Červen 2016

mozek BLONDÝNY

27. června 2016 v 21:58
"Jdi a kup si mozek"

Tak tuto větu mi ještě nikdy nikdo neřekl, ale občas bych si jí i zasloužila. Zrovna dneska jsem kamarádce vyprávěla story z Itálie. Koupila jsem si na dvě hodiny windsurf a myslela si, že jsem mistr světa. Jéénže mi nedošlo, že jsem vždy jezdila jen na rybníku Krajáči a ne na moři. Na Krajáči bylo vážně jedno kam jsem dojela, jela jsem tam, kam vítr vál. A takto vybavená zkušenostmi jsem se vydala na moře. Vítr zrovna silně vál. Směr širé moře. Trvalo mi celkem dlouho, než mi došlo, že se asi jen tak neobrátí. Tak jsem položila plachtu do vody a začala pádlovat rukama, ale to nejde, plachta překáží a brzdí. Bezradně jsem seděla na prkně a přemýšlela o svém dosavadním životě. Žádný záchranář si mě nevšiml a čas ubíhal.

A pak přišla záchrana. Má starší ségra, s tou jsem u moře tenkrát byla a měla mě povinně na starost, se blížila pouze na surfu bez plachty. Po patřičných nadávkách jsme si to vyměnily. Já pádlovala rukama a ona i se špatným větrem uměla windsurf vrátit ke břehu.

Uf to jsem si oddechla. V tomto případě mi ten mozek evidentně chyběl. Kdyby byla ségra spala, nebo byla na zmrzlině, tak už Vám to teď nepíšu. Většinu sportů dobře zvládám, ale od té doby jsem na surf už nikdy nevlezla.

Manuál pro život s muži

22. června 2016 v 23:26

Podle mě se s ním už ženy rodí v genetické výbavě. A buď ho tam máš a nebo nemáš. A když ho nemáš, tak i kdyby ses na hlavu postavila, nic to nezmění. Můžu to číst, okukovat od jiných a stejně to neumím. Umění ovládat muže, aniž by si toho stihnul všimnout, mi zůstalo utajeno. Zřejmě jsem na takové intriky moc hrdá (taky špatně). Obdivuji své kamarádky, zlomené květinky, které ukáží svou zranitelnost a už se dělá fronta zachránců. Je mi to prostě trapné. Má dcera se s tím už narodila. Úspěšně manipuluje se všemi generacemi opačného pohlaví. Děsně mě to rozčiluje, ale možná že mě mluví jen čistá závist. No prostě, holka se neztratí.

A když se někdy náhodou pokusím ji napodobit, dopadá to takto:

Píchla jsem pneumatiku a měla opravdu moc pěkné oblečení a důležitou pracovní schůzku.

Uchýlila jsem se k potupnému srdcervoucímu výrazu. Jeden z prvních, možná i první kolemjedoucí zastavil a nabídl mi pomoc. Jéénže když jsem viděla, že ani neumí použít hever, furt mu to klouzalo, tak jsem se toho ujala, oblek neoblek.
Bylo to silnější než já.


Takže z toho plyne ponaučení, že komu není rady, tomu není pomoci! Líbající

"Manuál pro život"

20. června 2016 v 8:18
Člověk už má podvědomě zakódováno, že se má srovnávat s ostatními jedinci. Už jako malé děti pozorujeme, která holčička má delší culíček nebo krásnější punčocháče. Kluci si pak okukují délku něčeho jiného a kdo má lepší autíčko, či větší pistolku.

A tak to s námi jde i nadále, zatím můžu dojít jen do středního věku, neboť s obdobím důchodu nemám ještě žádné vlastní zkušenosti. Možná, že si babičky a dědečkové srovnávají počet a úspěšnost svých vnoučat, to by mi bylo nejpravděpodobnější. A možná i něco jiného, ale o tom budu moci poreferovat až za pár desítek let. (Takže na blogu to najdete pod stejným názvem článku jen č.II.)

Vrátím se tedy k období, co mi je nejbližší.


Střední věk.
1. Srovnáváme, kdy se která vdá.
2. Srovnáváme, kdy má která děti.
3. Srovnáváme povahové rysy svých mužů.
4. Srovnáváme úspěšnost svých mužů.
5. Srovnáváme krásu svých mužů.
6. Srovnáváme své pracovní postavení.
7. Srovnáváme své tchýně.
8. Srovnáváme své děti.
9. Srovnáváme své postavy.
10.Srovnáváme a srovnáváme…

Určitě to má svůj význam. Nutí nás to být LEPŠÍ!



Vzteklina

13. června 2016 v 14:38
Hřebíček do rakve si sami přitloukáme kus po kuse, ale nějak držet musí. A kdybychom byli jen silní a neměli své slabůstky a neřesti, tak bychom žili jako roboti. Takže nežili! A na něco se umřít musí. Neříkám hazardovat se životem, to tedy NE, ale jen trochu zakázaného ovoce. Trocha vína, trocha čokolády, trocha zmrzliny, malý doutníček či cigareta a užijete si …jéje (zvlášť v tomto pořadí!)
Člověk když musí, odepře si všechno, ale proč si to odpírat, když ještě nemusí?
Ten čas určitě jednou přijde, tak si to čekání musíme zpříjemnit.
A šťastný tlouštík je rozhodně lepší než nervní dietář.
(Já osobně jsem s každou dietou chytla vzteklinu.) Alespoň v mém okolí jsou všichni obézní ti největší pohodáři!

Účetní noci

12. června 2016 v 23:02

Tak téma "Děti noci" je na mě jako ušité, akorát už bohužel nejsem dítě. Jsem prostě noční živel. Moje největší produktivita práce je po 22 hodině. Uklízím, vařím, dělám na počítači. Kolem jedné i později se musím doslova donutit jít spát. A jak říkávala naše profesorka na obchodce : "noci bouřlivé, rána kalná". Tak to u mě platí se stoprocentní jistotou. Rána jsou krušná.

Dopoledne na mě není pěkný pohled. Někdo mi poradil, ať si jdu brzy ráno zacvičit. Vůbec mi to nepomohlo, na posilovacím stroji jsem visela jako opice a zívala přitom. Představovala jsem si svoji vyhřátou peřinku. Posilovnu jsem rychle zavrhla. Taky mi kamarádky radí, ať jdu s nimi po ránu běhat do lesoparku. Myslím si, že bych při tom někde usnula na mechu. Takže co s tím? Nedávno byl pořad na zoomu o jedné slavné ženě. A ta odhalovala kouzlo svého věčného mládí a energie. Prý stačí na třicet sekund ponořit ruce do předloktí a posléze i obličej do ledové vody s kostkami ledu. Já použila tu kohoutkovou a taky dobrý. Lepší než běh a posilovna. Tak třeba to nějak vychytám a bude ze mě svěží paní účetní hned po ránu milá. A pokud někdo máte zaručený typ, sem s ním Usmívající se

BABIČKA VŠEM

9. června 2016 v 7:40

Jak už jsem zmínila v reakci na předchozí článek, nadchl mě projekt "Babička všem". Projekt se realizoval v Maďarsku. A opravdu nevím, zda jsem na to v televizi koukala v češtině, už je to hodně dávno. Chtěla bych se v Vámi o to podělit a možná je někdo z Vás na takové pracovní pozici, že ho to osloví a třeba i zrealizuje u nás v Čechách. Každopádně nápad je to skvostný a přinesl mnoho štěstí doslova všem generacím.


Jak jistě všichni dobře víme, města praskají ve švech a vesnice (nemyslím ty v blízkém okolí velkých měst) vadnou. My sami máme v příbuzenstvu na vesnici dva zdatné nezadané čtyřicátníky zemědělce. Na mé vtíravé otázky vždy jen odpoví, že všechny holky zdrhly do města. Když jsem pak posléze s jednou takovou přeběhlicí hovořila, povídá: "Koukni na moji mámu, vidíš ty zuby, vidíš ty vlasy a koukni jí na ruce. Tak tohle přesně nechci!" Opravdu jsem si ji prohlédla a musím uznat, že život v podhůří si asi bere jistou daň.

A pak zase jsou mé kamarádky, x kolen dozadu čisté Pražačky, které začne volat příroda tak silně, že prodají luxusní domy a jsou i s celou rodinou na samotu u lesa chovat ovce.

Ale ty už jsou zadané, takže svobodní zemědělci mají zase smůlu. Neznám žádnou holku z města, která by se jako svobodná přestěhovala sama na vesnici.

No a tak na vsích dost obydlí chřadne, protože tam zůstali jen staří lidé.


A zatím ve městech mladé páry stále odkládají svatbu a pak ještě déle odkládají rodinu. Takže mnoho a mnoho prarodičů se vnoučat za života ani nedočká. Města jsou plná rodin, které nemají prarodiče, natožpak kam jezdit na víkendy do přírody.


Někdo FAKT dost chytrý vymyslel tento projekt.

Do agentury se přihlásily tyto rodiny a zřejmě někdo objel vesnice (babičky nesedí na netu) a sepsal zájemce. Pak se skloubily požadavky a vybraly ty nejlepší kombinace. Výsledek byl fantastický.

Celá rodinka frčela v sobotu vlakem a babička měla komu péct ty buchty. Ale nikdo nezahálel, tatínek opravoval střechu, maminka natírala plot, a děti střídavě obdivovaly babičku a honily slepice. No dovedete si to představit, rozhovor s babičkou, která má slzu v oku, i všichni ostatní….

A těch reportáží bylo několik, prostě skvělý pořad, který Vás dovede k zamyšlení, jak někdo může svým dílem rozdat tolik štěstí. ( Není ani hudebník, ani básník a ani národní hokejový tým) Usmívající se

"Prostě pařba"

6. června 2016 v 23:12

Asi hodně lidí dospělo v pubertě (tedy většinou, občas to však na někoho přijde i později a pak je to trochu blbý) k názoru, že noc je o dost zábavnější než den. Přes den chodí jen ti trapní a nudní lidé. Do sámošky, do práce, s dětmi , pro děti, s odpadky, se psy… A když podlehnete kouzlu noci, objeví se Vám neznámý a magický noční život. Žádní důchodci courající se do obchodů, žádní lidé honící se do práce, žádné děti, jen poskromnu toulavých psů a občas nějaké odpadky. Studentský život je to nejakčnější a zároveň nejprospanější období lidského života. (Myslím si, že v domově důchodců, se v noci taky moc nespí, ale asi se nepaří!) Tak se holt nemám na co těšit. A přece jsou i výjimky.

Neskutečně jsem byla zaskočena v jednom pražském domově důchodců (státním).

Bylo krásné letní odpoledne, když jsem zavítala do domova důchodců. Byla tam totiž otevřená lékárna. Při odchodu jsem zaslechla krásnou hudbu. Žádné rádio, opravdová kapela vyhrávala v dřevěném altánku porostlém popínavými růžemi. Celá překvapená jsem tam chvíli zůstala. Krása pro uši i pro oči. A to už se blížili první tanečníci. Babičky se chichotaly jako my a stařečkům koukaly lumpárny z očí. Tak pro takovéto dny to se už vyplatí žít!

Prý to tam mají přes léto každý čtvrtek.

Sice jim nesvítí měsíc, ale i to slunce stojí za TO.

Prostě pařba!!!Smějící sePřekvapenýMrkající