Život

Čtvrtek v 23:00

Život holt nejde podle našich představ. Je potřeba na každém dni najít něco pozitivního. Občas se mi však velmi těžko hledá.

Tak například včera brzy ráno jsem se synem odešla k doktorovi. Měla jsem představu, že to ještě do školy stihne na 1-2 hodinu. Půl hodiny před ordinačními hodinami lékařky byla čekárna plna k prasknutí.

" To tam ti lidé jistojistě spali, to jsou ti od včera, co na ně nevyšlo" napadlo mě. Otočili jsme se ve dveřích, syn šel do školy včas a já jela do práce.

Po cestě jsem se stavila na poště. To je tedy ústav. Ať přijdete ráno nebo večer, klidně i v pravé poledne, je tam neubíhající fronta. Chudáci zaměstnanci. ( Mně stačí pár naštvaných opilců či vzteklých důchodců, kteří nerozumí vyúčtování. Ti na mě křičí a rozčilují se, že oni vůůůbec netopí a ani se nemyjí, tak proč k sakru mají takovýto nedoplatek. Nechápou, že si už léta letoucí nenavýšili zálohy. A je jich bohudíky málo. )

Na rozdíl na poště je jich většina. Ten, kdo náhodou přijde klidný a s dobrou náladou, tak o ni rychle přijde. Vzhledem k tomu, že se z České pošty stal takový Český supermarket, se není čemu divit. Kdo to kde viděl, aby pár zaměstnanců byli trafikanti, bankovní poradci, notáři, sekretářky a fyzická pracovní síla zároveň. To je fakt síla.

Takže, když Vám takto přijde na přepážku někdo s ověřováním podpisů na listinách, je jasné, že je čas jít domů. Většinou je tam totiž ještě několik lidí s plnými ikea taškami firemních dopisů. Jediní důchodci jsou neoblomní. Jsou rozhodnuti zvítězit. Penzi nutně potřebují a tak se kymácejí ze strany na stranu, ale přesto organizovaně čekají. Na dosti poštách totiž nejsou ani židle. Všichni však mají jedno společné, vztekle koukají na pracovníky. Mají pocit, že dělají strašně pomalu. Jak říkám "Není to práce pro slabé povahy, pomyslete, kolik negativní energie se kolem nich nakumuluje."

A teď pro změnu dnešek.

Celý den jsem potkávala samé skvělé lidi. A děti byly vzorné a všude chválené. Asi jsou nějaké vesmírné změny.

Byla jsem ostříhat psa u nové psí kadeřnice. Už jsem ho jednou u kadeřnice stříhala a byl to děsný boj s nevalným výsledkem. Nedávno jsem však pochválila sestřih pejskovi stejné rasy a požádala o kontakt na stříhání. Nevím, zda se správně říká psí kadeřnice, holička nebo paní na stříhání. Každopádně jsem přišla do malinké prosklené provozovny s úžasnou paní. Láska k práci a zvířatům jí koukala z očí. Nůžkami ostříhala mé štěně tak kouzelně, že jsem ho ani nemohla poznat. A to za pouhých 30 minut. Prý byla strašně hodná a držela.

A potom jsem se synem přišla k doktorce. V ordinaci na nás čekala turbožena. Sestřičku neměla a tak sama v počítači začala vyplňovat kartu pro nového pacienta. Kam se na ni hrabu já se svoji prestižní obchodní akademií. I když jsem na stroji psala každý den 2 hodiny, takové rychlosti úderů jsem nedosáhla nikdy ani před maturitou. Bleskurychle diagnostikovala a odstranila jeho problém. Proto jsem se k ní přihlásila i já sama. Předvedla další úderový sprint. Až půjdu se synem na kontrolu, vezmu jí alespoň růži či čokoládu, protože takovýto doktoři se často nevidí. Byla milá i odpoledne hodinu před koncem pracovní doby!

Tak proto asi musí být ty blbé dny, abychom si pak řádně vážili těch skvělých.

Obě ženy z dneška byly ve svých bublinách plně uzavřeny. Dělaly svoji práci tělem i duší a hlavně se srdcem.
Přála bych si takovýchto lidí potkávat více.
Ale i dva za den je dobré skóre. Mrkající
 

Krátké bublinové zamyšlení

Úterý v 10:49
Bubliny jsou důležité a provází mě celý život.

Nejdříve to byla bublina dětská. Žila jsem šťastně ve svém mikrosvětě, milována a opečovávána celou rodinou.

