Květen 2018

MILAN

31. května 2018 v 0:09
O víkendu jsem slyšela krásný příběh. Kamarád mi povídal jeho "pracovní" zážitek a ještě dlouho po tom jsem měla o čem přemýšlet.

Věděli jste, že velké firmy mají všelijaké pracovní zajímavosti? Vedle různých teambildingů dostávají dokonce placené dva dny v roce na dobročinné akce. Zaměstnanci si mohou vybrat, co je jejich srdci blízké. A ti, co srdce nemají, mohou sedět v klidu v kanclu. Ostatní mají k nahlédnutí tabulku, kde jednotlivé dobročinné organizace píší svá přání a požadavky.

Vypadá to prý nějak takto: Název organizace, sídlo, datum, počet potřebných osob, činnost. Ta je pak dále rozvinuta na různá zaměření, třeba zahradní práce, komunikační práce, řemeslné práce atd… Vy si pouze zaškrtnete vhodnou variantu. A je to, můžete vyrazit.
Když nastane ten den, vydáte se doslova do neznáma.

A teď už jen vyprávění:
" Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, když jsem ráno vstal. Raději jsem to zkombinoval. Dopoledne zahradní práce, to umím až moc dobře a odpoledne komunikační práce. Sice moc dobře nevím, co tím je myšleno, ale budiš. Hrabání mi šlo skvěle a pak nás zavolali na oběd. Po obědě mě poslali do pokoje číslo 18. Dostal jsem tlustou knihu pohádek a instrukce.
Stará paní (zřejmě na světě nikoho nemá, nebo nikoho, kdo o ni jeví zájem), má ráda pohádky. Někdy vnímá, jindy ne.

Přišel jsem do pokoje krásné stařenky. Byla tam sama. Pozdravil jsem a řekl, že jsem jí přišel přečíst nějakou pohádku. Koukla na mě vrásčitýma očima a mě napadlo, co se asi ona načetla pohádek, a k čemu? Nakonec cizí lidé z megafirem přicházejí číst jí. Kde je ta spravedlnost???
Usmála se na mě bezzubým, ale upřímným úsměvem a já začal číst. Mám čtyři děti pěkně po sobě, takže mám dobrou pohádkovou praxi. Ale tohle bylo jiný. Stařenka sice také usínala, stejně jako moje děti při čtení, jenže ta trpkost mi zůstala. Proč se tak snažíme? Zapamatuje si to někdo? Nebo je to jen pro náš dobrý pocit? Hlavou se mi honilo všechno najednou.

Babička usnula. Koukal jsem, jak klidně spí, až jsem usnul taky. Na židli v sedě, ono to zahradničení přece jenom zmáhá.
Vyspali jsme se oba do růžova a bylo to milé.
Musím uznat, že někdo to dobře vymyslel. Nejen že stařenka měla zábavu, ale i já jsem si dobře srovnal své životní hodnoty (svých pět nej…). Zdraví, rodina, láska, štěstí a nesobeckost!"

Mlčeti ZLATO

30. května 2018 v 15:40
Dnes jsem si souhrou událostí vzpomněla na jeden dnes už úsměvný příběh.

Mám ráda auta, ráda řídím, ale vždycky to nebylo úplně slavné.

Viz můj blog s úplatným policistou při jízdách na řidičák (Ať žije korupce).

Když jsem dodělala autoškolu, bylo mi 17 let. Musela jsem čekat do svých 18.tých narozenin, abych si řidičák vyzvedla. Řídila jsem hrozně, tak asi jako většina z nás, proto jsem pořád chtěla, aby se mnou někdo jezdil. Bylo mi prakticky jedno kdo, hlavně, že někdo. Jen ne můj manžel a můj otec, ti na mě stále křičeli. Proto jsem vozila kamarádky, babičku i jiné.

Jednou jsem se odvážila a vyjela si sama. Jela jsem z Vršovic na Harfu. Na semaforu na Želivárně, tam je to do kopce, musíte se rozjíždět s ruční brzdou, která u mé staré škodovky 120 nebyla v dobrém stavu, jsem se pekelně soustředila.
Byla jsem tak asi čtvrté auto na semaforu, když se mi z volantu začalo kouřit.

Něco pod palubní deskou začalo hořet. Hustý kouř mi rychle naplnil auto, začala jsem kroutit kličkami u okének. "Co mám dělat?" honilo se mi hlavou." Projedu křižovatku a u Olšanských hřbitovů to odstavím" rozhodla jsem se.

Tak jsem i udělala, a když jsem zastavila, kouř začal ustávat. Opatrně jsem opět nasedla a nastartovala, zjistila jsem však, že mi shořely rozvody pro blinkry. To se ještě dalo, dojela jsem do cíle a od té doby, jsem se už nebála. Vždy, když jsem si pak při řízení vzpomněla na tohle, věděla jsem, že to zvládnu.


