Leden 2018

Dědictví

15. ledna 2018 v 12:00
Pokaždé když odzdobuji stromeček, promlouvá ke mně vnitřní hlas.

Prohlížím si tu třpytivou krásu a přemýšlím. Některé ozdůbky jsou i po mojí prababičce, některé po babičkách, jiné máminy. Některé mám již od malinka a většinou si i pamatuji, kde a kdy mi je máma kupovala. I já pokračuji v tradici. Každý rok si obě mé děti mohou jednu ozdůbku vybrat. Oni si také pamatují dobu i okolnosti jejich nákupu. Uvidím, zda jim to vydrží tak dlouho jako mně.

Každou zvlášť zabalím a ukládám do květované krabice. Vždycky mě napadá, proč zrovna tato krabice s letními růžemi. Vždyť to není ani trochu vánoční. V té krabici jsme měli zabalený svatební dar a je mi hodně drahá, tak asi proto.
Přemýšlím, jaké to bude, až ji budu zase rozbalovat. Zda budou všichni živí a zdraví a kam se za ten rok posuneme dál. Každý rok mi utíká rychleji a rychleji.

Nevím, zda to máte také tak. Možná to jen ledabyle nandáte do krabic či pouzder a zasunete do skříní nebo půd.
Má dávná kamarádka z rodiny sklářů, kam kořeny sahají, vyhodila toto dědictví na popelnici u paneláku. Koupila si "krásné" fialové koule v Ikee. Ihned to zmizelo. Já se chodila na její krásný stromeček vždycky koukat. Doufám, že se to dostalo do dobrých rukou. Antikvariáty by to braly hned. Nejde o prachy, to tedy fakt ne. Pokud to sto let dělalo někomu radost, jako to dělá mně, je nepochopitelné toto jednání.

Lidi si vůbec moc neváží odkazů svých předků, pokud jim tedy neodkážou přímo miliony v hotovosti. Kolikrát byste se divili, jak zajímavé osudy Vaši předkové měli.

Já jsem se třeba teprve nedávno dozvěděla, že můj děda měl Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně "Obránce Staroměstské radnice a městského rozhlasu" v roce 1945. Tak to už ho jen tak netrumfnu. Cítila jsem hrdost, i když já jsem hrdá až moc a vždycky jsem byla.

Můžete namítat, že už je to stejně jedno, nějaká minulost, ale to není jen minulost, je to i současnost, jste tady Vy. Vy máte v sobě jejich dědictví a je jen na Vás, jestli ho chcete najít…….



KOMPARZ

13. ledna 2018 v 15:16
Klobouk dolů, všem hercům, režisérům, kameramanům, asistentům, zvukařům, maskérkám, kosmetičkám i dalším lidem, kteří jsou nezbytní pro vznik filmu.

Včera jsem se zúčastnila natáčení filmu jako komparzistka. Byla to pro mě výzva. Už moje babička byla nadšenou komparzistkou. Měla příjemný obličej a skvělé vystupování. Hodila se do každé role.

A tak jsem to chtěla také zkusit. Mé povolání účetní moc vzrušující není, proto jsem neváhala při první nabídce. Jednalo se zrovna o film jednoho z nejslavnějších režisérů dnešní doby. "No super, to mě zajímá" pomyslela jsem si a nemohla se dočkat.

Týden utekl jako voda a já stála v šatně televize. Ládovala jsem se do neskutečného hábitu, který mi přešily a upravily na míru zkušené švadleny. Jenže já, jako správná blondýna jsem při měření pasu zastrčila břicho. Proto včera, když jsem do sukně měla narvat silonky, legíny, košili a termoprádlo, mé šance byly prakticky nulové. "To to pěkně začíná", honilo se mi hlavou do slova a do písmene bez dechu.

Když už jsme byli všichni připraveni, mohlo se vyjet. Film se natáčel na severu Čech, poprchávalo a mžilo celou cestu. Teploměr se pohyboval kolem nuly. Kostým měl jako součást děsně nepohodlné kožené lodičky. (Možná proto, že mi byly trochu i malé.) Cesta mi vůbec neutíkala, nevěděla jsem, do čeho to vlastně jdu. Když jsme pak konečně zastavili, váhavým krokem jsem dle pokynů vyrazila do kostymérny na placu. Pak ještě i k vizážistkám a kosmetičkám nebo co to všechno ty sympatické dívčiny byly. Během chvilky jsem měla skvělý účes a jemné, skoro neviditelné nalíčení. Na placu už byli i opravdoví herci a vše mohlo začít.