Pak přišla bublina pubertální. Byla jsem Queen, celý svět mi ležel u nohou.

Následovala bublina pracovní. Vplula jsem do světa vydělávání peněz.

Potom přišla bublina rodinná. Dobrovolně jsem se uzavřela v kuchyni obklopena malými dětmi.

A teď?
Teď jsem z toho bublina já.

O každé této bublině jde toho hodně napsat. Každá má své kouzlo i své vtipné historky. A určitě další bubliny budou následovat. Už se nemůžu dočkat.

Zvláště výživnou bublinou bude bublina rodičů s pubertálními potomky.
Na tu se obzvláště těším, jen abych se do té bubliny vůbec vešla Smějící se

Dámské záchodky 3

18. dubna 2017 v 12:34
Jak mnozí jistě víte, (někteří tedy ještě nevědí, avšak i oni se dříve či později dozvědí), že rodičovství je záhul. Hlavně tedy pro ženy. Jen nepatrné procento mužů je zasvěceno do těchto tajů stejně jako matky. A těm tedy klobouk dolů.

Když dívka vyroste v ženu a zatouží být matkou, většinou si ani nedovede představit, co to všechno obnáší. Celodenní a bohužel i celonoční péče o někoho jiného než ona sama, je velký zápřah a změna. Její potřeby a sny musí jít prozatím stranou. Ale zvykneme si na všechno a většinou to děláme s láskou a rády.
Na co jsem si však nikdy úplně nezvykla, je záchod se společností. Nejsem ten typ, co se na toaletu zašívá a čte si časáky či knihu. Avšak stejně tam potřebuji samotu a klid.
To však s malými dětmi není možné. Zvláště pak na veřejných toaletách. Dítě musí jít s Vámi. Venku ho nenecháte, aby ho někdo neodvedl. Pokud ho postavíte před kabinky, na 100% ho někdo omylem bouchne dveřmi. A pokud ho necháte u umyvadel, je více než jisté, že bude mokré i s ponožkami. (Minimálně tedy do loktů.) Takže si ho berete s sebou do kabinky.
Občas má zajímavé postřehy a komentáře.

Byla jsem takto jednou v kabince toalet v Ikee. Mé dítě hlídala kamarádka venku, a proto jsem si zašla na toaletu úplně sama. Jak si to tam tak užívám, najednou uslyším prd v kabince vedle mě. Ticho přerušuje tenounký dětský hlásek. "Mamí tady to smrdí, a proč si mi žíkala, že potžebuješ kakat? Ty požát jen prdíš." Maminka se snažila šepotem holčičku uchlacholit " Beruško mě moc bolí bříško, víš. Prosím tě nebrebenti a nech mě v klidu." Následují další detonace. "Mamí mě to tu nebaví, já chci na hračky, a je tu smrad, a ty mi lžeš," povídá holčička. Podle hlasu bych ji typovala na 4 roky. Maminka šepotem prosí holčičku o bobříka mlčení. Chvíli je klid, pak najednou tenký hlásek povídá " Mamí, že nebudu mít tak velký zadek jako ty, až vyrostu?" To už se musím kousat do jazyku, abych nevybuchla.

Jen hloupí lidé by se smáli nahlas, my matky dobře víme, jaké to je. Jeden den nám dokáže přinést neskutečnou radost, děsnou zlost, strašný strach i šílenou ostudu.

A přece to stojí za to!

Teď už mám děti větší, ale stejně jsem si neoddechla. Kdykoliv nedovřu dobře dveře, přijde na mě koukat pes. No alespoň u toho nemluví Smějící se
 


Dámské záchodky 2

14. dubna 2017 v 20:49
Tak píši slíbené pokračování.

Vůbec jsem netušila, že takovýto …. článek může mít takový ohlas. A ani ve snu mě nenapadlo, že to bude článek dne! Děkuji všem za přečtení a za hojné komentáře. Vlastně všechny reakce byly pozitivní a tak mám velkou chuť na další psaní.

Má příbuzná mi onehda vyprávěla skvělou historku. Smála jsem se ještě další den.

