Topmodelka z kontejneru

Úterý v 23:31
Jak jistě všichni víme, krása je pomíjivá. A všechna zaměstnání s ní úzce spojena jsou jen na čas. A přesto mě topmodelka v kontejneru na odpad značně vyvedla z rytmu. Úplně jako přimražena jsem sledovala tento zvláštní úkaz. Bylo to tak.

Když jsem jednou odvedla dceru na cvičení a rychlým krokem přišla k autu, uslyšela jsem zvláštní zvuky. Pro nedostatek místa jsem parkovala až moc blízko kontejnerů. Nasedla jsem a těšila se na krásných 40 minut bez žádostí. Neustálé přání a žádosti mých dětí mě někdy dost unavují. 40 minut klidu pouze s tichým nákupním vozíkem v Tescu (občas tedy skřípe a drhnou mu kolečka, většinou jen tomu mému a s balíkem mléka už nemám sílu ho jít vyměnit) bylo zpříjemněním odpoledne. Tam jsem se však ani nedostala.

Udiveně jsem pozorovala vibrující kontejner. Jaké však bylo mé překvapení, když z něj vykoukla opravdu krásná slečna - žena. V první chvíli jsem si myslela, že při vyhazování odpadu jí tam něco upadlo. No komu se to nestalo? Já tam občas upustila i kabelku s pytlíkem smetí. A vždy bylo jako na potvoru čerstvě vyvezeno, takže jsem se tam nakláněla jako o život a celá se ušpinila a upatlala. No přece tam tu kabelku nenechám.
Slečna však vyskočila s obratností gazely a štrádila si to naproti k dalšímu konťáku. Tam se vyhoupla energickým výskokem, provedla přešvih jednou a záhy i druhou nohou a už byla v něm. Zůstala jsem s pusou dokořán, takže nejen modelka, ale i gymnastka. Tu ladnost by ji mohla závidět leckterá baletka.


Co dodat, kdoví jak se na ulici dostala.

Večer jsem to vyprávěla manželovi. Ten skoro nepřemýšlel a odvětil: "Viděla si jí ruce?" V první chvíli jsem hned nepochopila, až posléze mi to docvaklo.

Hm drogy, to je svinstvo.

Co asi byla dříve? Modelka, gymnastka, baletka nebo jen hodná bezproblémová dcera, které rodiče umožnili všestranný vývoj???


O tom by se mohl napsat celý román.


Takže občas se i koukněte, kdo z těch fanatických hrabošů Vám zrovna převrací kontejnery.

Abyste se nedivili!Překvapený
 

Síla vůle

12. ledna 2017 v 10:59
Když člověk chce, dokáže vše. Jenže, co když až tak moc nechce? Co když se má rád a je tak trochu pohodlný? Tak kouká s otevřenou pusou, co všichni ti organizovaní a ambiciózní lidé kolem něj zvládají. A zda jsou i šťastnější, nebo jsou jen servaní jak jetel, o tom by se dalo polemizovat. Každopádně já jsem převážně spokojena se vším. Mám většinou bezvadného manžela, skvělé a občas i poslušné děti, výborného voňavého psa a sedm let staré auto o kterém jsem si myslela, že je to nová vesmírná raketa.
Včera mě však vyvedli z omylu.
Tak si tak sedím v autě před školou, venku je příjemných -14C. Pustím si topení na maximum a k tomu ještě zapnu do zapalovače fungl novou vyhřívací podložku na sedadlo z Lidlu. Čekám na dceru, abych ji mohla převézt do umělecké školy. A v tu chvíli na mě začne couvat černé auto. Přibližuje se, je blíž a blíž. Rychle zařazuji zpátečku a v panice také couvnu. Zastavím a auto znovu začíná couvat. A jsme na rovině! Není to omyl. Koukám na řidiče v jeho zpětném zrcátku. Ani se neotočí, ani nehne brvou a zase do mě couvá.
Když už je ode mne na 3-5 cm začínám troubit jako na lesy. Do poslední chvíle jsem se tomu vyhýbala, neboť okna tříd i sekretariát jsou jen pár metrů ode mě. Samozřejmě všichni vykouknou. Auto přestává couvat a nic. Já už patřičně vytočená vystupuji z auta a stoupnu si ke dveřím řidiče. Ten dělá, že mě nevidí. Naštvaně mu začínám bušit do okna. Pán z auta na mě hodí znuděný pohled a spustí stahování okénka. Já začínám skoro křičet: "Víte, že jste mě div nenaboural, proč couváte? To mě nevidíte?" A spolujezdkyně se na mě podívá stejně znuděným pohledem a povídá " Dievočko ty nevyšiluj my máme kamery." Já kouknu a vidím opravdu kamery jako kráva velké.

