Duben 2017

Život

27. dubna 2017 v 23:00

Život holt nejde podle našich představ. Je potřeba na každém dni najít něco pozitivního. Občas se mi však velmi těžko hledá.

Tak například včera brzy ráno jsem se synem odešla k doktorovi. Měla jsem představu, že to ještě do školy stihne na 1-2 hodinu. Půl hodiny před ordinačními hodinami lékařky byla čekárna plna k prasknutí.

" To tam ti lidé jistojistě spali, to jsou ti od včera, co na ně nevyšlo" napadlo mě. Otočili jsme se ve dveřích, syn šel do školy včas a já jela do práce.

Po cestě jsem se stavila na poště. To je tedy ústav. Ať přijdete ráno nebo večer, klidně i v pravé poledne, je tam neubíhající fronta. Chudáci zaměstnanci. ( Mně stačí pár naštvaných opilců či vzteklých důchodců, kteří nerozumí vyúčtování. Ti na mě křičí a rozčilují se, že oni vůůůbec netopí a ani se nemyjí, tak proč k sakru mají takovýto nedoplatek. Nechápou, že si už léta letoucí nenavýšili zálohy. A je jich bohudíky málo. )

Na rozdíl na poště je jich většina. Ten, kdo náhodou přijde klidný a s dobrou náladou, tak o ni rychle přijde. Vzhledem k tomu, že se z České pošty stal takový Český supermarket, se není čemu divit. Kdo to kde viděl, aby pár zaměstnanců byli trafikanti, bankovní poradci, notáři, sekretářky a fyzická pracovní síla zároveň. To je fakt síla.

Takže, když Vám takto přijde na přepážku někdo s ověřováním podpisů na listinách, je jasné, že je čas jít domů. Většinou je tam totiž ještě několik lidí s plnými ikea taškami firemních dopisů. Jediní důchodci jsou neoblomní. Jsou rozhodnuti zvítězit. Penzi nutně potřebují a tak se kymácejí ze strany na stranu, ale přesto organizovaně čekají. Na dosti poštách totiž nejsou ani židle. Všichni však mají jedno společné, vztekle koukají na pracovníky. Mají pocit, že dělají strašně pomalu. Jak říkám "Není to práce pro slabé povahy, pomyslete, kolik negativní energie se kolem nich nakumuluje."

A teď pro změnu dnešek.

Celý den jsem potkávala samé skvělé lidi. A děti byly vzorné a všude chválené. Asi jsou nějaké vesmírné změny.

Byla jsem ostříhat psa u nové psí kadeřnice. Už jsem ho jednou u kadeřnice stříhala a byl to děsný boj s nevalným výsledkem. Nedávno jsem však pochválila sestřih pejskovi stejné rasy a požádala o kontakt na stříhání. Nevím, zda se správně říká psí kadeřnice, holička nebo paní na stříhání. Každopádně jsem přišla do malinké prosklené provozovny s úžasnou paní. Láska k práci a zvířatům jí koukala z očí. Nůžkami ostříhala mé štěně tak kouzelně, že jsem ho ani nemohla poznat. A to za pouhých 30 minut. Prý byla strašně hodná a držela.

A potom jsem se synem přišla k doktorce. V ordinaci na nás čekala turbožena. Sestřičku neměla a tak sama v počítači začala vyplňovat kartu pro nového pacienta. Kam se na ni hrabu já se svoji prestižní obchodní akademií. I když jsem na stroji psala každý den 2 hodiny, takové rychlosti úderů jsem nedosáhla nikdy ani před maturitou. Bleskurychle diagnostikovala a odstranila jeho problém. Proto jsem se k ní přihlásila i já sama. Předvedla další úderový sprint. Až půjdu se synem na kontrolu, vezmu jí alespoň růži či čokoládu, protože takovýto doktoři se často nevidí. Byla milá i odpoledne hodinu před koncem pracovní doby!

Tak proto asi musí být ty blbé dny, abychom si pak řádně vážili těch skvělých.

Obě ženy z dneška byly ve svých bublinách plně uzavřeny. Dělaly svoji práci tělem i duší a hlavně se srdcem.
Přála bych si takovýchto lidí potkávat více.
Ale i dva za den je dobré skóre. Mrkající

Krátké bublinové zamyšlení

25. dubna 2017 v 10:49
Bubliny jsou důležité a provází mě celý život.

