Březen 2016

lidská SLEPOTA

30. března 2016 v 21:53
Fascinuje mě lidská slepota. Lidé se zdravým zrakem, dělají, že nevidí. Nevím, zda těch co se rozhlíží je tak málo, nebo si jen lidé neuvědomují, co je potřeba. Slušné chování v tomto dynamickém světě už není samozřejmostí. Vzpomínám si na rozhovor vedený před mnoha lety s mojí kamarádkou, která měla 9 letého syna. Já jsem ještě děti neměla, tak mě to dost zaskočilo. Povídá mi: "Od mala jsem ho učila poctivosti, že nemá podvádět, předbíhat, lhát a krást". "Jenže teď prý je dětem pro srandu a všichni ho ve frontě na oběd předbíhají." Má polevit ze svých zásad a říct, že pravidla jsou tu od toho, aby se občas porušily, bylo jí ho samozřejmě líto. S odstupem času vidím, že ona je brala až MOC vážně a proto ji každý sobec využíval a zneužíval. Ona totiž lávka mezi dobrotou a debilitou je bohužel velmi krátká. Kolikrát se ani nenadějete a jste na druhé straně. Pro příklad uvedu do nebe volající příhodu. Když jednou za 14 dní měl její přítel svěřené své 2 děti, jejich maminka je posílala schválně ve všem roztrhaném. Zjistila totiž, že má kamarádka umí skvěle zašívat. A pohled na potrhané děti by nesnesla. A tak celé víkendy prošila. No jo, já mám teď taky pěknou hromadu na zašívání, ale dřív z toho mé děti vyrostou, než si na to najdu čas. (Radši budu psát.)
Nejvíce mě zvedne ze židle, když slyším jak zase okradli, ne-li něco horšího důchodce. Ti jsou ještě vychovávaní v jiné době, kdy lidské slovo mělo o dost větší hodnotu než dnes. A tak jsou snadnou kořistí. Mám ve velmi živé paměti, když jsem musela svou babičku každý měsíc doprovázet na poštu, pro vyzvednutí důchodu. A jednou jsem se zpozdila. Babička čekaní nevydržela a vyšla v 85 letech sama. Ve čtvrti, kde je poměr bílá:snědá 50:50 a přes den se to pohybuje 80:20, je to opravdu risk. A tak se to stalo. U okénka si jí vyhlídla paní, která jí sledovala až domů. Ve vchodu jí dala facku a sebrala kabelku. Že já nikdy nic špatného nikomu nepřeji, tak doufám, že tahle svině už chcípla. Ten vztek a bezmoc, co jsem zažila po příchodu, ani nedokážu popsat. A nemluvě o tom jak se asi cítila babička s monoklem.

Slepota, kojenec a kafe

28. března 2016 v 22:21
Nikdy jsem si nedovedla představit, jak MOC je zrak důležitý, dokud mi nezavázali na pohotovosti obě oči. Omotali mi to kolem hlavy a řekli: "Za tři dny na kontrolu a nesundavat". Jo jo, to se pěkně řekne, ale s plně kojeným miminem - nic moc. Z auta mě manžel vyvedl, naše náročné schody mi také pomohl, dítě mi podal. Jenže kojte naslepo, fakt divný. A pokud se vám dítě furt pouští, po čase je to docela psycho. Potom jídlo, mytí atd. děs běs. Stále jen "můžeš mi podat, můžeš mě dovést, koukni na malého…." Když už jsem se v zoufalství uložila do postele, ani oka jsem z té hrůzy nesklopila. "Až tak moc, to mají ti slepí těžké" honilo se mi celou noc hlavou. V noci jsem s vypětím všech sil ještě dvakrát krmila. Ráno jsem byla jako přejetá parním válcem. Manžel mě dovedl do koupelny a do obýváku. Čekala jsem na ranní kávu, čekala, on se však připravoval do práce. Má své rituály a káva ještě nebyla v prvořadém plánu. Už jsem šílela, nutně jsem jí potřebovala. Volala jsem a volala, ale v koupelně není slyšet. Po 5 minutách beznaděje, jsem strhla všechny obvazy a šla uvařit dvě kávy. Já bych se jí dočkala, ale to čekání a odkázanost na ostatní byla pro mě zničující. Na kontrolu jsem radši nešla, až po čase (pro svůj klid) na normální oční.

