Červenec 2017

Bubáci

28. července 2017 v 1:15
Je léto a lidé se z měst klidí co nejdále. V nich pak zůstávají jen pracující lidé v nevalné náladě, staří lidé, kteří nemají kam a hrstka bezprizorních dětí. Města jsou ještě šedivější než obvykle. Jen centrum žije. Davy turistů obdivují památky.

Vyjela jsem si včera do nákupního centra koupit pár dárků. A náhle jsem se ocitla v Egyptě nebo nějakém státě dálného východu. Davy bubáků se promenádovaly obtěžkány taškami zvučných jmen. Tolik zahalených jsem ještě nikdy v životě neviděla. Opravdu jejich počet několikanásobně převyšoval ostatní nakupující. I když ti ostatní, to byl také materiál.

Dvě mladé lehké děvy se starým pánem. (Můžete mi věřit, že můj úsudek je neomylný. Místo aby si hrál někde s vnoučaty, dostal chuť na vnučky někoho jiného. A ty se s neskutečným nadšením a údivem vrhaly do polic značky GUESS. Jejich sedřený výrazný lak na nehtech a prazvláštní outfit doplněný výrazem dítěte, které je poprvé v hračkárně, mluvil za vše.)

Do toho jsem zpozorovala překrásnou českou rodinku. Krásný pán, krásná žena a krásné dítě. Dialog maminka na pětiletou holčičku: "Miláčku nechceš tyhle bačkůrky do školky?" Upozorňuji, že se jedná o letní obuv značky POLO v ceně kolem 1000,-Kč "NEEE, mně se nelíííběj." Odpovídá se zhnuseným výrazem dívenka. "Lásko, vezmi si tyto letní šaty" žadoní muž s toužebným výrazem v očích. Šaty jsou překrásné, já je také obdivovala, mají cenovku pouhých 4690,-Kč " Nechci, ty se mi vůbec nelíběj, tady ta kolekce je sto let za opicema, já si CHCI zajet do Německa!" "Dobře, dobře, ano miláčku" odvětí příjemně muž. (Tam se možná obě růžičky uspokojí).

Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Zavolala jsem proto kamarádce. Pověděla jsem jí, že je to tady trochu na palici. Věděla jsem totiž, že byla po nákupech chtě-nechtě také, jenže musela do jiného obchoďáku. " To mi neuvěříš" sdělila mi ve chvilce, " jsem snad jediná nezahalená žena široko, daleko". Jak lehce jsem jí to uvěřila.

A pak jsem se hluboce zamyslela nad nošením tohoto úboru.
  1. Není jim vidět celulitida
  2. Nejsou jim vidět kosmetické nedostatky, popraskané žilky na nohách po porodu atd.
  3. Pár deka navíc se také ztratí
  4. S dobrou řasenkou (maxfactor 2000)si vystačíš a ušetříš na rtěnkách, zdravíčkách a pudrech…
  5. Nemáš chutě se rozhlížet jinam, sic je ti život milý
Samozřejmě bych s nimi neměnila, na to mám svoji svobodu, žilky i ty "deka" moc ráda.

Také jsem si vzpomněla na jednu příhodu, z které jsem byla jako u vytržení.

Přišel do zlatnictví Arab s harémem. Měl 6-7 žen, nevím přesně. Tleskl jednou, všechny ve vteřině začaly vybírat. Mluvily jedna přes druhou. Tleskl podruhé, všechny přestaly. Co měly, to měly. Nechal si to sečíst, zaplatil a celý dav zase odešel. Prý smějí mít jen tolik žen, o které se dovedou postarat, aby žily spokojeně. Vyšlo mu to tenkrát docela draze. A co teprve když si v hotelu objednával osmilůžák? Nebo sedmilůžák a jednolůžák? Či šestilůžák a dvoulůžek? (To jsem asi moc ovlivněná Angelikou).

Každopádně mi je tato kultura docela vzdálena a tak jsem celá nesvá, pokud jsem v menšině. Vzhledem k českému i celoevropskému růstu populace bych si už měla začít zvykat. A pokud ne já, mé děti určitě.

Nechtěla bych měnit jen svůj život, chtěla bych měnit svět. Chtěla bych, aby emigranti neměli důvod k emigraci.

A tohle není také od věci.

Dnes se mě má malá dcera zeptala: " Maminko, ty jsi se narodila, když bylo Československo, že jo? A kde byli ti Slováci?" "No doma" vysvětluji ji já. "Jak doma? Byli tady v Praze, nebo ne?" zvídá dál. "Ne, byli na Slovensku, jen jsme se sloučili jako dva státy, co mluví podobnou řečí" trpělivě ji vysvětluji . "A proto jsme se ve školách učili oba jazyky"zakončím to triumfálně. Celá diskuse totiž začala kvůli slovenské písničce, znám totiž slova a zpívala jsem si jí s rádiem.

Nastává chvíli klid a pak dcera povídá s vyděšeným výrazem "Mami, mami, to se budeme muset taky učit vietnamsky???"

