Bermudský trojúhelník a dívadlo

8. června 2018 v 20:54

Pomalu už začínám věřit na různé záhady, i když se pokaždé neskutečně snažím najít logické vysvětlení. Marně…

Včera jsem se vydala pro dceru na ŠVP. Ne, neonemocněla, bylo to plánované, jen jsem neplánovala, že budu mít virózu jako hrom.
Prohlídce trasy jsem věnovala velkou pozornost, neboť jsem měla špatné zkušenosti z prosince. V prosinci jsem si s dcerou vyrazila na předávání cen do Litoměřic a místo 1 h 15 min jsem jela 2 h 40 min. Ano, byl to zrovna první den, kdy začalo sněžit, mohutný vítr dul, ale i tak to bylo moc. Má navigace s aktualizovanými mapami I GO se prostě zbláznila. Hnala mě z dálnice přes různé vísky a kozí stezky.

Volala jsem zběsile do sekretariátu, ale nikdo to nebral, všichni byli v obřadní síni na předávání cen. Byl to trapas, když jsme konečně dorazily do cíle, všichni byli řádně znudění (naštvaní), přepití i přejásaní, ale počkali.

Doma to manžel uzavřel se slovy, že jsem tam musela nastavit úspornou trasu bez dálničních poplatků. Zřejmě nedbalostí či omylem.

Tentokráte jsem se nechtěla nechat zaskočit. Vzala jsem mobil a na google maps prohlédla a posléze nahrála vybranou trasu. Vypnula jsem si mobilní data, abych svou nešikovností nemohla cestu pozměnit. Pak jsem to dala ještě manželovi, ať to zkontroluje.

Vše bylo ok a mohla jsem vyrazit. 143 km 1h 58 min. Jela se mnou ještě jedna maminka, protože i její dítko se mělo večer účastnit divadelního představení, na které se celý rok připravovali.

Cesta rychle ubíhala a my jsme klábosily a kochaly se krajinou. Navigace vedla a my jely. A najednou, kozí stezka u nádraží, ten pohled už jsem znala, tam mě to zavedlo i v prosinci. Zase jsem byla u Litoměřic, přitom jsme měly jet až na Děčín. To je to nesledování značek! Ale jak se ta navigace poblbla, když jsem byla offline, to nechápu. Ani to nebyla ta stejná jako v zimě, tahle byla v mobilu. Zajely jsme si 30 km mimo cestu a pak se zase 30 km musely vracet. Na ŠVP jsme i přes to dorazily včas.

Rychle jsme dětem sbalily a čekaly, až se vrátí z výletu. Zobla jsem si paralen. Auto naložené a čas letěl, začaly jsme telefonovat. Paní učitelka to nebrala, byla v průsmyku bez signálu. Poslední zpráva od ní byla, že vyráží domů průsmykem. Ukázala jsem zprávu majiteli penzionu s otázkou, zda je můžeme někde nabrat.

Dostal záchvat smíchu. "Jako autem? To si snad děláte srandu!" povídá pán. "Jestli jste to paní nepostřehla, jste v chráněné krajinné oblasti Českého Švýcarska". "Kdy tady mohou být" ptám se ho já. "Tak před šestou a proč je vlastně naháníte?" táže se muž. "Mají být v 18 h na generálce v divadle a od 19 h hrajou" odpovídám jedním dechem. Muž na mě zíral s otevřenou pusou, pak opakoval "V DÍVADLE? To kvůli tomu jedete až z Prahy?" Toto slovo evidentně dlouho nepoužil, možná ho zařadil ke slovům sprostým, každopádně nás dvě tímto zařadil do skupiny "divých (divných) žen".

Poprosila jsem ho ještě o radu, kam nejblíže se mohu přiblížit. Mám prý jet po červené a tak jsme jely. Má Honda má snížený podvozek a není velkou turistkou, byl to zážitek. Jen co jsme zajely do lesa, ztratil se mně i mé spolujezdkyni signál. (I když každá máme jiného operátora).

V jednu chvíli mi začalo být jasné, že možností k otočení už moc nebude. Rychle jsem se tedy otočila a dále couvala, kam až to šlo. Děti však nikde, za to na nás přišel hajný. Už, už jsem se bála o sekyru, ale byl tak překvapený, že byl milý. Opravdu jsem mu nejezdila po stromcích, ani by mi to nešlo s tou mojí městskou nákupní taškou. Pak už jsme jen čekaly a čekaly.

Hodiny ukazovaly 17 h, když jsme je uslyšely. Paní učitelka BĚŽELA s našimi dvěma poklady. Jedna pusa, připoutat pozdravit a jelo se. Děti se po cestě najedly, napily a otřely ubrousky.

Šlápla jsem na to a v 18,55 jsme stály před divadlem. Děti se převlékly u auta, lepší než v lese v průsmyku. Z ponožek jim padalo jehličí a písek. V sekundě jsem své princezně nandala čisté ponožky na ty nejšpinavější nožky. Musela jsem rychle, aby neprotestovala, "navrch huj, vespod fuj".

Druhá maminka s nimi běžela a já šla zaparkovat. Po 5 minutách jsem místo našla a spěchala do divadla. Chtěla jsem si zkrátit cestu podchodem a to byla chyba.

Ze tmy tmoucí na mě vyskočil bezdomovec. Zřejmě chtěl nějaké drobáky, ale já se tak lekla a zaječela, že uskočil o metr. Začala jsem utíkat a srdce mi bilo na poplach. To už bylo na mě MOC.

Představení dopadlo úžasně, jen cena byla trochu vysoká. Dcera už tu moji virózu také chytila a mně se pěkně zhoršila. Jenže paní učitelka z umělecké školy má srdce OPRAVDU na pravém místě, věnovala se dětem a celý rok toto představení nacvičovala. Nebylo by fér zklamat ji i ostatní děti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bomb it 2 bomb it 2 | E-mail | Web | 9. června 2018 v 5:14 | Reagovat

Good post!

2 product key product key | E-mail | Web | 9. června 2018 v 6:00 | Reagovat

The article is great

3 Sabča Sabča | Web | 10. června 2018 v 20:58 | Reagovat

fajn blog
zvu tě / vás i na svůj

4 janabruzkova janabruzkova | 10. června 2018 v 21:22 | Reagovat

[3]: Díky, ráda se podívám. 😊

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama