Srpen 2017

KYTKA

27. srpna 2017 v 22:15
Bylo jaro a Věřiny narozeniny se závratně rychle blížily. Nebo už tu byly? Petr se podíval do kalendáře a hrůzou poskočil. Je to tu, máma má dnes narozeniny a já pro ni stále nemám dárek. Chtěl udělat fotoknihu, jenže to pořád odkládal. Nikdy mu na to nezbýval čas. Zastyděl se.

Co teď? Musí improvizovat. Zvolil tedy značkový obchod, ve kterém vybral elegantní tašku na maminčin notebook. Byl celkem spokojený, ještě kytku a je to. Tu koupí po cestě. V květinářství blízko domu rodičů stála zaparkovaná tři auta. Tím bylo celé parkovací místo obsazeno.
Zapnul tedy čtyři blinkry a chtěl vystoupit. V tom ho protroubila dodávka, div mu dveře neutrhla. Petr se lekl a rozhodl se odjet do blízkého nejmenovaného obchodu pro dům a zahradu. Nenechá si tady nebourat auto kvůli kytce.
A byl nakonec rád. "Řezaná kytka, pořád dokola, jen v různých variantách.
Vyberu nějakou pořádnou a živou." Pomyslel si. Věděl, že veliká tedy rozhodně být nemůže, neboť otec stále na máminy květináče nadává. Vadí mu na schodech, vadí mu v koupelně… V kytkách se nevyznal a tak vybíral podle vzhledu. Jeho zrak upoutal zvláštní fíkus s mohutným kmenem a malou korunou. Připomínal mu jakýsi strom života.
To ještě netušil, jak moc blízko pravdy byl.

Máma byla z dárku nadšena, svůj notebook ihned přendala a zajímavou kytku si dala na noční stolek do ložnice.

Dny a měsíce plynuly, přišlo léto. Rodiče Petra se chytali na dovolenou. Petr byl pověřen kontrolou domu a zaléváním květin. Vždy když zalil svůj strom života, uslyšel zvláštní zašustění, které se pokaždé opakovalo. Koukal, ale nic neobvyklého v květináči neviděl.
Když pak po návratu rodičů domů tuto příhodu vykládal, sdělila mu máma, že o tom ví a také tomu nerozumí.

Nastal podzim a rodiče Petra se vydali do nejmenovaného obchoďáku, aby koupili podzimní kytky jako výzdobu na hřbitov.
Mezi řečí se máma zmínila prodavači o šustící kytce, kterou jim syn na jaře u nich pořídil.
Nastalo divadlo. Prodavač volal, rodiče museli čekat. Deratizační komando ve skafandrech obsadilo jejich dům.

Po nějakém čase vyšli i s kytkou a odchyceným celkem velkým pavoukem. Jednalo se o jeden z nejjedovatějších druhů na světě. Tento obchodní řetězec už dobře věděl, s kým má tu čest. V jarní dodávce z Afriky, objevili několik exemplářů, jak později rodičům přiznali.

Hned po té stáhli květinu z prodeje.

Takže milý strom života na nočním stolku ohrožoval život Petrových rodičů celých sedm měsíců.

Chybělo málo a Petr mohl nakupovat hřbitovní výzdobu ve velkém.

Tento příběh je ZCELA pravdivý, takže pozor na šustící kytky!!!

Rodinná dovolená aneb manželský krach

23. srpna 2017 v 12:25

Je léto a lidé se konečně dočkali. Přišel čas jejich vytoužené dovolené. Kolikrát si jen za dlouhých zimních večerů představovali svoji oblíbenou pláž, svůj oblíbený hotýlek (apartmán či kemp), své letní přátelé a vůni slaného vzduchu. Bylo to to, co je drželo, když jim bylo smutno v dobré náladě doma i v práci. Jenže jak už to v životě chodí, když se k něčemu hodně upínáme, většinou nás to zklame. Ať vlastní vinnou nebo vinnou někoho jiného či pouze souhrou blbých náhod.

Na dovolené se střetávají různé světy. Nemyslím jenom různé národnosti, zvyky a kultura, ale především svět mužů a žen 24 hodin pohromadě. Většina rodin funguje v podobném stylu.:

Žena - chodí do práce, stará se o děti, zvířata i muže, nakupuje a vaří, uklízí.

Muž - chodí do práce….

(Sakra, kde je rovnost?)

A najednou je i po něm požadováno zapojení do rodinného kolotoče. Děti si ho všímají až moc, neboť si musí ten rok vynahradit. Žena na něj stále mluví a on myslí, že stále něco chce. Občas je to jen nevinná konverzace, kterou ženy provozují "stále" mezi sebou. Muž však šílí.