Byl vlahý jarní podvečer a Helga si vyšla, tedy spíše vyjela se svým drahým na výlet. Měli těsně před svatbou a vše bylo dokonalé. Domluvili se, že si zajedou na pozdní oběd, či dřívější večeři do útulného penzionku za Prahou. Pak měli v plánu ještě procházku v jarem vonící přírodě.
Zastavili tedy na parkovišti penzionu a vydali se do prostor restaurace. Sedli si ke stolu pro dva a objednali aperitiv. Společně probírali poslední detaily svatby. Nechali si doporučit jídlo od šéfkuchaře. Kachnička s doma nakládaným zelím a domácím bramborovým knedlíkem vypadla opravdu neodolatelně.
Helga se napucla jako nikdy. Tedy spíše, jako dříve. Před svatbou totiž už minimálně 2 měsíce držela přísnou dietu. A jak si už jistě všichni dovtípíte, toto nebyla ta nejlepší volba. Hele se zatmělo před očima, takové křeče v břichu ještě nikdy v životě neměla.
Vyběhla tedy směr dřevěné schodiště, tam se nacházela toaleta. V tom si všimla značení WC. Zaradovala se "to je bezvadné, už je záchod i tady nahoře" dříve totiž na toaletu musela po dřevěných schodech dolu a pak ještě po dlouhé pavlači. Byla ráda, že majitelé zřídili toalety i nahoře. Vběhla tedy do místnosti a uviděla záchod. Vzhledem k jejím zažívacím problémům jí nikdo nemůže mít za zlé, že mnoho nepřemýšlela a konala.
Omyla si rychle ruce a spokojeně se vracela ke stolu. Už se zařekla, že si dá pozor na to co jí. Společně s Borisem vypila ještě vinný střik na zdraví a na svatbu a moučník si nechala ujít. Boris si objednal domácí štrúdl se šlehačkou. Moc si na něm pochutnával. Kdyby tak tenkrát odešli bez moučníku, tak by z toho neměla trauma další řadu let a já bych teď neměla o čem psát.

Najednou se místností rozezněl vzteklý mužský hlas. " Do pr… práce, já se na to můžu vysr…. Objevuje se chlap v montérkách. Do restaurace vchází i majitel objektu a ptá se muže, co se stalo. "No víte šéfe, zašel jsem si jen ven na jedno, a když jsem se vrátil, abych namontoval ten nový záchod do kabinky, co nevidím" říká instalatér bez dechu. " Je v něm hovno, hovno jako kráva!" Helga už začala rudnout.
Je možné, že udělala potřebu do záchodu, který ještě nebyl namontován na svém definitivním místě? Ke slovu se dostává i majitel penzionu a společně s instalaterem nadávají. Zjišťuje, že zřejmě ano.

Rychle začala Borise pobízet k té romantické procházce, jinak by se musela snad hanbou propadnout. Šla si tedy "nenápadně" rychle do auta pro kabátek.
I když horko ji bylo až MOC.

Dámské záchodky

10. dubna 2017 v 13:35
Jen málokdo z mužů tuší, co se za těmito zdmi odehrává. Tato místnost se dá vlastně bez nadhledu srovnat s porodním sálem (v součtu určitě).

Tolik bolesti ženy musejí protrpět čekajíce ve frontách v dámských toaletách. Chlap by namítnul: "tak proč nechoděj dřív?" Když my ženy vždycky doufáme v ty lepší konce a dlouhou neubíhající frontu si prostě nepřipouštíme jako pravděpodobnou variantu.

Občas se mi i stalo, když už bylo nejhůř, že jsem prostě poprosila tu první a řekla, že už se počůrám, když mě nepustí. Vždy jsem se setkala s pochopením. Nikdy jsem nebyla drzá ani arogantní.
Nyní, jako starší, když už je opravdu nejhůř, chodím na pánské toalety. Hlavu sklopenou do země a jdu rovnou do kabinky. Tímto se všem mužům, co to čtou, omlouvám.
Na dámských toaletách se ale řeší problémy, vznikají nová přátelství, domlouvá se i obchod. A někdy je také děsná sranda. O to jste Vy muži ochuzeni.

