Listopad 2017

Aktovka a rolnička

20. listopadu 2017 v 13:24

Blížil se konec prázdnin a já zase nechala všechno na poslední chvíli. Doufala jsem, že bude pěkné počasí. Potřebovala jsem totiž, aby aktovky do školy rychle uschly a nebyly samá mapa.

Když jsem je s velkým vypětím vydrhla ve vaně kartáčkem a dala sušit ven, nebe se zatáhlo. "Zákon schválnosti funguje dokonale," pomyslela jsem si. Trvalo to dva dny, než se mi podařily vysušit.

Nový školní rok mohl začít. Děti vyrazily jako ze škatulky. Mé nadšení však netrvalo dlouho. Po třech dnech jsem čekala na dceru před školou proklatě dlouho. Bylo mi zcela jasné, že to nebude samo sebou. Když pak vyšla, nevěřila jsem vlastním očím.

Měla poblitou větrovku, poblitou mikinu , povlité kalhoty i poblité boty. A to byl teprve začátek. Když se otočila, uviděla jsem, že má poblité i vlasy, záda a aktovku. Hbitě jsem ji svlékla do spoďárů a poskytla ji první pomoc s mokrými ubrousky. V autě vždy vozím náhradní oblečení a tak jsem ji rychle převlékla. Všechno špinavé jsem nandala do pytle a utáhla.
Mezi návaly kňourání mi sdělila, co se stalo. Jejímu spolužákovi se v šatně udělalo zle. "Tak snad uhneš, když někdo zvrací," namítala jsem s nechápavým výrazem v očích. " A jak se mu povedlo tě ohodit zepředu i zezadu?" vyzvídala jsem, protože má představivost byla chabá na tento úkaz. Dcera smutně dodala: " Chytlo ho to víckrát, a víš, co je maminko to nejhorší?" Zírala jsem na ni v šoku. " Dnes jsme dostávali všechny pracovní sešity," povídá ona. "No a..?" stále jsem nic nechápala. "On mi nablinkal i do aktovky!" povídá dcera tím nejsmutnějším hlasem na světě.

To fakt nevymyslíte! Uklízela si prý přezůvky do aktovky a v tom se to stalo. S hrůzou v očích jsem otevřela aktovku. Tak to byl zdroj toho zápachu.

Bože, kdyby alespoň ty pracovní sešity byly obalené. Hrůza.
Dceři jsem umyla vlasy a se zpožděním ji odvezla na kroužek. A na mě čekala nekonečná práce. Měla jsem sto chutí aktovku celou vyhodit do popelnice. Ale jako správná matka jsem si nandala plynovou masku a s chutí se pustila do díla. Aktovku jsem prala a sušila 4x za sebou. Co nás nezabije, to nás posílí. Dcera má nezapomenutelný zážitek, myslím, že až se jí někdo zeptá na vzpomínky ze základní školy, jeden z prvních bude tento.

A abych byla upřímná, už jednou něco podobného zažila. (Jen v menším rozsahu.) Na generální zkoušce sboru jí chlapec, který stál nad ní nablinkal na boty a hlavně do velké rolničky, co držela v ruce. Zřejmě nervy.

Dceru pohotově zuli, chlapce odvedli, ale defekt na rolničce objevili až ve chvíli, kdy měla dcera zvonit zvonky v koledě. Pustila se do toho s velkým elánem. Když zjistila, že se zvuk nešíří, ještě přidala. Než stačila sbormistryně zasáhnout, zasáhlo to skoro celý dětský sbor. Toto znám jen z doslechu, ale dovedu si to představit. Rolničku propláchli vodou a na mě zbyly jen ty boty, takže pohoda. Vánoce se zase blíží, takže bacha na rolničky….Mrkající

NORMÁLNÍ

11. listopadu 2017 v 0:41
Chtěla jsem být NAVŽDY chápající rodič, jenže mi občas stoupají vlasy hrůzou.
Nepořizovala jsem si děti pozdě, jen jsou teď úplně jiné děti.

Jejich učitelé jsou jejich přátelé a všichni ostatní prostě kámoši. Vždy když dojdu k této úvaze, napadá mě říkanka: "Když byl Pašík malé sele, neměl v světě nepřátele, když pak vyrost ještě více, dělali z něj jitrnice." A já se právě bojím, aby z nich ty jitrnice v dospělosti nebyly.

