MOC

Čtvrtek v 11:30

Touha po moci mě ještě nepostihla. Ano, toužím po uklízečce a paní na žehlení. Jenže se stydím, že dokonale naklizeno a vyžehleno nemám i bez ní. Takže zase nic. Ale obdivuji lidi, kteří svou moc umí použít k dobrým účelům. Jenomže jich je proklatě málo.

My ostatní však také máme moc. Moc inspirovat druhé k tomu být lepší. A začít bychom měli u sebe a svých dětí. Jen nesobecký člověk může být opravdu šťastný. Není to však úplně jednoduché. Například má výborná nesobecká kamarádka (vždy dává na charitu a všem potřebným) hází odpadky z jedoucího auta a vyhazuje denně tunu jídla. Co dodat. Párkrát jsem se jí to snažila rozmluvit, ale bezvýsledně. Ano nejsme dokonalí, hlavní je, co převládá.

Možná ještě budu mít příležitost něco podstatného změnit k lepšímu. Každý, kdo svou prací dělá lidem radost, vlastně moc má. Má moc učinit je spokojenějšími a šťastnějšími.


Měli jsme na základce kluka, který byl ze 7 dětí. Peněz měli málo. Každé vánoce musel Filip něco pěkného vyrobit, aby měl dárek pro maminku. Jednou, takhle v prosinci, ťukal Filip pod lavicí jehlicemi. Pletl mámě šálu. Byl všem pro smích a každý si ho dobíral. On si z toho však nic nedělal a pletl dále. Zřejmě ho to trápilo uvnitř a navenek to nedával znát.


O dvacet let později jsme měli třídní sraz. Filip tam nebyl, ale dozvěděla jsem se jeho životní příběh. Kam se na něj hrabou úspěšní podnikatelé, lékařka, učitel, hudebnice i topmodel.

Jezdí po světě v mírových misích. Je z něj kněz.

Zdali ho k tomu vedlo i naše odmítání, nebo to byl jeho osud, kdo ví. O tom můžeme všichni jen hluboce přemýšlet. (Pochybuji, že úspěšní podnikatelé a lékaři na to ten čas mají. Tak alespoň jedna paní účetní se o pauze zamyslí.)
 

Hromadná vražda

13. února 2017 v 0:15

Nemám ráda konce a nesnáším změny. Je s nimi spojena nejistota a strach.


A zrovna takovýto konec jsem mohla svou mladistvou nerozvážností způsobit. Tuhle jsem to někomu vyprávěla a nemohla jsem ani já uvěřit, že je to pravda. Jenže bohužel je.


Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem si vyjela na Balkán na prázdniny. Řidičský průkaz jsem vlastnila sotva pár dnů. Chtěla jsem původně letět letadlem, ale finance mi jaksi nevystačily. Tak jsem vzala zavděk bulharským autobusem. Autobus byl plný k prasknutí, převážně Bulhary. Poslední volné místo co mi prodali, bylo u náhradního řidiče. Ten byl mou společností velmi potěšen, avšak za celou 8hodinovou cestu se nezmohl na slovo. Pak najednou promluvil špatnou češtinou: " Máš ridicky průkaz?" Já na něj pohlédla a suše odvětila: "No jasně". "Nechceš ridit autobus?" on na to. "No proč ne" povídám já. Myslela jsem si, že to bude zpříjemnění té nudné cesty, konečně nějaké vzrůšo. On to zase bral jako skvělý způsob seznamování.

Za pár minut jsem už seděla za volantem zájezdového autobusu plného lidí. Sice pod dohledem "zkušeného, rozumného" řidiče, ale sama. Takto jsem odřídila minimálně 40km.


A pak se vydejte někam na zájezd. To aby jste stále sledovali, zda se řidičům zrovna nezapalují lýtka. Ano, pravidla evropské unie na řidiče jsou teď mnohem přísnější než dříve, ale příroda je příroda. Mrkající


Měla jsem víc štěstí než rozumu.