Zalézám do svého nemoderního vozu a zapínám si vyhřívání sedadla z Lidlu.
Asi budu muset začít více účtovat, abych si mohla brzy pořídit něco podobného. Snad mi jeden život postačí.NerozhodnýMrkajícíUsmívající se

Malá (bezvýznamná) chyba

27. prosince 2016 v 19:18

Fakt nevím, jak se rozhodovat. Ať se rozhodnu tak nebo onak, pokaždé je to špatně. Jako třeba dnes.

Ráno jsem sedla k počítači a chtěla si poplatit různé účty, abych nešla do Nového roku s dluhy. Ale nebylo mi dopřáno. Přestalo mi fungovat internetové bankovnictví. Po hodinovém čekání na lince podpory jsem se dozvěděla, že k jejich VELIKÉ lítosti mi nepomůžou. Musím se prý vypravit na pobočku. Moje lítost byla ještě o dost větší. Představa pobočky naplněné k prasknutí davem kašlajících klientů mi naháněla husí kůži. Ale nebylo zbytí, chtě nechtě jsem musela vyrazit. Banka mi totiž v rámci péče o klienta a starostlivosti o mé úspory snížila denní limit platby přes internet. Prý to tam někde v doručených zprávách každému klientovi psala. Ale kdo to všechno v dnešní rychlé době má čas prozkoumávat?


A tak jsem doma ponechala své věčně se hádající děti samotné. Zakázala jsem jim skoro všechno a s klidným svědomím vyjela.

Na pobočce to vypadalo dle mých představ. Když jsem přišla na řadu, stručně jsem sdělila požadavek. Zkušená paní, zřejmě vedoucí, neboť všichni k ní chodili pro radu, se mnou vyplnila několik papírů. Ty jsem posléze přečetla a podepsala.


Se spokojeností nad splněným úkolem jsem se vydala k domovu. Doma bylo vše naštěstí v pořádku. Nakrmila jsem děti, udělala několik nutných úkonů a zapnula znova internet. Jaké bylo mé překvapení, když mi platba opět neprošla. Zkusila jsem to znovu a znovu.

Chopila jsem se telefonu a čekala další hodinu za zvuku příjemné a uklidňující hudby na lince podpory. Tentokráte milý pán mi pověděl, že limity změněné NEMÁM. Chybička se prý vloudila. Tázala jsem se, jak je možné, když to mám černé na bílém potvrzeno a podepsáno. Prý potvrzení vyjede, i když změna není poslána do centrálního systému.

Paní vedoucí zapomněla dát ENTER. A pobočka se před pár minutami uzavřela. Chápete to? Já tedy ne! Měla tam dnes hold moc krchlajících klientů a jeden ENTER sem a jeden TAM, kdo to má stíhat.
Takže já asi už tu bezdlužnost do Nového roku nestihnu. Ať dělám co dělám, je to na prd.

Nejraději bych utekla do pustých lesů. Tady je to totiž fakt dost na palici. Jenže tam bych neměla internet a nemohla bych si ani postěžovat do blogu!!!
Hm.. zůstávámLíbající
 


Existuje závěť?