Nejdříve to byla bublina dětská. Žila jsem šťastně ve svém mikrosvětě, milována a opečovávána celou rodinou.

Pak přišla bublina pubertální. Byla jsem Queen, celý svět mi ležel u nohou.

Následovala bublina pracovní. Vplula jsem do světa vydělávání peněz.

Potom přišla bublina rodinná. Dobrovolně jsem se uzavřela v kuchyni obklopena malými dětmi.

A teď?
Teď jsem z toho bublina já.

O každé této bublině jde toho hodně napsat. Každá má své kouzlo i své vtipné historky. A určitě další bubliny budou následovat. Už se nemůžu dočkat.

Zvláště výživnou bublinou bude bublina rodičů s pubertálními potomky.
Na tu se obzvláště těším, jen abych se do té bubliny vůbec vešla Smějící se

Dámské záchodky 3

18. dubna 2017 v 12:34
Jak mnozí jistě víte, (někteří tedy ještě nevědí, avšak i oni se dříve či později dozvědí), že rodičovství je záhul. Hlavně tedy pro ženy. Jen nepatrné procento mužů je zasvěceno do těchto tajů stejně jako matky. A těm tedy klobouk dolů.

Když dívka vyroste v ženu a zatouží být matkou, většinou si ani nedovede představit, co to všechno obnáší. Celodenní a bohužel i celonoční péče o někoho jiného než ona sama, je velký zápřah a změna. Její potřeby a sny musí jít prozatím stranou. Ale zvykneme si na všechno a většinou to děláme s láskou a rády.
Na co jsem si však nikdy úplně nezvykla, je záchod se společností. Nejsem ten typ, co se na toaletu zašívá a čte si časáky či knihu. Avšak stejně tam potřebuji samotu a klid.
To však s malými dětmi není možné. Zvláště pak na veřejných toaletách. Dítě musí jít s Vámi. Venku ho nenecháte, aby ho někdo neodvedl. Pokud ho postavíte před kabinky, na 100% ho někdo omylem bouchne dveřmi. A pokud ho necháte u umyvadel, je více než jisté, že bude mokré i s ponožkami. (Minimálně tedy do loktů.) Takže si ho berete s sebou do kabinky.
Občas má zajímavé postřehy a komentáře.

Byla jsem takto jednou v kabince toalet v Ikee. Mé dítě hlídala kamarádka venku, a proto jsem si zašla na toaletu úplně sama. Jak si to tam tak užívám, najednou uslyším prd v kabince vedle mě. Ticho přerušuje tenounký dětský hlásek. "Mamí tady to smrdí, a proč si mi žíkala, že potžebuješ kakat? Ty požát jen prdíš." Maminka se snažila šepotem holčičku uchlacholit " Beruško mě moc bolí bříško, víš. Prosím tě nebrebenti a nech mě v klidu." Následují další detonace. "Mamí mě to tu nebaví, já chci na hračky, a je tu smrad, a ty mi lžeš," povídá holčička. Podle hlasu bych ji typovala na 4 roky. Maminka šepotem prosí holčičku o bobříka mlčení. Chvíli je klid, pak najednou tenký hlásek povídá " Mamí, že nebudu mít tak velký zadek jako ty, až vyrostu?" To už se musím kousat do jazyku, abych nevybuchla.

Jen hloupí lidé by se smáli nahlas, my matky dobře víme, jaké to je. Jeden den nám dokáže přinést neskutečnou radost, děsnou zlost, strašný strach i šílenou ostudu.

A přece to stojí za to!

Teď už mám děti větší, ale stejně jsem si neoddechla. Kdykoliv nedovřu dobře dveře, přijde na mě koukat pes. No alespoň u toho nemluví Smějící se

Dámské záchodky 2

14. dubna 2017 v 20:49
Tak píši slíbené pokračování.

Vůbec jsem netušila, že takovýto …. článek může mít takový ohlas. A ani ve snu mě nenapadlo, že to bude článek dne! Děkuji všem za přečtení a za hojné komentáře. Vlastně všechny reakce byly pozitivní a tak mám velkou chuť na další psaní.

Má příbuzná mi onehda vyprávěla skvělou historku. Smála jsem se ještě další den.

