Duben 2016

trpělivost nad propastí

26. dubna 2016 v 21:41
Často mívám pocit, že se můj domov podobá zoologické zahradě. Kdykoliv k nám někdo zavolá, musí si myslet, že si spletl číslo. Paviáni zde řvou, bubnují, do kmenu stromu či do čehokoliv jiného. Popřípadě si konečně začnou vyřizovat své spory bez dohledu a pozornosti. Matka Paviánová je totiž momentálně zaneprázdněna telefonováním. Takže nastal ten správný čas. Výsledkem je jekot v nejvyšších možných decibelech. Mnohaletá hudební výuka mladých paviánů konečně přináší své ovoce. Matka Paviánová je nucena k ústupu do "zvukotěsných" místností. Pracovní hovor nelze tak lehko ukončit. Najdou ji i v nejvzdálenějších koutech jejich domova. Matka Paviánová přechází na znakovou řeč - zaťatá pěst, výhružné oči atd…Většinou uspěje, ale ne na dlouho. Po ukončení rozhovoru jsou paviáni jako andílci. Už ani nevědí o co šlo a svatosvatě odpřísáhnou, že už NIKDY další pracovní hovor nenaruší….
Vydrží jim to do dalšího zavoláníUsmívající se

profibaletka ze školky

21. dubna 2016 v 23:41

Život píše úplné komedie a někdy se mi poštěstí být při tom. Tak zrovna "Hujerovi" na poslední hodině baletu před prázdninami. Je to balet 5 letých holčiček. Pro upřesnění 1x týdně 45 minut. Tak nějak jsem zapomněla, že tato hodina bude poslední, prostě jsem nevzala ani bonboniéru ani růžičku. Většinou nezapomínám. Potom jsem se už na to vykašlala, nechtělo se mi nikam narychlo letět. Když hodina skončila, předala většina rodičů nějakou drobnost a popřáli hezké léto.

Já jen popřála to léto. V šatně se na cvičitelku náhle vrhla rozsáhlá rodina, zastoupena všemi možnými i nemožnými generacemi. Ruce měli plné darů. A se slovy: "Paní cvičitelko, toto máte od NÁS, protože jste Izabelu naučila ladnosti a tak potřebné ženské kráse. Úplně jste jí změnila život!" Pro jistotu jsem se rozhlédla kolem, zda se někde ve stínu neschovává nějaká slečna. (Všechny "baletky" od dcery jsem totiž jménem neznala.) A ne, opravdu to bylo míněno na tuto sotva pětiletou mrňavounkou holčičku. Skryla jsem své překvapení, ale přes to jsem celé dceřino převlékání potají šmírovala, zda snad koutkem oka nezahlédnu ten neskutečný ženský půvab. Líbající

"Dost už bylo snů"

18. dubna 2016 v 13:34
http://www.ceskohledaspisovatelky.cz/finalova-kola.php?text=6AQ

zlaté ruce

17. dubna 2016 v 23:17
Dost už bylo snů, řekl si jednoho dne muž a vzal svůj život správně do rukou. Na své cestě pomohl hodně lidem.

Má krční páteř už dlouhá léta není v dokonalém stavu. A čí je? V dnešní době.
A tak jsme jednou, ještě jako bezdětní přijeli za známými na návštěvu. Kamarád velký sportovec mi vyprávěl legendu o skvělém masérovi z Moldávie. Přišel prý do Čech za vidinou lepšího výdělku a má zlaté ruce. Ještě si zařizuje potřebnou praxi, aby zde mohl začít podnikat. A občas zajde k někomu domů, když je potřeba.
Oči se mi rozzářily: "A ty ho znáš? Nemohl by teď přijít sem k Vám? Fakt mě bolí krk, prosím.." žadonila jsem. Náhoda tomu chtěla, že to klaplo a za hodinu přišel nevýrazný čtyřicátník. Při bližším zkoumání byl příjemného vzezření a samá šlacha. Míchanicí jazyků se mě zeptal, co mě bolí. Pak začal. Můžu Vám říci, že za svůj život jsem nic podobného nezažila. Znám sportovní masáže z dob mého aktivního období, znám thajské masáže různého typu ( oblíbený dárek k mým narozeninám), ale tohle byl odvaz. Vše bylo na hranici bolesti a jen to křupalo. Manžel dostal strach, aby mi něco neudělal. Můj vnitřní hlas mi říkal, že mu můžu plně důvěřovat. Po 45 minutách jsem byla jako znovuzrozená. Šťastná, lehká, plná energie. A potom pokaždé, když jsme k nim jeli, už po cestě jsem mu volala. Jednou mi dokonce navrhnul, že mi krk odblokuje na Hlavním nádraží v Praze. Měl tam cestu, jenže při představě jak mě někdo drží ve vzduchu za hlavu, zrovna na Hlaváku, se mi do toho zrovna nechtělo. Už jsem viděla ty pasažéry na peróně s otevřenou pusou dokořán, možná by na nás zavolali i policii. Pán viditelně cizinec, trhá blodnýnce hlavu. Už vidím titulek Blesku "CHTĚL JÍ UTRHNOUT HLAVU před davem lidí a za bílého dne….."
Při mém štěstí, by to tak bylo.
Dozvěděla jsem se, že má 12 dětí s jednou ženou. A že byl 15 let masér moldavské reprezentace.
Nyní má svůj salon v Karlových Varech a ceník, který už není v mých možnostech.
Telefon má stále stejný a bere mi ho, říká, že mi dá slevu. Vím, že by mi jí dal, ale je mi to nějak trapný. A do Varů zrovna často nejezdíme. Kdo prošel jeho rukama má nezapomenutelný zážitek.
Musí mít dar od Boha.

