Běženec

27. února 2017 v 22:45
Vždy před usnutím mám v hlavě superdálnici. Myšlenky na ní jezdí tam a zpět šílenou rychlostí. Mám nejvíce nápadů na psaní, ale nemám už sil dojít k počítači. Ráno nevím nic a to mě štve. Zkoušela jsem i diktafon v telefonu, jenže se mi to vždy záhadně neuloží nebo smaže. Zkusila jsem i obyčejný papír s tužkou, jenomže po tmě škrábu jak pes. Ráno jsem ty klikyháky jen marně rozeznávala.
Včerejší myšlenka mi však výjimečně v hlavě zůstala.
Hluboce jsem přemýšlela o své kamarádce.

Již 20 let mám kamarádku-běžence. Jako 13letá slečna utekla s rodiči z válečného území jen s pár nejnutnějšími věcmi. Je to tichá a pracovitá žena. Nikdy, opravdu NIKDY jsem ji neslyšela si stěžovat. Jasně řekne, jak je to na prd, že děti jsou furt nemocné, jenže v hloubi duše si to nepřipouští. Nemá z toho depku. Je stále s úsměvem na tváři. Opravdu, celých dvacet let. A není to takový ten úsměv pro naštvání ostatních. Na ten mám vyvinutý senzor. Je skutečně neskutečně v pohodě. Pracuje víc než já, spí míň než já a vypadá skvěle. Dokonce je i skromná a pokorná. Do jejich celého šatníku by se nevešly ani naše boty. A ještě mi z něj vždy dá nějaké to tričko, které se mi zrovna líbí.

Ráda dělá lidem radost. Což o to, to já taky. Avšak ona je úplně jiná než já. Je mlčenlivá.
Vždy když jsme spolu, vzpomenu si na citát: "Někdo mlčí, protože neví a někdo mlčí, protože ví svoje". Strávily jsme spolu hodně času, ale stejně mi do své duše nahlédnout nedala. Za ty roky si to člověk ze střípků poskládá.

A tak si říkám, to člověk opravdu musí projít nějakou hrůzou, aby si uměl řádně vážit života??? Možná je to v ní samé a takováto by byla i s přízní osudu.

Jedinou podle mě nevýhodu to má, že není vůbec ambiciózní. Již 20 let dělá stejnou práci, na stejné pozici. Je chytrá a sečtělá. Podle mě je to škoda. Ona je však tak spokojená, že si to jen myslím a jí to nikdy neřeknu.
Osudy lidí kolem nás jsou zvláštní, stačí se jen rozhlédnout. To byste se divili, jaká přátelství mohou skvěle fungovat!

Každý pozitivní člověk Vás může obohatit. Stačí naslouchat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 planko11 planko11 | 28. února 2017 v 0:49 | Reagovat

"A tak si říkám, to člověk opravdu musí projít nějakou hrůzou, aby si uměl řádně vážit života???" - V tejto dobe si nikto nič neváži. Ľudia si začnú vážiť to čo majú až keď o to prídu. :)
Inak pekný text. :)

2 Eliss Eliss | Web | 28. února 2017 v 8:15 | Reagovat

Moc hezké zamyšlení o přátelství :)

3 Daisy Daisy | Web | 28. února 2017 v 8:42 | Reagovat

Myslím si, že lidé jsou takoví, že až teprve se jim něco stane, pak si začnou vážit toho, co mají. Díky bohu patřím mezi ty, kteří si to, co máme, uvědomují :). Také mě napadlo, že je to třeba tím, že pokud je běženka, má jinou mentalitu. Lidé z jiných koutů světa jsou přece různí :)).

4 janabruzkova janabruzkova | 28. února 2017 v 9:15 | Reagovat

[3]: To jistě jsou. Já bych nesrovnávala nesrovnatelné. Je z blízké země, vychována podobně jako já. Žádný bubák. Lidé v jejím okolí ani neví, že je odjinud.

5 janabruzkova janabruzkova | 28. února 2017 v 9:16 | Reagovat

[2]: Děkuji

6 Dominika Dominika | Web | 28. února 2017 v 9:28 | Reagovat

Blbý je, že lidé posuzují dost často toho druhého podle úplně špatných kritérií a největší paseku pak nadělají předsudky...

7 janabruzkova janabruzkova | 28. února 2017 v 10:35 | Reagovat

[6]: No on je to i strach. Nejenom předsudky. Nám se předloni stalo na cestě  z Řecka, že jsme se ocitli  v davu běženců. Naštěstí jsme byli v autě, kde jsme zmáčkli zamykání. Jeli jsme krokem a občas někdo chytil za kliku. Ne u našeho auta u jiných, udělala se celá kolona aut. Nic příjemného to nebylo.

8 DK DK | Web | 13. března 2017 v 10:13 | Reagovat

Osudy lidí jsou zajímavé, stejně jako tvé zamyšlení... :-)

9 janabruzkova janabruzkova | 14. března 2017 v 7:12 | Reagovat

[8]: Děkuji 😊

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama