Červen 2018

Bermudský trojúhelník a dívadlo

8. června 2018 v 20:54

Pomalu už začínám věřit na různé záhady, i když se pokaždé neskutečně snažím najít logické vysvětlení. Marně…

Včera jsem se vydala pro dceru na ŠVP. Ne, neonemocněla, bylo to plánované, jen jsem neplánovala, že budu mít virózu jako hrom.
Prohlídce trasy jsem věnovala velkou pozornost, neboť jsem měla špatné zkušenosti z prosince. V prosinci jsem si s dcerou vyrazila na předávání cen do Litoměřic a místo 1 h 15 min jsem jela 2 h 40 min. Ano, byl to zrovna první den, kdy začalo sněžit, mohutný vítr dul, ale i tak to bylo moc. Má navigace s aktualizovanými mapami I GO se prostě zbláznila. Hnala mě z dálnice přes různé vísky a kozí stezky.

Volala jsem zběsile do sekretariátu, ale nikdo to nebral, všichni byli v obřadní síni na předávání cen. Byl to trapas, když jsme konečně dorazily do cíle, všichni byli řádně znudění (naštvaní), přepití i přejásaní, ale počkali.

Doma to manžel uzavřel se slovy, že jsem tam musela nastavit úspornou trasu bez dálničních poplatků. Zřejmě nedbalostí či omylem.

Tentokráte jsem se nechtěla nechat zaskočit. Vzala jsem mobil a na google maps prohlédla a posléze nahrála vybranou trasu. Vypnula jsem si mobilní data, abych svou nešikovností nemohla cestu pozměnit. Pak jsem to dala ještě manželovi, ať to zkontroluje.

Vše bylo ok a mohla jsem vyrazit. 143 km 1h 58 min. Jela se mnou ještě jedna maminka, protože i její dítko se mělo večer účastnit divadelního představení, na které se celý rok připravovali.

Cesta rychle ubíhala a my jsme klábosily a kochaly se krajinou. Navigace vedla a my jely. A najednou, kozí stezka u nádraží, ten pohled už jsem znala, tam mě to zavedlo i v prosinci. Zase jsem byla u Litoměřic, přitom jsme měly jet až na Děčín. To je to nesledování značek! Ale jak se ta navigace poblbla, když jsem byla offline, to nechápu. Ani to nebyla ta stejná jako v zimě, tahle byla v mobilu. Zajely jsme si 30 km mimo cestu a pak se zase 30 km musely vracet. Na ŠVP jsme i přes to dorazily včas.

Rychle jsme dětem sbalily a čekaly, až se vrátí z výletu. Zobla jsem si paralen. Auto naložené a čas letěl, začaly jsme telefonovat. Paní učitelka to nebrala, byla v průsmyku bez signálu. Poslední zpráva od ní byla, že vyráží domů průsmykem. Ukázala jsem zprávu majiteli penzionu s otázkou, zda je můžeme někde nabrat.

Dostal záchvat smíchu. "Jako autem? To si snad děláte srandu!" povídá pán. "Jestli jste to paní nepostřehla, jste v chráněné krajinné oblasti Českého Švýcarska". "Kdy tady mohou být" ptám se ho já. "Tak před šestou a proč je vlastně naháníte?" táže se muž. "Mají být v 18 h na generálce v divadle a od 19 h hrajou" odpovídám jedním dechem. Muž na mě zíral s otevřenou pusou, pak opakoval "V DÍVADLE? To kvůli tomu jedete až z Prahy?" Toto slovo evidentně dlouho nepoužil, možná ho zařadil ke slovům sprostým, každopádně nás dvě tímto zařadil do skupiny "divých (divných) žen".

Poprosila jsem ho ještě o radu, kam nejblíže se mohu přiblížit. Mám prý jet po červené a tak jsme jely. Má Honda má snížený podvozek a není velkou turistkou, byl to zážitek. Jen co jsme zajely do lesa, ztratil se mně i mé spolujezdkyni signál. (I když každá máme jiného operátora).

