LŽI

Čtvrtek v 23:47
Opravdu nemám ráda lži. Pokaždé, když musím lhát, velmi mě to trápí. Hlavně se snažím, aby mi mé děti nelhaly. Jenže nejsem blázen a už vím, že to prakticky nejde.

Dříve jsem svým dětem bezmezně věřila, avšak jak rostou, už je beru "s rezervou". Když chodil syn do třetí třídy, vrátil se ze školy v přírodě a povídá: "Mami bylo tam hrozně moc nemocných". Ptala jsem se ho, jak to. Říkal, že jich bylo tolik, že už ani rodiče nevolali, (aby jezdili jednotlivě) a poslali pro nemocné rovnou autobus. Na škole v přírodě sice byly tři třídy, ale autobus? Kroutila jsem hlavou.

Za pár dní byly pravidelné třídní schůzky. Rodiče bouřlivě probírali školu v přírodě. Paní učitelka vyprávěla, jak je brzdily děti na marodce, protože s nimi musel někdo zůstat na hotelu. "A co ten autobus, který odjel?" pravila jsem pohotově. Koukla na mě jako na vola. "Co, jaký autobus?" říká paní učitelka. "No ten s nemocnými dětmi", dodávám bez dechu. Chvíli jsme se pozorovaly i ostatní se přidali tázavými pohledy. "Už mlčím, asi jsem špatně poslouchala", snažím se zahrát situaci do outu.

Byla jsem tam za blba, korunovaného. Doma jsem zaútočila na syna, proč vlastně lhal? Jen tak, chtěl být zajímavý. No potěš. Dostal dlouhosáhlou přednášku o následkách jeho činů. Dlouho jsem ho pak při lži nenachytala.

Ne, že by nelhal. Jak bylo v jedné detektivce "Proč kradete, když vás vždycky chytím", říká inspektor. "Pane inspektore, vždycky tedy NE", povídá zloděj.

Takže od té doby, když mám pocit, že vše není přesně tak, jak syn povídá, jen řeknu "AUTOBUS". V tu chvíli má ještě možnost svou verzi upravit či přiblížit k pravdě.

Jednou dostal za trest speciální domácí úkol. A vzhledem k tomu, že paní učitelka měla smysl pro humor a další den byl apríl, tak za úkol měl napsat 3 nejlepší vtipy, co zná. "No konečně pořádný úkol!" radoval se syn. Zabral se hluboce do mých knížek Urbana a k tomu ještě googlil. Jenom tři, to je pech, nejraději by jich napsal třicet tři.

Vybíral a vybíral, dělala jsem mu poradce. "Ne, ten se nehodí, ne, ten je moc dlouhý, ne, to nepochopí všichni." Zabralo nám to celé odpoledne. Ráno šel zvesela do školy. Hned první hodinu vnucoval paní učitelce papír s vtipy. "Až o českém jazyce", pravila paní učitelka.

Nemohl se dočkat. Mezi hodinami měli přechod do jiné učebny. A jak zřejmě vtipy pořád nosil v ruce a četl je každému na potkání, stalo se, že je ztratil. Prý někde na schodech. Takže, když byla čeština, úkol neměl. Dostal tedy poznámku natvrdo do školy online.

Přišel domů jak spráskaný pes. Vítala jsem ho "Tak co, co vtipy, líbily se?"

Ještě víc než poznámka ho trápilo, že nerozesmál celou třídu. Chudák.

Proto až vám dítě řekne, že ztratilo domácí úkol třeba na schodech, nemusí to být nutně lež.

Foto Zbyněk Hozák.
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.
 

Nevěra

12. listopadu 2018 v 9:42
Je špatné, když je váš vztah jedna velká studna lží. Snažím se čistit vodu, jak se dá, ale občas se začeří úplně zbytečně. Jako třeba takto.

