Klavírní koncert

Středa v 23:10
Opravdu je zlo v každém z nás?

To si nemyslím. Jsou i lidé, kteří by se k tomu nesnížili, kterým to je tak silně postavené proti jejich přesvědčení, že ani v životních situacích typu "na hrubý pytel, hrubá záplata", nejsou schopni takto reagovat.

Zlo je prostě pod jejich úroveň. A znám jich hodně.

Dnes jsem byla svědkem zajímavé události.
Byla jsem, jako již po několikáté, na "dětském" koncertu. Většinou se konají 2x do roka v koncertních sálech hudebních škol. Paní učitelky hudebních nástrojů tam předvádějí pokroky svých žáků.

Žáci se na toto vystoupení zodpovědně připravují celý půlrok. Atmosféra je sváteční, avšak nervozitu dětí pociťujeme silně všichni. Chybka sem, chybka tam, ale skoro dokonalé, vždyť na to mají ještě celý život. Mohou se zdokonalovat do aleluja. Krátké nohy jim bimbají pod klavírem, dokud paní učitelka nepřipraví adekvátní stupátko. Jsou jich i různé velikosti, protože na klavír hrají už i předškolní děti.

Je to krásné. Při hraní dlouhé ukolébavky začínám usínat. Hned bych si dala říct.
A pak se to stalo. Na podium přišla postava, nebyla větší než žáci, jen trochu ohnutější. Její vrásčité ruce hrály nervózně, stejně jako ty před ní. Byla to babička, žákyně třetího ročníku, stejně jako ty dívenky před ní.
ZUŠ, tedy základní umělecké školy podpořily projekt a pod názvem "Studium třetího věku", učí zde i staré lidi na hudební nástroje. Věděli jste to?

Pak pronesla děkovnou řeč směrem k paní učitelce. Bylo vidět, že je to chytrá žena, to jsem i později vyčetla z jejich titulů v programu koncertu. Paní učitelce se pod brýlemi zaleskly slzy dojetí.

Babička předala kytičku a dobrota jí koukala z očí. Celé to bylo moc emotivní. Jaké to asi je učit na klavír mezi dětmi i důchodce. Určitě jiné, vždyť vím, jaké mají problémy s flexibilitou prstů. Klobouk dolů!

Když jsme pak s dcerou šly k autu, řekla mi " Víš, mami, že se mi při tom chtělo brečet". "Ze strachu, že to zkazíš?" ptám se nechápavě já. "Ale ne, to ne, jak hrála ta babička přece" říká dcera. "Ta už tolik času na učení nemá, že jo? Ale bylo to moc krásný, viď!"
Neměla jsem, co dodat.

Tak možná se taky ještě na něco naučím. Prostě jen tak. Pro radost a pro můj pocit, že jsem to dala.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | Čtvrtek v 14:40 | Reagovat

Ksždý má možnost si vybrat. Jen někdy je to rozhodování těžší...

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Čtvrtek v 18:04 | Reagovat

Vidím svoji babičku, jak tenkýma rukama hladila klávesy klavíru. A zpívala také tenkým hláskem Čechy krásné, Čechy mé...váš zážitek musel být určitě dojemný..

3 janabruzkova janabruzkova | Čtvrtek v 23:59 | Reagovat

[2]: To opravdu byl. Připomněla jste mi babičkou mou, ta sice klavír měla, ale nehrála na něj. Alespoň přede mnou ne. Zato zpívala velmi ráda písničku " U panského dvora, náš Vitoušek orá, strakaté volečky má......". Rok od roku se jí vyzpívávala tíže. Je opravdu náročná. Vždy, když ji hlas zradil, hodila na mě ty nejsmutnější oči. Byla jsem přímým svědkem této proměny. Důležité je, že jí hudba zůstala v srdci. A v mém srdci to také zůstalo uchováno. Stejně jsme nakonec ve všem sami...

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Pátek v 9:27 | Reagovat

Ano, přesně - stejně jsme nakonec ve všem sami. To si myslím už dlouho a naprosto souhlasím. A hlas mi odchází taky - kdepak dříve vystřihnutý druhý hlas k jakékoli písničce, ale tak to je, no.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama