Listopad 2016

"Srdce z kovu"

25. listopadu 2016 v 0:28
Je to téma, mně tolik blízké a já na něj nemám vůbec čas. Co dělám? Samé hovadiny. Snažím se marně uklidit na přicházející advent. Sleduji nabídky v mailech na různé dárky, potom projedu horu letáků, které mi snad každý den zaplavují schránku. Když už si v nich konečně něco vyhlídnu, tak ráno zjistím, že mi ty letáky rozškubal pes. Jsou na puzzle v jedné hromadě. A já nevím, kam se vydat. To je znamení, že se mám na to vykašlat. Už dávno totiž říkám dětem, že mají spíš napsat Ježíškovi dopis, co má odnést! Ne přinést!

A i přes ten věčný a nekonečný shon jsem dnes našla čas na dobrý skutek. Nic světaborného, jen obyčejná pozornost.
Jak se tak řítím do Lidlu, tak si všimnu, že auto přede mnou si nevzalo parkovací lístek. Zůstal v automatu viset a mně s dalším zmáčknutím vyjel nový. Předchozí vypadl. Sbírám tedy oba lístky a jdu najít místo na parkování. Je čtvrtek, takže začíná nová akce. V překladu - NIKDE místečko. Konečně se poštěstí a já parkuji. Beru dceru a psa a jdu hledat auto, co vjíždělo přede mnou. Je to důchodce, který smysl parkovacích lístků ještě nepochopil. Zřejmě ho paní poslala na nákup do tohoto Lidlu u metra poprvé. Já, jako zdatná nákupčí pro celou rodinu mám již bohaté zkušenosti s překročením časového limitu i se ztrátou lístku. Ztráta - 500Kč. Bez kompromisně. Tedy pokud mám být upřímná, jedna má krásná kamarádka zlomila i tuto kletbu a za ztrátu neplatila 500Kč. Pokud vím, neplatila ani jinak. Postačil jí jen krásný bílý úsměv. Pochybuji, že by tento důchodce byl tohoto schopen, nehledě na to, že na tomto parkovišti je pouze automat. Tady by neprošla ani kráska. Natož děda. Podávám mu lístek a vysvětluji jeho důležitost. Důchodce mě pozoruje a lístek si bere s poděkováním. Teprve posléze mu to dochází a v obchodě mě najde a znovu důrazně poděkuje.

Tak vidíte, nemám srdce z kovu. A dnešek mě zahřál u srdce. A babča ho jistě také doma pochválila, že zbytečně nevyhodil z jejich "velkých" důchodů pětikilo. Já vím, je mi jasné, že to doma nepřiznal.

Jenže zrovna o tom by ten nadcházející advent měl být. Nebýt lhostejný k okolí a mít oči stále otevřené. I když já bych je nejraději zavřela, když vidím hu horu nekvalitních krávovin, co na mě z pultů koukají. Smějící se

Výchova & nevýchova

19. listopadu 2016 v 21:11
Dříve, když jsem ještě mívala času nazbyt, jsem četla různé úvahy a statistiky. Jedna z těch zajímavějších byla, že geny/výchova jsou v poměru 50:50. Tedy že každé dítě se dá z 50% vychovat ku obrazu svému, pokud si tu práci dáte. A s tou druhou 50tkou nezmůžete nic.


Před pár dny jsem slyšela vyprávění, spíš žalozpěv jedné hodné maminky:


"No jo, už je to tak, pracujeme na dalším děťátku. Ona moje Beáta mi jasně řekla, že s ní na starý kolena počítat nemám. Domovů pro důchodce je naštěstí prý dost. Hm, co jsem od ní jiného čekala? Je to přesná kopie tatínka. Ředitel světa vládne nad stovkami poddaných, které při sebemenším selhání bleskurychle zamění za nové pohlednější tváře z hory nabízených životopisů. Krev není voda. A přitom jí mám v péči já. Vždyť víš, že bych i mouše v pavučině pomohla, tak proč zrovna já mám dceru bez srdce? Ještěže můj Víťa (nový přítel) je takový dobrák. Snad se nám poštěstí a ještě otěhotním."


A pak se o ně nové děťátko bude starat až do konce jejich dnů, KONEC POHÁDKY.


Je to děsné, člověk umí vychovávat per huba cizí děti a sám doma zápasí.


Já vychovávám, respektuji, přikazuji a stejně myslím, že to snad záleží jen na nějaké šťastné hvězdě. Kolik vzorných dětí se chytlo blbé party a dalo se na drogy. Nebo si našly partnera manipulátora a zapomněly na svou hodnou rodinu. Má bývalá výborná kamarádka pletla po celou noc chlapečkovi novou čepici, starou ztratil a peníze na značkovou neměla. (Od Vietnamců nenosil, aby se mu spolužáci na dobré škole nesmáli). Ráno v práci měla kruhy a pytle pod očima. Za pár let ptáček vylétl a zapomněl i na její narozeniny. Modré z nebe mu v rámci finančních možností 19 let snášela. A byla na něj sama. Opravdu skvělé dítě se mávnutím proutku změnilo v neskutečného sobce.


Jako kdyby stále existovaly víly, které do vínku dávají "moudrost, krásu, dobré srdce, hudební nadání …..

Svět by byl hned jednodušší, rodiče by věděli na čem jsou Usmívající seNerozhodnýMrkající

"Tabu"

13. listopadu 2016 v 23:01

(Skoro) nikdo nemá každý den dobrou náladu. A pokud ano, umí své emoce dobře skrývat před světem. Zato lidskost bychom každý den mít měli. Nezávisle na náladách. Všichni to víme, ale realita je bohužel jiná. Zvláště u zdravotních sester, které zvolily cestu pomoci druhým, by člověk očekával tu nejhlubší lidskost.

Ano, v každém oboru jsou černé ovce.

Ale ono se lehko soudí, když nejsme v jejich kůži. Pokud by si každé neštěstí braly osobně, už by všichni zdravotníci do jednoho byli v blázinci. Takže musí být jistě velké umění být lidský, ale zároveň si to nepřipouštět. Já osobně bych to nedokázala, proto jsem nešla studovat psychologii, která mě velice zajímala.


Dnes jsem mluvila s kamarádkou, při rozhovoru o jejích starostech se mi vybavila dost děsná příhoda. Když dceři nebylo ani půl roku, byla hospitalizována na dětské klinice. Já tam byla 12 dní s ní. Pokud jsem chtěla domů za synem, zaměnil mě manžel. Ne všechny maminky však mohly s dětmi být. Ne, že by nemohly, spíš z nějakého osobního, či pracovního důvodu to nešlo. Ano, pokud měly doma ještě dvě malé děti, tak to chápu. Pokud byly životně závislé na práci (samoživitelky - vyhodí je) jakžtakž chápu. V obou případech mohl matku nahradit minimálně prarodič, teta, přítel…Jenže existuje ještě jeden případ, ten nejhorší, ale nebudu předbíhat.


Hned vedle našeho pokoje byl dvou a půl roční Ríšánek. Celých 11 dní a hlavně nocí probrečel. Úplně v záchvatech. Sestřičky z něj byly dost vyčerpané. Nic nepomáhalo, tak už to vzdaly. Ty noční si pustily seriály nahlas, aby ho neslyšely. Mně tedy z jedné strany vzlykal Ríšánek a z druhé řvaly seriály. Hustý psycho. Ptala jsem se sestřiček, kde má maminku. Dozvěděla jsem se, že z pracovních důvodů nemůže. A pak po dvou dnech přišla. Kariéristka v uzoučkých kalhotách obkreslujících snad i husí kůži s luxusním vyzívavým topíkem. Zřejmě dala nemocnici, nebo jen některým sponzorský dar, jinak nechápu, že jí ty sestřičky nesežraly zaživa, naopak se na ní usmívaly. Zato já měla neskutečnou chuť otevřít omylem dveře do chodby a vylepšit jí ten zmalovanej ksicht. Pobyla s ním méně než hodinu a zase odešla. Pláč ještě zesílil. Pak však přišla na noční směnu mladá sestřička. Zkoušela všechno, nakonec zjistila, že když Ríšánka vozí v kočárku, tak nepláče. Celou noc ho vozila v dlouhé chodbě sem a tam. Kdykoliv jsem se probrala, nikoliv z hluku, ale z lehkého spánku, slyšela jsem to skřípaní starého kočárku. Byl to už kus chlapa. Všechna čest této zdravotní sestře, snad jí tento přístup dlouho vydrží.

