Červenec 2016

"Bloguju, protože"

28. července 2016 v 20:14
Mám pocit, že se potřebuji podělit o své zážitky. Nejsou to kdovíjaké zážitky, spíš můj osobitý pohled na pro někoho všední a pro někoho nevšední dny.

Léto, zážitky, koupání, táboráky, lásky, pohoda….to vše by měly být pro děti prázdniny. Jenže neplatí to bohužel pro každého. Nejsou všechny děti narozeny pod šťastnou hvězdou.


Nejde tak ani o to, zda dítěti poskytnete all inclusive ve skvělých letoviscích, či si jen zajedete k rybníku Krajáči pod stan. Jde o Vás o Váš přístup.


Mám známou, co měla své dvě dcery velmi brzy a hned po sobě. Ve 22 letech u moře chytala bronz na své dokonalé tělo a její 4 a 2 letá dcera se děsně nudily. Neměly pořádnou výbavu do vody,ani na písek. A tak jí má švagrová půjčila nafukovací člun, ať mají holky zážitek. Mladá matka naložila obě dcery a začala je ve člunu vozit. Jenže se u toho stále kroutila, aby zachytila co nejvíce slunečních paprsků. Její monotónní pohyby zakrátko způsobily, že obě holky tvrdě usnuly. Co dodat…


Jednou, to jsem měla pouze syna, jsme si vyrazili k přehradě. Jen já a on. Přehrada byla tehdy, ještě neodbahněná, prostě dost velký humáč. U krajů odpadky, sem tam nějaká leklá ryba a smrad. Byly prázdniny, horko a my jsme jeli na kolech. Zaslavili jsme se na lavičkách na svačinu s výhledem na vodu. Za chvíli se na vedlejší lavičce usadila rodinka. Babička, maminka a holčička asi tak desetiletá. Maminka vytáhla termosku a dva kalíšky. Nalila dvě kávy. Holčička se svlékla do plavek (při představě koupání jsem měla husí kůži, ale to nebylo všechno), vyndala ploutve a šnorchl. Obojí si nandala a chtěla vyrazit. Vzdálenost do vody byla asi tak 20 metrů pod úhlem minimálně 45 stupňů. Většina z Vás ví, že se s ploutvemi nedá chodit, natož pak za těchto podmínek. To však nevěděly ani holčička, ani maminka a kupodivu ani babička. Ta s maminkou spokojeně popíjela kávu, zatímco vnučka bojovala o život na srázu. Když pak s vypětím všech sil dorazila k vodní hladině spustila jekot. "FUUUJ to je špinavý!" Babička s maminkou jednohlasně odpověděly: "Dál od břehu to bude lepší" "Ale tady je mrtvá ryba" "Tak jí odstrč""Je velká a nafouklá" Mě už přecházela chuť na svačinu. Maminka a babička stále spokojeně usrkávaly kávu. "A čím to mám odstrčit" "Najdi si nějaký klacek" Pohled na zoufalou holčičku snažící se ulomit větev ze stromu u vody s ploutvemi na nohou, v potápěčských brýlích byl fakt dost smutný. Pak konečně vyhrála a větev povolila, rybu odstrčila opodál a konečně zaplula do vody. "Mááámi, není nic vidět!" křičela nešťastně. Maminka s babičkou sbalily termosku i s kalíšky a řekly: "tak už koukej jít z tý vody, jsi tam moc dlouho"


Vím, že statisíce dětí trpí hlady a žízní a tisíce dětí jsou týrané.

Takže v tomto případě se vlastně tolik nedělo.

A stejně mě to pěkně nas… (naštvalo je moc mírně řečeno)

ENERGIE

19. července 2016 v 19:25
Nikdy se nezastavit- to je prý kouzlo věčné energie. Říkali mi to velmi staří lidé z hor. Je pravda, že jen co člověk nemá co na práci, povaluje se a nemá žádné povinnosti, tak se začne hrabat ve své hlavě. Z toho mu začíná hrabat a chřadne i tělo. Myslím si, že právě proto se starým lidem kupují pejsci. Mají důvod vstát, jít na procházku a postarat se i o nějaké to jídlo. A navíc mají skvělého společníka, který poslouchá a neremcá.
Energie je to nejdůležitější, co člověk potřebuje. Bez ní nejde NIC.
Nejvíc mě však dokáže naprdnout, když se ráno vzbudím, plna energie a hned mě někdo naštve (slušně řečeno). Práce s lidmi je složitá, hlavně s lidmi, kteří nechápu, nechtějí nebo nemohou pochopit. Ještě, že nedělám na pracovním úřadu, to už bych musela mít svatozář.
Mé motto je "vysvětlovat a vysvětlit". Jenže hodně lidí je vzteklých a zlých na celý svět, mají utkvělou představu, že jim každý chce jen ublížit. A těm nic vysvětlit nejde. Tak právě ti mě dovedou pěkně dožrat.
Další kapitola sama pro sebe je naučit se jednat s puberťáky, aniž bych přišla o veškerou svou energii. Zkušené kamarádky mi radí - být stále nad věcí. Puberta postrádá logiku. Je to elixír hormonů. Jak poznat, který z nich zrovna vládne? Kdy seřvat, kdy obejmout, kdy poslouchat???
Člověk dobře vidí chyby druhých, ale sám si své moc neuvědomuje.
Někde jsem četla: "Pokud si nevíš rady se svým potomkem, mysli si, že je kamarádky a určitě ji dobře poradíš!"

"dar"

17. července 2016 v 19:42
Hluboko uvnitř, máme všichni uzavřené dveře se vzpomínkami, které bychom raději zapomněli navždy. Jenže to nejde, tak je prostě jen dáme pod zámek. Na těchto dveřích je nápis NEVSTUPOVAT. Ale pokud je znova musíme otevřít, abychom do nich něco přidali, vyhrnou se na nás všechny.

Toto jsem někde četla a už nevím kde : "Když se směješ, celý svět se směje s tebou. Když pláčeš, musíš plakat sám!". Pokaždé, mě překvapí, jak moc je to pravdivé. Většina lidí se snaží své emoce dobře schovat. Já osobně si myslím, že je lepší dávat je najevo. Jak kladné, tak i záporné. Kolik zla už způsobily nahromaděné záporné emoce, to ani nemusím psát. Každý z nás potřebuje na ně ventil. Nejlepším ventilem jsou podle mě přátelé, kterým se můžeme svěřit, protože víme, že nás pochopí.
K životu patří i smutek, teprve pak si správně vážíme radosti.

Já jsme Češka jak poleno, kam rodokmen dosáhne, ale tak nějak cítím, že čím více slunce, tím jsou lidé vřelejší a srdečnější. Ono stačí Praha a Morava a co teprve o hodně víc na jih. Jsem Pražanda rozená, ale nesnáším studené čumáky. Myslím si, že je lepší rozbít pár hrníčků a vykřičet svůj vztek než se bez udání kloudného důvodu rozvádět. Důvod, že už to nejiskří jako dříve, fakt neberu. I když někteří muži to asi opravdu myslí vážně.
Mít srdce na správném místě je dar a ne samozřejmost!

Činy jsou důkaz

14. července 2016 v 23:34

Hluboko uvnitř dávno vím, že slova jsou jen šlehačkou na dortu a korpus dělají činy. Jenže ono se to tak krásně poslouchá: "sluší ti to", "mám tě rád", "udělal bych pro tebe všechno" atd….

Bohužel to neslýcháme tak často, jak by jsme chtěly. (Myslím my ženy). Ale občas dostaneme nejvyšší důkaz lásky třeba v podobě tortilly.


Nejvyšší důkaz lásky:

Stalo se to takto: Byli jsme celá rodina na koncertu, kde hrál i náš syn. Koncert se protáhl od 17,30-21,15. Všichni jsme už šilhali hlady. Nemohli jsme se shodnout, já a dcera jsme chtěly jíst sladké trdlo a kluci chtěli slané. A tak jsme prvně šli pro trdlo. Měly jsme boule za ušima a kluci na nás hladově koukali. Trochu jsem jim nechala. Pak jsme šli na slané, jenže v KFC v centru byli snad všichni turisté, kteří přijeli do stověžaté Prahy. Vydali jsme se tedy k autu a v KFC drive se stavili po cestě domů. Manžel se mě ptal, zda něco nechci. Já že ne. Dcera ta praskala ve švech. Objednali si se synem každý jednu tortillu. Jen co jí rozbalili, hned mi to libě zavonělo. Dostala jsem na ni ukrutánskou chuť. Už jsme však byli kilometr daleko. "Dáš mi kousnout?" žadonila jsem manžela. On si jednou kousnul a pak mi celou dal. Tak to bylo to "MÁM TĚ RÁD" na rok dopředu….


Nejvyšší důkaz přátelství:

Jak všichni jistě víte, v neděli bylo finále fotbalu. Bohužel tento den nám lovecký pes zakousl mazlíčka (viz můj minulý článek). Tak mu to odpoledne koupám hrob krumpáčem a už fakt nemůžu. Manžel odjel do práce ještě než se to všechno stalo. Kopu, kopu a jde to ztuha. Dcera vybrala místo pod stříbrným smrkem. Všude kořeny a kameny. Náš kamarád fotbalista nabízí pomoc. Já vím, že spěchal domů, aby si v klidu s brambůrkami a pivem vychutnal celé to finále. Ujímá se krumpáče a posléze i pohřebního rituálu, který trvá s mými a dětmi z okolí další hodinu. Možná to bylo i o dost víc, mně osobně bylo tak těžko, že jsem ztratila pojem o čase.

Takže místo aby si užil kopání, tak si užil kopání. A to bez brambůrek i bez piva!

(Než se pak dokodrcali přes nedělní zácpu domů, určitě byla půlka zápasu v čoudu).

Díky

BOLÍÍÍ

12. července 2016 v 0:12
Hluboko uvnitř jsem včera cítila, že mám jít napsat bezva článek do blogu, ale bohužel jsem to neudělala. Měla jsem skvělý nápad, jenže jsem dala přednost společenskému bavení, před uzavřením se v pokojíku a noťasem v 30 stupňovém horku. Toto mé rozhodnutí zkazilo zbytek prázdnin mým dětem. Přišli o svého mazlíčka, po tři roky hodnotného člena naší rodiny. Stalo se to během chvilenky,souhra pitomých náhod.
Oknem u sousedů, či ho malé dítě omylem vypustilo, utekl lovecký pes. Byl to pes jejich nedělní návštěvy, která jim přijede jednou za uherák. Zrovna máme sundané pletivo, protože děláme nový plot. Ve chvilce zuby zdeformoval masivní klec a náš zakrslý králík intuitivně vyskočil. Co vše se odehrálo, nikdo neví. Já jsem přiběhla, když mi druhá sousedka volala, že je u nás děsné tóčo. Bosá jsem chtěla zahnat rozdivočelého psa od hromady se dřevem. To se mi podařilo až se sekerou. Musela jsem bouchnout do sudu. Když jsem jí ze dřeva vyprostila strašně brečela, jeli jsme na veterinu a po cestě mi umřela v náručí. Spolu s dětmi jsme jí vykopali hrobeček a vyzdobili ho překrásně, leckterý člověk by jí mohl závidět. Jen nevím, kdy se mým dětem zase vrátí smích do tváří.
Já vím, byl to jenom hlodavec, tak proč to tak děsně bolí?
Naši mi vyčítají, proč to musely vidět i děti. Že jsem to měla nějak ututlat. Strašně nerada tutlám a lžu svým dětem.
Já osobně si myslím, že smrt je bohužel všudypřítomná a měli by jí poznat, aby si uměli správně vážit svých životů. ?????????

Jediné, co v tom vidím pozitivního je to, že tam při tom útoku nebyly děti, ty by jí šly bránit holýma rukama...........

Falešný úsměv (pouze pro ženy)

9. července 2016 v 12:00
Když tak přemýšlím o svých falešných úsměvech, napadla mě dost krutá příhoda. Asi každé z Vás se někdy stalo, že jí zastihly její dny nepřipravenou. Většinou to člověk bez větších problémů dá, ale občas to je i jinak.
Tak jedno takové jinak Vám dnes popíšu.
Přes den v práci OK, vracím se domů autem a už to cítím. Proto ještě po cestě zastavuji na parkovišti před rossmannem. Rychlým krokem vcházím dovnitř a hned se ženu ke správnému regálu, jenže zrovna to tam nějak přeorganizovali. Znejistím a začínám hledat. Mé značné nervozity si všimne mladý, celkem i pohledný muž. Má na sobě černý oblek s pruhy po stranách - ochranka. Myslí si, že jsem kleptomanka. Nespouští mě z oka. Konečně to nacházím a házím do košíku. Jdu již pomaleji k pokladně, ochranka za mnou. V tu chvíli se podívám na bílou dlažbu pod sebou a vidím červené skvrny. Má béžová minisukně je celkem v pořádku. Pán z ochranky se šíleně vyděsí, určitě ho napadne střelná rána, nebo jiné tržné zranění. Plížím se ke kase. V tu chvíli vidím, že mu to konečně docvaklo. Civí na mě s otevřenou pusou. Z posledních sil mu věnuji falešný úsměv a sklopím hlavu. Na to ani jeden hned tak nezapomeneme. Od té doby jsem do tohoto obchodu nevkročila!