hlavu vzhůru?

16. dubna 2016 v 23:29
Docela jsem se v lidech zklamala. Vím, že většina z nich nekrade, ale těch co jo, je stále dost.
Když jsme se nastěhovali do domu, tak to začalo. Nejdříve nám ukradli měděné okapy a to jsme spali. Dali jsme tedy plechové. Pak nám ukradli přidělaný žebřík za dům. Nebyl holt na řetězu a také jsme byli doma. Potom jsme měli grilovačku se známými. Pilo se hlavně pivo, ale i víno. V noci už jsem neuklízela. Jaké bylo mé překvapení, když ráno bylo na zahradě uklizeno. Políbila jsem manžela: "Jsi moc hodný, že všechno uklidil". Koukal na mě jako z jara. Myslel si, že je to ironie. Ano, někdo skvěle uklidil, ale on to nebyl. Někdo po 3 hodině ranní nelenil a přelezl plot. Našel pivní přepravku a pečlivě vysbíral všechny vratné lahve. Posléze s tímto nákladem zase přelezl plot.
Další den jsem dala spát syna v kočárku na zahradu před dům. Mé nervy byly jako špagáty. Furt jsem vybíhala a zabíhala do domu. Měla jsem hodně práce a na procházku bych jít nestihla. Volám mámě, zda by s ním nešla. A ta pronesla nezapomenutelnou větu : "Jani, ti co kradou flašky, děti NEKRADOU."
Mámy, ty to přece vědí nejlépe, už něco zažily.
Vážně jsem uvažovala o ostnatém drátu.. Měla jsem to tenkrát udělat. O dva roky později, se u nás někdo přímo zabydlel, když jsme odjeli na dovolenou. Evidentně, dle policie nespěchal. Ukradl i zabalené dárky k narozeninám (snad mu budou velikostně odpovídat)….

Ráno bude líp

15. dubna 2016 v 23:51

Tak si tak ležím a přemýšlím o životě chrousta. Protože je to lepší, než myslet o tom svém.

Těch cest, možností, šancí a talentu a stejně mám jen střední školu a nic extra jsem nedokázala. No jo, vždyť nemůže být každý úspěšný a známý. To bychom se z toho všichni zbláznili. (Ke komu bychom pak vzhlíželi, kdo by nás inspiroval?)

Ale něco by po člověku mělo být vidět, tedy kromě "dobře" vychovaných dětí.

A co po mně?

Účetnictví je povinné uschovávat 5 let.

Jsem prostě ještě jeden neviditelný mravenec v honbě za štěstím!

TURBOŽENA

13. dubna 2016 v 23:24
Často mívám pocit, že snad všechno dělám špatně. Většinou spěchám a tak si práci ještě přidělávám. A to ve formě rozbité skleničky při odchodu, zapomenutých desek nebo myšky, třeba i klíčů od práce či mobilu. Takže ve výsledku bývám ještě pomalejší než ti, co se v KLIDU nasnídají a vypijí kafíčko. Ne, někdy se zadaří a jsem celý den rychlá jako vítr. Ale jen někdy. A tak si hraji dál na turboženu a bývám z toho dost unavená. Měla bych se naučit říkat tyto 3 slova: nemůžu, neumím, nechci. A dokud tak neučiním, asi to jiné nebude.

