Prosinec 2016

Malá (bezvýznamná) chyba

27. prosince 2016 v 19:18

Fakt nevím, jak se rozhodovat. Ať se rozhodnu tak nebo onak, pokaždé je to špatně. Jako třeba dnes.

Ráno jsem sedla k počítači a chtěla si poplatit různé účty, abych nešla do Nového roku s dluhy. Ale nebylo mi dopřáno. Přestalo mi fungovat internetové bankovnictví. Po hodinovém čekání na lince podpory jsem se dozvěděla, že k jejich VELIKÉ lítosti mi nepomůžou. Musím se prý vypravit na pobočku. Moje lítost byla ještě o dost větší. Představa pobočky naplněné k prasknutí davem kašlajících klientů mi naháněla husí kůži. Ale nebylo zbytí, chtě nechtě jsem musela vyrazit. Banka mi totiž v rámci péče o klienta a starostlivosti o mé úspory snížila denní limit platby přes internet. Prý to tam někde v doručených zprávách každému klientovi psala. Ale kdo to všechno v dnešní rychlé době má čas prozkoumávat?


A tak jsem doma ponechala své věčně se hádající děti samotné. Zakázala jsem jim skoro všechno a s klidným svědomím vyjela.

Na pobočce to vypadalo dle mých představ. Když jsem přišla na řadu, stručně jsem sdělila požadavek. Zkušená paní, zřejmě vedoucí, neboť všichni k ní chodili pro radu, se mnou vyplnila několik papírů. Ty jsem posléze přečetla a podepsala.


Se spokojeností nad splněným úkolem jsem se vydala k domovu. Doma bylo vše naštěstí v pořádku. Nakrmila jsem děti, udělala několik nutných úkonů a zapnula znova internet. Jaké bylo mé překvapení, když mi platba opět neprošla. Zkusila jsem to znovu a znovu.

Chopila jsem se telefonu a čekala další hodinu za zvuku příjemné a uklidňující hudby na lince podpory. Tentokráte milý pán mi pověděl, že limity změněné NEMÁM. Chybička se prý vloudila. Tázala jsem se, jak je možné, když to mám černé na bílém potvrzeno a podepsáno. Prý potvrzení vyjede, i když změna není poslána do centrálního systému.

Paní vedoucí zapomněla dát ENTER. A pobočka se před pár minutami uzavřela. Chápete to? Já tedy ne! Měla tam dnes hold moc krchlajících klientů a jeden ENTER sem a jeden TAM, kdo to má stíhat.
Takže já asi už tu bezdlužnost do Nového roku nestihnu. Ať dělám co dělám, je to na prd.

Nejraději bych utekla do pustých lesů. Tady je to totiž fakt dost na palici. Jenže tam bych neměla internet a nemohla bych si ani postěžovat do blogu!!!
Hm.. zůstávámLíbající

Existuje závěť?

20. prosince 2016 v 9:10
Dnes jsem po dlouhé době byla zase v kontaktu se svou, dříve blízkou kamarádkou. Vzpomněla jsem si na její věčné trable a uvědomila si, že nyní, už jako matka, musím takovýmto věcem předcházet. Dobře vím, že takovéto chyby ovlivňují celý život.
Má kamarádka se narodila jako první dítě do celkem bohaté rodiny. Máma právnička, otec úspěšný obchodník. K milované sladké holčičce za pár let přibyla ještě jedna, ještě milovanější holčička. A hvězdy byly tatínkovi nakloněny a tak do rodiny přibyl i rozkošný nejmilovanější chlapeček. Konečně mužský potomek, následník trůnu i rodinného podniku. Má kamarádka se automaticky ujala role pečovatelky. Jenže ta jí už na vždy zůstala. Své dva mladší sourozence vychovávala a milovala. Bohužel jí už nikdo tolik nemiloval. Když si toto uvědomila, tak odešla ze střední školy a začala pracovat. Byla na to sama. Rodiče samozřejmě chtěli, aby školu dodělala a tak jí v práci nepodporovali. Ona však byla extra schopná a extra pracovitá. Brzy postupovala v kariéře až nakonec v 18 letech si půjčila a otevřela vlastní obchod. Extra úspěšný. Peníze vrátila a žila šťastně a spokojeně než si začali sourozenci a posléze i její rodiče chodit půjčovat. Nikdy totiž nic nevrátili. A jí to nevadilo, měla je stále všechny moc ráda a peněz měla dost. Jenže první rána přišla, když umřela její milovaná babička. Ta měla 2 nebo 3 velké nemovitosti. Světe div se! Na ní se zapomnělo. Vše se rozdělilo mezi ostatní vnoučata. Ona prý nic nepotřebuje, je prý bohatá. A to byla právě jediná osoba, která ji celé dětství chránila a dodávala odvahu. Matně si i vzpomínám, jak mi říkala, hodně dávno o závěti ve které jí babička všechno odkázala.
Zdali ta závěť existovala či ne Bůh ví. Ale myslím, že ano, kamarádky se to tak dotklo, že o tom určitě pomlčela. Nedostala nic.
Né, že bych teď zrovna sepisovala závěť, ale snažím se uvědomit si, kolik smutku přináší třeba pro nás drobné, někdy i úplně banální křivdy vůči dětem (sourozencům).
Je pravda, že pokud by byli její rodiče spravedliví, tak by nikdy nemohla vzniknout takto silná osobnost. Vše má vždy i svou dobrou stránku. Ale za jakou cenu???