SLUNCI BLÍŽ

25. března 2016 v 16:47
Je skvělé, že jste v hotelu 3500 m. nad mořem. Je skvělé, že Vám to sponzoři umožnili na celý týden. Je skvělé, že tady před týdnem byl Alberto Tomba - Váš idol. NENÍ skvělé, že následujících 6 dnů je zákaz vycházení. Ale není zákaz, jako zákaz. Zákazy jsou od toho, aby se občas, jen trochu porušily. V tomto hotelu znamená zákaz centrální uzavření, všech východů i oken (pouze na V). Co dělat, vánice je vánice, lanovka nejezdí. Ze začátku jsme si nemohli zvyknout na ten vzduch. I chůze po schodech nás neuvěřitelně zadýchala. Jako by jste se nemohli donadechnout. Stále vám chybí kyslík. Trvá to 1-2 dny. Hurá je tu velký bazén, bohužel někdo do něj hodil skleničku a kvůli případným střepům ho vypustili. Čistící firma se nemá jak dopravit. Bezva, jsou tu 3 pingpongové stoly na 100 lidí. A hooodně barů, pít však nesmíme, není mám 18 let. Ostatní lidé pít můžou, co jim taky zbývá, když zaplatili hříšné peníze, za tento ráj. Nejen, že v něm nelyžují, oni ho ani NEVIDÍ. Za ty peníze mohli pít s celou vesnicí v moravském sklípku a ještě by se mohli jít ven vyčůrat. Každý den odhaloval další a nové temnoty lidským osobností. Na místě, kterým většinu roku prostupuje sluneční svit nastala tma. A ta interní mi naháněla o dost větší strach než externí. Takže pokud chcete člověka opravdu poznat, doporučuji takový pobyt. ( Ale 98 % lidí by v tomto hotelu zažilo svůj nejhezčí sen, to zase já musím mít něco extra!)

Světla mého života

23. března 2016 v 23:57
Odmala mi bylo vštěpováno, že to můžu někam dotáhnout. Šlo mi prakticky všechno a ráda jsem se producírovala. Akorát jsem nemohla být modelkou, nenarostla jsem do patřičných výšin a mé proporce byly vždy spíše slovanského typu. V 16 letech mi ležel svět u nohou, dosáhla jsem všeho, co jsem chtěla. O rok později jsem odmaturovala s vyznamenáním na prestižní, ale státní škole. Měla jsem v plánu jít na univerzitu do Terstu. Avšak vztah s přítelem, nynějším manželem mně toto rozhodnutí hatil. Nedovedla jsem si život bez něj představit. A tak jsem další studia odložila o rok, pak ještě o jeden a ještě…(doteď mám na půdě krabici s připraveným učivem).
Začala jsem pracovat a zlehka zapadat do domácího života. Po pár letech jsem zjistila, že mi u nohou neleží svět, ale věčná kopa špinavého prádla. A vše nabralo na obrátkách po narození syna. Byla jsem jen MATKA, KUCHAŘKA A UKLÍZEČKA. Záviděla jsem všem, co mají paní na žehlení a na úklid. Ne, že by to byla tak šílená částka za tyto služby, jen bych to brala jako osobní selhání. Mám přece času dost, když jsem na té dovolené. A pak přišla na svět dcera a na má přání a ambice nezbyla ani kapka mé energie. Stále slýchám o mimozemšťankách, které mají naklizené domy, navařené tříchodové večeře, mají kariéru, nespočet svých vlastních zájmů a s dětmi tráví většinu času a do toho studují dálkově vejšku. Ale proboha, vždyť máme všichni 24 hodin. A spát taky všichni musíme a nebo ne?

To budu zase ráno ochrápaná, když teď píšu.