Mám bohaté osobní zkušenosti. A to s děravým výfukem, s utrženým výfukem, se spálenou spojkou, prokluzujícím řemenem, vím, jak zní a táhne čtyřválec na tři atd….
(Toto jsem musela napsat, aby jste pochopili, že má reakce byla spontánní).

Takže to bylo tak:
Jedu si jednou před x lety taxíkem domů. Skoro nikdy taxíkem nejezdím, ale tenkrát to bylo nevyhnutelné.
Řidič byl muž, sympatického vzezření asi něco mezi 30-40 lety. Byl podvečer pátek a děsná zácpa na Sokolovské ulici. Řidič mlčel a po očku mě sledoval ve zpětném zrcátku.

Měla jsem černý sukňový kostýmek a lodičky. Nic krátkého ani vyzývavého. Kolona poposkakovala po centimetrech. Muž už nekoukal dopředu, ale jenom do zrcátka a ticho. Začalo mi to být velmi nepříjemné. Musela jsem to prolomit.

" Ježíši, to je hrozný, jak tomu před námi smrdí ta spojka,co?" vypadne ze mě doslova bez rozvážení. V první sekundě mi to přišlo jako skvělý nápad na konverzaci s taxikářem, akorát to tam zasmrdělo. Jenže už v té druhé sekundě mi bylo jasné, že jsem to totálně po…..
Muž s sebou trhnul a v jeho očích se objevila srdíčka jako hrom. Otočil se a hodil na mě ten nejzamilovanější pohled na světě.

Další zbytek cesty už probíhal v nabídkách. Byla jsem ráda, když jsem konečně dorazila domů. Ještě,že každá cesta má svůj začátek i konec.
HOOODNĚ dlouho jsem pak taxíkem nejela.

Pohřeb :-)

23. května 2018 v 15:44
Ano, všechno na světě má svůj začátek i svůj konec. Chtě nechtě vše jednou skončí. Člověk se musí smířit i s porážkami a vzít si z nich ponaučení. Hlavní je, furt se snažit, bojovat a chtít víc. Ne, nejsem hamižná a nenažraná, myslím víc vědět či víc vidět nebo umět!

Nedávno jsem přemýšlela o jedné příhodě, která se nám opravdu stala, a myslím, že ani Vás nenechá bez zamyšlení.

Měla jsem před svatbou, když se mě má nejlepší kamarádka zeptala, zda bych s ní nejela na poznávací výlet. Chtěla jet s matkou a měly to už dávno zaplacené, jenže mámě se nakonec nechtělo. Zdálo se jí to v tom horku moc náročné a nekomfortní.
Co mi zbývalo, nejlepší kamarádku máte jen jednu a tak jsem kývla.
Zájezd byl směr jižní Itálie. Začínalo se Řím a Vatikán, pokračovalo Neapol, Capri, Pompeje a Vesuv. To vše za 7 dní i s cestou. Autobus byl také ve stylu zájezdu - historický. A nejen autobus i osazenstvo bylo důchodového věku, kromě dvou vysokoškolaček, studentek historie. Ty však s námi za celou dobu nepromluvily ani slovo. Dvě vysmáté blondýny byly těžce pod jejich úroveň. Stále si něco zapisovaly a všechno fotily.

No co, my jsme si vlastně vystačily. Dokonce jsme se i s nějakými staršími účastníky moc pěkně skamarádily a po večerech jsme s nimi popíjely prosecco na terase.


Když jsme po noci strávené v autobuse konečně vylezly ven, vypadaly jsme jak zbité. Všechno nás bolelo a vůbec se nám nic nechtělo, kromě sprchy a kávy. To se však nekonalo.
Svižným tempem nás hnali do Vatikánských museí. Fronta na ně byla několikakilometrová. Po hodině čekání jsme začaly nadávat.

Před námi ve frontě byl starý pán s celkem se držící ženou. A ten povídá: "Maruško moje milá, takhle mě bolely nohy naposledy na pohřbu MASARYKA!"

Obě jsme vyvalily své modré oči, otevřely pusy dokořán a počítaly. Paní se toho chytla a začali si o tom pohřbu i vykládat, kde jako stál, s kým a tak. Zřejmě chtěla pána přivést na jiné myšlenky.

Jak jsme se posléze dozvěděly, byl to nejstarší účastník našeho zájezdu.
Pak už jsme samozřejmě ani necekly. Tento pán nám šel příkladem, všechna čest.

A Vatikánská musea za tu frontu OPRAVDU stojí.









