Dědova bárka

13. srpna 2017 v 17:58

Asi už se v lidech moc nevyznám. Každý kouká jen na sebe a okolí je mu zátěží. Co dělat, když jste na jiné koleji, nebo nedej Bože v protisměru? Stává se Vám také, že Vás všichni nechápou, neocení a serou? Je problém v nich nebo ve Vás?
Ano, jsou v převaze a TO již je na zamyšlenou. Svět bohužel není ideální místo. Onehdy jsem viděla ženu na kole, jela z trhu a vezla neskutečný náklad. Zdali to byly šátky nebo něco jiného, nevím. Každopádně toho byla hora, měla to uvázané na závěsu za kolem a obalené v prostěradle. Celé se to odehrávalo v Maďarsku, když teploměr v autě mi zrovna ukazoval 42 stupňů. Cesta byla beze stromů jen beton, vzdálenost k další vesnici byla rozhodně nemalá. Měla jsem chuť se jí zeptat, kde bere ten elán. Asi musí být člověk spokojený hlavně sám se sebou.

Dnes jsem si vyslechla příběh o malé dřevěné bárce a měla jsem na krajíčku. Vlastně je to krásný příběh.

Je ráno, hodně brzy ráno a tmu začíná pomalu narušovat první sluneční paprsek. Rybářské lodě se vracejí do přístavu. Některé jsou drahé luxusní a jiné obyčejné a některé dokonce staré, přestaré. Nákupčí pro restaurace je již netrpělivě čekají. Každá dobrá rybí restaurace musí mít denně čerstvou rybu, to je základ. A náročná klientela se neuspokojí s rybou z chovů. Se spěchem vcházejí na velké lodě. Jenže moře je nevyzpytatelné a ani ta nejkrásnější a nejmodernější loď Vám nezaručí bohatý úlovek. Proto nákupčí nemají stálého dodavatele, ale obcházejí a posuzují úlovky více konkurentů.

Na jedné takové omšelé bárce s historickým motorem připlouvá i starý dědeček s babičkou. Pomalu ukotvují svoji loďku a s námahou začínají rozmotávat sítě, které mají uprostřed lodičky. Z nich pak pomaloučku vyndají několik ryb. Ryby beze spěchu urovnají na polystyrénovou desku. A v tom jim tam přicházejí dva muži. Výjimečně to jsou turisté, kteří již kouzlu čerstvých ryb propadli a ani brzké vstávání je neodradilo. Babička dává ryby na váhu a rukama ukazuje cenu. Turisté bez zaváhání vyplatí 20 euro za celý úlovek.
Babička si nasadí gumovou zástěru a neuvěřitelně rychle ryby vyčistí. Vše proplachuje mořskou vodou, ryby dává na jednu stranu, vnitřnosti na druhou. Hejno racků opodál čekajících opatrně odebírá z nepotřebné hromádky. Nebojí se babičky ani nože a ryb se ani nedotknou. Taková neskutečná souhra s přírodou mě dojímá.

Kdyby si každý bral co má, spíše, co opravdu k životu potřebuje, nebyl by svět plný nenažraných sviní.

Takže z pohledu malého člověka jsem v tom viděla dva skromné a spokojené tvory, kteří nepotřebují hory-doly. Vzhledem jen k letní turistické sezóně, spotřebě a ceně nafty bych se mohla od nich učit (kdybych se s nimi domluvilaUsmívající se) a myslím, že nejen já?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 13. srpna 2017 v 18:23 | Reagovat

Ta babička i s dědou jsou opravdu šťastní lidé...

2 janabruzkova janabruzkova | 13. srpna 2017 v 18:51 | Reagovat

A proto člověk potřebuje dovolenou, aby si ty hodnoty srovnal...

3 Akja Akja | E-mail | Web | 16. září 2017 v 19:03 | Reagovat

Dovolenou, nebo prostě mít čas, si to uvědomit a také to musí chtít vidět...

4 janabruzkova janabruzkova | 17. září 2017 v 10:18 | Reagovat

To ano, CHTÍT je asi i to nejdůležitější. Jenže v každodenním koloběhu člověk nestíhá ani ŽÍT 😐

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama