Březen 2017

Bobík

29. března 2017 v 18:46
Dnes jsem si prošla zkoušku ohněm. Jsou dny, kdy nerozumíte světu, nebo svět nerozumí Vám?
Šla jsem odpoledne nakoupit s dcerou do Lidlu. Potřebovala jsem toho víc, proto jsem svého kapesního psa nechala doma. Jak tak dávám do vozíku mléko, šunku, ovoce, jogurty, přijde ke mně starší paní. "Kde je tenhle jogurt?" spustí na mě ukazujíce do mého vozíku. Já ji ho ukazuji v regále. Paní kroutí hlavou a něco si mumlá pod vousy. Po chvíli na mě zvýší hlas a slovně mě napadne, že jsem jí je vykoupila, že jich mám ve vozíku alespoň třicet.
Měla jsem jich deset. Dětem je dávám do školy na svačinu a mají to na 5 dní. Znova důchodkyni vysvětluji a ukazuji, kde jsou. Ona je stále nespokojena, já tedy odcházím nakupovat jinam. Po chvíli si mě znovu najde a začne na mě křičet. "Tak okrást a napálit důchodkyni se vám zachtělo. Ale já se nedám, nenene!" Já nechápu, o co jí teď jde. Koukám na ni jako puk. "Ty, co jste mi ukazovala nebyly v akci, to byla jiná příchuť. Chtěla jste, abych je zaplatila dvojnásob! A nedělejte ze sebe blbou, když jich máte plný vozík," křičí na mě na celý obchod a hubuje rukou. Lidé se otáčejí, chtějí vidět tu zrůdu. Žena vypadá dost uboze, vzbuzuje všeobecné sociální cítění. Dcera nechápe, co se děje. Vydávám se raději směrem k pokladně.
Nově do obchodu vchází postarší pán. Jde přímo ke mně a povídá: " dobrý den prosím Vás, kde bych našel Bobíka v akci? Já vlastně ani netuším, co je to ten BOBÍK. Dcera mi tady, koukněte, napsala soupis." Slušně se usměji a odpovím mu, že Bobík je něco jako Pribináček, jen jiná značka. A na akci ať se mě raději neptá!
Nevím, zda působím tak sympaticky, nebo moudře. S prodavačkou by si mě plést neměli, protože tlačím vozík a mám s sebou malé dítě. Kdo ví.

Babča

25. března 2017 v 23:06
Byla jednou jedna babička, nebyla to obyčejná babička, nebyla to ani moje babička, ale byla to babička hodna tohoto článku. Měla jsem to štěstí zažít své dvě vlastní milující babičky a jednu úžasnou babičku na hlídání, o té to však také není, snad příště. Toto je článek o babičce mé nejlepší kamarádky.

Zamyslete se nyní, kolik lidí na světě si nepamatujete zamračené, naštvané či nepříjemné? Na to kolik času jsem s ní strávila a kolik lumpáren jsme s kamarádkou vyváděly, tak je to úplný zázrak!

Trávily jsme u ní část letních prázdnin a to i v pubertě. Musela mít svatozář. Co my jsme si jen navymýšlely, jednou jsme chtěly třeba spát venku pod širákem. Bylo to v létě, vlastně by to nebylo nic divného, kdybychom měly spacák, karimatku a nebo celtu.
To jsme však jako správné dámy blondýny neměly. Přiměly jsme tedy babičku, aby souhlasila s vynesením postelí na zahradu. Při potěžkání tohoto nákladu jsme zvolily lehčí variantu, že vyneseme pouze nové matrace. Ty jsme spustily do zahrady přímo pod olše. Každopádně tam nebylo zrovna čisto. K tomu jsme pobraly péřové duchny a péřové polštáře. Oblékly si noční košilky, nedivila bych se, kdybychom si natočily vlasy papiloty (natáčky) a ulehly jsme jako "pravé" trampky pod širák.
Spaly jsme úžasně, ráno nás probudil zpěv ptáčků. Otevřely jsme oči, šlo to nějak ztěžka. A co nevidíme, obě máme ječné zrno nemalých rozměrů. A peřiny se nám také nějak lepily. No prostě, z těch olší, nebo co to bylo, padalo nějaké lepkavé svinstvo.
Odnosily jsme tedy matrace, peřiny, polštáře a vydaly se na autobus zpět do Prahy.
Když jsme dorazily do Vinohradské nemocnice, koukali na nás jak na blázny. Dvě typově podobné stejně staré blondýny s totálně stejnými ohromnými ječnými zrny. Myslím, že jsme to měly i na stejném oku. Oční lékař jistě zpytoval své svědomí, zda včera nepil příliš. Po obdržení dvou úplně stejných receptů jsme se vydali do lékárny. Lékárnice také zpozorněla a dlouze si nám prohlížela. Potom jsme sedli na autobus a vyjely z Prahy zase zpět za babčou na chatu. Od té doby jsme už babčiny matrace netahaly ven a peřiny jsme vyndavaly jen za účelem provětrání.
Alespoň babče ty naše ječná zrna přišla k duhu. Celé 3-4dny jsme jí neutíkaly na diskotéku a mohla v klidu spát i celou noc.

Škoda, že už není mezi námi, byla by hrdinkou i dnešní doby. Příhod s babčou mám hodně, tak zase příště.....

Hrdinové a šílenci

23. března 2017 v 23:04
Hrdinové dnešní doby jsou podle mě všichni nesobečtí lidé. Nemusíte zrovna zachraňovat svět, stačí se jen chovat slušně k lidem, zvířatům i přírodě. Přijde mi, že čím jsou lidé starší, tím častěji podporují heslo: "po nás ať přijde potopa". Nepřemýšlejí na svoje děti a vnoučata, protože v nich se už také zklamali. Proto vidíte tolik vzteklých důchodců. Mají málo peněz, málo kamarádů (čas neúprosně běží a každého to čeká), málo zábavy. A byli to krásní a produktivní lidé. Málokdo umí stárnout. A přece se najdou výjimky.

Před pár dny jsem pozorovala výborného dědu. Bylo mu kolem 70 let. Vzal si tak 5 letého vnoučka na lyže. Co k tomu dodat, to je odvaha, jenže aby to nebylo všechno, nešli si na běžky, nebo za humna na svah. Oni se vydali přímo na černou. Lyžařské znalosti klučiny byly velmi malé. Jo, děda na svůj věk jezdil brilantně. Jestli si byl tak jistý, nebo to byla už stařecká senilita, to nevím. Chvíli jsem je sledovala, zda nebudou potřebovat první pomoc. Helikoptéra toho dne nepřistávala, tak předpokládám, že oba přežili.

Občas někomu pomůžu. Nevěřila bych, že i jako účetní mohu dělat dobré skutky. Ale věřte mi, jde to. Včera jsem finišovala daňová přiznání a už jsem z nich byla pološílená. Možná bych měla říci šílená, ale stále si nechávám rezervu, že může být hůř. Dnešní systém to rok od roku více komplikuje. A co jste před pár lety měly za 4 hodiny i s odnosem na finanční úřad, to letos děláte dva dny. Protože systémy daňových výpočtů nekomunikují se správou FÚ, pokud nemáte novou verzi podpůrných programů. Takže i kdybyste se na hlavu postavili, tak to tam prostě nenacpete. No jo, je potřeba si ponakupovat horu upgradů a nových výmyslů. V této době mohou uspět jen velké firmy a ty malé ať padnou. Dokonce mi dnes říkala známá, že lidé letos panicky shání účetní, protože mnohé už i se svými počítači padly za vlast. Její kamarádka prý v pondělí obvolala, co se dalo a i když za zpracování přiznání nabízela 15000,-Kč, nikoho nemohla splašit.

Proto, kdybych včera odpoledne havarovala, asi by lékaři nevěřili vlastním očím. Můj outfit byl DOKONALÝ. Od rána jsem byla ponořená do papírů a vůbec mi nedošlo, že je čas jít pro děti. Jak jsem prvně koukla na hodiny, zjistila jsem, že děti už na mě v dešti čekají před školou. Co naplat, natáhla jsem si na pyžamové kalhoty manželovy tepláky, na noční košili dala bundu a na nohy jsem obula sněhule, neboť byly jediné nezavazovací. Prostě účetní nemají čas si něco pracně zavazovat, zvlášť ne teď.

No a svěřte takovýmto šílencům své drahocenné originály faktur.
Jsem ráda, že jsem bez kolize dojela před školu a zpět.

Ať žije korupce!

15. března 2017 v 20:29
Jednoho krásného dne zmizelo slunce jednomu zkorumpovanému dopravnímu policistovi. Je to tak neuvěřitelný příběh, že se s Vámi o něj musím podělit. Jak už jsem dříve v blogu psala, jezdím již dlouho, často a ráda. Avšak mé začátky nebyly úplně slavné. Již jako sedmnáctiletá slečna jsem se přihlásila do autoškoly.

Problémy jsem s ničím neměla a tak jsem jízdy i písemné zkoušky bez zaváhání dokončila. Čekaly mě už jen závěrečné jízdy s dopravním policistou. To však byl kámen úrazu. Můj učitel mi pověděl: "Pokud chceš mít jistotu, že se ti jízdy povedou, stačí 1000,-Kč". Řekla jsem mu, že ještě chodím do školy a nevydělávám. (Chodila jsem sice od 15 let i dříve na brigády, ale dávat policistovi mé těžce vydělané peníze, se mi zrovna nechtělo). A tak jsem rupla.