Před nějakou dobou jsem se ,jako obyčejně, věnovala své "oblíbené" kuchyňské činnosti, když v tom přilít do kuchyně manžel. Kouká nějak divně, přivítala jsem ho a pokračovala v plnění myčky. Vrátil se po dvou dnech. "Tak co, jaký to bylo?" ptám se ho.

Zkoumá mě. "Dobrý" procedí divně mezi zuby a nepohne se z kuchyně. Pokračuji v klidu dál ve své činnosti. "Kde je?" ptá se. Nechápavě koukám a říkám, "Kdo?" Nic, žádná odpověď. Chvíli na sebe koukáme. Já natvrdle, on naštvaně. Po chvíli povolí a vztekle říká: "Čí jsou ty pánské boty k obleku veprostřed chodby?"

Koukám jako tele na nová vrata, vůbec nevím, o čem mluví. "Tak hergot, kdo tady je?" zvýší hlas. "Jenom Alexík" povídám. To je synův o rok mladší kamarád. Bydlí přes ulici a je mu 11 let. Šel za synem na návštěvu a zřejmě první boty na ráně byly velikánské tátovy, co v nich přišel z práce. A jako každý kluk, nechal je přímo veprostřed chodby. Takže, když manžel přišel, ihned se o ně přerazil, to naštve. Kdyby si je můj "milenec" uklidil pěkně do botníku, vše by bylo v pořádku.
No vůbec, Alex je expert, na začátku školního roku se doslova vykoupal v kolínské či parfému táty a já ho vezla do školy. Auto mi vonělo ještě měsíc potom touto pánskou vůní.

Občas se to poštěstí i obráceně.

Před nějakým rokem jsem doma našla černé krajkové kalhotky opravdu velkých rozměrů. Prvně jsem dostala záchvat smíchu, avšak původ jsem objasnit nedokázala. Povolala jsem tedy na radu svou druhou blonďatou hlavu. (Kdo nečte můj blog, je to má 34 roků nejlepší kamarádka, také přírodní blondýna).

Říkám jí, že to je jistě omyl, nějaká vtipná náhoda. Ona vezme věc doličnou, a zkoumavě ji prohlíží.
Chvíli se zdráhá a pak povídá "Hele, Jano, už se známe nějaký pátek, že jo? Takže rovnou k věci. Víš, muži se tají, pokud mají i jiné choutky než obvykle." "Jak jako? To jako, že je můj manžel tajně na boubelky?" (Použila jsem tenkrát samozřejmě hrubší výraz, ale to bylo v šoku a nechci se rozhodně nikoho dotknout).

Hlavou se mi začínají honit ty nejbujnější fantazie. "Ne, to rozhodně ne!" ihned je zavrhávám a skoro to na kamarádku křičím. "Dobrá, jestli mi nevěříš, zkus zaútočit" povídá klidně. "Poznáš, když ti lže?" ještě dodává. "Jasně, že poznám, myslím tedy." odpovím rychle.

Večer, když přišel manžel z práce, spustila jsem na něj zhurta. Koukal na mě jako sůva z nudlí. Evidentně nechápal, o co mi jde. Když jsem pak vytáhla krajkové kalhotky, koukal ještě hůř. Cítila jsem, že nelže. Dál jsme se nedostali. Přiletěly prostě z vesmíru. Záhada neobjasněna. Ještě nějakou dobu jsem se šklebila a pak jsem zapomněla.

Až po pár měsících jsme přijeli ke tchýni a ona povídá. "Prosím tě, nezůstalo mi něco u vás?" Říkám ji, že ne. "Víš, takové černé kalhotky s krajkou jsem nepřivezla domů" dodává. Čumím jako péro z gauče. Nevím, zda je to vtip, alibi pro syna nebo pravda.

Usuzuji, pravda!

Tchýně je pokaždé na mé straně a navíc, stále je má. (Vím to, uklízím vždy prádlo ze šňůry). Je to velmi hrdá žena, nesnížila by se ke lži pro tento účel. A navíc, jak mi posléze vysvětlila, nejsou to kalhotky obyčejné, jsou to stahovací, co si koupila po operaci. Neměli tenkrát v nemocnici jiné, než černé krajkové. Rozhodně by dala přednost bílým a bez krajky.