Tak třeba:
Jednou na velké pražské akci bylo to pálení čarodějnic spojené s koncertem mnoha známých zpěváků, jsem čekala gigantickou frontu na toaletu. Já a má nejlepší kamarádka jsme si tu půlhodinku vzájemně zpříjemňovaly tlacháním. Koncert nám ubíhal a my byly zavřené v hnusné kachličkárně s vůní čpavku. Už se nám i přitížilo. Pokud by někdo na tuto frontu koukal, vypadalo by to takto. Vždy ženy a dívky na předních pozicích fronty tancovaly. Ne, že by se už připravovaly na koncert, prostě to už nemohly vydržet.
A tu se blížil vysněný konec, v tom přiběhla nějaká krasotinka a stoupla si rovnou přede mě. Já ji povídám, ať jde dozadu do fronty a nehodlám ji pustit před sebe. Stoupla jsem si před ní. O ona zase šla dopředu. "Tady tě nikdo nepustí, čekáme tu už půl hodiny a koncert nám zatím ubíhá" říkám jí já. Ona na to suše: "Já jsem ale přítelkyně pořadatele". Celá fronta už sleduje tento zábavný duet.

"Tak běž čůrat na pódium" pohotově zareaguji.
Celá fronta se hroutila smíchy, určitě si mnohé dívky i ucvrnkly, neboť, jak jistě víte, je špatné se smát s přeplněným močákem.

Krasotinka zrudla a otočila se na podpatku směr východ. Kdyby nás požádala, jistě by jsme ji pustily, všechny to přece známe.
Další WC story příště..

Nebezpečné procházky

4. dubna 2017 v 22:44
Člověku zůstává rozum stát, když pozoruje svět kolem sebe. Stále mě fascinují chodci a to nejrůznějšího věku. Každý řidič má určitě bohatou osobní zkušenost s důchodci, spíše důchodkyněmi, které se potkají na přechodu či těsně před přechodem. Mají z toho ohromnou radost a to přece musíte pochopit. Už si myslely, že se snad už nikdy neshledají a ono jo a je jedno kde. Zapomenou na svět kolem sebe a pomalu se přenesou do doby již dávno minulé. Snad ani to troubení nevnímají. Pokaždé mám radost z takovýchto úžasných setkání, ale ještě furt nevím, proč jsem jejich svědkem vždy v tom největším časovém presu.
Další, možná ještě horší nebezpečná situace je nezřídka k vidění po celé Praze a jistě i dalších městech. Vesnice ty nepočítám, protože tam lidé často nemají na výběr. Jsou rádi, že tam mají alespoň jeden chodník. Mezi vesnicemi potkáváte maminky tlačící kočárek po silnici. A kde jinde, po poli by jim to nejelo. Ale v Praze i dalších městech máte všude výběr z pravého či levého chodníku. Maminky s kočárky však jedou veprostřed silnice. (Možná jsou to ty přivdané vesničanky a mají to v genech, teď mě napadlo). To vám hlava nebere. Vždy jsou chodníky udržované, tedy žádné závěje ani ledovky tam nehrozí. Já sama jsem s kočárkem jezdila celkem 5 let, avšak nikdy ne po silnici. Mé děti jezdily na odstrkávadlech, koloběžkách i kolech vždy po chodníku. S tím, že vědí, že chodník je od slova chodit a chodci mají přednost. Nesmí tam rychle ani nikoho ohrožovat. S rychlou jízdou si musí počkat na cyklostezky.

Občas vidím na frekventované silnici tatínka s dítětem na kole. Dítě to šněruje ze strany na stranu, často má i postranní kolečka a tatínek je happy. Po obou stranách má chodník. To by však musel pěšky a nebo on sám na silnici a dítě na chodníku. A on je rád, protože už má parťáka a je mu šumafuk, že zastavil dopravu. Kdo by to nejisté dítko objel, je také totální šílenec.

Před pár dny jsem jela autem velkou ulicí za dvěma matkami s kočárkem a zároveň měly dvě děti na odstrkávadlech, jedno na kole a jedno na koloběžce. Byly tak zabrané do hovoru, že ani mé auto neslyšely. Nechtěla jsem na ně troubit, jen jsem je v šoku pozorovala. Pak přecházely velmi frekventovanou ulici tímto stylem. První ony dvě s kočárky a za nimi nekoordinovaně přejížděly ostatní děti. Jedno na odstrkávadle však zůstalo. Vůbec si toho nevšimly. Dítě začalo panikařit. Bylo mu něco kolem tří let. A auta jezdila. Musela jsem mu pomoci. Nechtěla jsem na ty slepice křičet před jejich dětmi, ale ty musí mít strážné anděly.
Takže až bude padat hvězda a já zavřu oči, budu si přát, abychom byli zodpovědnější ke svým životům a hlavně k životům svých dětí.