"Temnota ve světle"

22. března 2016 v 8:17
Někdy člověk nevidí, ale spíše nechce vidět. Většina z nás je pohodlná a neradi něco řešíme. To už musí přijít blesk, hřmění nám nestačí, jenže často už bývá pozdě. Rádi si děláme iluze a v jejich ochranné bublině, se bezpečně plácáme, dokud nám ji někdo nepropíchne. A tak máme své bezproblémové děti, milující manžely, úplně samostatné rodiče a nezávistivé sousedy. Prostě, máme se bezva. Nevím, zda je lepší si přisvítit a vidět i to, co třeba nechceme. Je to na každém z nás....

Škola nanečisto

20. března 2016 v 15:02
Zábava na Vás čeká na různých místech, když vůbec nic nečekáte, většinou je to nejlepší. Takto jsem se skvěle bavila na "škole nanečisto". Pro ty, kdo to neznají je to 2x45 minut výuky pro děti v předškolním věku. Probíhá to odpoledne v základních školách. Rodiče si přivedou děti, umístí je do lavic a sami si sednou dozadu. Celou dobu výuky pročekají v zadních lavicích a sledují své ratolesti v akci. Předminule jsem seděla v lavici s tatínkem těžké váhové kategorie. A židličky v první třídě jsou opravdu malé, ale bytelné. Židlička ve srovnání s ohromným tatínkem byla nepostřehnutelná. A legrace nastala, když tatínek bedlivě sledující svého potomka začal dřímat. Na židličce se kymácel zleva doprava. Občas jsem ho s vypětím všech fyzických sil podepřela aby nežuchnul. To by páni byla rána. Bylo mi blbý ho budit, cizího chlapa. A pak začal nahlas chrápat. Paní učitelka nevěřícně zírala. Když na konci hodiny zazvonila zvonečkem, pán se probral. O ničem nevěděl, pěkně odpočatý a nikdy se nedozví (pokud nečte blogy, o tom však pochybuji), že ta blondýna vedle něj ho zachraňovala od pádu. A tak to bohužel bývá i v životě. Většinou Vám pomůžou cizí, než ti na které se spoléháte.
A minule to tam také stálo za to. Děti dostaly nejpřísnějšího plešatého matikáře školy. Dcera o něm slyšela vyprávět mnoho hrůzostrašných příběhů od svého staršího bratra. Do lavice jsem jí cpala násilím. K němu tam přišla ještě mladá paní učitelka, aby se ti prťavci moc nepolekali. Děti jsou ze školek zvyklé z 99 procent na ženský kolektiv. První hodina byla matematika. Děti začaly počítat, kolik máme očí, uší, nosů, rukou, nohou, prstů atd… Paní učitelka dala hádanku : "Co všichni máme, je pan učitel nemá?" Pěti a šestiletí človíčci začali přemýšlet. Dlouhé ticho. Paní učitelka : "Pořádně se kolem sebe rozhlédněte, já to mám vy všichni to máte, i vaši rodiče a dokonce i tamhle prarodiče to mají, no no.." Konečně se jeden chlapeček přihlásí a povídá : "KABELKU" Tak tentokrát jsme ze židlí padali smíchy všichni.
Tak to zkusím znovu za měsíc a nechám se překvapit…

A tak to zkouším

17. března 2016 v 22:45

Tak to zkouším znovu a znovu a začínám být z toho unavená. Už můj začátek psaní byl moc vyvedený a moje další snahy dopadají obdobně.

Ve svých 7 letech jsem napsala svojí první básničku, prostě jen pro radost. A při jejím veřejným přednesu před třídou jsem za ni byla patřičně odměněna. Každý z nás se měl naučit básničku o zvířatech, libovolnou a já přednesla tu svojí. (Doteď si jí pamatuji, neboť se mi tato zkušenost hluboce zapsala do mé osobnosti.) Paní učitelka mě moc pochválila a zeptala se ještě kdo jí napsal. Odpověď "já" si zahrála s jejími mimickými svaly. Z líbezné paní učitelky byla náhle saň bojující za pravdu. Její ohraničené myšlení tuto možnost nepřipustilo. Byla jsem obviněna ze lži, zesměšněna a po zásluze potrestána. A pak už se to se mnou táhlo. Za nejdokonalejší slohovou práci na téma domácí práce jsem dostala za 2, neboť jsem v záchvatu dokonalých vět napsala, že se kytky zalévají studenou a ne VLAŽNOU vodou. Jako by to u slohu nebylo jedno.