Uklidnila jsem ji, že to rozhodně ne, ale stejně jsem si vybavila dceru kamarádky, které leží svět u nohou. Umí totiž plynně čínsky. ……Nerozhodný

Had

13. července 2017 v 1:06
Každý z nás chce žít dobře a zdravě. A v těch nejlepších úmyslech často přesvědčujeme své okolí k věcem, které by jinak nedělali.
Mám výbornou kamarádku, co má syna pecivála. Jen díky ní aktivně sportuje. A pak je za to moc rád. Ale to remcání, každý den, to by na mě tedy nebylo. Já bych z něj zešílela a nechala ho dřepět doma. Smekám jí klobouk dolů za ta léta.

Avšak onehdy jsem četla v zahraničních zprávách fakt děsný příběh. Byla sobota a rodiče dvanáctiletého kluka už nevydrželi koukat na to, jak stále hraje hry na tabletu. Dali mu do ruky basketbalový balón a řekli, ať jde za kámošema na hřiště. Co mu zbývalo, tak tedy šel. Jenže myšlenkově byl stále v levelu počítačové hry. A jak to v hlavních městech bývá i v sobotu je hustá doprava, takže milý hoch nekoukal na přechodu a srazilo ho auto.
Zranění bylo natolik vážné, že rozhodovaly minuty. Zrovna však u toho byla posádka sanitky. Zastavili se na brzký oběd v rychlém občerstvení a celou nehodu měli v přímém přenosu. Tomu se říká "štěstí v neštěstí". Takto byl i ten novinový článek nazván. Pak tam měli i rozhovor s rodiči, kteří si to celé dávají za vinu.

A teď si vyberte?!?

Jedni moji známý mají také pěknou a šťastnější příhodu.

Manželka je hodně akční a pán je dost pohodlný.
Toho krásného letního víkendu mu už však dala "nůž na krk" a pravila, že je vezme na výlet na hrad. Jejich tři děti se zaradovaly a v sobotu ráno se jelo. Horko bylo šílené a v autě jim zrovna nefungovala klimatizace. Hrad si prohlédli a rozhodli se, že si zajedou po cestě domů na oběd. (Je to spíš zřícenina s krásným výhledem, takže proto tam restaurace není). Když přišli k autu, povídá pán, ať počkají, je prý v autě na padnutí. Otevřel tedy všechny dveře a udělal průvan. A jak tak kouká, vleze mu do jeho sníženého sportˇáku zmije.
Nevěří vlastním očím, nikdo jiný to neviděl, protože všichni byli opodál. Opatrně nakoukne a nevidí ji. Při představě, jak do auta naloží svou rodinu a šlápne na pedály, se mu naježí vlasy hrůzou. Už vidí ty nejstrašnější scénáře. Kdo by ne, já osobně bych do toho taky nevlezla.

Zavolá tedy odchyt zvířat. Po dvou hodinách přijedou. Hledají, hledají, auto rozeberou a had nikde. Po hodině bezútěchu odjedou. Děti už hlady šílí a manželka je v euforii. Nemůže uvěřit tomu, co se děje. Na rozebrané auto volá pán odtahovou službu, avšak další dvě hodiny v horku jim to zabere. Zároveň zavolá kamaráda, aby je všechny odvezl domů. Po cestě se staví na drive pro něco (alespoň) k večeři.

Když později auto zase sestavili, stejně do něj nikdo nechtěl. Každý jel raději autobusem a tak milé auto prodali. Had jistě vylezl už na hradě, ale jistota je jistota.

Děti ani manželka už po výletech netouží, bojí se, co by bylo příště.
A proto poslouchejte svůj vnitřní hlas, většinou Vám dobře radí!

Tohle není můj hlas

11. července 2017 v 12:24

Když přemýšlím nad tímto tématem, první, co se mi vybaví je "krizová situace". Ano, právě v této situaci se stává, že mluvíte a jednáte, ale ten hlas jako by nebyl Váš. A proto píši toto malé zamyšlení.Usmívající se


Člověk ve vypjatých situacích reaguje různě. Znám chlapáka jako hora s (registrovanou) bambitkou za pasem, který se v takovéto situaci strachy počůral. A s potřebou se s tímto vyrovnat mi o tom ještě barvitě vyprávěl. Ale můžete mi věřit, že s takovýmto mužem by se žádná žena nebála ani v noci na Žižkově.

Pak jsou tady nevýrazní, někdy i fyzicky slabí lidé, kteří mají velkého ducha. A v krizových situacích jednají nesobecky jako hrdinové. Nikdy se to nepozná dopředu. Jen křest ohněm ukáže charakter.

Dále tu jsou i mrazíci. To je velmi rozšířená skupina obyvatel. V kritické chvíli prostě zmrznou, nemůžou pohnout ani rukama ani nohama i hlas jim nefunguje. Musí to být šílené. Mně se to stalo jen párkrát ve snu a bylo to hrůzostrašné.
Nevím, zda se s tím dá něco dělat, nebo je to dáno na vždy a definitivně.

Ještěže je v naší zemi "klid a mír" takže krizových situací máme málo. V opačném případě by se leckdo divil.

Ještě bych chtěla dodat jak úžasné a neuvěřitelné jsou příběhy o zvířecích hrdinech. A jednou jsem na netu viděla i opak. Páníček měl srdeční selhání a jeho pejsek se "viditelně" radoval. Domovní kamery to pěkně zachytily. Fakt dost zvláštní podívaná, hlavně na zamyšlenou.