V jednu chvíli mi začalo být jasné, že možností k otočení už moc nebude. Rychle jsem se tedy otočila a dále couvala, kam až to šlo. Děti však nikde, za to na nás přišel hajný. Už, už jsem se bála o sekyru, ale byl tak překvapený, že byl milý. Opravdu jsem mu nejezdila po stromcích, ani by mi to nešlo s tou mojí městskou nákupní taškou. Pak už jsme jen čekaly a čekaly.

Hodiny ukazovaly 17 h, když jsme je uslyšely. Paní učitelka BĚŽELA s našimi dvěma poklady. Jedna pusa, připoutat pozdravit a jelo se. Děti se po cestě najedly, napily a otřely ubrousky.

Šlápla jsem na to a v 18,55 jsme stály před divadlem. Děti se převlékly u auta, lepší než v lese v průsmyku. Z ponožek jim padalo jehličí a písek. V sekundě jsem své princezně nandala čisté ponožky na ty nejšpinavější nožky. Musela jsem rychle, aby neprotestovala, "navrch huj, vespod fuj".

Druhá maminka s nimi běžela a já šla zaparkovat. Po 5 minutách jsem místo našla a spěchala do divadla. Chtěla jsem si zkrátit cestu podchodem a to byla chyba.

Ze tmy tmoucí na mě vyskočil bezdomovec. Zřejmě chtěl nějaké drobáky, ale já se tak lekla a zaječela, že uskočil o metr. Začala jsem utíkat a srdce mi bilo na poplach. To už bylo na mě MOC.

Představení dopadlo úžasně, jen cena byla trochu vysoká. Dcera už tu moji virózu také chytila a mně se pěkně zhoršila. Jenže paní učitelka z umělecké školy má srdce OPRAVDU na pravém místě, věnovala se dětem a celý rok toto představení nacvičovala. Nebylo by fér zklamat ji i ostatní děti.

Ach ti muži...

4. června 2018 v 9:20

S nimi je to těžké a bez nich je smutno, ale je to nářez.

Poslední dobou pozoruji samý dobrý matroš… Jejich jediným velkým plusem je, že nejsou komplikovaní, na rozdíl od nás dam.

Když chlap řekne, že něco nechce, je to definitivní. To si musíme uvědomit. Muži by si zase měli uvědomit, že každá žena, nehledě na věk, chce být hýčkána a dobývána.
A že NE je většinou zabalené JO, jen je potřeba ho pár milými slůvky rozbalit.

A pokud toto muž ovládá, má vyhráno. Svět žen mu leží u nohou. Má skvěle našlápnutou kariéru, třeba sňatkového podvodníka.

Většině mužů však toto zůstane navždy utajeno, protože nechápou princip.
Ženská hlava a hlavně srdce prostě žádný pevný řád nemají. Naše mysl je jako moře, NIKDY není v klidu. Normální muž neví, kdy mluvit, kdy mlčet, kdy obejmout, někdy stačí tak šíleně málo a předešlo by se zbytečným hádkám. Možná by se to mělo učit ve škole v občanské nauce nebo v přírodopisu.

Dnes jsem si vzpomněla na jednoho pána, to byl OPRAVDU expert.

Přes deset let jsem dělala prodavačku v jednom pražském zlatnictví. Nebyla jsem tam denně, ale dost času na to, abych se s Expertem poznala.

Byl to pohledný muž ve věku 40-50 let. Jeho kultivované vystupování společně s výborným oblečením svědčilo o jeho vysokém zařazení v pracovní sféře.

Chodil k nám nakupovat na svátky, narozeniny, vánoce, MDŽ i na valentýna. Kam to ta jeho žena věšela, čert ví?

Krom toho chodil i při "jiných" příležitostech.

Vždy, když takovouto "jinou příležitost" měl, přišel se sklopenýma očima i ušima k nám.
Možná 24 h sedm dní v týdnu měl srdce na pravém místě a pak mu jenom na chvilku huplo jinam.

Podle závažnosti prohřešku vybíral adekvátní omluvu. Pokaždé kupoval jen bílé zlato.

Někdy postačil prstýnek, jindy už to bylo na tlustý náramek.

Začali jsme mít takový rituál. Co se stalo, bylo vidět už ze dveří. V obyčejných situacích chodil zvesela. Jednou takhle přišel celý sežraný od svědomí a povídá: "Slečno, dnes je to na brilianty".


Ani má bujná fantazie si nedokázala představit jeho činy.