Psala jsem sice dál, ale už jsem se bála to někomu ukazovat. Bavilo mě k básničkám skládat hudbu. První píseň jsem zahrála rodičům a ti z toho byli úplně paf, pořád po sobě pokukovali. Asi je zarážel text, měli mě stále za malou holčičku. Od té doby jsem nehrála ani jim. Jediný, kdo všechny mé texty slyšel, je má nejlepší kamarádka už 30 let. Největší radost mi udělalo, když padesát možná i více dětí zpívalo mou písničku, aniž by to věděli. Řekla jsem, že jsem se jí naučila na lyžáku či soustředění.

Pak jsem psala básničky a říkadla svým dětem. Dostupné knihy pro děti jsou často hrůzostrašné. Překlad ztratil rým a je nepochopitelný pro 3-4 letého človíčka. Všichni to známe. Zbožňuji Jiřího Žáčka, toho by si ti překladatelé měli číst denně, aby něco pochytili.


Rozhodla jsem se oslovit nakladatelství s uceleným spisem říkadel. Kdo to četl, byl nadšený (v mém okolí). Většina redaktorů ani neodpoví. Nerada se někomu vnucuji. Dnes mi přišlo z Albatrosu : "Děkujeme Vám za zaslaný rukopis, o jeho vydání neuvažujeme" Tak alespoň napsali. To je milé. Budu to zkoušet znovu, protože mě děsí, že po mně kromě "skvěle" vychovaných dětí nic kloudného nezbude.

Černá magie

14. března 2016 v 23:09

Tak to dnes zkouším znovu, napsat slušný článek. Bohudíky na to mám i více času a tak se budu snažit. Teď jsem byla s kamarádkou na kávě. Při povídání si mi postěžovala, že se jí záhadně ztrácejí věci, ne že by u nich někdo kradl. Co by si kdo pomohl s jednou bačkůrkou, škrabkou a dílem ke kočáru. Spíš je to ztráta času, to věčné hledání.

Každá domácnost má svoje záhady. Takže i ta naše, jenomže já musím mít vždycky něco extra, jak říká moje máma. A tak i má záhada byla ta nejzáhadnější.

Když jsme se přistěhovali do domu, kde už více než 10 let žijeme, začala jsem se bát. Zvyklá z paneláku, z té útulné králíkárny, kde nikdy nejste úplně sami. Kde nehrabete listí ani sníh, spíš Vám občas hrabe z pošahaných sousedů. Těch věcí a situací, kdy jsem se bála je více, to by bylo hodně papírů. Jenže dnes jsem si vzpomněla na jednu z lepších. Zametám si jednou takhle před svým prahem a tu najdu zvláštní věc. Nějaké chlupy omotané červeným drátkem. Vezmu to do ruky a zkoumám. Zjišťuji, že je to asi dvanácticentimetrový svazek zřejmě přírodních chlupů, štětin, co já vím. Večer to ukazuji manželovi, on znejistí. Vypadá to jako z nějakého filmu o černé magii. Ale kdo a proč nám to dal před dveře? Nehledě na to, že od branky před vchodové dveře by nikdo takto lehkým předmětem nedohodil. Podezírám sousedy. Jsou sice prazvláštní, ale co by z toho měli? Obracíme se na lidi, kteří se takovými věcmi zabývají. Informují nás, že se jedná o přírodní koňskou žíni s červeným ovazem. Předmět, spirituálního významu, vyrobený zřejmě pro účely černé magie. Manžel dostává instrukce, jak správně se takovéto věci zbavit. Vše důsledně vykonal a za svitu měsíce "to" pustil po proudu velké řeky.

Jaké bylo mé překvapení, když za 2 dny na stejném místě byly identické koňské žíně ještě tři. Zamyslela jsem se důkladně a pohlédla na koště z pozůstalosti po mé babičce. A bylo mi jasno. Tentokráte, jsem žíně sebrala a hodila rovnou do popelnice.