První pokus nevyšel. Učitel mě nahnal do ulice, kde nově namontovali značku "Průjezd zakázán". S tou jsem nepočítala, soustředila jsem se totiž na ostatní věci. (Jako je spojka, plyn, brzda, blinkry …….).
Trochu mě to naštvalo, ale měla jsem ještě dva pokusy, takže jsem zůstávala v klidu. Když se však přiblížil termín první opravné zkoušky, oslovil mě učitel znova. "No, jak to vidíš, už sis našetřila?" tázal se mě s nadhledem. Já na něj hodila smutný pohled a nevinné oči. Bylo mu jasné, že ze mě nic nekápne.
Vyrazila jsem tedy k druhému pokusu již trochu s obavami. Jeli jsme po hlavní ulici, na které jsou tramvajové koleje. V místech kde je ostrůvek (tramvajová zastávka) je i prodejna Michelské pekárny. Zrovna v tu dobu, co jsem projížděla, měla zásobování.
Podnikové auto stálo s otevřenými dveřmi a zaměstnanec vyndával přepravky s pečivem. Objela jsem to tedy po tramvajových kolejích. Jízda se mi povedla úžasně a byla jsem na sebe pyšná. Jenže opět jsem pohořela.
Už mě to naštvalo a chtěla jsem znát důvod. Prý se nesmí objíždět po kolejích kolem ostrůvku. Řekla jsem jim, že pokud je tam překážka zabraňující průjezdu, tak je to dovoleno. (Měla jsem pravidla silničního provozu ještě v živé paměti.) Namítli, že překážka musí být dlouhotrvající. Měli asi času dost na celou vykládku a předávání faktur či jiných přepravních náležitostí. Ale ani jeden nebyl zvědav na diskusi s blonďatou sedmnáctkou. Neměla jsem proti nim nejmenší šanci. Pokud bych však ani na potřetí jízdu neudělala, musela bych absolvovat celou autoškolu znovu. Tedy i znovu zaplatit.
Před třetí zkouškou jsem předala žádaný obnos a zlehka projela trasu. Autoškolu jsem tedy úspěšně absolvovala a čekala na plnoletost. V 18 letech jsem si jen řidičák vyzvedla.
Ve stejné autoškole jen trochu později dělala zkoušky i má spolužačka. Dostala i stejnou nabídku, kterou dvakrát odmítla. Na potřetí ji bylo jasno, že to musí dát. Našetřeno neměla. Šla tedy na brigádu do cukrárny a 1000,-Kč si vydřela na zmrzlině. Víte kolik jich musela vytočit?
Všechny nás informovala, že večer to půjdeme oslavit. Bude mít řidičák! Večer se však nic nekonalo, telefon nikomu nebrala. Až ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Mou suverénní kamarádku překvapil výpadek proudu. Na velmi frekventované křižovatce nefungovaly semafory a dopravu řídil policista máváním ruky. To však v autoškole probíráte jen okrajově a většinu znalosti tohoto typu máte jen z legendárních filmů o četnících.
Takže má nezkušená kamarádka nabrala tohoto policistu na kapotu. Ten posléze přeletěl přes střechu a dopadl na beton. Učitel autoškoly a druhý dopravní policista jen bez reakce přihlíželi. Asi už přemýšleli v jakém poměru si částku rozdělí a jak s ní naloží. O to však už starost mít nemuseli.

Má kamarádka dostala zákaz dělání autoškoly na 1 rok. A ti dva si to vyžrali i s navijákem. Vyšla najevo i jejich úplatnost. Za to, že učitel nereagoval, i když měl dvojité řízení, schytal to nejvíce a dobře mu tak! Zranění policisty nebylo vážné, jen zlomená ruka.
Z toho plyne ponaučení, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

SLUNCE

14. března 2017 v 13:31
Některým lidem slunce jen tak nezmizí a to je moc dobře. Už druhý den sleduji skvělého starce. Včera byl na parkovišti vleku jako jeden z prvních. Bylo 8 hodin ráno a veselý dědeček zaparkoval svoje malé autíčko. Když pak vystoupil a s úsměvem si začal nazouvat přeskáče, zpozorněla jsem. "Jé, on ještě lyžuje" pomyslela jsem si. Slunce se opřelo do svahů a ozářilo čerstvý manžestr. Největší krása, které se nikdy nenabažím. Prázdný svah bez lidí dokonale urolbovaný do malých vlnovek (pro ty, co nevědí, co je manžestr). Užívala jsem si to plnými doušky a vnímala vítr. Už ne ve vlasech, všichni už jezdíme v helmách a vlasy jsou v kukle.
O tento požitek jsme již ochuzeni. Dědoušek měl asi podobné pocity soudíce z jeho chování.