Žijeme v iluzích

5. února 2017 v 21:43
Ano, je to tak. Jak my, tak i naše děti žijí v iluzích. Dětské iluze jsou však zdravé a prospěšné, zatímco u nás dospělých jsou většinou spíše na obtíž. I když výjimky samozřejmě existují. Tak například u dětí.
Jedu si jednou takhle zjara na krátký výlet na kole. Vzadu na dětském sedátku mám tak tříletého syna. Když vidím veliký kopec, bez váhání slezu. Nikam totiž nespěchám a pomalu tlačím kolo i se synem vzhůru. Kochám se krajinou a užívám si ten klid. Na silnici totiž nemusím nic vařit, ani nic uklízet a natož pracovat. Aut tam jezdí málo, takže se i můžeme zhluboka nadechnout. A v této úžasné harmonii doháním pár. Také kola do kopce tlačí. Pán je pohledný a paní taktéž. Je jim asi kolem třiceti let. V tom začne můj syn z kola křičet: "Mami táta, mami táta." Pár se zprudka otočí. Já na to: "Co to povídáš zlato, to přece není táta". Paní mě probodne pohledem. Já se usměji a povídám: "Syn si to asi popletl". Paní mi evidentně nedůvěřuje a její zlost stoupá. Otočím se na syna a říkám: "Ty nepoznáš tátu, tak to budeme muset zajít k paní doktorce. Zkontroluje ti očíčka, jestli je máš v pořádku." Syn však trvá na svém a křičí: "Táta, táta". Má z toho evidentně děsnou legraci. Paní však už rudne. Pán kouká, nevinně a nechápavě. Já se na něj omluvně pousměji. Paní si to však vyloží spiklenecky a začíná na něj křičet. V tom se otočí na podpatku nasedá na kolo a vyráží z kopce dolů. Pán beze slova rychle naskakuje a vydává se za ní. Syn se usmívá líbezným úsměvem dítěte a vůbec nechápe tuto hru. Další zbytek cesty jsem věnovala přednášce o rodině a důležitosti upřímného jednání.
Doufám, že to pán zvládnul své drahé vysvětlit. Mělo by se mu to podařit, pokud to však nebyl profláklej sukničkář. V takovémto případě bych mu to i přála. Znám bohužel plno takovýchto expertů. A nemusím chodit daleko.

I když v opačném případě bych jistě také zpozorněla. Syn je totiž neskutečně přesvědčivý.
 


Zimní sen

28. ledna 2017 v 16:55
Je zima a všichni máme své tajné sny. Někomu se plní a někdo si je musí splnit sám. A já, jako akční žena jsem se toho chopila vlastnoručně. Objednala jsem si pokoj v kouzelné horské chatě, daleko od civilizace. A domluvila se i s kamarádkou. Jenže jsem pozapomněla, že kromě našich dvou pokojů tam majitel pronajímá ještě dalších osm. Nikdy se mi nestalo, že bych s lidmi nevyšla, ale tohle nebylo o lidech. To bylo o pidilidech. No prostě se nám poštěstilo to, že zbytek pokojů obývali rodiče s kojenci. Já už měla syna 3 letého a kamarádka 6 letého. Byla jsem šťastná, že už v noci krásně spí (byl dlouho kojený) a začíná i s lyžováním. Když jsme první den přišli z lyžování, čekalo nás překvápko ve formě vyrovnaných 12 ti nočníků ve společenské místnosti. A to nebylo to nejhorší. Zbytek dětiček byl ještě v plenách. Do osmi pokojů se vtěsnalo neskutečné množství malých dětiček. Každá rodina měla 3 i více človíčků. Nazvala bych to "Dovolená v jeslích". A to nebylo přesně to, co jsem si vysnila.

Zvukotěsnost chaty byla nulová, takže jsem pomalu u každého kojení psychicky asistovala. Spím totiž velmi lehce. Definitivní budíček byl ve 4.30hod. Bylo to jako lavina! A to k horám bohužel patří. Měla jsem kruhy a pytle pod očima. Po dvou dnech jsme vážně zvažovaly návrat do Prahy. Člověk je však tvor velmi houževnatý a většinou zvládne vše. Navíc nejsem ten, který se vzdává. Tak jsem pobyt dokončila, akorát jsem v práci nevypadala jako po dovolené. Poskytlo mi to však nezapomenutelný zážitek na dlouhá léta.
Takže radši si příště zjistěte i ostatní osazenstvo penzionu či hotelu, aby se Vám taky nepoštěstilo, že natrefíte na "Přátele ligy kojení". Bude to ten správný krok.

PS: Mé nezadané kamarádce se například stalo, že byla ubytovaná v ohromném areálu, který si celý, kromě pár lůžek, pronajali profesionální hasiči. Mrkající

"Jeden chybný krok"

24. ledna 2017 v 23:44

Hahaha, jen jeden? Mám pocit, že dělám jeden za druhým. Co naplat, když se řídím převážně srdcem a mozek pokulhává někde vzadu. Ale nemohu si poručit. Když už jsem na sebe děsně naštvaná, nevidím smysl, tak mi někdo třeba i skoro cizí řekne: "Moc Vás obdivuji, chtěla bych být jako Vy". A hned se mi vrátí úsměv do tváře.


Dnes jsem se v autě taky usmívala. Vracela jsem se domů a viděla ohromný kouř z továrních komínů. Nevím jak mě napadla děsně stará písnička "Dým z továren a houfy dětí nad polem…" začala jsem si pobrukovat. Pole sice kolem byla, ale ani jedno dítě, natož pak houfy. Pohotově mě napadlo "Dým z továren a houfy dětí za tabletem.." Dokonce to jde i zazpívat přímo do té původní melodie. Kdo z Vás zná, tak to klidně zkuste. Zamyslela jsem se, proč je to tak. Ano, je v Praze smogová situace nejvyššího stupně, ale děti moc venku nejsou i v hezkém počasí. Mají svoje skupiny na Viberu, WhatsAppu a Facebooku a nemají vůbec potřebu se vidět osobně. To je škoda!!! A bude hůř, kam to povede??? Všechny tyto vymoženosti sice používám, avšak vím, že není nad sklenku vína či kávu s přáteli. Doufám, že na to naše děti také přijdou a toto je jen nějaké přechodné období. Ještě mě napadla skvělá story, kdy dcera mé známé mívala rande přes Skype. Vykládala mi to vždy se záchvaty smíchu. Krasavice ve společenském topíku s dokonalým dekoltem. Drdol jak od profi kadeřníka, makeup a to vše doladěné vytahanými pyžamovými kalhotami. Smějící se

Budka na budku

23. ledna 2017 v 0:05

Ano, v dnešní celkem moderní době stále existují veřejné telefonní budky. Každý člověk už má sice jeden či více mobilů, ale vyhláška je vyhláška. Je to prý kvůli bezpečnosti každého z nás. A kdo myslí na bezpečnost těch, kteří mají telefonní budku přímo u okna? To už asi nikdo, těch je totiž menšina. Tak pro přiblížení té většině národa uvedu pár příkladů. Vaše fantazie by Vám totiž nemusela postačovat.


Veřejná telefonní budka slouží pro:


  1. 1.Sdružení pubertálních jedinců, kteří řvou jak na lesy a provádějí zakázané věci. Tedy kouření cigaret, kouření trávy a pití alkoholických nápojů atd. Všechny vyprodukované odpady z této činnosti pak umísťují za nejbližší plot (tedy můj). Takže sběr flašek a vajglů se zařadil mezi mou obvyklou zahradní činnost, jako je hrabání listí, sekání a pletí. Avšak s tím rozdílem, že ji vykonávám CELOROČNĚ. Ještě jsem v očekávání, až mi nějaká flaška přistane přímo na hlavě při pletí záhonu.


  1. 2.Cizojazičně hovořící osoby. Jsou v zemi zřejmě ještě krátce na to, aby si pořídily stírací kartu a telefon. Většinou volají hodně do daleka a proto taky HODNĚ křičí. (To je jejich poznávací znamení). A šíleně drmolí, musí toho přeci tolik říci.


  1. 3.Cizojazyčně hovořící osoby, které pravděpodobně vlastní nekonečnou telefonní kartu. Nějak čipově poblblou. Ty poznáte tak, že mluví potichu a stále se rozhlíží na všechny strany. Přijíždí autem ve větším počtu a auto nechávají nastartované.