"Zkus to znovu"

14. března 2016 v 11:00
Nikdo z nás se nenarodil úplně dokonalý. Většina našich úspěchů záleží jen na nás. Vše, co jsem v životě získala lehce, nemělo dlouhého trvání. A jen to vydřené mělo pro mě opravdový význam. Z toho pak vzniká ta jedinečná a nejhlubší radost, když se to povede. Chtěla bych mít pořád dost duševní síly a každou životní výzvu zdolat s lehkostí. Jenže čím je člověk starší a zkušenější, tím je pro něj těžší dělat si iluze o světě. A když nevěříte, že něco změníte či zmůžete, tak nemáte ŠANCI. Proto to musíme zkoušet, každý den, znovu a znovu a jednou se to konečně povede….

Klub milionářů

12. března 2016 v 22:34
Před hodně lety jsem byla s oddílem na horách. Ubytování jsme měli v pěkném penzionu v jednom z nejhlavnějších tuzemských horských středisek. První noc tam byla zima jako na Sibiři, že jsem si musela nandat zimní oblečení. Ráno jsem to říkala trenérovi a on, že to tak hrozné nebylo. Prý jsem zimomřivá. Odpoledne, když už jsme měli volno jsem na kávě potkala pána. Obyčejný nevýrazný čtyřicátník. Optal se mě, jak se mi tu líbí. Říkám, že na prd, když v noci netopí a musím spát v lyžařským. On se zděsil, a představil se mi jako majitel penzionu. Vzal telefon a objednal topenářskou firmu na kontrolu rozvodů tepla. V noci už ze mě lilo, musela jsem to ztlumovat. Tento pán mě požádal, jestli bych mu nechtěla ten večer dělat společnost, prý je velký večírek místních hoteliérů. Úplně nezávazně a vše domluví s trenérem. Bylo mi 17 let, takže pedofil to nebyl. Odmítla jsem. Muž byl v šoku. To nečekal, co by za to daly místní slečny. Nevzdal to a přesvědčoval mě dál. Asi by to tam bylo pěkné, a zřejmě by se jenom chtěl ukázat s mladým doprovodem a nic víc. Ale cítila bych se tam nepatřičně, nehledě na to, že bych byla pro celý oddíl kurva. Takže to nepřipadalo v úvahu. NE nebral za odpověď a všechny mé argumenty rozmetal. Zavolal i půjčovnu společenských šatů, která v sobotu odpoledne jistě neměla otvírací dobu. Po jeho nebylo, měla jsem přítele, nebyl to můj typ a ani penzion na tom nic nezměnil.
O dost let později - včera.
Již ve zralém věku jsem si připadala stejně nepatřičně jako málem kdysi. Kamarádky manžel jí donesl ve 12 hodin 4 vstupenky do oázy odpočinku. Byly to vstupenky pro přátele majitelů zlaté karty, které tentýž den propadaly. Jejich majitel už věděl, že je nevyužije, proto je dal svému dobrému zaměstnanci. Ten je předal své ženě, která bleskurychle vymyslela akci "ženy sobě". A tak jsem už po 18 hodině stála připravená v pozoru. Má výprava nebyla tak jednoduchá, zrušené dva kroužky dětí, manželův nezbytný včasný příchod a navíc troje ztrouchnivělé plavky z léta. (Jsem si jistá, že jsem je do bedny ukládala ve skvělém stavu.) Bohudíky ty čtvrté natahovací test zvládly, tak jsem byla připravena. Tři blondýny ve středním věku s očima jako tenisáky. Na recepci jsme přebraly osušky, ručníky i prostěradla. Ani jedna z nás na podobném místě nikdy nebyla. Ještěže jsem tam nebyla sama, takto jsme to ve třech vždycky zvládly, aniž jsme se musely někoho ptát. Úspěšně jsme našly sál jógy, bazén, vířivku a zřejmě i většinu místností, ve kterých jsme nevěděly co přesně dělat. U jednoho vodního bazénku byla má fantazie krátká a tak jsem stále čekala, zda-li tam někdo přijde a co se bude dít. Nakonec jsem se dočkala a proceduru ihned po uvolnění napodobila. A v místnosti éterických par jsme se uvelebily na déle. Přišel tam také starší pán a jak se jen lekl, když zjistil, po rozplynutí páry, že je tam sám s třemi blondýnami, znejistěl a utekl. Ve vířivce byl opravdu dlouhou dobu muž a žena. Furt jsem tam pokukovala. Říkám to holkám a ony mi povídají proč tam nejdu, vždyť je tam místa hodně.
A já, navyklá z aquaparků, kde se mačkají lidé tělo na tělo, jsem se tam vydala. Jaké bylo mé překvapení, když se na mě ti dva podívali velmi opovržlivě a ihned odešli. Asi se to tam nedělá a také je pravda, že mé plavky měly velkou vadu, kterou jsem zjistila až po oblečení na místě. Byly sice pevné, ale děsně flekaté. Nevěděla jsem, zda mi pustily barvu, nebo se mi do nich vylilo kafe, každopádně měly hnusné hnědé skvrny (převážně na horním díle, alespoň že tak). Ve velkém bazénu nás bylo celkem pět. A ta hrstka žen, která v celém komplexu byla, koukala značně nepřívětivě. Měly jsme viditelně navrch, přestože do sebe investovaly denně či týdně minimálně náš měsíční rodinný rozpočet. I přes drobné kolize jsme si to náramně užily. Nechala bych se takto hýčkat častěji!