A všem takovýmto maminkám bych vzkázala ať jdou do pr…..k čertu. Doufám, že jí to Ríšánek vrátí v dospělosti…i s úrokama.Zamračený

Mé tajemství

9. listopadu 2016 v 15:13
Ty víš kdo je můj nejlepší přítel? Koho se každý den dotýkám a neuplyne den bez kontaktu s ním. A nemám jednoho!!! Je jich víc. Ženy nezáviďte, jste na tom podobně.
Po příchodu domů mé ruce prvně spočinou na příteli, spíš přítelkyni číslo 1 MYČKA. Temperamentně a s občasným břinkáním i cinkáním vyprázdním její obsah. Hned záhy sklidím snídaňovou kalamitu zase do jejich útrob. Pak se něžně chopím přítele číslo 2 LUX. Pomazlím s ním kuchyň a koberec v obýváku. A hlavně pod stolem. Tam je pokaždé dost potravy pro minimálně jedno africké dítě. Potom dlouze provozuji pohyb dopředu a dozadu s přítelkyní číslo 3 ŽEHLIČKOU. Občas u toho dost hlasitě funí a vypouští páru. Dále si nenechám ujít kontakt s přítelkyní číslo 4 PRAČKOU. Ta zbožnuje naše špinavé prádlo. Smradlavých ponožek a zasmrádlých triček se nemůže nabažit. Proto ji denně zásobuji čerstvými kousky. A kamarád číslo 5 SPORÁK mě každý den zahřeje nejen u srdce.

Pokud se s některým z mých přátel něco stane, je to pro mě pohroma. Nálada mi klesne pod bod mrazu a není se mnou kloudná řeč.

Co asi dělaly chudinky naše babičky, prababičky a praprababičky bez těchto nejlepších přátel? Praly prádlo a myly sebe i nádobí u řeky či potoka, později u studny. Divím se, že těch "Divých Bár" nebylo více. Když vidím kolik času s tím člověk stráví. No jo, my jsme teďka děsné fifleny, to dříve to byly jiné nátury.Usmívající seSmějící seMrkající

"Ty víš kdo..."

7. listopadu 2016 v 15:34

Chození po pěšinkách

Již jako pro dítě byl pro mě pokyn "chodit po pěšinkách" klíčový. Má teta, mámina sestra, měla totiž králíky a my jsme u ní na prázdninách mohly chodit POUZE po vyšlapaných pěšinách. Všechna ostatní tráva narůstala a posléze se sušila pro králíky. A máma mně i sestře vždycky říkala: "Chcete, aby si vás teta zase vzala - dodržujte pravidla, choďte po pěšinách!" A tak jsme se snažily. Až dnes večer mi došlo, jak je to vlastně
důležité, ale otázka zní co je v nabídce? Prázdniny u tety - SUPER. Ale vyplatí se i v dospělém životě chodit po pěšinách, a kdy už konečně nastane čas šlápnout i někam mimo?