20. prosince 2016 v 9:10
Dnes jsem po dlouhé době byla zase v kontaktu se svou, dříve blízkou kamarádkou. Vzpomněla jsem si na její věčné trable a uvědomila si, že nyní, už jako matka, musím takovýmto věcem předcházet. Dobře vím, že takovéto chyby ovlivňují celý život.
Má kamarádka se narodila jako první dítě do celkem bohaté rodiny. Máma právnička, otec úspěšný obchodník. K milované sladké holčičce za pár let přibyla ještě jedna, ještě milovanější holčička. A hvězdy byly tatínkovi nakloněny a tak do rodiny přibyl i rozkošný nejmilovanější chlapeček. Konečně mužský potomek, následník trůnu i rodinného podniku. Má kamarádka se automaticky ujala role pečovatelky. Jenže ta jí už na vždy zůstala. Své dva mladší sourozence vychovávala a milovala. Bohužel jí už nikdo tolik nemiloval. Když si toto uvědomila, tak odešla ze střední školy a začala pracovat. Byla na to sama. Rodiče samozřejmě chtěli, aby školu dodělala a tak jí v práci nepodporovali. Ona však byla extra schopná a extra pracovitá. Brzy postupovala v kariéře až nakonec v 18 letech si půjčila a otevřela vlastní obchod. Extra úspěšný. Peníze vrátila a žila šťastně a spokojeně než si začali sourozenci a posléze i její rodiče chodit půjčovat. Nikdy totiž nic nevrátili. A jí to nevadilo, měla je stále všechny moc ráda a peněz měla dost. Jenže první rána přišla, když umřela její milovaná babička. Ta měla 2 nebo 3 velké nemovitosti. Světe div se! Na ní se zapomnělo. Vše se rozdělilo mezi ostatní vnoučata. Ona prý nic nepotřebuje, je prý bohatá. A to byla právě jediná osoba, která ji celé dětství chránila a dodávala odvahu. Matně si i vzpomínám, jak mi říkala, hodně dávno o závěti ve které jí babička všechno odkázala.
Zdali ta závěť existovala či ne Bůh ví. Ale myslím, že ano, kamarádky se to tak dotklo, že o tom určitě pomlčela. Nedostala nic.
Né, že bych teď zrovna sepisovala závěť, ale snažím se uvědomit si, kolik smutku přináší třeba pro nás drobné, někdy i úplně banální křivdy vůči dětem (sourozencům).
Je pravda, že pokud by byli její rodiče spravedliví, tak by nikdy nemohla vzniknout takto silná osobnost. Vše má vždy i svou dobrou stránku. Ale za jakou cenu???

A ještě něco, její dva sourozenci s umetenou cestou svůj život totálně po….
Ani peníze jim nepomohly ke štěstí. Dost smutný, co?

Pravda

19. prosince 2016 v 11:00
Málo kdo je v dnešní době upřímný. Většinou se musíme proměnit v badatele či detektivy, abychom se pravdy dobrali. Máme tu i prestižní povolání zaměřené na mlžení a obcházení pravdy. Onehdy mi syn sdělil, že bude advokátem. Když jsem vyzvídala proč, prý mají nejvíc peněz. Tak jsem mu vyprávěla smyšlený příběh, jak obhajuje bohatého vraha, který to po propuštění udělá znovu. Dle mého je tento advokát spoluviníkem. Syn pak dlouze přemýšlel a prohlásil: "Radši budu vynálezce". Tato odpověď mě uspokojila.
Samozřejmě vím, že i advokáti mohou vykonat hodně dobra, jenže většinou se dají zlákat vidinou velkého bohatství. A tak to v tom našem malém státečku fungovalo a funguje i nadále. Lidí, kteří mají energii a hlavně tu MOC něco změnit, je jako šafránu. ( Jé, vzpomněla jsem si na to přirovnání a moc se mi líbí. Jenže, kdo v dnešní době ještě potřebuje šafrán? Já první ne. A k čemu vlastně byl tak dobrý?) Ale nějakou změnu by to tady potřebovalo. Už jsem jako ty staří otravní lidé, co si furt stěžují. Každý by měl začít hlavně u sebe. Například mi není jasná tak obrovská volební neúčast. Copak ti lidé, co nevolí, tady nežijí. Co je vede k tomu, že na to kašlou? Asi už na vše totálně rezignovali. A co jejich děti?
Myslím si, že pravda a čisté svědomí jsou ty největší hodnoty, které člověk má mít.
No jo, já vím, i v pohádkách je zlo. Jenže je jen na NÁS, aby dobro zvítězilo.
Takže přeji všem krásné vánoce a ještě lepší rok 2017.