A ještě něco, její dva sourozenci s umetenou cestou svůj život totálně po….
Ani peníze jim nepomohly ke štěstí. Dost smutný, co?

Pravda

19. prosince 2016 v 11:00
Málo kdo je v dnešní době upřímný. Většinou se musíme proměnit v badatele či detektivy, abychom se pravdy dobrali. Máme tu i prestižní povolání zaměřené na mlžení a obcházení pravdy. Onehdy mi syn sdělil, že bude advokátem. Když jsem vyzvídala proč, prý mají nejvíc peněz. Tak jsem mu vyprávěla smyšlený příběh, jak obhajuje bohatého vraha, který to po propuštění udělá znovu. Dle mého je tento advokát spoluviníkem. Syn pak dlouze přemýšlel a prohlásil: "Radši budu vynálezce". Tato odpověď mě uspokojila.
Samozřejmě vím, že i advokáti mohou vykonat hodně dobra, jenže většinou se dají zlákat vidinou velkého bohatství. A tak to v tom našem malém státečku fungovalo a funguje i nadále. Lidí, kteří mají energii a hlavně tu MOC něco změnit, je jako šafránu. ( Jé, vzpomněla jsem si na to přirovnání a moc se mi líbí. Jenže, kdo v dnešní době ještě potřebuje šafrán? Já první ne. A k čemu vlastně byl tak dobrý?) Ale nějakou změnu by to tady potřebovalo. Už jsem jako ty staří otravní lidé, co si furt stěžují. Každý by měl začít hlavně u sebe. Například mi není jasná tak obrovská volební neúčast. Copak ti lidé, co nevolí, tady nežijí. Co je vede k tomu, že na to kašlou? Asi už na vše totálně rezignovali. A co jejich děti?
Myslím si, že pravda a čisté svědomí jsou ty největší hodnoty, které člověk má mít.
No jo, já vím, i v pohádkách je zlo. Jenže je jen na NÁS, aby dobro zvítězilo.
Takže přeji všem krásné vánoce a ještě lepší rok 2017.