Komedie života - až tě chytím

11. března 2016 v 22:41
Věk a správný čas. Říká se, že na všechno je někdy správný čas. Ale je to opravdu tak? A je na něco někdy pozdě? A nebo nikdy neříkej nikdy. Mám úžasný příklad paní podnikatelky ze synovy školky. Té bylo minimálně 48 let (spíš více - byla skvělě udržovaná), když její dva synové dvojčata nastoupili ve 3 letech do školky. Jenomže to byly opravdu čiperní kluci. A věk jejích rodičů bych odhadovala otec kolem 85 a maminka také po 80. Avšak, jako na potvoru byli zařazeni ve třídě, která se nachází na patře. Takže každý den po o, jsem zdravila dědečka dole v přízemí na lavičce. Po nějaké době jsme si vytvořili rituál. Vždy jsem se měla kouknout na situaci nahoře. Babička naháněla dvojčata, která chtěla do balónků a taky postavit bagr a dodělat hrad z kostek, to vše bylo volně přístupné mezi šatnami. A pokud byla ještě zima, obléknout je do punčocháčů a kombinéz byl úkol pro dvě ZDATNÉ dvacítky a ne pro ni! Milý děda čekal a čekal. Většinou jsem odcházela s větou: "Jednoho už má…… skoro oblečeného". Dědeček se na mě pousmál a říkal "Ach ty moje starý kolena, to já bych jí pomohl." A tak docházím k přesvědčení, že pozdě asi přece jenom někdy bude.

ARMANI v dětském klubu

9. března 2016 v 22:08
Ještěže život vytváří komické situace a bohudíky nejsme pokaždé hlavními aktéry MY. Jednou takhle běžím se synem na cvičení do dětského klubu. Pokud se divíte, že maminka na mateřské dovolené běží a ne se courá, tak je to proto, že cvičení je od 9hod a Kouzelná školka (televizní pořad pro nejmenší) končí také v 9hod. A nevidět ji je jako pro nás propásnout utkání národního týmu v hokeji. Přilítám do šatny, nahazuji na sebe tepláky (jsem ráda, že se ještě převlékám, pokud bych je už brala za celodenní úbor, bylo by to horší) a vcházím do tělocvičny. Ženy s prazvláštními účesy a úbory mě vítají. Jaké je mé překvapení, když vidím, že Elinka sedí na tatínkovi. Tatínek je na rozdíl od nás všech upravený do detailů. Vlasy, vůně, holení a oblek od Armaniho. Začínáme zpívat a pohupovat dětmi. Armani znejistí, ale taky houpe. Po patnácti minutách ho chytá šílený nerv, kouká na nás vztekle a asi by nejradši utekl. Ale všechny se držíme, fakt žádná se mu nesmějeme. (A to se směji ještě teď, když to píšu). Vrchol všeho nastává, když mu zazvoní nejdražší telefon. Bez ohledu na nás i náš zpěv, telefon zvedá. "Teď nemůžu, jsem s dcerou na rozvojovém programu. Neznám choreografii ani texty, takže se musím soustředit, vyřídí to s Vámi moje sekretářka, nashledanou). PS: posílejte své muže na tyto aktivity častěji ať je trochu legrace!