Děti a vánoce

9. prosince 2016 v 9:16
Doba adventu je mystická a kouzelná, ale je i dobou největšího shonu. V tento čas se maminky zastaví až pozdě v noci ( někdy ani to ne). Jedinou výjimkou bývají dětské besídky a různé dětské koncerty či vystoupení. Ani se nám na ně nechce, neboť máme rozpečeno, rozuklízeno a další nezbytné přípravy na nás ještě čekají. Jenže pak zjistíme, že právě TO je to nejlepší z celého adventu.
KONEČNĚ zpomalíme a vrátíme se do těch dětských let. Koledy a básničky jako by měly tu moc zastavit čas. Cítíme směs různých pocitů, na které jsme už skoro zapomněli. Není na ně v této dynamické době prostor. Alespoň na chvíli se naše světy spojí. Zjistíme, že ten dětský svět je o tolik lepší a záleží jen na nás, aby to tak zůstalo. Naše děti jednou předají zvyky a tradice svým dětem a pokud je vychováme jen po materiální stránce, budou strašně ochuzené.
A v tom je hlavní smysl besídek, koncertů a různých vystoupení. Děti nám chtějí ukázat svou práci a píli. Také se o něco snaží, i když jejich práce není placená, zaplatíme jim my svou účastí a potleskem. A to víc než my jsme schopni přepočítat do peněz. Pro přiblížení myslím, že to funguje nějak takto: 1 rodič - 1 zlaťák, 2 rodiče - 2 zlaťáky, 2 rodiče + 1 prarodič - 3 zlaťáky …a tak jdou tyto jednoduché počty i nadále. Čím více lidí má o dítě zájem, tím je dítě šťastnější a bohatší. (Myslím malé dítě, u velkého to platí také, jenže to nikdy nepřizná.)
Samostatnou kapitolou jsou učitelé a různí trenéři. Všichni ti, kdo vštěpují dětem lásku k učení, hudbě či sportu. Svět bude brzy v rukou našich dětí a jaké by to bylo bez špičkových lékařů a vědců, geniálních hudebníků a skvělých sportovců? Za každým takovýmto dítětem je jeho neviditelný vzor (vůdce, nebo jak to správně nazvat). Prostě někdo, kdo ho na tuto životní dráhu navedl a doprovázel.
Všechna čest takovým lidem!!!

Turbomyš

1. prosince 2016 v 23:02
Jezním ráda, snažím se být ohleduplná, převážně dodržuji předpisy, pouštím většinu chodců (hlavně děti a důchodce). Už si začínám zvykat na řidiče s kšiltovkami a různými hučkami bránícími výhledu. Sluneční brýle jsou kapitolou sami pro sebe. Kolik řidičů je má, když je oblačno, zataženo, někdy i deštivo ba dokonce za soumraku či ve tmě. Možná je to cool, ale dost nebezpečné pro ně i okolí. Nejlepší je však parkoviště naší hudební školy. Tedy ona vlastně žádné parkoviště ani nemá, jen lidé ze školy parkují na parkovišti před paneláky. A pokud by se nějaký panelákový důchodce YouTuber našel a natáčel každodenní pohled z okna, brzy by měl hodně odběratelů. Já to vidím 3x týdně a nestačím se divit.

Nechápu proč maminky, které se řídit teprve učí, zajíždějí do úzké parkovací ulice. Musí jim být jasné, že dříve či později budou muset vycouvat. Otočit se na konci je prakticky nemožné při denním provozu, neboť na konci stojí ještě dvě auta navíc s řidiči čekajícími na děti. A tak se pokaždé zaseknu a nestačím valit zrak. Tři auta jsou opravdu fenomenální. Onehdy se mi stalo, že jsem dorazila přesně za první a před druhou expertkou. Takže se v té ulici totálně zasekly a já byla mezi. Nešlo to ani tam, ani tam. Potřebovala jsem vyzvednout svou i cizí holčičku. Za druhou expertku se postavil ještě Vietnamec s megadžípem. A jeho řidičské umění předčilo i ty dvě. Nechápu, že se tam vůbec vešel, když já s malým autem jezdím na těsno. Výsledkem bylo, že můj 15 minutový předstih se proměnil v 20 minutové zpoždění a dvě popotahující slečny. Mám tedy ponaučení, do ulice nezajíždím, po tak dlouhé době první místo, kam se bojím vjet. Nechávám to na hlavní.

Jéénže dnes si jedna maminka zaparkovala ROVNOU do křižovatky s parkovištěm. Pak si tam v největším klidu nakládala dvě děti. To by mě fakt zajímalo, co bere, abych si taky zobla. Mně totiž tekly nervy, navíc tam čekalo spousta lidí. Je to ulice k obchodům. Čekat jsem však musela, protože má hlavní ulice je po čase slepá. Zase jsem byla na špatným místě. Ano, kamarádka by mi řekla: " Na to je holka metro a autobus nejlepší řešení". Jenomže já toho mám naplánováno moc a bez auta bych neměla šanci. Jsem prostě taková turbomyš. A když zpomalím, tak usnu. Dobrou…

"Srdce z kovu"

25. listopadu 2016 v 0:28
Je to téma, mně tolik blízké a já na něj nemám vůbec čas. Co dělám? Samé hovadiny. Snažím se marně uklidit na přicházející advent. Sleduji nabídky v mailech na různé dárky, potom projedu horu letáků, které mi snad každý den zaplavují schránku. Když už si v nich konečně něco vyhlídnu, tak ráno zjistím, že mi ty letáky rozškubal pes. Jsou na puzzle v jedné hromadě. A já nevím, kam se vydat. To je znamení, že se mám na to vykašlat. Už dávno totiž říkám dětem, že mají spíš napsat Ježíškovi dopis, co má odnést! Ne přinést!

A i přes ten věčný a nekonečný shon jsem dnes našla čas na dobrý skutek. Nic světaborného, jen obyčejná pozornost.
Jak se tak řítím do Lidlu, tak si všimnu, že auto přede mnou si nevzalo parkovací lístek. Zůstal v automatu viset a mně s dalším zmáčknutím vyjel nový. Předchozí vypadl. Sbírám tedy oba lístky a jdu najít místo na parkování. Je čtvrtek, takže začíná nová akce. V překladu - NIKDE místečko. Konečně se poštěstí a já parkuji. Beru dceru a psa a jdu hledat auto, co vjíždělo přede mnou. Je to důchodce, který smysl parkovacích lístků ještě nepochopil. Zřejmě ho paní poslala na nákup do tohoto Lidlu u metra poprvé. Já, jako zdatná nákupčí pro celou rodinu mám již bohaté zkušenosti s překročením časového limitu i se ztrátou lístku. Ztráta - 500Kč. Bez kompromisně. Tedy pokud mám být upřímná, jedna má krásná kamarádka zlomila i tuto kletbu a za ztrátu neplatila 500Kč. Pokud vím, neplatila ani jinak. Postačil jí jen krásný bílý úsměv. Pochybuji, že by tento důchodce byl tohoto schopen, nehledě na to, že na tomto parkovišti je pouze automat. Tady by neprošla ani kráska. Natož děda. Podávám mu lístek a vysvětluji jeho důležitost. Důchodce mě pozoruje a lístek si bere s poděkováním. Teprve posléze mu to dochází a v obchodě mě najde a znovu důrazně poděkuje.

Tak vidíte, nemám srdce z kovu. A dnešek mě zahřál u srdce. A babča ho jistě také doma pochválila, že zbytečně nevyhodil z jejich "velkých" důchodů pětikilo. Já vím, je mi jasné, že to doma nepřiznal.

Jenže zrovna o tom by ten nadcházející advent měl být. Nebýt lhostejný k okolí a mít oči stále otevřené. I když já bych je nejraději zavřela, když vidím hu horu nekvalitních krávovin, co na mě z pultů koukají. Smějící se

Výchova & nevýchova

19. listopadu 2016 v 21:11
Dříve, když jsem ještě mívala času nazbyt, jsem četla různé úvahy a statistiky. Jedna z těch zajímavějších byla, že geny/výchova jsou v poměru 50:50. Tedy že každé dítě se dá z 50% vychovat ku obrazu svému, pokud si tu práci dáte. A s tou druhou 50tkou nezmůžete nic.


Před pár dny jsem slyšela vyprávění, spíš žalozpěv jedné hodné maminky:


"No jo, už je to tak, pracujeme na dalším děťátku. Ona moje Beáta mi jasně řekla, že s ní na starý kolena počítat nemám. Domovů pro důchodce je naštěstí prý dost. Hm, co jsem od ní jiného čekala? Je to přesná kopie tatínka. Ředitel světa vládne nad stovkami poddaných, které při sebemenším selhání bleskurychle zamění za nové pohlednější tváře z hory nabízených životopisů. Krev není voda. A přitom jí mám v péči já. Vždyť víš, že bych i mouše v pavučině pomohla, tak proč zrovna já mám dceru bez srdce? Ještěže můj Víťa (nový přítel) je takový dobrák. Snad se nám poštěstí a ještě otěhotním."


A pak se o ně nové děťátko bude starat až do konce jejich dnů, KONEC POHÁDKY.


Je to děsné, člověk umí vychovávat per huba cizí děti a sám doma zápasí.