  1. 4.Drogově nebo alkoholově závislí, kteří chtějí z budky vymlátit trochu těch drobáků. Pokud to ještě nevíte, a vím, že většina z Vás asi ne, tak už existují jen budky kombinované. Tedy jak na kartu, tak i na peníze. Jeden maník si dokonce vzal sekeru a v jednu hodinu v noci s ní prosil budku o almužnu. Třásla jsem se hrůzou a volala policii. Ten zvuk byl šílený.


  1. 5.Zvláštní individua mluvící českým, nebo slovenským jazykem. Nejdou blíže specifikovat, neboť jejich chování je velmi různorodé. Avšak normálním lidem na míle vzdálené.



Někdy se stane, že budka žere peníze a na oplátku žádné služby neposkytuje. To se pak dějí věci. Nikdo si to nenechá líbit. Fanatismus okradených se projeví. To si vždycky říkám, že těch čtyřek se dnes urodilo. Než mi to dojde. Vrchol všeho byl, když vetchá stařenka zřejmě nevlastnící mobil, mlátila kovovým hrotem hole jako v amoku. K té mi ty drogy neseděly a tak jsem volala O2 provozovatele, aby si to šel opravit. Nebo už mi hrábne.


Napsala jsem i stížnost založenou na omezování pohybu po zahradě, znečišťování a překračování limitů hluku. Odpověď zněla, že nejsou majiteli, ale mají budky jen ve správě. Od majitelů jsem už odpověď nedostala.


Važte si svého (problematického) okolí, mohla by Vám u oken přes noc vyrůst také jedna BUDKA.Křičící

PS: Pardon, to číslování mi nějak nejdeUsmívající se

Topmodelka z kontejneru

17. ledna 2017 v 23:31
Jak jistě všichni víme, krása je pomíjivá. A všechna zaměstnání s ní úzce spojena jsou jen na čas. A přesto mě topmodelka v kontejneru na odpad značně vyvedla z rytmu. Úplně jako přimražena jsem sledovala tento zvláštní úkaz. Bylo to tak.

Když jsem jednou odvedla dceru na cvičení a rychlým krokem přišla k autu, uslyšela jsem zvláštní zvuky. Pro nedostatek místa jsem parkovala až moc blízko kontejnerů. Nasedla jsem a těšila se na krásných 40 minut bez žádostí. Neustálé přání a žádosti mých dětí mě někdy dost unavují. 40 minut klidu pouze s tichým nákupním vozíkem v Tescu (občas tedy skřípe a drhnou mu kolečka, většinou jen tomu mému a s balíkem mléka už nemám sílu ho jít vyměnit) bylo zpříjemněním odpoledne. Tam jsem se však ani nedostala.

Udiveně jsem pozorovala vibrující kontejner. Jaké však bylo mé překvapení, když z něj vykoukla opravdu krásná slečna - žena. V první chvíli jsem si myslela, že při vyhazování odpadu jí tam něco upadlo. No komu se to nestalo? Já tam občas upustila i kabelku s pytlíkem smetí. A vždy bylo jako na potvoru čerstvě vyvezeno, takže jsem se tam nakláněla jako o život a celá se ušpinila a upatlala. No přece tam tu kabelku nenechám.
Slečna však vyskočila s obratností gazely a štrádila si to naproti k dalšímu konťáku. Tam se vyhoupla energickým výskokem, provedla přešvih jednou a záhy i druhou nohou a už byla v něm. Zůstala jsem s pusou dokořán, takže nejen modelka, ale i gymnastka. Tu ladnost by ji mohla závidět leckterá baletka.


Co dodat, kdoví jak se na ulici dostala.

Večer jsem to vyprávěla manželovi. Ten skoro nepřemýšlel a odvětil: "Viděla si jí ruce?" V první chvíli jsem hned nepochopila, až posléze mi to docvaklo.

Hm drogy, to je svinstvo.

Co asi byla dříve? Modelka, gymnastka, baletka nebo jen hodná bezproblémová dcera, které rodiče umožnili všestranný vývoj???


O tom by se mohl napsat celý román.


Takže občas se i koukněte, kdo z těch fanatických hrabošů Vám zrovna převrací kontejnery.

Abyste se nedivili!Překvapený

Síla vůle

12. ledna 2017 v 10:59
Když člověk chce, dokáže vše. Jenže, co když až tak moc nechce? Co když se má rád a je tak trochu pohodlný? Tak kouká s otevřenou pusou, co všichni ti organizovaní a ambiciózní lidé kolem něj zvládají. A zda jsou i šťastnější, nebo jsou jen servaní jak jetel, o tom by se dalo polemizovat. Každopádně já jsem převážně spokojena se vším. Mám většinou bezvadného manžela, skvělé a občas i poslušné děti, výborného voňavého psa a sedm let staré auto o kterém jsem si myslela, že je to nová vesmírná raketa.
Včera mě však vyvedli z omylu.
Tak si tak sedím v autě před školou, venku je příjemných -14C. Pustím si topení na maximum a k tomu ještě zapnu do zapalovače fungl novou vyhřívací podložku na sedadlo z Lidlu. Čekám na dceru, abych ji mohla převézt do umělecké školy. A v tu chvíli na mě začne couvat černé auto. Přibližuje se, je blíž a blíž. Rychle zařazuji zpátečku a v panice také couvnu. Zastavím a auto znovu začíná couvat. A jsme na rovině! Není to omyl. Koukám na řidiče v jeho zpětném zrcátku. Ani se neotočí, ani nehne brvou a zase do mě couvá.
Když už je ode mne na 3-5 cm začínám troubit jako na lesy. Do poslední chvíle jsem se tomu vyhýbala, neboť okna tříd i sekretariát jsou jen pár metrů ode mě. Samozřejmě všichni vykouknou. Auto přestává couvat a nic. Já už patřičně vytočená vystupuji z auta a stoupnu si ke dveřím řidiče. Ten dělá, že mě nevidí. Naštvaně mu začínám bušit do okna. Pán z auta na mě hodí znuděný pohled a spustí stahování okénka. Já začínám skoro křičet: "Víte, že jste mě div nenaboural, proč couváte? To mě nevidíte?" A spolujezdkyně se na mě podívá stejně znuděným pohledem a povídá " Dievočko ty nevyšiluj my máme kamery." Já kouknu a vidím opravdu kamery jako kráva velké.

Zalézám do svého nemoderního vozu a zapínám si vyhřívání sedadla z Lidlu.
Asi budu muset začít více účtovat, abych si mohla brzy pořídit něco podobného. Snad mi jeden život postačí.NerozhodnýMrkajícíUsmívající se

Malá (bezvýznamná) chyba

27. prosince 2016 v 19:18

Fakt nevím, jak se rozhodovat. Ať se rozhodnu tak nebo onak, pokaždé je to špatně. Jako třeba dnes.

Ráno jsem sedla k počítači a chtěla si poplatit různé účty, abych nešla do Nového roku s dluhy. Ale nebylo mi dopřáno. Přestalo mi fungovat internetové bankovnictví. Po hodinovém čekání na lince podpory jsem se dozvěděla, že k jejich VELIKÉ lítosti mi nepomůžou. Musím se prý vypravit na pobočku. Moje lítost byla ještě o dost větší. Představa pobočky naplněné k prasknutí davem kašlajících klientů mi naháněla husí kůži. Ale nebylo zbytí, chtě nechtě jsem musela vyrazit. Banka mi totiž v rámci péče o klienta a starostlivosti o mé úspory snížila denní limit platby přes internet. Prý to tam někde v doručených zprávách každému klientovi psala. Ale kdo to všechno v dnešní rychlé době má čas prozkoumávat?


A tak jsem doma ponechala své věčně se hádající děti samotné. Zakázala jsem jim skoro všechno a s klidným svědomím vyjela.

Na pobočce to vypadalo dle mých představ. Když jsem přišla na řadu, stručně jsem sdělila požadavek. Zkušená paní, zřejmě vedoucí, neboť všichni k ní chodili pro radu, se mnou vyplnila několik papírů. Ty jsem posléze přečetla a podepsala.