Takže než uděláte nějaké závěry, myslete i na "paranormální jevy".

Foto Zbyněk Hozák.
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.


.

Přepadení?

9. listopadu 2018 v 23:25
Změna je život.

Přesně, jednou jsi dole, jednou nahoře. Tomuto rčení věřím už dávno, avšak nikdy jsem to nezažila na vlastní kůži tak intenzivně jako nedávno.

Byl to krásný podzimní večer a já se s kamarádkou vydala do divadla. Teploměr v autě ukazoval krásných 20 stupňů. Oblékla jsem se tedy doslova letně a moc se těšila. Zaparkovala jsem na Karlově náměstí. Kamarádka počkala a já šla zaplatit parkovné k automatu. Akorát se začalo stmívat. Když jsem přišla k automatu, zasekl se. Psalo to "Čekejte, čekejte…." a já poslušně čekala. Další parkovací automat nebyl na dohled, proto jsem vydržela.

Hlavně, že v Praze "Parkujeme v klidu". Tak zní parkovací motto Prahy, je napsáno na každém parkovacím automatu. Svůj klid jsem již ztratila. Našla jsem tedy kontaktní číslo na poruchy a chtěla zavolat, vtom se automat rozběhl. Ze vzteku jsem si nebyla jista s SPZtkou, vyndala jsem si proto techničák. Mám ho v peněžence. Držím technický průkaz a otevřenou peněženku a najednou strašná rána. Padám k zemi a vůbec nechápu, co se stalo. Kometa? Větev ze stromu? (U parkovacích míst jsou vzrostlé mohutné stromy.) Přepadení?

Ani jedno z toho, pomalu se rozkoukávám, na mě leží asi 120-140 kg chlap. Začínám křičet: "Kam čumíš ty deb…." ani to nedořeknu. Všímám si totiž zlatého retrívra. Má slepecký postroj. "Paní, paní, slečno, není vám něco?" ptá se starostlivě svalený chlap. To snad není možné, je to vážně slepec. "Já vás vůbec neslyšel a asi jsem vás omylem obťukal. Co jste tam tak potichu dělala?" povídá muž. Ještě nikdy jsem neviděla tak mohutného slepce. "Platila parkovné u automatu" říkám já. "To asi nezná, to možná nikdy neprovozoval" napadá mě. Neohrabaně se zvedá a stále se dotazuje na mé zdraví. "To je dobrý, to dám" odpovím mu a v duchu se zasměji. Tohle mi snad nikdo ani neuvěří. Pozdraví mě a odchází. Já si oklepávám prach ze sukně a svetříku a jdu ZNOVA parkovat v klidu. Tentokrát to zvládnu už bez nehod. Když se vrátím k autu za kamarádkou, bylo totiž na druhé straně silnice, takže neměla šanci celou situaci vidět, je vyděšená. "Co se ti stalo, kde jsi byla, jak to vypadáš?" otázka překrývá otázku.

Celé jsem jí to popsala a ona nevěřícně kroutila hlavou," Už jsem tě chtěla jít hledat" říká. Jenže klíče od auta byly u mě. Takže mě trochu ještě zezadu oprášila a vyšly jsme "jako" dvě dámy do divadla.

Modřiny na žebrech jsem měla ještě čtrnáct dní po tom.

Foto Zbyněk Hozák
 


ZMĚNA je život

7. listopadu 2018 v 23:23
Dnes byl den "skoro" jako každý jiný. I když má nálada byla lehce pod bodem mrazu hned od rána. Nehledě na to, že se mi v noci zdálo, že na mě útočí sršeň. V práci jsem zrovna rekordy netrhala, každou chvíli jsem se přistihla, jak mé myšlenky poletují daleko od MD/D (má dáti/dal).

Chodím na osmou, hned jak rozvezu děti. Kolem desáté přichází obvykle kolegyně s manželem. Já odcházím brzy odpoledne domů, mám totiž taxikaření dětí po kroužkách a kolegyně zůstává dlouho.