Falešný úsměv

5. července 2016 v 0:45

Ve volném čase se snažím obklopovat lidmi, které mám ráda. Občas se však stane, že mi to úplně nevyjde. Myslím si, že jsem velmi tolerantní, avšak i na mě je to občas moc.

Tak například oslava narozenin dceřiny šestileté kamarádky. Moc jsme se na ni obě těšily, neboť holčička i její rodiče jsou velmi milí. Jaké bylo mé překvapení, když z dětí (zřejmě kvůli viróze ve školce) dorazily jen dvě účastnice. Z toho jedna byla má dcera a druhá její úhlavní nepřítelkyně Esterka. Paní učitelky si občas stěžovaly, protože se tyto něžné dívenky praly. Má dcera se nikdy s nikým ve třech školkách neprala, pouze s touto holčičkou. A když jsem jí občas sledovala já (nedalo mi to), shledala jsem, že je fakt na pěst. Neskutečně iritující jedináček, no jo, krev není voda. Od mládí jsem pracovala s dětmi a bohudíky takových to je poskromnu.

A tak narozky mohly začít.

Hostitelka mě představila šíleně nafrněné panince v minisukni. Koukala na mě děsně naštvaně. Už jen to, vzít si minisukni na dětskou párty je podle mě znak demence. Každý, kdo má děti přece ví, že bude chtě-nechtě dřepovat, lézt po kolenou a dělat všelijaké shyby, úklony a předklony. Takže, pokud neměla zálusk na některého fešného tatínka, smysl mi uniká. A to poslední, co mě osobně zajímalo, byly její spodky.

No jo, maminka Esterky. Jenže všechno vlastně začalo, až když promluvila. Ten iritující tón i to co říkala hraničilo se zdravím rozumem i mým chápáním. Ale to bych popsala ještě hodně stránek. Přilila jsem si šampáňa a optala se kde pracuje.

Odpověď byla dostačující.

Již 15. let je vedoucí reklamačního oddělení jedné z největších bank u nás.

Víc už jsem vědět nepotřebovala.

Rozdala jsem ještě pár falešných úsměvů a rozloučila se.

Stejně holky byly furt v sobě, i když jen psychicky. Na štěstí se k fyzicky ještě nedostaly. To bychom s maminkou sjednávaly nápravu zřejmě taky pěstmi. A to by jí mohla prdnout ta minisukně.Smějící se

Téma:"Jdi a kup si mozek"

2. července 2016 v 11:10

Tak bychom ho měli nakupovat ve velkém, s množstevní slevou (a to nechci slevu zadarmo). Jak jinak vysvětlit, že si lidé neváží svých dnů? Nebo dnů svých nejbližších? Tak jak se zpívá v jedné známé písničce "Carpediem, život je krátký" (Carpediem je latinsky užívej dne). Tak to platilo, platí a bude platit asi navždy.

Já osobně mám opravdu hodně lidí ráda, ale nemám čas se s nimi vídat. Snad každý den si říkám, že bych se měla naklonovat. Bohudíky je doba mobilů a facebooku. Jenže to používá jen mladá generace, a co ti staří? Když na ně nemáte čas? Sice všichni Vaši přátelé vědí, že jste byli třeba v lanovém parku a vidí i fotky, ale kolik z vás vezme telefon a zavolá na pevnou linku těm, kteří tyto vymoženosti doby nepoužívají? Asi NIKDO (nebo jen málo kdo). A to je smutné.

Když si uvědomíte tuto skutečnost, možná Vám dojde, že u těch pevných linek možná čekají lidé, kterým na Vás záleží. A je úplně fuk, že nedávají like.

Já jsem k tomuto pochopení dospěla dnes a doufám, že ještě není pozdě. Usmívající seZamračenýMrkající