Děti a vánoce

9. prosince 2016 v 9:16
Doba adventu je mystická a kouzelná, ale je i dobou největšího shonu. V tento čas se maminky zastaví až pozdě v noci ( někdy ani to ne). Jedinou výjimkou bývají dětské besídky a různé dětské koncerty či vystoupení. Ani se nám na ně nechce, neboť máme rozpečeno, rozuklízeno a další nezbytné přípravy na nás ještě čekají. Jenže pak zjistíme, že právě TO je to nejlepší z celého adventu.
KONEČNĚ zpomalíme a vrátíme se do těch dětských let. Koledy a básničky jako by měly tu moc zastavit čas. Cítíme směs různých pocitů, na které jsme už skoro zapomněli. Není na ně v této dynamické době prostor. Alespoň na chvíli se naše světy spojí. Zjistíme, že ten dětský svět je o tolik lepší a záleží jen na nás, aby to tak zůstalo. Naše děti jednou předají zvyky a tradice svým dětem a pokud je vychováme jen po materiální stránce, budou strašně ochuzené.
A v tom je hlavní smysl besídek, koncertů a různých vystoupení. Děti nám chtějí ukázat svou práci a píli. Také se o něco snaží, i když jejich práce není placená, zaplatíme jim my svou účastí a potleskem. A to víc než my jsme schopni přepočítat do peněz. Pro přiblížení myslím, že to funguje nějak takto: 1 rodič - 1 zlaťák, 2 rodiče - 2 zlaťáky, 2 rodiče + 1 prarodič - 3 zlaťáky …a tak jdou tyto jednoduché počty i nadále. Čím více lidí má o dítě zájem, tím je dítě šťastnější a bohatší. (Myslím malé dítě, u velkého to platí také, jenže to nikdy nepřizná.)
Samostatnou kapitolou jsou učitelé a různí trenéři. Všichni ti, kdo vštěpují dětem lásku k učení, hudbě či sportu. Svět bude brzy v rukou našich dětí a jaké by to bylo bez špičkových lékařů a vědců, geniálních hudebníků a skvělých sportovců? Za každým takovýmto dítětem je jeho neviditelný vzor (vůdce, nebo jak to správně nazvat). Prostě někdo, kdo ho na tuto životní dráhu navedl a doprovázel.
Všechna čest takovým lidem!!!

Turbomyš

1. prosince 2016 v 23:02
Jezním ráda, snažím se být ohleduplná, převážně dodržuji předpisy, pouštím většinu chodců (hlavně děti a důchodce). Už si začínám zvykat na řidiče s kšiltovkami a různými hučkami bránícími výhledu. Sluneční brýle jsou kapitolou sami pro sebe. Kolik řidičů je má, když je oblačno, zataženo, někdy i deštivo ba dokonce za soumraku či ve tmě. Možná je to cool, ale dost nebezpečné pro ně i okolí. Nejlepší je však parkoviště naší hudební školy. Tedy ona vlastně žádné parkoviště ani nemá, jen lidé ze školy parkují na parkovišti před paneláky. A pokud by se nějaký panelákový důchodce YouTuber našel a natáčel každodenní pohled z okna, brzy by měl hodně odběratelů. Já to vidím 3x týdně a nestačím se divit.

Nechápu proč maminky, které se řídit teprve učí, zajíždějí do úzké parkovací ulice. Musí jim být jasné, že dříve či později budou muset vycouvat. Otočit se na konci je prakticky nemožné při denním provozu, neboť na konci stojí ještě dvě auta navíc s řidiči čekajícími na děti. A tak se pokaždé zaseknu a nestačím valit zrak. Tři auta jsou opravdu fenomenální. Onehdy se mi stalo, že jsem dorazila přesně za první a před druhou expertkou. Takže se v té ulici totálně zasekly a já byla mezi. Nešlo to ani tam, ani tam. Potřebovala jsem vyzvednout svou i cizí holčičku. Za druhou expertku se postavil ještě Vietnamec s megadžípem. A jeho řidičské umění předčilo i ty dvě. Nechápu, že se tam vůbec vešel, když já s malým autem jezdím na těsno. Výsledkem bylo, že můj 15 minutový předstih se proměnil v 20 minutové zpoždění a dvě popotahující slečny. Mám tedy ponaučení, do ulice nezajíždím, po tak dlouhé době první místo, kam se bojím vjet. Nechávám to na hlavní.

Jéénže dnes si jedna maminka zaparkovala ROVNOU do křižovatky s parkovištěm. Pak si tam v největším klidu nakládala dvě děti. To by mě fakt zajímalo, co bere, abych si taky zobla. Mně totiž tekly nervy, navíc tam čekalo spousta lidí. Je to ulice k obchodům. Čekat jsem však musela, protože má hlavní ulice je po čase slepá. Zase jsem byla na špatným místě. Ano, kamarádka by mi řekla: " Na to je holka metro a autobus nejlepší řešení". Jenomže já toho mám naplánováno moc a bez auta bych neměla šanci. Jsem prostě taková turbomyš. A když zpomalím, tak usnu. Dobrou…