Co se asi honilo hlavou jeho choti, mně také zůstává záhadou.

Buďto to věděla a zabezpečovala se na stáří, nebo byla blbá?, naivní?, důvěřivá?

To už se asi nikdy nedozvím.

Bagr

2. června 2018 v 0:24
Jak už většina z nás víme, neplánované akce bývají ty nejlepší. Tahle však byla tak excelentní, že to prostě musím napsat.

Dokonce i zúčastnění mě o to prosili. "To musíš napsat, to bylo dokonalý," píše mi nedávno kamarád, který se akce zúčastnil.

Vše začalo jednoho horkého červencového rána minulého roku. Teploměr ukazoval už přes 25 C a bylo 8h ráno. "Nechám dceru na hlídání na chatě, co by se mnou v Praze dělala?" rozhoduji se. Věděla jsem, že moje máma dopoledne přijede a do té doby tam mám hodně kamarádů. Odjela jsem tedy do kanceláře.
To je neskutečné, jaká je to o prázdninách pohoda. Jsem tam za 30 minut. V kanceláři není klima, bylo tam přímo na padnutí. Seděla jsem až do 5h, chtěla jsem toho, co nejvíce udělat, abych tam nemusela další dny.

Když jsem přijela domů, čekal mě neskutečný klid. Manžel byl se synem u tchýně, dceru hlídala moje máma na chatě. Úplně jsem se kochala, to ticho. Vyšla jsem na zahradu a sedla si. Nikdo nic nechtěl. Nikde nikdo, jen Rómové kopali chodník před domem kvůli novému rozvodu elektřiny. Úplně jsem vypnula a zapomněla na čas. V tom mi zvonil telefon, kamarádka volala, že je zrovna v Praze, a ptala se mě, co dělám.

" Nic, sedím na zahradě" povídám já. Hned se nabídla, že přijde. Pověděla jsem ji, že doma nic nemám, ani jídlo, ani studené pití. Bylo 35 C, takže studené bylo potřeba. Rychle jsem zaběhla do nejbližšího krámu a koupila víno a něco na zobání. Kamarádka přišla záhy, nesla chlazené víno a zobání. Sedly jsme si a nalily, jen co jsme začaly klábosit, zvoní telefon. Další kamarádi volali, co dělám, že zrovna přijeli z dovolené. Říkám pravdu a za chvilku už sedí na zahradě s námi. Přinesli víno a něco na zub. Pak přišli další.

Ten den, jsme se nasmáli jako dlouho ne. Sousedi pohupovali záclonkami, nechápali, že ta tichá paní od vedle, umí dělat takový kravál. Takový hukot u nás nebyl za 15 let, co tu bydlíme.
Když už jsme byli ubrečení smíchy a hodiny ukazovaly kolem 11h, slyšíme za plotem: "Haló, vy tam, můžete nám pohlídat bagr?" Romové měli problém, rozbila se jim dodávka, která každý večer odvážela jejich bagr. Čekali do 11h a už toho měli dost. Prvně mě napadlo, aby bagr zaparkovali na místo manžela, pak jsem si však uvědomila, že bagr bude asi příliš těžký, mohl by poničit dlažbu. Vymýšleli jsme různé provizorní řešení a čas letěl. " Paninko, prosím Vás hoďte na něj očko, kdyby ho někdo šlohnul, tak jsme namydlení" žadonili Rómové. "A hned volejte policii, kdyby ho kradli, jooo?" dodal další. Seděli jsme dlouho do noci a hlídali bagr, kdyby náhodou na nás přišla policie, měli jsme důležitý úkol.

Bagr je bagr, to není jen tak, postavili jsme se k tomuto úkolu značně zodpovědně. Ještě v noci jsem se párkrát vzbudila a hodila očko na bagr.

Kamarádi ho vyfotili, až mi to pošlou, tak dám i foto.

To prostě nevymyslíte, když se jó snažím a dělám oslavu, tři dny vařím, smažím a peču, tak nic moc. A pak se jednou sejdeme u Suchánků a je to dokonalé. A Bagr? TEN tomu dodal korunu. Srovnala jsem si svých pět nej "Zdraví, rodina, láska, štěstí aaaa BAGR.