Únor 2017

Běženec

27. února 2017 v 22:45
Vždy před usnutím mám v hlavě superdálnici. Myšlenky na ní jezdí tam a zpět šílenou rychlostí. Mám nejvíce nápadů na psaní, ale nemám už sil dojít k počítači. Ráno nevím nic a to mě štve. Zkoušela jsem i diktafon v telefonu, jenže se mi to vždy záhadně neuloží nebo smaže. Zkusila jsem i obyčejný papír s tužkou, jenomže po tmě škrábu jak pes. Ráno jsem ty klikyháky jen marně rozeznávala.
Včerejší myšlenka mi však výjimečně v hlavě zůstala.
Hluboce jsem přemýšlela o své kamarádce.

Již 20 let mám kamarádku-běžence. Jako 13letá slečna utekla s rodiči z válečného území jen s pár nejnutnějšími věcmi. Je to tichá a pracovitá žena. Nikdy, opravdu NIKDY jsem ji neslyšela si stěžovat. Jasně řekne, jak je to na prd, že děti jsou furt nemocné, jenže v hloubi duše si to nepřipouští. Nemá z toho depku. Je stále s úsměvem na tváři. Opravdu, celých dvacet let. A není to takový ten úsměv pro naštvání ostatních. Na ten mám vyvinutý senzor. Je skutečně neskutečně v pohodě. Pracuje víc než já, spí míň než já a vypadá skvěle. Dokonce je i skromná a pokorná. Do jejich celého šatníku by se nevešly ani naše boty. A ještě mi z něj vždy dá nějaké to tričko, které se mi zrovna líbí.

Ráda dělá lidem radost. Což o to, to já taky. Avšak ona je úplně jiná než já. Je mlčenlivá.
Vždy když jsme spolu, vzpomenu si na citát: "Někdo mlčí, protože neví a někdo mlčí, protože ví svoje". Strávily jsme spolu hodně času, ale stejně mi do své duše nahlédnout nedala. Za ty roky si to člověk ze střípků poskládá.

A tak si říkám, to člověk opravdu musí projít nějakou hrůzou, aby si uměl řádně vážit života??? Možná je to v ní samé a takováto by byla i s přízní osudu.

Jedinou podle mě nevýhodu to má, že není vůbec ambiciózní. Již 20 let dělá stejnou práci, na stejné pozici. Je chytrá a sečtělá. Podle mě je to škoda. Ona je však tak spokojená, že si to jen myslím a jí to nikdy neřeknu.
Osudy lidí kolem nás jsou zvláštní, stačí se jen rozhlédnout. To byste se divili, jaká přátelství mohou skvěle fungovat!

Každý pozitivní člověk Vás může obohatit. Stačí naslouchat.

MOC

23. února 2017 v 11:30

Touha po moci mě ještě nepostihla. Ano, toužím po uklízečce a paní na žehlení. Jenže se stydím, že dokonale naklizeno a vyžehleno nemám i bez ní. Takže zase nic. Ale obdivuji lidi, kteří svou moc umí použít k dobrým účelům. Jenomže jich je proklatě málo.

My ostatní však také máme moc. Moc inspirovat druhé k tomu být lepší. A začít bychom měli u sebe a svých dětí. Jen nesobecký člověk může být opravdu šťastný. Není to však úplně jednoduché. Například má výborná nesobecká kamarádka (vždy dává na charitu a všem potřebným) hází odpadky z jedoucího auta a vyhazuje denně tunu jídla. Co dodat. Párkrát jsem se jí to snažila rozmluvit, ale bezvýsledně. Ano nejsme dokonalí, hlavní je, co převládá.

Možná ještě budu mít příležitost něco podstatného změnit k lepšímu. Každý, kdo svou prací dělá lidem radost, vlastně moc má. Má moc učinit je spokojenějšími a šťastnějšími.


Měli jsme na základce kluka, který byl ze 7 dětí. Peněz měli málo. Každé vánoce musel Filip něco pěkného vyrobit, aby měl dárek pro maminku. Jednou, takhle v prosinci, ťukal Filip pod lavicí jehlicemi. Pletl mámě šálu. Byl všem pro smích a každý si ho dobíral. On si z toho však nic nedělal a pletl dále. Zřejmě ho to trápilo uvnitř a navenek to nedával znát.


O dvacet let později jsme měli třídní sraz. Filip tam nebyl, ale dozvěděla jsem se jeho životní příběh. Kam se na něj hrabou úspěšní podnikatelé, lékařka, učitel, hudebnice i topmodel.

