Červen 2017

Kastrovat nebo ne?

26. června 2017 v 23:16
Zdá se mi nefér hrát si na Boha. Ano, pořídili jsme si zvířátko za vlastní peníze pro vlastní potěchu. Rozhodujeme kdy, kde a co bude jíst, kdy a kde bude spát, kdy, kam a zda vůbec půjde ven. Dává nám většinou více lásky než my jemu a přesto jsme postaveni do situace, kdy rozhodujeme i o jeho lásce mateřské. Není to jen případ fenek, ale i v přírodě existují úžasní otcové. Ale to už asi žiju moc v pohádkách. Jsou to základní potřeby a smysl života. Nebo se mi někdo odváží tvrdit, že fenka zvolila kariéru místo štěňat! To asi ne.

Takže je to čistě rozhodnutí nás lidí. Váháme, zda máme dost velký domov. Váháme, zda máme dost volného času na aktivity s mazlíčky spojenými. Řešíme jak s dovolenými a další a další otázky.
Také u samců je pud rozmnožovací hluboce zakódovaný. A jistě je pro jejich život i potřebný. Vím, pro život člověka je kastrování pohodlnější. Ať už jde o kocoura, pejska či jiné zvířátko.

Občas mi přijde, že se z kastrování stává business. A to dost výdělečný. Běžně lidé obvolávají veterinární kliniky a zjišťují si cenu tohoto zákroku. Světe div se, pro stejné plemeno je to od 1300-9000,-Kč.
Dál jsem se nedostala, ale jistě to bude jen začátek. Prostě šílené. Už vidím nějakého důchodce, jak dává své celé dva důchody za tímto účelem. A věřím, že se to bohužel i děje. Důchodci nesrovnávají ceny ani v Heurece, ani neobvolávají kliniky. Většina veterinářů i klinik má všude jen mobilní čísla. Pevné linky už téměř vymřely. S těmi však staří lidé komunikovali nejraději. Co dodat… je mi z toho smutno.

Mám pocit, že bychom se k tomu všemu měli stavět zodpovědněji. Nebýt takový sobci a koukat i na potřeby těch druhých. To však platí nejen ve vztahu k zvířatům, ale i přírodě a lidem.

Sacher

1. června 2017 v 23:09

Už mi táhne na čtyřicet a stále se snažím připadat si mladá, ale chtě nechtě mě čas od času okolí upozorní, že tak slavné už to zase není. Avšak přicházejí i chvíle, které mě doslova uzemní. Nevím, zda se mám dříve objednat na plastiku či začít aktivně cvičit nebo svému okolí doporučit preventivní kontrolu zraku.

Tak pro ukázku:

Byla jsem u svého známého pana hodináře. A to je nyní pojem, neboť obor hodinář už zanikl. Nahradili ho několikaměsíčním školením za nekřesťanské peníze. Tři, čtyři roky za tři, čtyři měsíce. Obrázek si udělejte sami. Vážně uvažuji, že svého syna upozorním na toto potřebné povolání (ruce má šikovné). Vedle těch manažerů i topmanažerů obchodu, marketingu i reklamy by to byl smysluplný a lidupotřebný směr. Ale to jsem odbočila, avšak napsat jsem to musela.

Takže k tomuto mistrovi svého řemesla se sjížděli lidé z různých koutů Prahy. Převážně však starší generace. My "mladí" hodinky rádi vyhodíme a koupíme si nové v jiném tvaru. To kdybyste řekli před 50 lety, že chcete jen jiný tvar, tak Vás snad ukamenují. Svých hodinek si každý velmi vážil.

A tak tam tak stojím, něco mu pomáhám vystavit a počistit ve výlohách a v tom uslyším: "Nešla byste se mnou na sacher?" Jsem zády a dále urovnávám výlohu, ani se neotočím. Vím, že před chvílí do obchodu přišlo několik hodně starých lidí. Beru to jako jejich komunikaci. "A co na kávu a na sacher?"slyším já. Hm, nabídky stoupají. Žádná odpověď, říkám si: "Proč mu ta babka neodpovídá? Asi se dělá vzácná, nebo je hluchá" Jak si tak dále aranžuji ve výloze, začínám o tom přemýšlet. Vybavuji si jako poslední přicházet starší paní o holi a jednoho držícího se osmdesátníka. Utírám zrovna barometr od prachu a v tom uvidím, skrz výlohu, tu kulhající babičku o holi na druhé straně ulice.

V tu chvíli mi začíná docvakávat, že ta lákavá nabídka patřila mně. S hrůzou se ohlédnu a bohužel už žádná jiná osoba ženského pohlaví se tu nevyskytuje.

Dědeček s umělým chrupem se na mě děsně culí a já v šoku prohlašuji

" Děkuji, snad jindy".

Tak za čtyřicet let (to už si jen myslím).Líbající

"Rychle , rychle běží čas, třeba mi to vyjde" myslel si jistě dědoušek. Úžasný

Hrdost

1. června 2017 v 12:00
Kdo je hráč, má třeba šanci, i když myslím, že karty osudu jsou už dávno rozdané.

Je nám dána do vínku krása, moudrost, jiskra i třeba dobré srdce.

Já osobně chci stále něco měnit. Na sobě, na domě, na dětech i na světě. Těžko se spokojím s provizorním řešením, neboť toužím po dokonalosti. Málo které jídlo si pochválím, málokterý úkol řeknu, že je hezky napsaný a zpracovaný, málokteré oblečení mě uchvátí. Jsem jako dítě, chci, aby dobro vždy zvítězilo.

Trochu komplikovaná povaha pro dnešní svět, co?
Ale někdy se to i hodí. Nezametám pod koberec a jsem na to hrdá. Hrdost je podle mě jedna z nejpodstatnějších věcí.
(Teď mě napadla skvělá story: Když bylo dceři kolem 4 let, tak jsme trávily dovolenou na horách s partou. Jen samé ženy a děti. Já musela odjet autem pro nějakou ztracenou skupinku na hřebeny. Náhle se zhoršilo počasí a oni tam uvízli. Jely jsme dvěma auty, neboť se jednalo o 2 ženy se 4 velkými dětmi. Svou dceru jsem nechala v penzionu se slovy "ať na ni někdo dohlédne". Po velmi složité cestě spojené s hledáním a se sesuvy půdy, jsem se vrátila do penzionu. Tam jsem našla dceru v slzách. Na otázku, co se jí stalo, mi odpověděla "Mami promiň, šíleně jsem zlobila Rebečku. Ale mami, já na sebe nejsem hrdá, proto brečím." Rebečka je o rok mladší holčička, jenže po tomto výkladu jsem se na ni ani nemohla zlobit, nebo jo?)

Bytostně nesnáším slizouny, vlezdoprdelky či gumáky. Jenže jsou tu všude kolem nás. Snad většina lidí jsou přinejmenším gumáci - bez problému se ohýbají, kam je zrovna potřeba. A jejich zásady i jejich sny jsou už dávno semleté na drobný písek. A možná jsou i spokojenější!

Obdivuji lidi, kteří to nevzdali. Například učitelé, co učí už 40 let a stále mají co dát i říct….
Takže, rychle, rychle ještě je čas být lepší.