Duben 2018

Rebel

25. dubna 2018 v 23:04
Co dělat, když jste rebel?

Je to celkem podstatná otázka.

Co že to vlastně rebel je?

Povstalec, vzbouřenec. A to já přesně jsem. Pobuřují mě křivdy, pobuřuje mě politika, ale nemám tu moc něco podstatného změnit.

Je přinejmenším nepraktické být rebel a vychovávat děti. Od dětí vyžadujeme poslušnost a při takovémto vzoru je nemožné jí dosáhnout. Rebelové mají malá rebelčata a to je pak dílo. Máma mi vždycky říká, "Co se divíš, koukni se na sebe!". Asi má pravdu, tedy určitě má pravdu, jen se mi to zas tolik nelíbí. Ne jsem i trochu ráda, že si jdou za svým. Občas je však tato povaha dost na škodu.

Teď mě napadl jeden příklad. Když byly dceři tři roky, nastoupila do školky. Do té úžasné, co byl syn, se nedostala, tak šla do té za rohem. Dětí hodně, učitelek málo. Dvacet dva dětí na jednu nebylo výjimkou. Jedna paní učitelka byla hodná a milá. Povídala, že je ráda, když přežijí. O nějakých zvláštních aktivitách se nedalo ani mluvit.

Druhá byla stará a děsně iritující. Hned první měsíc jsem šla na kobereček. "Vaše dcera mě neuznává jako autoritu", spustila na mě nepříjemným tónem. Vůbec jsem se nedivila, pro mě tedy rozhodně autoritou nebyla. Necítila jsem z ní lásku k dětem, ani nadšení, jen hořkost a vztek. Toho jsem se nikdy nezalekla a dcera evidentně také ne. Hvězdy nám byly nakloněny a paní učitelka za měsíc odešla, (syndrom vyhoření nebo předčasný důchod, kdo ví).

Podle mě lidé, kteří pracují s lidmi, by si měli uvědomovat, kdy přešli hranici. Od nadšení, vstřícnosti a slušnosti je jen malý krok k drzosti a aroganci. Těm druhým, tak kazíte den a vůbec si to nezaslouží.

Jedna má známá je také dílo.

Když jí do obchodu přišla kontrola z finančního úřadu za účelem nahlédnutí do účetních knih, vůbec se nebála. Byla si jista svou pečlivostí a tak probíraly položku po položce, až došly na stromeček. "Jaký stromeček to máte v provozní režii?" dotazovala se paní z úřadu. "To je vánoční do výlohy", odpověděla slušně známá. A jelo se dál. "Co to jé? Jaké ozdoby?" diví se paní z úřadu. " To jsou vánoční ozdoby, na ten stromeček do výlohy" povídá mile známá. "Aha, aha" ujišťuje se paní z úřadu a pokračuje dál v prohlížení peněžního deníku. Najednou se zarazí "řetězy???? Jaké to jsou řetězy? Můžete specifikovat?" Známá už to se svým temperamentem nevydržela a suše paní řekla "SADOMASO".

Tato úleva a znevážení úřední osoby se jí ale nevyplatilo. Měla pak takovou kontrolu obchodu, o které se smrtelníkům ani nezdá.

Tak jsem došla k názoru, že za jistých okolností je přece jenom lepší držet hubu.

Ale rebelčata? Ty si na to musí teprve přijít.

Snad to přežiju!

KRT Z BRD

22. dubna 2018 v 14:58

Když zavřu oči, už to začíná. Má horská dráha myšlenek se ubírá do nedosažitelných výšek. Za bděla by mi bylo jasné, že se zase musím vrátit na zem, ale při usínání NE. Rozvíjím své úžasné teorie a stavím vzdušné zámky a je při tom hezky. Kam až jen myšlenky mohou zajít? Až tam, kam jim dovolíte.

Nemám ráda lidi bez snů, spíš je mi líto, že je už nemají. Pak se totiž nemá, co plnit. Jsem obklopena lidmi s velkými sny a jsem hrdá na to, že je i znám. Mít tak kouzelný proutek nebo prsten Arabely, hned bych věděla, co s ním dělat.