A teď zase pro změnu bereme ohledy na svoje děti. Co je pro ně nejlepší, abychom neurazily svým názorem maminku kamaráda, či nedej bože svou vlastní sestru, která si mé jedno dítě občas bere. (To druhé ne, to věkově nevyhovuje kritériím zábavy pro její vlastní.) O pracovních přešlapech ani nemluvě. Takže mi z toho vyplývá, že pravdu a čistou pravdu člověk říkal jen v pubertě, kdy na nikoho ohledy nebral.
A já vím, kdo si je taky nebere. Zaprvé sobci a za druhé lidé, co mají moc.
Jenže ani do jedné z těchto skupin nepatřím, takže budu i nadále držet hubu a krok.Nerozhodný

Onehdy mi povídala jedna důchodkyně, že ona už si může říkat, co chce a komu chce. Možná proto jsou ti penzisté někdy tak nesnesitelní. Každopádně na to už se těším.Úžasný

"KDYBY"

3. listopadu 2016 v 23:23

Kdyby byl osud pro některé příznivější, tak bych neshlédla dnešní dojemnou scénu. Stojím v zácpě na červenou a po pravé straně silnice na nerovném chodníku vidím nádherný pár. Chlapec kolem dvaceti velmi milého vzezření drží za ruku krásnou slečnu. Jemně namalovanou a pěkně oblečenou, věkově podobnou. Vše má však velkou vadu na kráse. Slečna je na vozíku, chodník podél silnice je dost hrbolatý a tak chlapec ruku přizpůsobuje terénu. Jsou o dost rychlejší než já. Oba na sebe hledí velmi zamilovaně. Říkala jsem si, na kolik překážek se oni museli vykašlat, než došli do tohoto úžasného souznění. Nejen psychických, ale i fyzických. No jo, když je člověk mladý, má chuť se se vším poprat. Jenže ten stereotyp mele a mele jako ty Boží mlýny. Držím jim palce!


O pár hodin později jsem se stavila na trzích. Uviděla jsem paní středního věku. Zrovna si koupila kávu a palačinku. A v tom začalo pršet, úplný slejvák. Trhovci začali vyšilovat a rychle přikrývat boky stánků. Já se šla ukrýt do auta. Paní s palačinkou stála u stolečku bez stříšky. Déšť jí smýval čokoládovou polevu, po moučkovém cukru už nebylo ani vidu, ani slechu. Její malé espresso už skoro přetékalo. Ona však stále jedla a pila. Nenechala se prostě rušit nějakými rozmary počasí. Dávala si opravdu na čas. Dovedla mě k závěru, že člověk může být svůj a nesemletý i v pozdějším věku.

A nebo byla ještě dál než já, tedy po semletíMrkající

Bezdomovec a lux

2. listopadu 2016 v 0:02
Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. Tak to byla oblíbená věta v diktátech našeho dětství. No teď bych tam už vážně nešla, pěkně bych se na to vyprdla. Neboť bych se bála, že mě ten bezdomovec vezme něčím po hlavě, nebo zapíchne. Takže to bylo tak:


Byl teplý podzimní večer a já měla poprvé hlídat svého malého synovce přes noc. Děti jsem tehdy ještě neměla. Má zodpovědná sestra mě k svému prvorozenému synovi dala ještě vydatnou přednášku o mateřství. Nezapomněla probrat i náhlá noční úmrtí batolat. Výsledkem bylo, že jsem ani oka nesklopila. Kolem čtvrté ráno zazvonil telefon, obratně jsem ho zvedla, byla jsem totiž v pohotovosti, hlídala jsem jadernou elektrárnu převlečenou za batole. Sestra volala, že nechali na ulici lux, když nakládali. Byl to lux luxusní, uměl i mokré praní. Vyšla jsem proto v noční košili před činžák a co vidím. Bezdomovec (nebo člověk takovéhoto vzezření) upevňuje tento robusní lux na nosič svého kola. Kdoví odkdy se o to už pokoušel. "To je můj lux," povídám já. "Není, já ho viděl první," odvětí on. "Ségra nakládala auto a zapomněla ho tu večer," snažím se mu vysvětlit. S obrovskou nechutí a za mé asistence jsme rozvázali snad tisíckrát obmotaný špagát.

A tak jsem ukořistila lux zpět do rodinného majetku. Za odměnu jsem si s ním mohla kdykoliv šampónovat své koberce. A to se vyplatilo! Čistota nade vše!

Dnes s odstupem času bych opravdu na ulici nelezla v noční košili a už vůbec se nepřetahovala s podivným individuem, který byl nakonec vlastně FÉROVÝ člověk.