TĚLO

18. května 2018 v 10:57
Každý z nás máme stinné stránky. Nikdo nejsme dokonalí, jen občas se nám chyby jiných nehodí zrovna do krámu. Tak jako mně.

Když syn nastoupil do skvělé státní školky, byl pln nadšení.
Dostal paní učitelku mladou, krásnou, pouze značně obézní. Její obličejové rysy, byly jako tesané do kamene, jen tak asi 60 kg minimálně měla navíc. Marně jsem krásku prosila, aby nedávala mému tříletému synovy sedm houskových knedlíků. Bylo to úplně zbytečné. Když už mi po nějaké době došla trpělivost (syn měl sklony k obezitě), poslala jsem do školky manžela.

Vyrazil pln zlosti a odhodlání, doslova jsem ho k tomu dlouhodobým nátlakem přinutila. Když ji uviděl, změnil taktiku. Na krásku se pěkně usmál a povídá "Paní učitelko, prosím Vás, nepřidávejte klukovi". Zamrkala na něj svými předlouhými řasami a říká "Víte pane, to máte těžké, TĚLO SI TO ŽÁDÁ".

Co dodat, v jejím případě, to bylo rozhodně nesporné. Své žádající tělo vzorně poslouchala.

Pouze měla to štěstí, že jí Pánbůh nadělil krásy na rozdávání. Dodnes u nás doma koluje tato hláška. Vždycky když jíme nebo pijeme, co nemáme, někdo prohlásí "Tělo si to žádá". A nejsme daleko od pravdy.

Přejídání je zlo, nic dobrého lidem nepřineslo.
Tak proč je to nezdravé jídlo tak neskutečně dobré??????

Později jsem vše, alespoň trochu pochopila. V této školce určitě měli Michelinskou hvězdu.

Vždy, když jsem na kluka čekala, došlo mi, že bych dala cokoli, jen aby mi malilinko nandali. A jak pekli? Když byly slavnosti, rozdávali na zahradě koláče. Ty koláče byly tak nadýchané, že jste je museli dobře držet, aby neulétly.

To se pak papinká, vůbec se nedivím.

Klavírní koncert

16. května 2018 v 23:10
Opravdu je zlo v každém z nás?

To si nemyslím. Jsou i lidé, kteří by se k tomu nesnížili, kterým to je tak silně postavené proti jejich přesvědčení, že ani v životních situacích typu "na hrubý pytel, hrubá záplata", nejsou schopni takto reagovat.

Zlo je prostě pod jejich úroveň. A znám jich hodně.

Dnes jsem byla svědkem zajímavé události.
Byla jsem, jako již po několikáté, na "dětském" koncertu. Většinou se konají 2x do roka v koncertních sálech hudebních škol. Paní učitelky hudebních nástrojů tam předvádějí pokroky svých žáků.

Žáci se na toto vystoupení zodpovědně připravují celý půlrok. Atmosféra je sváteční, avšak nervozitu dětí pociťujeme silně všichni. Chybka sem, chybka tam, ale skoro dokonalé, vždyť na to mají ještě celý život. Mohou se zdokonalovat do aleluja. Krátké nohy jim bimbají pod klavírem, dokud paní učitelka nepřipraví adekvátní stupátko. Jsou jich i různé velikosti, protože na klavír hrají už i předškolní děti.

Je to krásné. Při hraní dlouhé ukolébavky začínám usínat. Hned bych si dala říct.
A pak se to stalo. Na podium přišla postava, nebyla větší než žáci, jen trochu ohnutější. Její vrásčité ruce hrály nervózně, stejně jako ty před ní. Byla to babička, žákyně třetího ročníku, stejně jako ty dívenky před ní.
ZUŠ, tedy základní umělecké školy podpořily projekt a pod názvem "Studium třetího věku", učí zde i staré lidi na hudební nástroje. Věděli jste to?

Pak pronesla děkovnou řeč směrem k paní učitelce. Bylo vidět, že je to chytrá žena, to jsem i později vyčetla z jejich titulů v programu koncertu. Paní učitelce se pod brýlemi zaleskly slzy dojetí.

Babička předala kytičku a dobrota jí koukala z očí. Celé to bylo moc emotivní. Jaké to asi je učit na klavír mezi dětmi i důchodce. Určitě jiné, vždyť vím, jaké mají problémy s flexibilitou prstů. Klobouk dolů!

Když jsme pak s dcerou šly k autu, řekla mi " Víš, mami, že se mi při tom chtělo brečet". "Ze strachu, že to zkazíš?" ptám se nechápavě já. "Ale ne, to ne, jak hrála ta babička přece" říká dcera. "Ta už tolik času na učení nemá, že jo? Ale bylo to moc krásný, viď!"
Neměla jsem, co dodat.