Všichni je mají rádi, chovají se k nim hezky, vždy trpělivě vyslechnou jejich názor. To ale v životě nebude! Budou mít nekompromisní šéfy, bezpáteřní spolupracovníky, vyčůrané partnery i další rozmanitosti "normálního" světa. Otázka zní: "Budou na to připraveni?"

Ano, někteří z Vás mohou namítat, že dětství by mělo být bezstarostné. S tím samozřejmě souhlasím. Jenže vzpomeňte si na sebe.
Některé učitele i profesory jsme měli dobré, avšak na nějaké hlubší diskuse jsme mohli zapomenout. Byly to autority a dělila nás tlustá čára. Dále jsme měli učitele zlé, u kterých jsme drželi hubu a krok. A nikdo, opravdu NIKDO to neporušil, sic ho stihl krutý trest. U nich jsme se to právě naučili. Nemyslím jejich vyučovanou látku, i když to taky. Mě kdybyste vzbudili v jakoukoliv noční hodinu, tak jsem Vám schopna odříkat textilní podniky let dávno minulých. Praha -Triola, Liberec -Textilana, Semily - Kolora, Dvůr Králové- Tiba, Miletín - Mileta, Trutnov - Texlen ………

Ale to nejpodstatnější, co naše děti neumí: "DRŽET HUBU A KROK". Mají pocit rovnoprávnosti a nehodlají se ho vzdát. Stejně dříve či později se této dovednosti budou muset naučit. Lepší by tedy bylo dříve, aby s tím pak později neměly potíže. Vždyť u nás to platí také, čím jsme starší, tím se ta huba drží hůř. A moje osmdesátiletá teta se v době těchto kulatin rozhodla, že už nastal ten správný čas, přestat ji držet úplně. To se pak kdekdo podivil. Těší se totiž dobrému duševnímu zdraví.

Onehdy jsem udělala svým dětem dlouhou přednášku o autoritách. Nevím, jak moc mě vnímaly. Potom jsem si vzpomněla na jeden dětský vtip. Byl kreslený, na obrázku byla řvoucí matka na děti v dětském pokoji. V bublině nad jedním z dětí bylo napsáno: "Maminko, ty žvejkáš?"

Bylo mi to hned jasné, vždyť my sami máme obranný mechanismus, že když nám někdo nadává, křičí nebo vyčítá, něco v hlavě vypneme. Je tam na to takový speciální čudlík. Z toho vzniklo naše domácí heslo. Pokud se zlobím, většinou oprávněně a vidím, že mé děti jsou ve stavu OFF, zdůrazním, že NEŽVÝKÁM. Usmějeme se a začnu pokračovat v klidnějším tempu.
Není to sranda být rodič. A URČITĚ není sranda být v dnešní době učitel! Jen málokdo má přirozenou autoritu a je i oblíbený. Zlí učitelé již vymřeli nebo je milující matky svými stížnostmi vyštípaly. "Na jejich Bubíšky se přeci nesmí křičet!" Učitelé toho už vůbec moc nesmějí. Nesmějí dětem ošetřit ani rozbité koleno. Nesmí je fyzicky trestat, ani se jich dotýkat. Neměli by moc křičet, aby děti netraumatizovali.

A že děti traumatizují je, to už je jiná věc. Nechtěla bych být na jejich místě ani za nic. Možná jen tělocvikářka, pěkně bych jim prohnala špeky. Jenže ti tělocvikáři to také nemají v dnešní době lehké. Pokud nemají vyloženě zaměření na tělocvik či stupně průkazu cvičitele, tak mohou s dětmi dělat jen kotrmelce a skákat přes švihadlo. Na nějakou záchranu na přeskoku či hrazdě mohou zapomenout. A ono s dnešním materiálem se tělocvična při přeskoku koně mění ve velmi rizikové pracoviště. Jedno dítko z dvaceti přeskočí. Většina se ani neumí odrazit na můstku. Deset jich koně přímo povalí. To pak nevíte, kterého koně chytat dříve. Takže se nedivte těm švihadlům. Tak dobře jim zase neplatí a jak by to znělo: "Pražská učitelka, zavalena koněm" už vidím titulky Blesku. Navíc švihadlo je v osnovách. Tak co?

Dnešní doba je fakt divná, nesmyslné příkazy a zákazy z EU jsou na denním pořádku. Takže je to zase na nás, abychom si ze svých dětí vychovali "NORMÁLNÍ" děti.