Jezdí po světě v mírových misích. Je z něj kněz.

Zdali ho k tomu vedlo i naše odmítání, nebo to byl jeho osud, kdo ví. O tom můžeme všichni jen hluboce přemýšlet. (Pochybuji, že úspěšní podnikatelé a lékaři na to ten čas mají. Tak alespoň jedna paní účetní se o pauze zamyslí.)

Hromadná vražda

13. února 2017 v 0:15

Nemám ráda konce a nesnáším změny. Je s nimi spojena nejistota a strach.


A zrovna takovýto konec jsem mohla svou mladistvou nerozvážností způsobit. Tuhle jsem to někomu vyprávěla a nemohla jsem ani já uvěřit, že je to pravda. Jenže bohužel je.


Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem si vyjela na Balkán na prázdniny. Řidičský průkaz jsem vlastnila sotva pár dnů. Chtěla jsem původně letět letadlem, ale finance mi jaksi nevystačily. Tak jsem vzala zavděk bulharským autobusem. Autobus byl plný k prasknutí, převážně Bulhary. Poslední volné místo co mi prodali, bylo u náhradního řidiče. Ten byl mou společností velmi potěšen, avšak za celou 8hodinovou cestu se nezmohl na slovo. Pak najednou promluvil špatnou češtinou: " Máš ridicky průkaz?" Já na něj pohlédla a suše odvětila: "No jasně". "Nechceš ridit autobus?" on na to. "No proč ne" povídám já. Myslela jsem si, že to bude zpříjemnění té nudné cesty, konečně nějaké vzrůšo. On to zase bral jako skvělý způsob seznamování.

Za pár minut jsem už seděla za volantem zájezdového autobusu plného lidí. Sice pod dohledem "zkušeného, rozumného" řidiče, ale sama. Takto jsem odřídila minimálně 40km.


A pak se vydejte někam na zájezd. To abyste stále sledovali, zda se řidičům zrovna nezapalují lýtka. Ano, pravidla evropské unie na řidiče jsou teď mnohem přísnější než dříve, ale příroda je příroda. Mrkající


Měla jsem víc štěstí než rozumu.

Žijeme v iluzích

5. února 2017 v 21:43
Ano, je to tak. Jak my, tak i naše děti žijí v iluzích. Dětské iluze jsou však zdravé a prospěšné, zatímco u nás dospělých jsou většinou spíše na obtíž. I když výjimky samozřejmě existují. Tak například u dětí.
Jedu si jednou takhle zjara na krátký výlet na kole. Vzadu na dětském sedátku mám tak tříletého syna. Když vidím veliký kopec, bez váhání slezu. Nikam totiž nespěchám a pomalu tlačím kolo i se synem vzhůru. Kochám se krajinou a užívám si ten klid. Na silnici totiž nemusím nic vařit, ani nic uklízet a natož pracovat. Aut tam jezdí málo, takže se i můžeme zhluboka nadechnout. A v této úžasné harmonii doháním pár. Také kola do kopce tlačí. Pán je pohledný a paní taktéž. Je jim asi kolem třiceti let. V tom začne můj syn z kola křičet: "Mami táta, mami táta." Pár se zprudka otočí. Já na to: "Co to povídáš zlato, to přece není táta". Paní mě probodne pohledem. Já se usměji a povídám: "Syn si to asi popletl". Paní mi evidentně nedůvěřuje a její zlost stoupá. Otočím se na syna a říkám: "Ty nepoznáš tátu, tak to budeme muset zajít k paní doktorce. Zkontroluje ti očíčka, jestli je máš v pořádku." Syn však trvá na svém a křičí: "Táta, táta". Má z toho evidentně děsnou legraci. Paní však už rudne. Pán kouká, nevinně a nechápavě. Já se na něj omluvně pousměji. Paní si to však vyloží spiklenecky a začíná na něj křičet. V tom se otočí na podpatku nasedá na kolo a vyráží z kopce dolů. Pán beze slova rychle naskakuje a vydává se za ní. Syn se usmívá líbezným úsměvem dítěte a vůbec nechápe tuto hru. Další zbytek cesty jsem věnovala přednášce o rodině a důležitosti upřímného jednání.
Doufám, že to pán zvládnul své drahé vysvětlit. Mělo by se mu to podařit, pokud to však nebyl profláklej sukničkář. V takovémto případě bych mu to i přála. Znám bohužel plno takovýchto expertů. A nemusím chodit daleko.

I když v opačném případě bych jistě také zpozorněla. Syn je totiž neskutečně přesvědčivý.