Já vychovávám, respektuji, přikazuji a stejně myslím, že to snad záleží jen na nějaké šťastné hvězdě. Kolik vzorných dětí se chytlo blbé party a dalo se na drogy. Nebo si našly partnera manipulátora a zapomněly na svou hodnou rodinu. Má bývalá výborná kamarádka pletla po celou noc chlapečkovi novou čepici, starou ztratil a peníze na značkovou neměla. (Od Vietnamců nenosil, aby se mu spolužáci na dobré škole nesmáli). Ráno v práci měla kruhy a pytle pod očima. Za pár let ptáček vylétl a zapomněl i na její narozeniny. Modré z nebe mu v rámci finančních možností 19 let snášela. A byla na něj sama. Opravdu skvělé dítě se mávnutím proutku změnilo v neskutečného sobce.


Jako kdyby stále existovaly víly, které do vínku dávají "moudrost, krásu, dobré srdce, hudební nadání …..

Svět by byl hned jednodušší, rodiče by věděli na čem jsou Usmívající seNerozhodnýMrkající

"Tabu"

13. listopadu 2016 v 23:01

(Skoro) nikdo nemá každý den dobrou náladu. A pokud ano, umí své emoce dobře skrývat před světem. Zato lidskost bychom každý den mít měli. Nezávisle na náladách. Všichni to víme, ale realita je bohužel jiná. Zvláště u zdravotních sester, které zvolily cestu pomoci druhým, by člověk očekával tu nejhlubší lidskost.

Ano, v každém oboru jsou černé ovce.

Ale ono se lehko soudí, když nejsme v jejich kůži. Pokud by si každé neštěstí braly osobně, už by všichni zdravotníci do jednoho byli v blázinci. Takže musí být jistě velké umění být lidský, ale zároveň si to nepřipouštět. Já osobně bych to nedokázala, proto jsem nešla studovat psychologii, která mě velice zajímala.


Dnes jsem mluvila s kamarádkou, při rozhovoru o jejích starostech se mi vybavila dost děsná příhoda. Když dceři nebylo ani půl roku, byla hospitalizována na dětské klinice. Já tam byla 12 dní s ní. Pokud jsem chtěla domů za synem, zaměnil mě manžel. Ne všechny maminky však mohly s dětmi být. Ne, že by nemohly, spíš z nějakého osobního, či pracovního důvodu to nešlo. Ano, pokud měly doma ještě dvě malé děti, tak to chápu. Pokud byly životně závislé na práci (samoživitelky - vyhodí je) jakžtakž chápu. V obou případech mohl matku nahradit minimálně prarodič, teta, přítel…Jenže existuje ještě jeden případ, ten nejhorší, ale nebudu předbíhat.


Hned vedle našeho pokoje byl dvou a půl roční Ríšánek. Celých 11 dní a hlavně nocí probrečel. Úplně v záchvatech. Sestřičky z něj byly dost vyčerpané. Nic nepomáhalo, tak už to vzdaly. Ty noční si pustily seriály nahlas, aby ho neslyšely. Mně tedy z jedné strany vzlykal Ríšánek a z druhé řvaly seriály. Hustý psycho. Ptala jsem se sestřiček, kde má maminku. Dozvěděla jsem se, že z pracovních důvodů nemůže. A pak po dvou dnech přišla. Kariéristka v uzoučkých kalhotách obkreslujících snad i husí kůži s luxusním vyzívavým topíkem. Zřejmě dala nemocnici, nebo jen některým sponzorský dar, jinak nechápu, že jí ty sestřičky nesežraly zaživa, naopak se na ní usmívaly. Zato já měla neskutečnou chuť otevřít omylem dveře do chodby a vylepšit jí ten zmalovanej ksicht. Pobyla s ním méně než hodinu a zase odešla. Pláč ještě zesílil. Pak však přišla na noční směnu mladá sestřička. Zkoušela všechno, nakonec zjistila, že když Ríšánka vozí v kočárku, tak nepláče. Celou noc ho vozila v dlouhé chodbě sem a tam. Kdykoliv jsem se probrala, nikoliv z hluku, ale z lehkého spánku, slyšela jsem to skřípaní starého kočárku. Byl to už kus chlapa. Všechna čest této zdravotní sestře, snad jí tento přístup dlouho vydrží.

A všem takovýmto maminkám bych vzkázala ať jdou do pr…..k čertu. Doufám, že jí to Ríšánek vrátí v dospělosti…i s úrokama.Zamračený

Kam dál