"Komedie života"

7. března 2016 v 23:57
Odříkaného chleba největší krajíc! Jak často jsme si všichni říkali, že nechceme být jako naši rodiče. Jenže krev není voda. A tak dříve či později nás naše geny ovládnou CHTĚ-NECHTĚ. Říkala jsem si jak budu ten nejlepší a nejtrpělivější rodič pod sluncem a nejsem. Říkala jsem si, že si zachovám sportovní postavu za každou cenu a nezachovala. Říkala jsem si, že svůj život nenechám pohltit stereotypem a už dávno je tu. A když tak o tom přemýšlím o co jsem dál než moje máma …nevím, možná mám myčku Usmívající se. Tak to je docela ubohá úvaha - ale bohužel pravdivá. A pro pobavení chodila jsem s oběma dětmi do dětského klubu, kde se se mnou vždy převlékala babička dvojčátek, s postavou , že i každý sochař by ji hned bral jako model, no nenaštvalo by Vás to?

Muž-brzda

5. března 2016 v 23:10
Vzhledem k tomu, že jsem relativně zdatná lyžařka, je má včerejší příhoda obzvlášť vyvedená. Užívám si svých pár volných jízd, když zrovna nemusím nikoho učit. A kde se vzal tu se vzal CHLAP. Nebyl to jen tak obyčejný chlap , kterých po svazích jezdí desítky či stovky. Byl to ojedinělý případ. I přes mé léty vyježděné lyžařské umění, jsem se s ním o chlup nenabourala 5x. Skoro nemožné skóre. Když jsem na začátku sjezdovky viděla jak jede dolů v traverzu, avšak velkou rychlostí, radši jsem mu dala patřičnou vzdálenost. Rozjela jsem se a na prvním hanku tak tak zabránila kolizi. Nenechal mi ani 20cm na průjezd. Šněroval to opravdu důkladně. Dala jsem si oddech a když už zmizel z dohledu, znovu jsem se opatrně rozjela. A jaké překvapení, za zatáčkou opět on. A věřte nebo ne nešlo se mu vyhnout. Uštědřila jsem mu sněhovou sprchu, ale zabrzdila včas. To je buď magor, nebo sebevrah prolétlo mi hlavou. Celá sjezdovka je mu málo. To se opakovalo ještě dvakrát. Nakonec jsem dojela na jedné lyži, druhou jsem zvedla do vzduchu, protože mě zřejmě schválně nechtěl nechat projet. Degradace chlapského ega, předjetý ženou. Zařadila jsem se do fronty na vlek, před ním a světe div se, on se přímo tlačil za mnou. "Psychopat, jestli si ke mně přisedne na kotvu, tak ho omylem shodím" rozhodla jsem se jednoznačně. Už se ke mně blížil, už mi dýchal na záda, tu vidím osamělou pohlednou ženu těsně před kotvou. "Můžu jet s Vámi" vyhrknu na ni v návalu strachu. A žena odvětí "ne čekám tu na manžela, on je děsná BRZDA" Lépe bych toho ……nenazvala ani já. A věřte mi, že na to co se děje u nich za dveřmi je i moje bujná fantazie krátká.

cinkavé myšlení

4. března 2016 v 14:26
Většina lidí ukazují své pravé JÁ jen za zamknutými dveřmi. Navenek vystupují stále v nějaké příjemné masce, kterou mění dle příležitosti. Čím vlivnější člověk, tím líbeznější maska. Na jednu stranu jim můžu jen závidět, protože to dotáhli dál než já. Mají všude známosti, mají vliv a nikdo je opravdu nezná. Já jsem upřímná, je mi vidět až do žaludku a všechno si oddřu sama. Hledám-li v tom klady: snad možná dobré svědomí a klidný spánek. A to nevím, zda ten klidný spánek není jen z totálního vyčerpání. Manipulace s lidmi se mi příčí, ale asi je to náš národní sport. Jsem jaká jsem a radši se sedřu, než lézt někomu do prdele. Většinou se cítím jako národnostní menšina. Hrdost poslední dobou není zrovna v módě.