Bobík

29. března 2017 v 18:46
Dnes jsem si prošla zkoušku ohněm. Jsou dny, kdy nerozumíte světu, nebo svět nerozumí Vám?
Šla jsem odpoledne nakoupit s dcerou do Lidlu. Potřebovala jsem toho víc, proto jsem svého kapesního psa nechala doma. Jak tak dávám do vozíku mléko, šunku, ovoce, jogurty, přijde ke mně starší paní. "Kde je tenhle jogurt?" spustí na mě ukazujíce do mého vozíku. Já ji ho ukazuji v regále. Paní kroutí hlavou a něco si mumlá pod vousy. Po chvíli na mě zvýší hlas a slovně mě napadne, že jsem jí je vykoupila, že jich mám ve vozíku alespoň třicet.
Měla jsem jich deset. Dětem je dávám do školy na svačinu a mají to na 5 dní. Znova důchodkyni vysvětluji a ukazuji, kde jsou. Ona je stále nespokojena, já tedy odcházím nakupovat jinam. Po chvíli si mě znovu najde a začne na mě křičet. "Tak okrást a napálit důchodkyni se vám zachtělo. Ale já se nedám, nenene!" Já nechápu, o co jí teď jde. Koukám na ni jako puk. "Ty, co jste mi ukazovala nebyly v akci, to byla jiná příchuť. Chtěla jste, abych je zaplatila dvojnásob! A nedělejte ze sebe blbou, když jich máte plný vozík," křičí na mě na celý obchod a hubuje rukou. Lidé se otáčejí, chtějí vidět tu zrůdu. Žena vypadá dost uboze, vzbuzuje všeobecné sociální cítění. Dcera nechápe, co se děje. Vydávám se raději směrem k pokladně.
Nově do obchodu vchází postarší pán. Jde přímo ke mně a povídá: " dobrý den prosím Vás, kde bych našel Bobíka v akci? Já vlastně ani netuším, co je to ten BOBÍK. Dcera mi tady, koukněte, napsala soupis." Slušně se usměji a odpovím mu, že Bobík je něco jako Pribináček, jen jiná značka. A na akci ať se mě raději neptá!
Nevím, zda působím tak sympaticky, nebo moudře. S prodavačkou by si mě plést neměli, protože tlačím vozík a mám s sebou malé dítě. Kdo ví.

Babča

25. března 2017 v 23:06
Byla jednou jedna babička, nebyla to obyčejná babička, nebyla to ani moje babička, ale byla to babička hodna tohoto článku. Měla jsem to štěstí zažít své dvě vlastní milující babičky a jednu úžasnou babičku na hlídání, o té to však také není, snad příště. Toto je článek o babičce mé nejlepší kamarádky.

Zamyslete se nyní, kolik lidí na světě si nepamatujete zamračené, naštvané či nepříjemné? Na to kolik času jsem s ní strávila a kolik lumpáren jsme s kamarádkou vyváděly, tak je to úplný zázrak!

Trávily jsme u ní část letních prázdnin a to i v pubertě. Musela mít svatozář. Co my jsme si jen navymýšlely, jednou jsme chtěly třeba spát venku pod širákem. Bylo to v létě, vlastně by to nebylo nic divného, kdybychom měly spacák, karimatku a nebo celtu.
To jsme však jako správné dámy blondýny neměly. Přiměly jsme tedy babičku, aby souhlasila s vynesením postelí na zahradu. Při potěžkání tohoto nákladu jsme zvolily lehčí variantu, že vyneseme pouze nové matrace. Ty jsme spustily do zahrady přímo pod olše. Každopádně tam nebylo zrovna čisto. K tomu jsme pobraly péřové duchny a péřové polštáře. Oblékly si noční košilky, nedivila bych se, kdybychom si natočily vlasy papiloty (natáčky) a ulehly jsme jako "pravé" trampky pod širák.
Spaly jsme úžasně, ráno nás probudil zpěv ptáčků. Otevřely jsme oči, šlo to nějak ztěžka. A co nevidíme, obě máme ječné zrno nemalých rozměrů. A peřiny se nám také nějak lepily. No prostě, z těch olší, nebo co to bylo, padalo nějaké lepkavé svinstvo.
Odnosily jsme tedy matrace, peřiny, polštáře a vydaly se na autobus zpět do Prahy.
Když jsme dorazily do Vinohradské nemocnice, koukali na nás jak na blázny. Dvě typově podobné stejně staré blondýny s totálně stejnými ohromnými ječnými zrny. Myslím, že jsme to měly i na stejném oku. Oční lékař jistě zpytoval své svědomí, zda včera nepil příliš. Po obdržení dvou úplně stejných receptů jsme se vydali do lékárny. Lékárnice také zpozorněla a dlouze si nám prohlížela. Potom jsme sedli na autobus a vyjely z Prahy zase zpět za babčou na chatu. Od té doby jsme už babčiny matrace netahaly ven a peřiny jsme vyndavaly jen za účelem provětrání.
Alespoň babče ty naše ječná zrna přišla k duhu. Celé 3-4dny jsme jí neutíkaly na diskotéku a mohla v klidu spát i celou noc.

