy a někdy ani to ne.

Asi všichni jedou na dovolenou do pustých lesů bez možnosti nákupu a nebo do Chorvatska, tam je "prý" hrozně draho. Lidé, tedy většinou ženy nakládaly auta a některé dokonce tašky všechny pobraly a takto ověšené šly na autobus.

Bože, viděli jste někdy ověšeného chlapa jít na autobus? Já tedy ne! Pokud chlap něco táhne, je to maximálně basa piv.

Pokud by udělali sestřih z kamer na parkovišti, mohla by se udělat fotosoutěž o nejověšenější ženu týdne, měsíce či roku.

Jediné, co mužům nemohu odepřít je nákup vánočních stromečků. O vánocích můžete vidět davy mužů táhnoucích ozdobu vánoc přes rameno. A to i v pokročilém věku.

Letos jsem pozorovala vetchého stařečka se smrkem na zádech. Vítr foukal, snad i pršelo a dědeček to šněroval z posledních sil. Uvažovala jsem, zda mu nemám nabídnout svou pomoc.

Jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Nejsme otroci, jen se jimi kolikrát dobrovolně stáváme. Čím dříve si to uvědomíme a řekneme "dost", tím lépe.

Životní cíl

5. července 2018 v 21:11

Co je pro mě životní cíl, je těžké popsat. Stále jsem v pohybu, ve vývoji a mé nálady se jako každé ženě mění v závislosti na okolí.

Ale zdravé, soběstačné a dobře vychované děti je pro mě cíl neměnný. Všechny ostatní cíle jsou více či méně naléhavé a vytoužené.

Existuje pár míst, na které bych se šíleně ráda podívala. Na některých už jsem v minulosti byla, jiné si jen představuji, jaké to tam asi je.

Chtěla bych psát, a to jak povídky, tak i pohádky pro děti. Protože právě děti jsou to nejlepší a nejčistější, co nás obklopuje. To oni budou naší oporou na stáří, a jaké si je uděláme, takové je budeme mít.

Chtěla bych mít více času pro sebe, nedávno jsem zjistila, že mě sport i kultura baví stejně jako před dětmi. Ano s dětmi se dá podniknout ledascos, jenže ten požitek, kdy nikdo nechce napít, něco někde najít, o ostatních potřebách radši pomlčím, je nesrovnatelný. To ani nemluvím o našpulených ksichtech, když všechno není přesně podle jejich představ.


Asi je čas, přestat být kvočnou. Toto zjištění mě stálo hodně času i námahy.

A tak jsem si rozmazlila psa. Je bezmezně milující a závislí na mé lásce. Skočila jsem rovnou do fáze důchodkyň. Smějící se

No a….

Je mi vlastně dobře. S přáteli se pobavím a skoro vždy i zasměji.
A to je pro mě OPRAVDU důležité.

Před pár dny mi připomněli pěknou příhodu, na kterou jsem raději brzy zapomněla.


Když jsme měli chatu ještě nově, tedy tuto chatu, ob jednu jsem strávila celé své dětství, tak jsme neměli sprchu, jen dřez.
Pořídili jsme černé pytle na sprchování. Kdo to nezná, (já to taky do té doby neznala), tak pytel se pověsí nahoru do výšky a sluníčko ho ohřeje, na konci je malá sprcha. Pytel jsem naplnila a zavěsila na hrušku. Vždy jsem čekala, až bude noc, aby sousedi neviděli, jak se myji.

Byla to pohoda, až jednou došel sprchový gel. Vzpomněla jsem si, že jsem viděla, jak manžel vyndával své věci z auta, modrý sprcháč FA. "Kde je?" přemýšlela jsem. V chatce jsem ho neviděla, tak jsem koukla do kůlny. "Bingo" byl tam hnedka na vrchu. Krásně jsem se namočila, kápla pořádně do ruky sprcháč a začala se mydlit.

Ten šok, když jsem zjistila, že to šíleně klouže, vám ani nemohu popsat. Začala jsem pobíhat a otírat si ruce o trávu. Manžel dal do prázdného FÁčka motorový olej. Nechtěl se mu tahat celý kanistr, do pily potřeboval jen trochu. To fakt nevymyslíte, proto si FA schovával v kůlně.

A kamarádi hned přidali další historku.

Byla u nich takhle jednou velká pracovní párty. Pití a masa tuny až to grily nestíhaly. Proto vyndali asi 10 remosek, aby tak gril urychlili. Předpekli maso a dali na gril. Všechnu tu šťávu, která z masa vytekla, slili do jedné. Ponechali ji pro případ, že by bylo potřeba maso trochu přelít. Vylít ji přece mohou vždycky.

Večer rychle utíkal a lidé byli vláčnější a otupělejší. Až jeden z vedoucích pracovníků se začal rozčilovat: "Všechno je bezva, ale vodu, tu tady máte fakt dost blbou, jak tu perete?"

Všichni se otočili a uviděli, jak si čvachtá ruce v remosce plné šťávy a tuku. No co, tak už se nepřelívalo….