Hlavu vzhůru

11. dubna 2016 v 1:24
Nikdy to není tak černé, jak to vypadá. A každé ráno zase vyjde slunce, ale někdy je ta ostuda tak velká, že by jste se snad ani na tom slunci neměli ukazovat a měli vézt kanály.
Já jsem celkem, na dnešní dobu, slušná kuchařka. Jenže, zákon schválnosti funguje dokonale a tak, když nejvíc chci, dopadá to nejhůře.
Když jsem pozvala svou širokou rodinu na kachničku se zelím a knedlíkem, vytvořila jsem pro ně nezapomenutelný zážitek na opravdu dlouhou dobu. I po 20 letech si to všichni dokonale pamatují. Jídla bylo jako u králů. Chlebíčky, jednohubky, obložené talíře, ale i přes to si všichni nechali místečko na tu kachničku. Ta však byla gumová, že ani mladí, natož staří neměli šanci něco ukousnout. Tak jsme se všichni na ní alespoň koukali, někde se stala chyba!
A stejné to bylo, když měli ve školce u syna karneval. Každý měl něco upéci. Na vánoční besídce se to dalo na stůl a nyní jsem předpokládala to samé. Má dokonalá buchta z domácích hruškových povidel se mi bohužel připálila. Čas nebyl, tak jsem to prostě odřízla. Nevypadala vábně, ale byla výborná. Jaký byl můj šok, když jsem buchtu musela předat přímo učitelkám. Smutně na ni koukaly a daly na ní cenu 3,- Kč. Všechny ostatní výtvory se pohybovaly v rozmezí 10 -15,-Kč. Byla to ostuda.
Po nějakém čase zábavy jsem se nad to povznesla. Utěšovala jsem se: "skoro nikdo to přece neví." Když jsem si šla pro kávu, syn chtěl něco na zub a vydal se se mnou. U občerstvení byla děsná fronta. Syn se šel podívat, co tam mají dobrého: "Mami, mami já chci tu naší buchtu, ta je nejlevnější, stojí jen 3 koruny a můžu dvě?"
Tak to je ten okamžik, kdy bych se nejraději zahrabala jako krtek. Celá fronta mi pohlédla přímo do očí.

Já a má sestra

6. dubna 2016 v 22:47

Má na to dar od Boha, vytočit mě během 10 sekund! Mám jí ráda, ale nechápu jak se mohly dvěma stejným lidem narodit až tak rozdílné děti. Dobře, máme stejnou barvu pleti. Ona do naší rodiny evidentně patří, to já jsem spíš mimozemšťan. Alespoň, že jsem mimozemšťan s výrazným mateřským znaménkem shodným s matčiným rodem. Jinak bych si myslela, že mě v porodnici vyměnili. Já jsem blond, ona je bruneta. Já mám modrozelené oči ona kaštanové. Ona je dokonalá a já ne. Ona má naklizeno, uvařeno, napečeno,vypráno, vyžehleno, vypleto, zalito, nakoupeno a to i do zásoby…a já…já mám od všeho trochu. Takže vždy, když mi zavolá jak se děsně nudí a já padám na hubu, musím se ihned naštvat. Je totálně splachovací a já všechno strašně prožívám. Má nejlepší státní školku, nejlepší státní školu, nejlepší lidušku , takže já můžu jen závidět. Nevím, jestli má takovou kliku, nebo si nic nepřipouští. Poslední dobrá story byla, když jsem k ní přišla na návštěvu a nikde vůbec žádné věci. První co mě napadlo povídám : "Jé vy taky budete malovat?" Koukla na mě nechápavě a povídá : "Né proč?" Vzpomněla jsem si, jak jsem ráno opustila náš obývák : talíře a hrnky od snídaně na stole, rozestlaný gauč, vysypané učení (syn hledal nějaký sešit), různé oblečení dcery, která ráno nebyla spokojena s vizáží, můj rozebraný pracovní šanon a tak bych mohla pokračovat dál a dál."