Škoda, že už není mezi námi, byla by hrdinkou i dnešní doby. Příhod s babčou mám hodně, tak zase příště.....

Hrdinové a šílenci

23. března 2017 v 23:04
Hrdinové dnešní doby jsou podle mě všichni nesobečtí lidé. Nemusíte zrovna zachraňovat svět, stačí se jen chovat slušně k lidem, zvířatům i přírodě. Přijde mi, že čím jsou lidé starší, tím častěji podporují heslo: "po nás ať přijde potopa". Nepřemýšlejí na svoje děti a vnoučata, protože v nich se už také zklamali. Proto vidíte tolik vzteklých důchodců. Mají málo peněz, málo kamarádů (čas neúprosně běží a každého to čeká), málo zábavy. A byli to krásní a produktivní lidé. Málokdo umí stárnout. A přece se najdou výjimky.

Před pár dny jsem pozorovala výborného dědu. Bylo mu kolem 70 let. Vzal si tak 5 letého vnoučka na lyže. Co k tomu dodat, to je odvaha, jenže aby to nebylo všechno, nešli si na běžky, nebo za humna na svah. Oni se vydali přímo na černou. Lyžařské znalosti klučiny byly velmi malé. Jo, děda na svůj věk jezdil brilantně. Jestli si byl tak jistý, nebo to byla už stařecká senilita, to nevím. Chvíli jsem je sledovala, zda nebudou potřebovat první pomoc. Helikoptéra toho dne nepřistávala, tak předpokládám, že oba přežili.

Občas někomu pomůžu. Nevěřila bych, že i jako účetní mohu dělat dobré skutky. Ale věřte mi, jde to. Včera jsem finišovala daňová přiznání a už jsem z nich byla pološílená. Možná bych měla říci šílená, ale stále si nechávám rezervu, že může být hůř. Dnešní systém to rok od roku více komplikuje. A co jste před pár lety měly za 4 hodiny i s odnosem na finanční úřad, to letos děláte dva dny. Protože systémy daňových výpočtů nekomunikují se správou FÚ, pokud nemáte novou verzi podpůrných programů. Takže i kdybyste se na hlavu postavili, tak to tam prostě nenacpete. No jo, je potřeba si ponakupovat horu upgradů a nových výmyslů. V této době mohou uspět jen velké firmy a ty malé ať padnou. Dokonce mi dnes říkala známá, že lidé letos panicky shání účetní, protože mnohé už i se svými počítači padly za vlast. Její kamarádka prý v pondělí obvolala, co se dalo a i když za zpracování přiznání nabízela 15000,-Kč, nikoho nemohla splašit.

Proto, kdybych včera odpoledne havarovala, asi by lékaři nevěřili vlastním očím. Můj outfit byl DOKONALÝ. Od rána jsem byla ponořená do papírů a vůbec mi nedošlo, že je čas jít pro děti. Jak jsem prvně koukla na hodiny, zjistila jsem, že děti už na mě v dešti čekají před školou. Co naplat, natáhla jsem si na pyžamové kalhoty manželovy tepláky, na noční košili dala bundu a na nohy jsem obula sněhule, neboť byly jediné nezavazovací. Prostě účetní nemají čas si něco pracně zavazovat, zvlášť ne teď.

No a svěřte takovýmto šílencům své drahocenné originály faktur.
Jsem ráda, že jsem bez kolize dojela před školu a zpět.

Ať žije korupce!

15. března 2017 v 20:29
Jednoho krásného dne zmizelo slunce jednomu zkorumpovanému dopravnímu policistovi. Je to tak neuvěřitelný příběh, že se s Vámi o něj musím podělit. Jak už jsem dříve v blogu psala, jezdím již dlouho, často a ráda. Avšak mé začátky nebyly úplně slavné. Již jako sedmnáctiletá slečna jsem se přihlásila do autoškoly.