Vždy si udělají dvě turecké kávy, které provoní celou kancelář. Mám tuto vůni ráda. Už když jsem poprvé do kanceláře přišla, byl mi tento pán milý. Jeho pozitivní energie byla nepřehlédnutelná. Stejný názor na svět a stejný smysl pro humor nás během krátké doby sblížil. Kolikrát jsem ho jen rozesmála a kolikrát rozesmál on mě.

Trvalo skoro dva roky, než jsem zjistila, že má amputované obě nohy. Chápete to? Já sama tedy ne. Já, neskutečně všímavý tvor. (Úplný rentgen).

Ani takováto katastrofa mu však na optimismu neubrala. Od té doby jsem si ho vážila ještě víc, většina lidí by to vzdala. Prostě by zapškla a konec. Jenže on NE, byl to bojovník. Chtěla bych mít také tolik síly a lásky k světu jako on.

Má fena, kterou beru do práce už od narození, se k němu ihned hrnula. Vždy se ho nemohla donazdravit. Zdravila, dorážela, zdravila, dorážela. Pokud má fena na někoho štěká a vyšiluje, většinou zbystřím i já. Jak jsem někde četla: "Nemám ráda lidi, které nesnáší můj pes". Vím, zní to divně, ale něco na tom bude. My lidé jsme již lehce otupělí a nějaký šestý smysl většinou dávno zakrněl. K čemu by nám taky byl? Máme totiž vše naplánované a vyguglené. A nějaké jiné vnímání by bylo jen rušivým elementem.

Takže dnes, když už jsem kolem desáté čekala na vůni čerstvé kávy, mi kolegyně psala, že nedorazí. Pána odvezla rychlá. Kolem poledne umřel.

Bože proč? Kolik jen špatných lidí běhá šťastně po tomto světě? Tak proč hergot jeden beznohej optimista nemohl rozdávat radost ještě dýl?????

Asi vše má nějaký důvod, který zrovna teď nechápu.

Už musím přestat psát, nebo si zaplavím klávesnici.
BUDIŽ MU ZEMĚ LEHKÁ.

Bude to velká změna, nejen pro mě, bude chybět VŠEM lidem, které znal.
Je to vlastně výhra. Jak řekl dnes můj syn: "Mami, když umře dobrej člověk, všichni jsou zhrouceni, když umře šmejd, nikdo o tom neví!"

Upřímnou soustrast celé rodině.


A přidávám profifoto, z kterého mně nedávno přeběhl mráz po zádech. Věřte, že ani ve snu jsem netušila, že o něj také požádám.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora


Sanitka

5. listopadu 2018 v 0:43
Nepřestává mě zarážet lidská sobeckost. Ale to včera, to už byl vážně extrém! Nevím, zda jsou ti lidé tak hloupí, nebo tak sobečtí. Docela mi zamrznul úsměv na tváři. No, posuďte sami.

Byla jsem se synem v Krčské nemocnici. Vjela jsem do areálu a zaparkovala co nejblíže vstupu na dětskou chirurgii. Chtěla jsem mu, vzhledem k jeho stavu, zastavit přímo u vchodu s tím, že pak dorazím. To však odmítl a tak jsme šli spolu několik desítek metrů.

Po hodinovém čekání na příjmu jsem se rozhodla auto přeparkovat, vypadalo to na hodně dlouho. Stejně jsem nebyla blízko, pro auto bych musela zajít a 80Kč/hod mi přišlo zbytečné. Navíc je parkovacích míst v areálu omezený počet.

Vyjela jsem tedy ven a vjela do jednosměrné ulice, kde lze parkovat. Místo jsem náhodou našla ihned, avšak několik aut neustále kroužilo kolem. Byla to prostě náhoda.

