Květen 2018

TĚLO

Pátek v 10:57
Každý z nás máme stinné stránky. Nikdo nejsme dokonalí, jen občas se nám chyby jiných nehodí zrovna do krámu. Tak jako mně.

Když syn nastoupil do skvělé státní školky, byl pln nadšení.
Dostal paní učitelku mladou, krásnou, pouze značně obézní. Její obličejové rysy, byly jako tesané do kamene, jen tak asi 60 kg minimálně měla navíc. Marně jsem krásku prosila, aby nedávala mému tříletému synovy sedm houskových knedlíků. Bylo to úplně zbytečné. Když už mi po nějaké době došla trpělivost (syn měl sklony k obezitě), poslala jsem do školky manžela.

Vyrazil pln zlosti a odhodlání, doslova jsem ho k tomu dlouhodobým nátlakem přinutila. Když ji uviděl, změnil taktiku. Na krásku se pěkně usmál a povídá "Paní učitelko, prosím Vás, nepřidávejte klukovi". Zamrkala na něj svými předlouhými řasami a říká "Víte pane, to máte těžké, TĚLO SI TO ŽÁDÁ".

Co dodat, v jejím případě, to bylo rozhodně nesporné. Své žádající tělo vzorně poslouchala.

Pouze měla to štěstí, že jí Pánbůh nadělil krásy na rozdávání. Dodnes u nás doma koluje tato hláška. Vždycky když jíme nebo pijeme, co nemáme, někdo prohlásí "Tělo si to žádá". A nejsme daleko od pravdy.

Přejídání je zlo, nic dobrého lidem nepřineslo.
Tak proč je to nezdravé jídlo tak neskutečně dobré??????

Později jsem vše, alespoň trochu pochopila. V této školce určitě měli Michelinskou hvězdu.

Vždy, když jsem na kluka čekala, došlo mi, že bych dala cokoli, jen aby mi malilinko nandali. A jak pekli? Když byly slavnosti, rozdávali na zahradě koláče. Ty koláče byly tak nadýchané, že jste je museli dobře držet, aby neulétly.

To se pak papinká, vůbec se nedivím.

Klavírní koncert

Středa v 23:10
Opravdu je zlo v každém z nás?

To si nemyslím. Jsou i lidé, kteří by se k tomu nesnížili, kterým to je tak silně postavené proti jejich přesvědčení, že ani v životních situacích typu "na hrubý pytel, hrubá záplata", nejsou schopni takto reagovat.

Zlo je prostě pod jejich úroveň. A znám jich hodně.

Dnes jsem byla svědkem zajímavé události.
Byla jsem, jako již po několikáté, na "dětském" koncertu. Většinou se konají 2x do roka v koncertních sálech hudebních škol. Paní učitelky hudebních nástrojů tam předvádějí pokroky svých žáků.

Žáci se na toto vystoupení zodpovědně připravují celý půlrok. Atmosféra je sváteční, avšak nervozitu dětí pociťujeme silně všichni. Chybka sem, chybka tam, ale skoro dokonalé, vždyť na to mají ještě celý život. Mohou se zdokonalovat do aleluja. Krátké nohy jim bimbají pod klavírem, dokud paní učitelka nepřipraví adekvátní stupátko. Jsou jich i různé velikosti, protože na klavír hrají už i předškolní děti.

Je to krásné. Při hraní dlouhé ukolébavky začínám usínat. Hned bych si dala říct.
A pak se to stalo. Na podium přišla postava, nebyla větší než žáci, jen trochu ohnutější. Její vrásčité ruce hrály nervózně, stejně jako ty před ní. Byla to babička, žákyně třetího ročníku, stejně jako ty dívenky před ní.
ZUŠ, tedy základní umělecké školy podpořily projekt a pod názvem "Studium třetího věku", učí zde i staré lidi na hudební nástroje. Věděli jste to?

Pak pronesla děkovnou řeč směrem k paní učitelce. Bylo vidět, že je to chytrá žena, to jsem i později vyčetla z jejich titulů v programu koncertu. Paní učitelce se pod brýlemi zaleskly slzy dojetí.

Babička předala kytičku a dobrota jí koukala z očí. Celé to bylo moc emotivní. Jaké to asi je učit na klavír mezi dětmi i důchodce. Určitě jiné, vždyť vím, jaké mají problémy s flexibilitou prstů. Klobouk dolů!

Když jsme pak s dcerou šly k autu, řekla mi " Víš, mami, že se mi při tom chtělo brečet". "Ze strachu, že to zkazíš?" ptám se nechápavě já. "Ale ne, to ne, jak hrála ta babička přece" říká dcera. "Ta už tolik času na učení nemá, že jo? Ale bylo to moc krásný, viď!"
Neměla jsem, co dodat.