Problémy jsem s ničím neměla a tak jsem jízdy i písemné zkoušky bez zaváhání dokončila. Čekaly mě už jen závěrečné jízdy s dopravním policistou. To však byl kámen úrazu. Můj učitel mi pověděl: "Pokud chceš mít jistotu, že se ti jízdy povedou, stačí 1000,-Kč". Řekla jsem mu, že ještě chodím do školy a nevydělávám. (Chodila jsem sice od 15 let i dříve na brigády, ale dávat policistovi mé těžce vydělané peníze, se mi zrovna nechtělo). A tak jsem rupla.

První pokus nevyšel. Učitel mě nahnal do ulice, kde nově namontovali značku "Průjezd zakázán". S tou jsem nepočítala, soustředila jsem se totiž na ostatní věci. (Jako je spojka, plyn, brzda, blinkry …….).
Trochu mě to naštvalo, ale měla jsem ještě dva pokusy, takže jsem zůstávala v klidu. Když se však přiblížil termín první opravné zkoušky, oslovil mě učitel znova. "No, jak to vidíš, už sis našetřila?" tázal se mě s nadhledem. Já na něj hodila smutný pohled a nevinné oči. Bylo mu jasné, že ze mě nic nekápne.
Vyrazila jsem tedy k druhému pokusu již trochu s obavami. Jeli jsme po hlavní ulici, na které jsou tramvajové koleje. V místech kde je ostrůvek (tramvajová zastávka) je i prodejna Michelské pekárny. Zrovna v tu dobu, co jsem projížděla, měla zásobování.
Podnikové auto stálo s otevřenými dveřmi a zaměstnanec vyndával přepravky s pečivem. Objela jsem to tedy po tramvajových kolejích. Jízda se mi povedla úžasně a byla jsem na sebe pyšná. Jenže opět jsem pohořela.
Už mě to naštvalo a chtěla jsem znát důvod. Prý se nesmí objíždět po kolejích kolem ostrůvku. Řekla jsem jim, že pokud je tam překážka zabraňující průjezdu, tak je to dovoleno. (Měla jsem pravidla silničního provozu ještě v živé paměti.) Namítli, že překážka musí být dlouhotrvající. Měli asi času dost na celou vykládku a předávání faktur či jiných přepravních náležitostí. Ale ani jeden nebyl zvědav na diskusi s blonďatou sedmnáctkou. Neměla jsem proti nim nejmenší šanci. Pokud bych však ani na potřetí jízdu neudělala, musela bych absolvovat celou autoškolu znovu. Tedy i znovu zaplatit.
Před třetí zkouškou jsem předala žádaný obnos a zlehka projela trasu. Autoškolu jsem tedy úspěšně absolvovala a čekala na plnoletost. V 18 letech jsem si jen řidičák vyzvedla.
Ve stejné autoškole jen trochu později dělala zkoušky i má spolužačka. Dostala i stejnou nabídku, kterou dvakrát odmítla. Na potřetí ji bylo jasno, že to musí dát. Našetřeno neměla. Šla tedy na brigádu do cukrárny a 1000,-Kč si vydřela na zmrzlině. Víte kolik jich musela vytočit?
Všechny nás informovala, že večer to půjdeme oslavit. Bude mít řidičák! Večer se však nic nekonalo, telefon nikomu nebrala. Až ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Mou suverénní kamarádku překvapil výpadek proudu. Na velmi frekventované křižovatce nefungovaly semafory a dopravu řídil policista máváním ruky. To však v autoškole probíráte jen okrajově a většinu znalosti tohoto typu máte jen z legendárních filmů o četnících.
Takže má nezkušená kamarádka nabrala tohoto policistu na kapotu. Ten posléze přeletěl přes střechu a dopadl na beton. Učitel autoškoly a druhý dopravní policista jen bez reakce přihlíželi. Asi už přemýšleli v jakém poměru si částku rozdělí a jak s ní naloží. O to však už starost mít nemuseli.

Má kamarádka dostala zákaz dělání autoškoly na 1 rok. A ti dva si to vyžrali i s navijákem. Vyšla najevo i jejich úplatnost. Za to, že učitel nereagoval, i když měl dvojité řízení to schytal nejvíce a dobře mu tak! Zranění policisty nebylo vážné, jen zlomená ruka.
Z toho plyne ponaučení, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Kam dál