Vždy jsem si ráda vymýšlela pohádky pro své děti. Za prvé jsem už večer neviděla na pásmenka knížek a za druhé mě to samotnou bavilo a překvapovalo, jak to "bude dál".

Vlastně i moje máma si vymýšlela pohádky pro mě, dokonce si jich dost pamatuji. Za čtvrt století jsem je převyprávěla svým dětem. Lidová literatura.

Zkuste si vyprávět pohádku z fleku, vymýšlet si slova doslova za pochodu, aby to dítě zaujmulo a bavilo.
Tak dnes píši trochu jinak. Zavřete oči, je tu pohádka na dobrou noc o krtčím rodu.
Tedy nezavítejte a čtěte.

KRT Z BRD

Za dávných časů, když jsem ještě byla hodně malá holčička, jsme měli chatu v Brdech. Tedy máme ji dodnes a právě teď z ní píšu i tuto pohádku.

Moji kamarádi dvojčata, už byli patnáctiletí, když se všude kolem nás přemnožili krtkové. Hromádky byly, kam oko dohlédne a tak všichni stražili pasti, vyráběli rušiče a nadávali. Moc to nepomáhalo, byl to zřejmě nějaký klimatický úkaz, který vedl k tomuto jevu. Kluci měli času dost a tak jen tak z hecu, každý čekal u své hromádky. Stále totiž spolu soutěžili a trvá to i do dnes.

Čekali, kdo z nich první chytí krtka. Najednou se jiná hromádka začala zvedat, oba přilítli a v mžiku chytili škodnou.
Z hromady hlíny nabrané v kyblíku vykouklo, tedy vylezlo, krtkové jsou totiž slepí, žijí přeci pod zemí, to nejroztomilejší zvířátko.
"Tak teď ho zabijeme" rozhodl se první, dělá mámě strašné škody na záhonech a trávě. "Dobře, ale udělej to ty" povídá druhý "já na to nemám srdce, jsi přece o nějakou tu minutu starší". Vždy se už napřahovali a nic. Po nějakém čase jim už bylo jasné, že zabíjení se konat nebude. Jenže, co dělat?
Máma se na zahradě děsně nadřela, přece jí ho tam nepustí zpátky.

Vydali se tedy všichni tři na dlouhý výlet do polí. Po vyčerpávající cestě zvířátko pustili a vrátili se domů.

Od těch dob a je to pěkná řádka let, všichni krtkové obcházejí jejich parcelu. Znají totiž prastarý příběh, báji svého praprapraprapradědečka, který zadal svým dětem z vděčnosti za svůj, ale i jejich život přesné souřadnice zakázaného území. A děti předaly dětem a děti dětem a tak to jde až do dnes.

Proto každého, kdo přijde k nim na zahradu, zaráží, že u nich nevidí žádný krtinec, i když všude kolem nich jsou "hory". ?????

Hovno

13. dubna 2018 v 0:37

Jedu si včera spokojeně po brněnské dálnici a tu mě najednou vyvede z taktu tank. A další a další. Jak je tak objíždím, přemýšlím: "Kam asi jedou?" Napadají mě různé teorie. Pokouším se i jeden vyfotit, není to tak snadné, zaostřit a řídit (prý, že ženy zvládají všechno najednou, všechno jo, jen řízení vozidla se do toho nepočítá). A záhy se mi vybaví moje dětství.

Hned začátkem dubna nám paní učitelka řekla, že musíme namalovat šeříky. (Bylo jedno, že ještě nevykvetly, jelo se prostě podle plánu.) A pak následovala výroba mávátek. Zabralo to více než jedny pracovky. Musela se vystřihnout čtvrtka kruhového tvaru přesně podle šablony a pak omotávat barevnými fáborky tedy krepovým papírem nastříhaným na pruhy asi 1,5 cm, které na konci visely.

Hotovo a mohlo se vyrazit. Kam? Na průvod PRVOMÁJOVÝ.
Já osobně jsem na žádném nikdy nebyla. Vlastně ani nevím, jak jsme se z toho vykroutili, avšak má příbuzná, musela pravidelně. Před pár lety mi vyprávěla příběh, který ani moje voděvzdorná řasenka neměla šanci vydržet.

Vyšla si takto jednou na 1. máje společně s třídou včetně soudružky učitelky na průvod. Paní učitelka byla mladá a ambiciózní, jejich třída byla kompletní a mávátka zcela dokonalá. Jenže milé "Libušce" se začalo chtít na WC. "Co teď?" hodilo se jí hlavou. Musela vydržet. Bylo to zoufalé. Začínala být v koncích.

Přírodě neporučíš a tak Libuše vběhla do prvního činžáku. (Na ulici bylo procesí.) Chtěla utéct na dvorek, ale byl zamčený. Dále už nedoběhla, vykonala, co musela přímo u vchodu do sklepa. A čím se utřít? Jediné, co měla v ruce, bylo to mávátko. Co jí chuděře zbývalo. Utřela se mávátkem.

Nevěděla, co dál dělat. "Má se vrátit do průvodu bez mávátka a najít třídu? Nebo se má raději zdejchnout domů a důvod si vymyslet?" Rozum i cit zapracoval a zvolila správnou variantu B.

Jenom do teďka vzpomíná, jaký to byl asi šok, když se někdo vydal do sklepa a pod přenádherným mávátkem našel HOVNO!




POVÝŠENÍ

11. dubna 2018 v 9:37

Chtěla bych Vám vyprávět příběh mého nejlepšího kamaráda. Je to úžasný člověk, který mě provází skoro celým životem a moc si ho vážím. Zrovna dnes jsem ho někomu vyprávěla a došlo mi, že by opravdu stálo za to ho napsat.

Můj kamarád "Dušan" udělal střední školu komunikací. V té době se už každý těšil do práce, vidina vlastních peněz byla velkým lákadlem. Tato škola svým absolventům zajišťovala i následovné uplatnění v tomto oboru. "Proč čekat na maturitu a ztrácet tím ještě jeden rok, když můžeš nastoupit hned s výučním listem?" honilo se hlavou hodně klukům. A tak se stalo, že Dušan nastoupil do práce. Svojí pílí se brzy dostal na vyšší platové ohodnocení. Když přišli na trh noví mobilní operátoři, o Dušana byl velký zájem. Stal se vedoucím technického oddělení největší mobilní sítě na našem trhu.

Jak to tak v životě bývá, zamiloval se. Jeho vyvolená však ještě chtěla poznat svět. Stál tedy před rozhodnutím. Láska nebo práce? Rozhodl se dát výpověď a následovat hlas svého srdce. Na své uvolněné místo doporučil svého dobrého kamaráda ze školy. (Je tam dodnes.) V Americe vše utratili a museli se nějak uživit. Bez pracovního povolení to prý na Floridě není žádný med. Proto dělali, co se naskytlo. Slečna dělala servírku v domově důchodců (asi tam nikdo nechtěl). Dušan pomáhal v cirkuse s čištěním stájí i šapitó atd… Co vydělali, to utratili.

Když už je to přestalo po pár letech bavit, vrátili se do Prahy. A ejhle, sotva se rozkoukal, zjistil, že nemá práci. Nikdo nepotřeboval zaměstnance bez maturity. Přihlásil se tedy do školy, bylo to na dva roky dálkově. Žít však z něčeho musel, proto dělal, co mohl. Mc Donald, KFC…… Nejlepší ovšem bylo, jak se zaměstnal v ohromném potravinářském řetězci. I tam jeho pracovitost nezůstala bez povšimnutí. Po pár měsících si ho zavolal nadřízený na kobereček. S obrovským nadšením a pýchou mu sdělil, že ho povyšuje se slovy " Pane Nováku, mám tu čest Vám sdělit radostnou novinu". Dušan ani nedutal a dmul se. Nadřízený dále pokračoval: "Protože jste mimořádně chytrý a schopný, od zítra Vám přiděluji VLASTNÍ REGÁL!"