A pak to přišlo. Nějaký pán se blížil k zaparkovanému autu s klíči v ruce. Šel pomalu, nikam nespěchal. Jiný kroužící pán toto zbystřil. Zastavil a dal blinkr. Zablokoval tím provoz. V tom se do ulice přiřítila sanitka neskutečnou rychlostí s houkačkou. Oba pánové však zůstali v klidu.

Sanitka houkala a houkala. Zesilovala, vypínala a nic. Jeden pán pomalu nasedal a druhý se nechtěl pohnout ani o centimetr. Nepřijde přece jen tak o místo zadarmo. "To snad ani není možné!" napadlo mě. Celá situace trvala minimálně 3-5 minut. Připadalo mi to jako věčnost. Za tu dobu mohl někdo umřít, nebo se naopak narodit. Ale pánovi s blinkrem to bylo evidentně jedno. Já být tím saniťákem, tak mu regulérně rozbiju hubu. Nebo ten záznam poskytnu policii, všechny sanitky už totiž mají vepředu kameru.

Jen se zamyslete, kolikrát jste jen viděli, jak lidé nedávají přednost sanitkám, hasičům či policii. Nepřemýšlejí o tom, že někdy by je také mohli potřebovat.

Musela jsem tento článek napsat, bylo to silnější než já. A děkuji všem "normálním" lidem, pro které je slušnost samozřejmostí!

Foto Zbyněk Hozák.
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.

"DOBA MINULÁ"

2. listopadu 2018 v 12:00
Toto je opravdu pěkná story, myslím, že vyvolá úsměv generaci, která se narodila před rokem 1989. A ti ostatní se nám také zasmějí a trochu nás i politují.

Před pár měsíci jsem byla s kamarádkou v Ikee. Objednávala si tam novou pracovní desku ke kuchyni a nějaké příslušenství. Já jsem tam nic nechtěla, ale už jsem akutně potřebovala zdrhnout z domácího kolotoče.

Jak jistě všichni víte, nic nechtít v Ikee, znamená minimálně jedna modrá taška čehosi, co v dané chvíli "nutně" potřebujete.

Zaměření kuchyně od profesionála měla s sebou, tak už "jen" vybrat a zaplatit. Vybrala hned, avšak příprava smlouvy zabrala horu času. Už jsme všechno prošly a smlouva stále nebyla. Proto nám dali poukazy k občerstvení.

Dala jsem si kávu a oříškovokaramelového dortíka. Káva mi tedy vůbec nechutnala, je na mě moc kyselá, zato dortík byl sladký až až. Kávu jsme odnesla a zašla si pro zelený čaj. Jenže k němu byl také dortík. No co, dám si dva. Po chvíli polemizování být či nebýt, jíst či nejíst, jsem se rozhodla, že si druhý dort odpustím. Bylo už 7 h večer.

Když mě kamarádka viděla, také se rozhodla dortík nechat. "Vezmi je holkám k snídani", povídám já. "Nemají oříškové rády, vem je ty dětem", odvětí ona. Kávu a čaj dopijeme a dorty stále leží na stole. Mé děti tento dort přímo milují, ale copak nosím po kabelce nějaké dortové nádobky? "Já to nemám kam dát" informuji ji. Ona zajde k pultu a vezme ubrousky.
Už mi nic jiného nezbývá, než dorty vzít. Zabalím je tedy do ubrousků a koukám. Jsem si stoprocentně jista, že mi v kabelce vypadnou, karamel mi zateče do klíčů od auta, ovladačů nebo alarmovače. Proto pozorně prohlédnu obsah kabelky. Po cestě do Ikei jsem vybrala poštovní schránku. Byly tam nějaké letáky a noviny. Letáky pečlivě rozevřu a profesionálně zabalím dortíky v ubrousku. "Podívej, k čemu všemu jsou ty noviny a letáky dobrý!" pravím vítězoslavně.

"BABIČKO, ZJEMNI MI HO!" vypadne z kamarádky nečekaně a obě upadáme do záchvatů smíchu. Tak na TO už jsem úplně zapomněla.
Bože, je to vůbec možné, že to tak vážně bylo?????