Asi to někteří z Vás mají na chlup stejný, ale ti ostatní to spíš nepochopí…i těch 10 sekund, je dobrý výkon Smějící se

BLONDÝNA

4. dubna 2016 v 23:24
Tak tomu snad nikdo ani neuvěří, co se mi přihodilo včera. Celou zimu mi stále na facebook chodily fotky a odkazy na ukradené lyže či snowboard. Většinou je dotyční nechali, jako obvykle, před bufetem nebo restaurací. A po posilnění už dolů šlapali pěšky. I přes veškerý kamerový systém je to skoro bez šance se svého vybavení zpět dopátrat. Lyží i lidí je tam moc a toho zloději využijí. Ale já měla bohudíky zase něco extra. Když jsem včera odpoledne, po poslední dámské lyžovačce chtěla lyže zazimovat, zjistila jsem, že synovy tam lyže chybí. To přece není možné, nejsem blázen, ale přesto jsem prohledala pro jistotu i půdu i garáž. Nic, posledních 20 dnů jsem měla dost pracovně náročných a tak jsme na horách nebyli. Sestru napadlo: "Nenechal je u cbufetu?" Matně přemýšlím, co bylo před takovou dobou. (Občas mám problém si vzpomenout, co bylo včera - to už bude věkem). Ano, uvědomuji si, jak poslední den šel syn v přeskáčích na chatu a hůlky si bral jako turistické. Lyže mi nechal před bufetem, ať je vezmu autem. Ale vzhledem k tomu, že tam měl ještě snowboard s botami, a že jsem na parkoviště k tomu táhla moje i dceřiny lyže, tak není divu. Milé lyže, letos kupované nové atomiky, zůstaly trůnit ve stojanu před bufetem. Sestra měla číslo na majitele tohoto občerstvení. Hned jsem mu zavolala. Trochu se divil, co tak pozdě, už 14 dní se u nich nelyžuje. To víte, pražanda neumí do 3 počítat. ( A když pak uviděl můj blond, myslím, že mají na vesnici nový vtip ze života. Bude to nějak takto: "Víte, kdy shání blondýna z Prahy své lyže? Když jsou na sjezdovce petrklíče." Trochu se holt zasekla, má dlouhé vlasy a dlouhé vedení.
Lyže mi vyndal z kumbálku, mám víc štěstí než rozumu.

V cizí manželské posteli

2. dubna 2016 v 17:23
Co oko nevidí - to srdce nebolí. A kdyby mě náhodou někdo viděl, tak by to vypadalo fakt divně. Ráda jezdím s dětmi na hory a nevyžaduji extra luxus, hlavně když je dobrá parta a zábava. Manžel někdy jede, někdy ne. Já hory miluji, takže jedu vždycky. Nedávno se mé děti ofrňovaly : "Cožee už zasee na horyy?" Co bych jako dítě za to dala. Pěkně se vezou, se svou špičkovou výbavou a čučí do tabletů. Já jsem musela v 5h ráno v sobotu stát s plnou krosnou na zádech a těžkýma lyžema po ségře na autobusové zastávce Florenc. Byla jsem šťastná jako blecha, že mě trenér vybral….
A tak se občas stane, že spíme na vícelůžáku. Pokaždé je to zážitek. Předminulý rok jsem byla s dcerou na pokoji s kamarády. Byl to manželský pár středního věku. Jejich dcery už nejely, užívaly si svobodu doma. Muž má kolem 150 kil a žena také není drobek. Na mě s dcerou zbyly ty nejtenčí peřiny, neboť jsme přijely pozdě. Syn spal na pokoji s tátou a dalšíma chlapama. Byla nám v noci děsná zima, pár ztlumil topení. Jim je stále vedro. A jak se tak klepu, vidím, že nemám svou dceru. Poslepu šátrám po pokoji, naštěstí jsem našla mobil. Rozsvítit bych si nedovolila. Posvítím si do všech koutů pokoje a zjistím, že má 4 letá holčička si moudře zalezla do jejich manželské postele a blaženě spinká. Je přímo zaklíněná mezi jejich určitě teploučkými těly. Co dělat, jako matka mám děsný strach, aby jí nezalehli. Musím konat! Se svítícím mobilem v ruce lezu do jejich manželského lože a stoupám si nad ně. (Musím vypadat, jak bohyně pomsty). Pokouším se berušku malou vyprostit. Byla to fuška, nakonec jí mám a všichni spí dál. Už je mi teplo. Nemůžu usnout z toho vzrůša, představuji si, co kdyby se probudili. Ten šok, než bych jim to vysvětlila. Usínám a budím se zimou, kouknu a beruška nikde, už je tam zase. Znova jí pracně vydoluji. Měli tam fakt teplíčko, to musím uznat. Nejraději bych si tam taky zalezla Mrkající.