Neshodnou se snad na ničem. On chce na pláž, ona ne. Ona chce na procházku, on ne. On chce na ryby, ona ne. Ona chce na nákupy, on ne. On chce na pláži do stínu stromů, ona ne. Ona chce večer na živou hudbu (má totiž deset šatů), on ne. A to jsem ještě nenapsala, co chtějí jejich děti. No prostě šílené. Děti různého pohlaví a různého věku jsou třešničkou na dortu jejich věčných dohadů. Ano, je zapotřebí zdravý kompromis.

Jedna moje známá je advokátkou. Vykládala mi, jak 80 procent manželství krachuje právě na dovolených.

Letos jsem náhodou vyslechla pěknou hádku. Muž a žena kolem čtyřiceti let a dvě děti.

Žena mu vyčetla kde co. On jí také, ale vrchol byl " Já si večer zapnu klimu, ty mi ji vypneš, já znovu zapnu, ty znovu vypneš, dvacetkrát za noc! Proč to proboha děláš, snad ti musí být jasné, že mi je horko!!!" huláká už skoro šílený muž. Žena celkem klidným hlasem odpovídá: "Vím, to aby nám nenastydly děti" A muž neuspokojen odpovědí pokračuje dále: " Mi věříš, že lépe jsem se vyspal i na bitevním poli!"

Vzhledem k tomu, že je jednalo o rodinu z bývalé Jugoslávie postižené nedávno občanskou válkou, mi bylo nad slunce jasné, že to myslí vážně. Po tomto argumentu žena sklopila hlavu, zmlkla a šla vařit kafe.

Jojo, káva světy sbližuje, káva a víno.

Dědova bárka

13. srpna 2017 v 17:58

Asi už se v lidech moc nevyznám. Každý kouká jen na sebe a okolí je mu zátěží. Co dělat, když jste na jiné koleji, nebo nedej Bože v protisměru? Stává se Vám také, že Vás všichni nechápou, neocení a serou? Je problém v nich nebo ve Vás?
Ano, jsou v převaze a TO již je na zamyšlenou. Svět bohužel není ideální místo. Onehdy jsem viděla ženu na kole, jela z trhu a vezla neskutečný náklad. Zdali to byly šátky nebo něco jiného, nevím. Každopádně toho byla hora, měla to uvázané na závěsu za kolem a obalené v prostěradle. Celé se to odehrávalo v Maďarsku, když teploměr v autě mi zrovna ukazoval 42 stupňů. Cesta byla beze stromů jen beton, vzdálenost k další vesnici byla rozhodně nemalá. Měla jsem chuť se jí zeptat, kde bere ten elán. Asi musí být člověk spokojený hlavně sám se sebou.

Dnes jsem si vyslechla příběh o malé dřevěné bárce a měla jsem na krajíčku. Vlastně je to krásný příběh.

Je ráno, hodně brzy ráno a tmu začíná pomalu narušovat první sluneční paprsek. Rybářské lodě se vracejí do přístavu. Některé jsou drahé luxusní a jiné obyčejné a některé dokonce staré, přestaré. Nákupčí pro restaurace je již netrpělivě čekají. Každá dobrá rybí restaurace musí mít denně čerstvou rybu, to je základ. A náročná klientela se neuspokojí s rybou z chovů. Se spěchem vcházejí na velké lodě. Jenže moře je nevyzpytatelné a ani ta nejkrásnější a nejmodernější loď Vám nezaručí bohatý úlovek. Proto nákupčí nemají stálého dodavatele, ale obcházejí a posuzují úlovky více konkurentů.

Na jedné takové omšelé bárce s historickým motorem připlouvá i starý dědeček s babičkou. Pomalu ukotvují svoji loďku a s námahou začínají rozmotávat sítě, které mají uprostřed lodičky. Z nich pak pomaloučku vyndají několik ryb. Ryby beze spěchu urovnají na polystyrénovou desku. A v tom jim tam přicházejí dva muži. Výjimečně to jsou turisté, kteří již kouzlu čerstvých ryb propadli a ani brzké vstávání je neodradilo. Babička dává ryby na váhu a rukama ukazuje cenu. Turisté bez zaváhání vyplatí 20 euro za celý úlovek.
Babička si nasadí gumovou zástěru a neuvěřitelně rychle ryby vyčistí. Vše proplachuje mořskou vodou, ryby dává na jednu stranu, vnitřnosti na druhou. Hejno racků opodál čekajících opatrně odebírá z nepotřebné hromádky. Nebojí se babičky ani nože a ryb se ani nedotknou. Taková neskutečná souhra s přírodou mě dojímá.

Kdyby si každý bral co má, spíše, co opravdu k životu potřebuje, nebyl by svět plný nenažraných sviní.

Takže z pohledu malého člověka jsem v tom viděla dva skromné a spokojené tvory, kteří nepotřebují hory-doly. Vzhledem jen k letní turistické sezóně, spotřebě a ceně nafty bych se mohla od nich učit (kdybych se s nimi domluvilaUsmívající se) a myslím, že nejen já?