Tuhle větu jsem už neslyšela a nepoužila asi 33 let!

Pro ty nevědoucí je tu vysvětlení:
Za dávných časů, kdy ještě nebyly mobily (to když napíšu, je jasné, že je to hned po dinosaurech), nebyly všeho přebytky. A hlavně nebyl výběr. Skoro všichni jsme nosili stejné tenisky, noční košile (tedy jen holky), stejné legíny z Jitexu atd. Nebyl ani výběr ze dvou tří či čtyřvrstvých toaletních papírů.
Na vůni papíru to můžete rovnou zapomenout.
Když se nad tím tak zamýšlím dnes, nemyslím si, že by tenkrát záchody bez hory osvěžovačů závěsných, lepících, mačkacích nebo samoaktivovacích více smrděly.

Možná jsem to už zapomněla, jsem přece také pamětník.

Takže proč to píši. Pokud nebyl jednovrstvý papír lístkový, používaly se běžně noviny. Jak si jistě dovedete představit, jednalo se o velmi nepoddajný materiál a právě proto tu byla babička, aby ho "zjemnila". Papír se mačkal a třel o sebe, pak byl pěkně měkký. Byl na to grif. Doma jsme papír vždycky měli, ale toto mám spojené výhradně s babičkou.

Je docela neskutečné, že na chlup stejnou větu pronesla má kamarádka po tak dlouhém čase. Asi to v ní zanechalo nezapomenutelné vzpomínky. Ve mně vlastně taky.

Tenkrát skoro nic nebylo, teď je toho až MOC. "Konzumní společnost". Člověk už ani nemá radost, že něco koupí. Může totiž koupit všude všechno. V tom jsme zase ochuzeni, nehledě na to, že zanášíme planetu nepotřebným bordelem.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.


Úsměv

30. října 2018 v 22:58

Úsměv je ta nejkrásnější a nejčistší věc na světě. Láska je sice ještě krásnější, avšak o čistotě by se dalo dlouze polemizovat. Především v dnešním světě.

Úsměv je krásný, nehledě na věk, pohlaví, či fyzickou krásu.

Úsměv můžete věnovat komukoliv, kolikrát za den chcete.

Úsměv je LIKE v reálném světě.

Pravý úsměv vždycky poznáte, protože Vás zahřeje na duši.

Mám ráda a vážím si lidí, kteří mě umějí rozesmát.

Sama ráda rozdávám radost.

Když mi je smutno, zalezu si do ulity, tam to sama se sebou přečkám a vylezu až s úsměvem na tváři.
Schválně se soustřeďte na to, kolik usměvavých lidí za den potkáte. Většinou je to smutné skóre.

Není krásnější bolest, než když vás bolí břišáky ze smíchu. A nejen břišáky.
(A k tomu mohu ještě uvést vlastní zkušenost z porodnice. Setkala jsem se tam s holkou, která je má přítelkyně dodnes. Má skvělý smysl pro humor. Výsledkem bylo, že jsme se pět dní prosmály, až nám stehy praskaly. A nebylo to hormony ani poporodní laktózou. Když jsem se s ní slyšela před týdnem, nabrečela jsem si smíchy do telefonu. Třináct let od prvního setkání, měly jsme totiž výročí.)

Myslím si, že smích povznáší a umí i léčit.

Plno lidí si to už odvyklo, prostě se neumí smát. To je smutné.

Myslím si, že když člověk chce, může vykouzlit úsměv komukoliv. Stačí chtít.
Před pár dny jsem šla na nákup a viděla smutného dědu. Zda byl bezdomovec, nebo zanedbaný "domovec", nebylo přesně jasné. Nic nechtěl, nežebral. Nakoupila jsem, ale podvědomě jsem na něj stále myslela. Pak mě napadlo, že mu něco také vezmu. Když tam nebude, nevadí. Prostě jen tak. Jak jsem šla k autu, uviděla jsem ho opodál. Vyložila jsem nákup a donesla mu plněný perník. "Tady máte něco na snídani" říkám a usměji se na něj. Najednou se stalo kouzlo, jako když políbíte žabáka a objeví se princ. Oči se mu rozsvítily a ukázal mi řídký, zkažený chrup v zářivém úsměvu. "Děkuji" povídá.