Dušan zalapal po dechu, je pravda, že po celé měsíce musel doplňovat všechny regály, kde zrovna byly díry, ale tohle, to bylo i na něj moc.
A tak, kdykoliv si dělám srandu, že chci někoho patřičně ocenit, vždycky říkám. " No skvělé, už můžeš dostat vlastní regál!"
Dušan si dodělal maturitu a je zaměstnám v dobré práci již řadu let.

Takto to vypadá, když je rozum a cit na správném místě, jenom nám omylem ujede vlak.

Ve svém okolí slýchám, že nyní je velká móda opouštět školy před maturitou. Je to zbytečné a škoda, jen málokdo bude mít tu vůli, se k tomu znovu dokopat.

Jsi moje SuperStar

8. dubna 2018 v 23:46
( Víte, že já si STRAŠNĚ ráda hraji, proto jsem ani tuto výzvu nenechala bez odezvy.)Smějící se


Kdo a co je to SUPERSTAR?

Kde se berou nebo jak vznikají?

Je to děsná souhra náhod v úžasné konstelaci hvězd.

Ano, talent prostě jen sám o sobě nestačí. Musí být spojený se štěstím a strašnou vůlí něco dokázat, něco ve svém životě změnit. To je ten hnací motor. A za každou SuperStar je i pozadí, ocas této komety, který sahá daleko za její záda. Jsou to babičky, možná dědové, rodiče či učitelé zpěvu, tety nebo kdo ví. Do vínku jí byl dán talent, který někdo probudil…..


Pro mě jsou obě mé děti SUPERSTAR a nejen ony.

Dcera překrásně zpívá. Vždy krásně zpívala, jen jako každé malé dítě neuměla všechny písmenka správně vyslovovat. Začala jsem s ní chodit na logopedii. To byla otrava, trénovat nechtěla, ne a ne. Po čase už vše šlo, jen Ř nechtělo naskočit. Talentovky do dětského sboru se blížily. Oslavila své páté narozeniny a už tu byly. Šly jsme ještě jednou na logopedii, nic. Ř nebylo, bylo tu jen Ž. A tak jí povídám, aby nebyla moc zklamaná: "Víš zlato, že šišlavé děti do sboru neberou?" Hodila na mě smutně očkem. Odpoledne jsme jely na zkoušky, celou cestu mlela naučené fráze z logopedie. (Učily jsme se je dva roky.) Najednou se ozvalo ŘŘŘŘ! Bylo to to nejčistější a nejzvučnější Ř, co jsem kdy slyšela. Patřičně si ho i v naučené písničce od pana Svěráka užívala. Byla přijata a je tam moc šťastna. Za těch pár let nabrala hromadu zkušeností pod skvělým vedením nadšených milovníků hudby. Zpívali na soutěžích i koncertech a v adventní neděli dokonce v Rudolfinu.

A SYN?

Ten má toho nejskvělejšího učitele na světě. I přes jeho živelnou povahu ho dokázal zkrotit a zaujmout již pěknou řádku let. Takže se nám, i v období jeho puberty linou libé zvuky hudby z jeho pokoje.

O tom to právě podle mě je. Nemusí se každý hudbou uživit, stačí, když ji má v srdci a najde v ní ventil pro své emoce. To je ten správný dar.

A že se to nám ostatním i hezky poslouchá, je jen třešnička na dortu.


Skoro bych zapomněla na úžasnou ženu, dirigentku dětského dechového orchestru, která s puberťáky nacvičila muzikál Jesus Christ SUPERSTAR v dokonalosti profíků. (Originál jsem viděla v Karlíně na podzim a tak to mohu posoudit.)



Socialismus a komunismus

7. dubna 2018 v 16:40

Pořád tomu nemohu uvěřit, když stojím v knihkupectví a vidím ji tam.

S vydáním své první knihy, jsem vykročila doslova do neznáma. Ano, píšu blog, ale to je něco jiného. Už jsem do blogu dlouho nepsala, není to tím, že bych zpychla, ale jak mnozí víte, JSEM ÚČETNÍ.