MUŽ a silonky 2

3. března 2016 v 22:31
V návaznosti na můj včerejší článek mi na mysli vytanula další povedená příhoda. Už jsem si zvykla, že v batohu na házenou chybí občas tričko občas šortky, které syn hodil do prádla a tím to pro něj skončilo. Jako mladý muž očekává, že mu vyprané zase sami přilítnou do batohu. Že mu florbalka občas zůstane v tělocvičně či šatně a máma po večerech smskuje trenérovi ať jí někam uklidí. Ale jeden den byl i na mě moc! Manžel byl pracovně mimo ČR a já ráno vezla škola-školka-práce. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zastavila před školou a vyložila syna, ale bez aktovky. "Kde jé tata mi jí vždycky beré" krev se mi vařila v žilách. Otočila jsem vztekle auto a jela zpět. Odpoledne jsem vyzvedla dceru ve školce a nabrala syna před školou. Před kroužkem jsem trvala na tom, aby si udělal úkoly. "Kde je aktovka? táže se syn. "Kam sis jí dal, tam jí máš." A on jí NIKAM nedal, zůstala ležet před školou. Byl v ní i nový mobil atd. Bleskurychle jsem sedla do auta a odjela ke škole. Aktovka tam bohudíky stále ležela. Má zlost se stupňovala. Odvezla jsem ho do umělecké školy. Měl 30min nástroje a 45min hudební nauky. Když jsem konečně zapnula doma počítač a začala pracovat, zvoní mi telefon. Pan profesor z hudebky volá, že syn nemá nástroj a zda ho můžu přivézt. "Nemůžuuu" povídám mu. Chvíli ticho " A co máme tedy dělat" táže se on. "Třeba si zpívejte" to by bylo na dlouho vyprávět mu všechny dnešní příhody….. A tak bychom měly své syny vychovávat tak, aby věděli kde mají aktovku, kde je pračka a silonky nandavali či sundavali levou zadní.

MUŽ a silonky

2. března 2016 v 21:38
Každý míváme pocit, že za plotem je tráva zelenější. Že manžel sousedky chodí častěji s dětmi na kolo, více jezdí na nákupy a dříve chodí z práce domů. Jenže co se pak děje u nich za zavřenými dveřmi, to už vidět nemůžeme, většinou však není co závidět. Jsou období, kdy podvědomě počítám poměr žen a mužů na hřištích a různých kroužcích. Samozřejmě je to 90:10,ale těch 10 procent si to patřičně užívá. Čelí obdivným pohledům davů žen a troufnu si tvrdit, že většina z nás myslíme na TO jediné "to by ten náš nedal". Co se honí hlavou jim, fakt nevím, myslím si, že to jsou trochu exhibicionisté a velká pozornost jim vlastně dělá dobře. Takže když se jednou za uherský rok dostaví můj manžel na ukázkovou hodinu, připadá si tam jak Alenka v říši divů. Jednoho dne, zřejmě po velkém domácím nátlaku, dorazil zoufalý tatínek na balet pětiletých holčiček. Určitě měl cestou tam zapnutou navigaci a dále pokračoval ve stejném duchu. Když konečně našel ten správný sál a tu správnou šatnu, začal boj s oblékáním sukničky a hlavně silonek. V potu tváře nasoukal svůj poklad do nich, jenže holčička sladce povídá: "tatínku, vždyť jsou obráceně". Ano, byly švem nahoru, marně se otec snažil holčičku přesvědčit, že to vůbec není vidět. Nakonec mu nic jiného nezbylo, než je sundat, obrátit a začít nanovo. Po delším čase otec uspěl, ale holčička povídá: "mě se chce kakat". Všechny přítomné ženy byly před výbuchem smíchu. Moc dobře to známe, jedno kakání a celodenní plán je v čoudu. Docela jsem mu to přála, alespoň si bude své choti více vážit, když si také jednou užije naší každodenní zábavu.