Dnes ráno jsem si přivstala a byla na parkovišti ještě dříve. Parkoviště zelo prázdnotou, byla tam jen dvě auta, já a vedle mě parkovalo pidiauto dědečka. Děda vystoupil a chopil se mobilu. Volal asi babičce. Sděloval, že dobře dojel a povídá jí: "Co já bych dělal doma? Vždyť je tak krásně! Doma bych se jen povaloval a já už ležet NECHCI! Mám přece sezónní průkazku." "Dobře si to dědeček vymyslel na babičku, klobouk dolu" přemýšlela jsem.

Pomalu se začal přezouvat. Byl den jako malovaný. Dědu jsem párkrát viděla i na sjezdovce. Pak jsem si koupila něco na pití a sedla si k dřevěnému stolku u bufetu s vyhlídkou. Usrkávala jsem pomalu a chytala bronz. A co nevidím, spíš neslyším. Vedle u stolu sedí dědoušek a povídá si s jiným lyžujícím seniorem. Vyprávěl mu neuvěřitelně akční lyžařské story. Druhý senior to hltal bez dechu. Alpy, závody, adrenalin, pády se to jen hemžilo. Pokud je to jen zpola pravda, kam se na něj hrabu já.

A i kdyby to pravda nebyla, je STEJNĚ dost dobrej.
Už se těším na zítra, čím mě zase překvapí…..
Přeji mu, ať mu slunce ještě dlouho svítí.
.

"Quo vadis"

6. března 2017 v 15:14
Opravdu těžké téma. Já osobně vše raději zjednodušuji. Koukám na komedie, pohádky a dokumenty. Čtu lehkou literaturu. Do divadel chodím na různá představení, ale pozitivně laděná.

Mám pocit, že svět kolem nás je už tak dost tvrdý a nekompromisní, takže se stačí jen rozhlédnout a máte tu drama i horor na dosah ruky. Mám velmi dobrou představivost, a proto se mi stává, že po takovýchto knihách i filmech špatně usínám. Nerada se bojím.
Ano, dějiny byly kruté, je to naše součást, ale neumím se nad to jaksi povznést. Když si chlapi doma pustí dokumentární film z války, jdu raději vařit. Já už vidím ty statisíce nešťastných matek, sester, žen i dětí.
Mnoho mých kamarádek to má stejné. To vše se s námi děje po narození prvního potomka. Zřejmě nějaké genetické naprogramování. Neznamená to však, že jsme jen ufňukané dámy. Umíme bojovat jako lvice a ochraňovat domov. Jdeme i nekompromisně za svými sny.

Když mi bylo něco kolem devíti let, jela jsem na tábor. Na tábory jsem jezdila už od první třídy, tedy nic mimořádného se dít nemělo, ale dělo. Nevím, co to mou mamku chytlo (vždy jsem se seznamovala sama a bez problémů), že mě seznámila a posadila do autobusu s neznámou holčičkou.
Byl to blonďatý, kudrnatý a modrooký andílek. Asi byla tak líbezná, že má máma prostě neodolala. Dodnes si pamatuji její jméno i kdyby jste mě vzbudili třeba v noci, mám to hned na jazyku. Z této rozkošné holčičky se vyklubal psychopat.
V noci nás strašila a vykládala hrůzostrašné věci. Ani nyní v dospělosti jsem nic horšího nikdy neslyšela.
( Upozorňuji, že na Krkonošské pohádky koukám až od dětí, dříve jsem sledovala různé trillery. Jen hororům jsem na chuť nikdy nepřišla.)
Nikomu jsem o tom nikdy nepovídala, až nyní. Před pár měsíci jsem s kamarádkou probírala knihy vydávané jednoznačně psychopatickým autorům ze severských zemí. Mají úžasný odbyt.
A tak na to přišla řeč. Povídala jsem jí o kouzelné dívence. Převyprávěla jsem jí i její hrůzostrašné vyprávění. Ona se hluboce zamyslela. Potom povídá: "Jo, to téma znám, to byl jeden z prvních hororů na videokazetách! Šíleně brutální a nezapomenutelný, proto si ho ještě dnes pamatuji."

A tak mi to po tolika letech vlastně rozuzlila. Holčička chudák, v 8 letech, zřejmě omylem zhlédla tento horor. Pak ho nějak asi nemohla zpracovat (není se čemu divit, je to fakt síla). Nakonec o tom začala vyprávět i dalším dětem (vždy v noci, když nemohla spát), aby v tom nebyla sama. Výsledek byl takový, že jsem nosila asi rok na krku křížek a na záchod v noci raději nechodila.