Pokud mohu porovnat letošní daňový maraton s loňským daňovým maratonem, letos vedu, ne v množství odvedené práce, ta je stále stejná, jen v provedení.

Musím se pochválit, letos jsem ani JEDNOU neměla noční úbor pod normálním oděvem.(Viz. článek z loňska touto dobu). A to se počítá. Nalíčení jsem tedy každodenně nezvládala, alespoň si má pleť v březnu trochu odpočine.

Třeba příští rok už to budu zvládat se vším všudy. Jsem děsnej perfekcionalista a to není pro toto povolání úplně optimální. Nejlepší je, jak se říká "datlovat" nebo "naházet" či "nabušit" TO tam. Jenže to já ne, já furt o něčem bádám, spekuluji, dumám. A tak má rychlost nebývá zrovna optimální.

Jednou jsem takhle vyplňovala šílenou několikastránkovou tabulku pro statistický úřad. To víte, byla jsem náhodně vybrána…. Strávila jsem s tím zbytek mládí, postavila jsem se k tomu značně zodpovědně. Přesně po deseti měsících od odeslání mi telefonovali z tohoto úřadu. Byla zrovna školní vánoční besídka své dcery. Zděšeně jsem s telefonem vyběhla ven. Paní v telefonu mě mile informovala, že mi jaksi ujely desetinná místa. (Něco totiž chtěli v korunách, jiné řádky na tisíce a to se různě měnilo.) Brala jsem to, jako osobní selhání. Paní jsem do telefonu pověděla, že mě to moc mrzí, že jsem se tomu vážně dosti věnovala, ale holt stane se. Milá paní povídala: "No to já přece vím, takhle úžasně vyplněné statistické hlášení jsem ještě na stole neměla!"

A něco podobného bylo, když jsem reklamovala vodárny. Už dlouhou dobu jsem upozorňovala účtovaný daňový subjekt, že platí nesmyslně hodně za vodu. Vzhledem k tomu, že spotřebu rozúčtovávají především důchodcům, jsem vše potřebné iniciativně připravila. Pak už stačil jen podpis a akce se rozjela. Velmi brzy mi paní z reklamačního oddělení volala, že takto dokonalou reklamaci za svých sto let v úřadu ještě neviděla. Reklamace byla oprávněná a důchodci letos zaplatí méně o pětinulovou částku. To už smysl má!

Nejlepší vtip však byl, když kolegyně pomohla starší paní. Rozúčtovací firma se překoukla o nulu a milá paní měla doplatit ve vyúčtování 10 000,- místo 1 000,-. Paní by neměla šanci to najít. Měla velkou radost a povídá: "Tak za to Vám donesu čokoládu." Kolegyně jí pověděla o své dietě. Za týden přišla paní a nesla křehký chléb, takový ten polystyrén se slovy: "Tady máte, kdybyste se neurazila…"

To nevymyslíte, to je prostě skvělé! "Švestičky z naší zahrádky".

Ale proto to člověk nedělá, dělá to hlavně kvůli sobě a dobrý pocit ze sebe je k nezaplacení.

Takže proto jsem celý březen nepsala, tvořila jsem hodnoty.

To jsem si ještě vzpomněla na skvělou hlášku. Má kamarádka chodila na brigádu do knihovny již v roce 1990. To se zrovna zbavovalo hory nepotřebných knih. Jedné takové se jí zželelo. Byla to kniha ze sexuální poradny. Doma pak začala číst….. Přijdou do manželské poradny manželé. Psycholog se prvně zeptá muže, co je problém. Pán povídá, že už s ním jeho žena nechce spát. Poté se zeptá ženy proč? Paní odpoví: " Pane doktore, děti už máme dvě a já v tom nevidím žádný smysl." " A v čem tedy vidíte smysl života?" táže se lékař. " V BUDOVÁNÍ SOCIALISMU A KOMUNISMU" zněla odpověď.

Vlastně jsem nic nebudovala, jen jsem prostě účtovala. Mrkající