Dostala jsem jasné pokyny a instrukce. Vše jsem plnila a mohu říci, že má funkce byla ještě nejlepší ze všech. Byla jsem v budově, sice nevytopené, ale nefoukalo tam. Scéna se opakovala několikrát do kola. Všichni venku už byli jako rampouchy. Režie, zvukaři, asistenti, vizážisti, kostymérky atd.. a v neposlední řadě komparz i sami velcí herci. Ti byli také málo oblečeni dle potřeb filmu.

Člověk u obrazovky si nikdy nedokáže představit kolik zimy, horka, potu a únavy tolika lidí může skrývat jedna scéna. Hodně lidí, znamená hodně možností něco pokazit. Takže znova a znova. Zlaté moje účtování. Ano, můžete namítat, že to dělají (alespoň ti slavní herci) za jiné prachy. Ale zápal plic, nestojí dle mého názoru za žádné. Komparz jel večer domů a oni pokračovali ještě do noci. Pochybuji, že ti neslavní jsou také královsky placeni.

Každopádně po včerejšku budu koukat na filmy s větším respektem. A své dceři, která se už třetí rok věnuje dramatické výchově, jsem toto barvitě vylíčila. Může si to nechat ještě projít hlavou, zda opravdu chce být "HÉREČKA".

Jsem moc ráda, že jsem to zkusila, každá zkušenost nás obohatí a já jsem ještě k tomu navíc potkala hodně úžasných lidí.

Odříkaný chleba

9. ledna 2018 v 23:41

Ano, někdy si člověk musí sáhnout na dno, být absolutní nula, aby našel ten správný směr zase vzhůru. Já už opravdu nikoho nebudu kritizovat. Nemusím s jeho postojem souhlasit, jenže většinou člověk nezná pozadí. Nevíme, co různé lidi k jejich rozhodnutím vede. Někdy se to dozvíme o dost později a konečně vše zapadne do sebe. Jak se říká, jen "Čas ukáže".


Když jsme hodně mladí, nemáme vůbec náladu na něco čekat. Vždyť už máme občanku a na tu jsme se načekali až dost. Teď jsme dospělí a máme právo volit i soudit.


Hodně špatných rozhodnutí i soudů v té době člověk udělá. Na druhou stranu i odsouzení byli někdy mladí a tak na naše chování hledí poněkud shovívavě. Ještě že tak. Vše člověk pochopí ve správnou chvíli, většinou, když se sám dostane do stejného věku, či stejné situace. A pak to přijde jako blesk z čistého nebe. Občas se už však nemá komu omluvit.


Já odsuzovala svou příbuznou, že má uječenou dceru, protože i ona je uječená. A prd ho, má dcera je to nejuječenější a nejupištěnější dítě světa. To je páni rozsah.

Já odsuzovala svou výbornou kamarádku, že její dítě skoro nic nejí. Že ho moc s jídlem rozmazlila. A ejhle, moje sluníčko toho jí ještě míň. Vztek i slzy byly při krmení úplně běžným projevem mé bezmoci. Zvolila jsem tvrdou školu našich matek. "Kdo z koho" po celodenním půstu jsem raději rychle udělala palačinky. A jak mě teď ostatní odsuzují.


Jedno dítě by snědlo všechno a druhé zase vůbec nic. Blbá kombinace. Má kamarádka měla jedináčka, to bylo o dost lehčí. Takhle jsem k tomu ještě špatná máma. Vysvětlete to dítěti, že má jíst málo a ne na noc, když druhé prosíte celodenně, popřípadě i celonočně, ať si něco zobne.

Co nás nezabije, to nás však posílí.

Chtěla bych být silná a hlavně spravedlivá. Nikdy bych nevěřila, co to dá práce. Kam se na to hrabou krimiseriály s hledáním pravdy. A dětské dušičky jsou tak citlivé, že každá křivda jim naruší klid i rovnováhu.

Ano, jsou to všechno parchanti rozmazlení, co si ničeho neváží, ale je to regulérně další generace, která po nás ovládne svět. Co dobrého jim dokážeme dát, je na každém z nás.

Většinou nejsme takové osobnosti, kterými byli naši rodiče, a proto se musíme o to více snažit.

Prošla jsem si různými směry a cestami, byla jsem i biomatka, důležité je stále hledat. Hledat, co je nejlepší pro Vaši rodinu a hlavně pro Vás.

Myslím si, že cokoliv člověk dělá s láskou, nemůže být špatné. "SNAD"

Babča vždycky říkala : "Odříkaného chleba, největší krajíc".
Proto se moc těším, co mě ještě čeká....a nemine Mrkající

Slib

6. ledna 2018 v 0:30
Slíbila jsem si pobavit či rozesmát co nejvíce lidí a kupodivu si vystačím se svými zážitky. Ty nejlepší fakt nevymyslíte, na to bývá i moje fantazie chabá.