Se spokojeností nad splněným úkolem jsem se vydala k domovu. Doma bylo vše naštěstí v pořádku. Nakrmila jsem děti, udělala několik nutných úkonů a zapnula znova internet. Jaké bylo mé překvapení, když mi platba opět neprošla. Zkusila jsem to znovu a znovu.

Chopila jsem se telefonu a čekala další hodinu za zvuku příjemné a uklidňující hudby na lince podpory. Tentokráte milý pán mi pověděl, že limity změněné NEMÁM. Chybička se prý vloudila. Tázala jsem se, jak je možné, když to mám černé na bílém potvrzeno a podepsáno. Prý potvrzení vyjede, i když změna není poslána do centrálního systému.

Paní vedoucí zapomněla dát ENTER. A pobočka se před pár minutami uzavřela. Chápete to? Já tedy ne! Měla tam dnes hold moc krchlajících klientů a jeden ENTER sem a jeden TAM, kdo to má stíhat.
Takže já asi už tu bezdlužnost do Nového roku nestihnu. Ať dělám co dělám, je to na prd.

Nejraději bych utekla do pustých lesů. Tady je to totiž fakt dost na palici. Jenže tam bych neměla internet a nemohla bych si ani postěžovat do blogu!!!
Hm.. zůstávámLíbající

Existuje závěť?

20. prosince 2016 v 9:10
Dnes jsem po dlouhé době byla zase v kontaktu se svou, dříve blízkou kamarádkou. Vzpomněla jsem si na její věčné trable a uvědomila si, že nyní, už jako matka, musím takovýmto věcem předcházet. Dobře vím, že takovéto chyby ovlivňují celý život.
Má kamarádka se narodila jako první dítě do celkem bohaté rodiny. Máma právnička, otec úspěšný obchodník. K milované sladké holčičce za pár let přibyla ještě jedna, ještě milovanější holčička. A hvězdy byly tatínkovi nakloněny a tak do rodiny přibyl i rozkošný nejmilovanější chlapeček. Konečně mužský potomek, následník trůnu i rodinného podniku. Má kamarádka se automaticky ujala role pečovatelky. Jenže ta jí už na vždy zůstala. Své dva mladší sourozence vychovávala a milovala. Bohužel jí už nikdo tolik nemiloval. Když si toto uvědomila, tak odešla ze střední školy a začala pracovat. Byla na to sama. Rodiče samozřejmě chtěli, aby školu dodělala a tak jí v práci nepodporovali. Ona však byla extra schopná a extra pracovitá. Brzy postupovala v kariéře až nakonec v 18 letech si půjčila a otevřela vlastní obchod. Extra úspěšný. Peníze vrátila a žila šťastně a spokojeně než si začali sourozenci a posléze i její rodiče chodit půjčovat. Nikdy totiž nic nevrátili. A jí to nevadilo, měla je stále všechny moc ráda a peněz měla dost. Jenže první rána přišla, když umřela její milovaná babička. Ta měla 2 nebo 3 velké nemovitosti. Světe div se! Na ní se zapomnělo. Vše se rozdělilo mezi ostatní vnoučata. Ona prý nic nepotřebuje, je prý bohatá. A to byla právě jediná osoba, která ji celé dětství chránila a dodávala odvahu. Matně si i vzpomínám, jak mi říkala, hodně dávno o závěti ve které jí babička všechno odkázala.
Zdali ta závěť existovala či ne Bůh ví. Ale myslím, že ano, kamarádky se to tak dotklo, že o tom určitě pomlčela. Nedostala nic.
Né, že bych teď zrovna sepisovala závěť, ale snažím se uvědomit si, kolik smutku přináší třeba pro nás drobné, někdy i úplně banální křivdy vůči dětem (sourozencům).
Je pravda, že pokud by byli její rodiče spravedliví, tak by nikdy nemohla vzniknout takto silná osobnost. Vše má vždy i svou dobrou stránku. Ale za jakou cenu???

A ještě něco, její dva sourozenci s umetenou cestou svůj život totálně po….
Ani peníze jim nepomohly ke štěstí. Dost smutný, co?

Kam dál