Byl vlahý jarní podvečer a Helga si vyšla, tedy spíše vyjela se svým drahým na výlet. Měli těsně před svatbou a vše bylo dokonalé. Domluvili se, že si zajedou na pozdní oběd, či dřívější večeři do útulného penzionku za Prahou. Pak měli v plánu ještě procházku v jarem vonící přírodě.
Zastavili tedy na parkovišti penzionu a vydali se do prostor restaurace. Sedli si ke stolu pro dva a objednali aperitiv. Společně probírali poslední detaily svatby. Nechali si doporučit jídlo od šéfkuchaře. Kachnička s doma nakládaným zelím a domácím bramborovým knedlíkem vypadla opravdu neodolatelně.
Helga se napucla jako nikdy. Tedy spíše, jako dříve. Před svatbou totiž už minimálně 2 měsíce držela přísnou dietu. A jak si už jistě všichni dovtípíte, toto nebyla ta nejlepší volba. Hele se zatmělo před očima, takové křeče v břichu ještě nikdy v životě neměla.
Vyběhla tedy směr dřevěné schodiště, tam se nacházela toaleta. V tom si všimla značení WC. Zaradovala se "to je bezvadné, už je záchod i tady nahoře" dříve totiž na toaletu musela po dřevěných schodech dolu a pak ještě po dlouhé pavlači. Byla ráda, že majitelé zřídili toalety i nahoře. Vběhla tedy do místnosti a uviděla záchod. Vzhledem k jejím zažívacím problémům jí nikdo nemůže mít za zlé, že mnoho nepřemýšlela a konala.
Omyla si rychle ruce a spokojeně se vracela ke stolu. Už se zařekla, že si dá pozor na to co jí. Společně s Borisem vypila ještě vinný střik na zdraví a na svatbu a moučník si nechala ujít. Boris si objednal domácí štrúdl se šlehačkou. Moc si na něm pochutnával. Kdyby tak tenkrát odešli bez moučníku, tak by z toho neměla trauma další řadu let a já bych teď neměla o čem psát.

Najednou se místností rozezněl vzteklý mužský hlas. " Do pr… práce, já se na to můžu vysr…. Objevuje se chlap v montérkách. Do restaurace vchází i majitel objektu a ptá se muže, co se stalo. "No víte šéfe, zašel jsem si jen ven na jedno, a když jsem se vrátil, abych namontoval ten nový záchod do kabinky, co nevidím" říká instalatér bez dechu. " Je v něm hovno, hovno jako kráva!" Helga už začala rudnout.
Je možné, že udělala potřebu do záchodu, který ještě nebyl namontován na svém definitivním místě? Ke slovu se dostává i majitel penzionu a společně s instalaterem nadávají. Zjišťuje, že zřejmě ano.

Rychle začala Borise pobízet k té romantické procházce, jinak by se musela snad hanbou propadnout. Šla si tedy "nenápadně" rychle do auta pro kabátek.
I když horko ji bylo až MOC.

Dámské záchodky

10. dubna 2017 v 13:35
Jen málokdo z mužů tuší, co se za těmito zdmi odehrává. Tato místnost se dá vlastně bez nadhledu srovnat s porodním sálem (v součtu určitě).

Tolik bolesti ženy musejí protrpět čekajíce ve frontách v dámských toaletách. Chlap by namítnul: "tak proč nechoděj dřív?" Když my ženy vždycky doufáme v ty lepší konce a dlouhou neubíhající frontu si prostě nepřipouštíme jako pravděpodobnou variantu.

Občas se mi i stalo, když už bylo nejhůř, že jsem prostě poprosila tu první a řekla, že už se počůrám, když mě nepustí. Vždy jsem se setkala s pochopením. Nikdy jsem nebyla drzá ani arogantní.
Nyní, jako starší, když už je opravdu nejhůř, chodím na pánské toalety. Hlavu sklopenou do země a jdu rovnou do kabinky. Tímto se všem mužům, co to čtou, omlouvám.
Na dámských toaletách se ale řeší problémy, vznikají nová přátelství, domlouvá se i obchod. A někdy je také děsná sranda. O to jste Vy muži ochuzeni.