Tak možná se taky ještě na něco naučím. Prostě jen tak. Pro radost a pro můj pocit, že jsem to dala.

Vychcánkovi

10. května 2018 v 8:32
Bylo nebylo, za dávných časů žila byla jedna holčička. Byla akorát hezká, akorát chytrá, ale zato velice vychytralá.

Vždy věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Roky plynuly, ona rostla a zdokonalovala se (v taktikách manipulace s lidmi). Bylo to tak snadné, vše jí šlo od ruky, nebo spíš od rukou jiných? Ne i ona byla pracovitá, to se jí musí nechat. A tak všechno kolem ní kvetlo. Ve dvou….tedy ve větším počtu se to lépe táhne.

Když vyrostla, našla si pana Vychcánka. Tvořili skvělou dvojici. Ona velela, on poslouchal a makal, co víc si mohla přát?
Jejich honba za pozlátkem pomalu semlela i zbytky lidskosti a lásky, které v sobě měli. Do jejich srdce patřil pouze 1. Majetek, 2. Oni dva, 3. Děti (striktně jenom jejich vlastní).

I když už všechno kolem nich snad ani dokonalejší být nemohlo, stále nepociťovali spokojenost. Lidé kolem byli šťastnější a tak začali závidět. Nechápali, že to, co jim chybí, nejde spočítat ani nijak vyčíslit.

Byla to upřímnost a láska. Přes jejich intriky i kalkulace jim to hlavní stále unikalo.

Začali pálit mosty. Nebyly to však mosty ledajaké, nějaké narychlo postavené, byly to mosty pevné jako skála. Takové, co ani desetiletí nemohla narušit.

Byly to mosty rodinné a mosty k celoživotním přátelstvím. To vše rozbourali, potom vyměnili za překrásné mosty z karet. Ostatní vědí, že se takové mosty snadno hroutí, ale co? Postaví se zase rychle nové. A třeba foukat nebude a vydrží dlouho.

Je mi jich líto, protože jsou to vlastně chudáci.

Buďte rádi, pokud víte, co je pravé štěstí, někteří toto štěstí nemají!

Udavači, bonzáci a svině

2. května 2018 v 19:47

TO snad ani není možné, kde se to v těch lidech bere?


Vždy, když mám tu čest se s některým z výše jmenovaných setkat, mám potřebu v nich probudit lidskost. Někdy uspěji, většinou však narazím, nemůžu si však pomoct.

Šla jsem na návštěvu ke kamarádce a zaparkovala před jejím panelákem na potřetí. Dvakrát jsem totiž popocukávala, nejsem ten typ, který nechá auto sobecky kdekoliv. Pokaždé koukám doprava i doleva i na různé výjezdy. Sama totiž vím, jaké to je nevyjet z brány.

A protože auto přede mnou mělo dvoumetrový rozestup, musela jsem nechat 20 cm mého vozu na vjezdu do něčí zahrady. Byl to ale široký dvouvjezd a ani kamionu by to nevadilo při manévrech. Záhy vyběhl odporný chlápek a začal křičet.

"To si schytáte, ihned volám policii, já je totiž volám často, do dvaceti minut tu máte odtah, víte, kolik vysolíte?" povídá chlap. "Dobrý den, jsem tu jen na skok, a jak ráčíte vidět, vůbec vám tu nevadím, neomezuji vás, když máte 8 m nájezdu", povídám já velmi mile a přidávám i úsměv. "To vám neprojde, asi máte peněz dost, je to můj nájezd a já si ho koupil a zaplatil a vy panelákový můžete jen čumět haha" říká opravdu hnusně muž.

"Že se nestydíte, o co vám jde, máte potřebu být zlý nebo někoho zastrašovat, aha chcete mít moc" nedám se já. "Víte, že jste dost ubohý, ono se vám to vrátí, to se nebojte" dodávám a chystám se k odjezdu. Mezitím přichází z nákupu jeho žena, vše slyšela. Kouká se do země, zřetelně vidím, že se stydí a bojí zároveň. Ověšená těžkými taškami se vytrácí jako pára. Asi to chudák nemá lehké. Jojo, to byl někdy její princ na bílém koni.

Tak jsem se vypsala a mohu jít na návštěvu pěšky.Líbající

(Pardon, jestli jsem někoho tímto článkem pobouřila, ale přijde mi opravdu zbytečné takovéto chování. Kdyby dotyčný neměl 8 m dvouvjezd, jen jako všichni ostatní +- 4m, určitě bych mlčela. A vůbec 8m u dvanáctipatrového paneláku, to už musíte mít setsakramenské známosti. Nesnáším když na mě někdo křičí a je zlý. A mohu vás ubezpečit, že vím, co je 20 cm a víc to rozhodně nebylo!)