Tak možná se taky ještě na něco naučím. Prostě jen tak. Pro radost a pro můj pocit, že jsem to dala.

Vychcánkovi

10. května 2018 v 8:32
Bylo nebylo, za dávných časů žila byla jedna holčička. Byla akorát hezká, akorát chytrá, ale zato velice vychytralá.

Vždy věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Roky plynuly, ona rostla a zdokonalovala se (v taktikách manipulace s lidmi). Bylo to tak snadné, vše jí šlo od ruky, nebo spíš od rukou jiných? Ne i ona byla pracovitá, to se jí musí nechat. A tak všechno kolem ní kvetlo. Ve dvou….tedy ve větším počtu se to lépe táhne.

Když vyrostla, našla si pana Vychcánka. Tvořili skvělou dvojici. Ona velela, on poslouchal a makal, co víc si mohla přát?
Jejich honba za pozlátkem pomalu semlela i zbytky lidskosti a lásky, které v sobě měli. Do jejich srdce patřil pouze 1. Majetek, 2. Oni dva, 3. Děti (striktně jenom jejich vlastní).

I když už všechno kolem nich snad ani dokonalejší být nemohlo, stále nepociťovali spokojenost. Lidé kolem byli šťastnější a tak začali závidět. Nechápali, že to, co jim chybí, nejde spočítat ani nijak vyčíslit.

Byla to upřímnost a láska. Přes jejich intriky i kalkulace jim to hlavní stále unikalo.

Začali pálit mosty. Nebyly to však mosty ledajaké, nějaké narychlo postavené, byly to mosty pevné jako skála. Takové, co ani desetiletí nemohla narušit.

Byly to mosty rodinné a mosty k celoživotním přátelstvím. To vše rozbourali, potom vyměnili za překrásné mosty z karet. Ostatní vědí, že se takové mosty snadno hroutí, ale co? Postaví se zase rychle nové. A třeba foukat nebude a vydrží dlouho.

Je mi jich líto, protože jsou to vlastně chudáci.

Buďte rádi, pokud víte, co je pravé štěstí, někteří toto štěstí nemají!

Udavači, bonzáci a svině

2. května 2018 v 19:47

TO snad ani není možné, kde se to v těch lidech bere?


Vždy, když mám tu čest se s některým z výše jmenovaných setkat, mám potřebu v nich probudit lidskost. Někdy uspěji, většinou však narazím, nemůžu si však pomoct.

Šla jsem na návštěvu ke kamarádce a zaparkovala před jejím panelákem na potřetí. Dvakrát jsem totiž popocukávala, nejsem ten typ, který nechá auto sobecky kdekoliv. Pokaždé koukám doprava i doleva i na různé výjezdy. Sama totiž vím, jaké to je nevyjet z brány.

A protože auto přede mnou mělo dvoumetrový rozestup, musela jsem nechat 20 cm mého vozu na vjezdu do něčí zahrady. Byl to ale široký dvouvjezd a ani kamionu by to nevadilo při manévrech. Záhy vyběhl odporný chlápek a začal křičet.

"To si schytáte, ihned volám policii, já je totiž volám často, do dvaceti minut tu máte odtah, víte, kolik vysolíte?" povídá chlap. "Dobrý den, jsem tu jen na skok, a jak ráčíte vidět, vůbec vám tu nevadím, neomezuji vás, když máte 8 m nájezdu", povídám já velmi mile a přidávám i úsměv. "To vám neprojde, asi máte peněz dost, je to můj nájezd a já si ho koupil a zaplatil a vy panelákový můžete jen čumět haha" říká opravdu hnusně muž.

"Že se nestydíte, o co vám jde, máte potřebu být zlý nebo někoho zastrašovat, aha chcete mít moc" nedám se já. "Víte, že jste dost ubohý, ono se vám to vrátí, to se nebojte" dodávám a chystám se k odjezdu. Mezitím přichází z nákupu jeho žena, vše slyšela. Kouká se do země, zřetelně vidím, že se stydí a bojí zároveň. Ověšená těžkými taškami se vytrácí jako pára. Asi to chudák nemá lehké. Jojo, to byl někdy její princ na bílém koni.

Tak jsem se vypsala a mohu jít na návštěvu pěšky.Líbající

(Pardon, jestli jsem někoho tímto článkem pobouřila, ale přijde mi opravdu zbytečné takovéto chování. Kdyby dotyčný neměl 8 m dvouvjezd, jen jako všichni ostatní +- 4m, určitě bych mlčela. A vůbec 8m u dvanáctipatrového paneláku, to už musíte mít setsakramenské známosti. Nesnáším když na mě někdo křičí a je zlý. A mohu vás ubezpečit, že vím, co je 20 cm a víc to rozhodně nebylo!)