Jdeme si takhle zlehka na hodinu nástroje do hudební školy. Jsme v plném složení: já, syn, dcera a pes. Psa nevodím do hudební školy kvůli vzdělání, ale kvůli tomu, že je rozmazlený, zvyklý chodit se mnou i do práce. Pokud ho nechám doma, nejsem si jista, zda dům ještě najdu. A to riskovat nemohu. Ne vážně, chodí se mnou už od mala a je to ten nejvzornější pejsek v hudební škole. Za celý rok a půl tam ještě nikdy nezaštěkal. Mají ho tam všichni rádi. A tři kila navíc, to zmáknu.
To už jsem odbočila, ale je to nutné.

Již z dálky vidím na ulici našeho pana učitele. Baví se s nějakou paní. Dlouhý a vážný hovor, ne nějaké to pozdravení. Má fenka už ho cítí a radostně rozvrtí ocásek. Je to skvělý učitel, člověk i milovník zvířat. Přibližujeme se, je jaro skoro léto a já mám nové krásné květované šaty bez silonek. Když už jsme dost blízko, pan učitel povídá:

"No, kde je moje chlupatá oblíbenkyně?"

Paní s sebou škubne, blesku rychle zkoukne mé nohy od kotníků nahoru. Zaraženě pozdraví a odchází. Děti i já padáme do záchvatů smíchu a učitel červená. Paní si vůbec nevšimla, že máme pejska! Mé nohy byly, myslím si ok a tak radši nepřemýšlím, jak to chudák pochopila.

Každopádně je to jedna z nejlepších hlášek poslední doby!

HON

4. ledna 2018 v 11:45

Každý si s příchodem Nového roku dává předsevzetí. Jsou to vlastně sliby sami sobě, že něco bude lepší. Spíš, že my budeme lepší. Většinou to tak stejně nakonec nebude. Hlavním tématem předsevzetí je vždy dobrá kondička a s tím i spojená dobrá postava. Kdo by nechtěl?

Včera jsem si byla, jako každou středu, zacvičit. Návštěvnost, dle mého očekávání, lámala rekordy. Uvidíme, jak jim to dlouho vydrží. Ke konci roku nás tam zbyla jen hrstička.

Už dlouhé měsíce mě zaráží jisté zjištění.

Cvičící ženy, ať už chodí na jógu, aerobic, pilates, nebo cokoli jiného, se vždy po cvičení rychle obléknou a nabity novým elánem peláší domů. Ke svým hrncům, knížkám na dobrou noc, myčkám, pračkám, sušákům, žehličkám a v neposlední řadě mužům.

Cvičící muži, ať už je to kruháč, basket, florbal, volejbal… se vždy v KLIDU obléknou, popřípadě, v nouzi nejvyšší i sprchnou a jdou lehkým krokem poklábosit. Hospůdka, restaurace, pivovar, zahrádka s obsluhou i bez, to vše je k tomu jako dělané. Dávají si na čas.

Když my ženy uvolňujeme šatnu mužům, za pár sekund není po nás ani vidu, ani slechu. Většina žen už rovnou chodí v cvičebním, aby neztrácely svůj drahocenný čas.

Obráceně by to bylo horší.

V tomto názorném příkladu vidím, jak hloupé vlastně jsme. Chceme být dokonalé a v honbě nám život protéká mezi prsty. Protože jen málokterá z nás této dokonalosti dosáhne, většina nás ostatních zůstane nedokonalými a uhoněnými ženami.

To by bylo skvělé předsevzetí "Přestat se honit".

Mám jednu známou a tu už pár let pozoruji a mohu přísahat, že jsem ji ještě NIKDY neviděla "normálně" jít. Vždy běží, utíká, zdrhá, peláší, sprintuje nebo jde panicky rychlou chůzí! Ptala jsem se na to i ostatních a ti my to jen potvrdili. Zatěžkaná jakoukoli zátěží (nákupní tašky, balení vod...), udržuje toto tempo. A dokonce i šíleně rychle mluví, aby neztrácela čas. A doma? Žádné štěstí jí to nepřineslo, ba naopak.

Co dodat?

No, můžete namítat, že sporty, které většinou muži provozují, jsou týmové, tudíž ke společnému posezení přímo vyzívají. Ale to jen potvrzuje mou úvahu.

Ženy nemohou být pravidelně 2x týdně součástí nějakého týmu. Každý kašel, teplota, blinkání jim vycházku znemožní, proto si většinou ani nekupují permanentky. Já vždy, když si ji pořídím, prd nacvičím. A tak to platím po hodině.

Muž však jde sportovat, i kdyby půlka světa ležela v horečkách. Jen nesmí mít rýmičku, to už je jiná. Před pár dny přinesly děti ze školy vtip: " Co říká muž, když MÁ RÝMU? Tato dvě slova pozpátku!" Smějící se

Skvělý rok 2018 všem.