Tak třeba:
Jednou na velké pražské akci bylo to pálení čarodějnic spojené s koncertem mnoha známých zpěváků, jsem čekala gigantickou frontu na toaletu. Já a má nejlepší kamarádka jsme si tu půlhodinku vzájemně zpříjemňovaly tlacháním. Koncert nám ubíhal a my byly zavřené v hnusné kachličkárně s vůní čpavku. Už se nám i přitížilo. Pokud by někdo na tuto frontu koukal, vypadalo by to takto. Vždy ženy a dívky na předních pozicích fronty tancovaly. Ne, že by se už připravovaly na koncert, prostě to už nemohly vydržet.
A tu se blížil vysněný konec, v tom přiběhla nějaká krasotinka a stoupla si rovnou přede mě. Já ji povídám, ať jde dozadu do fronty a nehodlám ji pustit před sebe. Stoupla jsem si před ní. O ona zase šla dopředu. "Tady tě nikdo nepustí, čekáme tu už půl hodiny a koncert nám zatím ubíhá" říkám jí já. Ona na to suše: "Já jsem ale přítelkyně pořadatele". Celá fronta už sleduje tento zábavný duet.

"Tak běž čůrat na pódium" pohotově zareaguji.
Celá fronta se hroutila smíchy, určitě si mnohé dívky i ucvrnkly, neboť, jak jistě víte, je špatné se smát s přeplněným močákem.

Krasotinka zrudla a otočila se na podpatku směr východ. Kdyby nás požádala, jistě by jsme ji pustily, všechny to přece známe.
Další WC story příště..

Nebezpečné procházky

4. dubna 2017 v 22:44
Člověku zůstává rozum stát, když pozoruje svět kolem sebe. Stále mě fascinují chodci a to nejrůznějšího věku. Každý řidič má určitě bohatou osobní zkušenost s důchodci, spíše důchodkyněmi, které se potkají na přechodu či těsně před přechodem. Mají z toho ohromnou radost a to přece musíte pochopit. Už si myslely, že se snad už nikdy neshledají a ono jo a je jedno kde. Zapomenou na svět kolem sebe a pomalu se přenesou do doby již dávno minulé. Snad ani to troubení nevnímají. Pokaždé mám radost z takovýchto úžasných setkání, ale ještě furt nevím, proč jsem jejich svědkem vždy v tom největším časovém presu.
Další, možná ještě horší nebezpečná situace je nezřídka k vidění po celé Praze a jistě i dalších městech. Vesnice ty nepočítám, protože tam lidé často nemají na výběr. Jsou rádi, že tam mají alespoň jeden chodník. Mezi vesnicemi potkáváte maminky tlačící kočárek po silnici. A kde jinde, po poli by jim to nejelo. Ale v Praze i dalších městech máte všude výběr z pravého či levého chodníku. Maminky s kočárky však jedou veprostřed silnice. (Možná jsou to ty přivdané vesničanky a mají to v genech, teď mě napadlo). To vám hlava nebere. Vždy jsou chodníky udržované, tedy žádné závěje ani ledovky tam nehrozí. Já sama jsem s kočárkem jezdila celkem 5 let, avšak nikdy ne po silnici. Mé děti jezdily na odstrkávadlech, koloběžkách i kolech vždy po chodníku. S tím, že vědí, že chodník je od slova chodit a chodci mají přednost. Nesmí tam rychle ani nikoho ohrožovat. S rychlou jízdou si musí počkat na cyklostezky.

Občas vidím na frekventované silnici tatínka s dítětem na kole. Dítě to šněruje ze strany na stranu, často má i postranní kolečka a tatínek je happy. Po obou stranách má chodník. To by však musel pěšky a nebo on sám na silnici a dítě na chodníku. A on je rád, protože už má parťáka a je mu šumafuk, že zastavil dopravu. Kdo by to nejisté dítko objel, je také totální šílenec.

Před pár dny jsem jela autem velkou ulicí za dvěma matkami s kočárkem a zároveň měly dvě děti na odstrkávadlech, jedno na kole a jedno na koloběžce. Byly tak zabrané do hovoru, že ani mé auto neslyšely. Nechtěla jsem na ně troubit, jen jsem je v šoku pozorovala. Pak přecházely velmi frekventovanou ulici tímto stylem. První ony dvě s kočárky a za nimi nekoordinovaně přejížděly ostatní děti. Jedno na odstrkávadle však zůstalo. Vůbec si toho nevšimly. Dítě začalo panikařit. Bylo mu něco kolem tří let. A auta jezdila. Musela jsem mu pomoci. Nechtěla jsem na ty slepice křičet před jejich dětmi, ale ty musí mít strážné anděly.
Takže až bude padat hvězda a já zavřu oči, budu si přát, abychom byli zodpovědnější ke svým životům a hlavně k životům svých dětí.