Ještě dlouho mě tento obraz zahříval u srdce. Lidé, pro které děláte všechno, si už ničeho neváží a pak jeden starý děda poděkuje za všechny.

Proto nezapomínejme, že ÚSMĚV je jediná věc, která sluší úplně každému a NIKDY ho není dost.

Foto Zbyněk Hozák
K této fotografii se vztahují autorská práva.
Se svolením autora.

SILVESTR

27. října 2018 v 0:12
Před pár dny ve mně vyvolala tuto vzpomínku úplná maličkost. Dvě paní na cvičení si povídaly, jak se těší na silvestra na horách.

Přesně, je to neskutečná krása být na silvestra v bílé peřině obklopen respekt vzbuzujícími velikány. Ale i bílé kopce českých hor mají své nezaměnitelné kouzlo.

Jenže když máte kojence, není to přesně to stejné. Říkáte si "Kojenec, no a co? To má kde kdo a jezdí na hory." Jenže není kojenec jako kojenec. Některý spinká, jiný prudí celou noc, nehledě na datum. Plna nadšení a plánů jsem takto s manželem vyrazila hned po vánocích na šest dní. Počasí se vydařilo, jen ty noci byly trochu náročné, budiž.
Měli jsme pronajatou celou chatu. Bylo nás tak 22-25 známých, přesně už nevím.

A přišel silvestr, každý něco chystal a připravoval. Jeden vánočku, druhý chlebíčky, třetí jednohubky…..
Začalo se popíjet už odpoledne. Já však kojila, takže nic. Chtěla jsem syna rychle uspat, abych se zábavy mohla zúčastnit. Jenže tůdle, nic takového se nekonalo. Začala jsem v sedm. Kdykoliv trochu zabral, někdo dole radostně výskl a už byl zase vzhůru. Horské chaty nemají, jak víte, dobrou zvukotěsnost. V deset jsem začala vyšilovat. Vyměnit mě nikdo nemohl, protože syn usínal zásadně se mnou. Cítil bezpečí a hlavně zdroj potravy.

V jedenáct už jsem to vzdala, takže když konečně po půl dvanácté zabral, našla jsem dole skoro prázdné talíře a horu ožralů, co se chystají na ohňostroj. Dojedla jsem pár okoralých chlebíčků, z toho kojení vyhládne a naštvaně se přesunula ven. Ohňostroj byl velkolepý, to jediný bylo nad očekávání krásné. Pak už jsem šla raději spát, stejně bych úplně nezapadla a navíc mě čekala ještě "noční služba".

Ráno jsem s přáteli dávala chatu do původního stavu a zařekla se, že už NIKDY s kojencem na silvestra na hory nejedu.

Srdce ♥

21. října 2018 v 12:40

Každá žena má svých minimálně 50 odstínů, u chlapů je to myslím méně, ale někteří umí překvapit. Často se mi to sice nestává, ale musím přiznat, že občas jsem v úžasu. Mám ráda lidi, většinou přesně vím, co od nich můžu čekat, takže je to taková "klidná voda". Avšak divoká řeka také není od věci, přivede mě k zamyšlení, co všechno o světě ještě nevím. Asi je toho pořád hodně, tak si raději srovnám v hlavě, co vím.

Nemám ráda nerozhodné lidi a sama se snažím tomuto stavu vyhnout.

Nemám ráda lidi, kteří si neváží druhých.

Nemám ráda lidi, kteří nemají rádi zvířata.

Nemám ráda sobce a metrosexuály.

NAOPAK

Miluji zvířata, děti i staré lidi, od těch se toho můžeme opravdu hodně dozvědět a naučit.

Miluji moře, hory….

Zrovna včera, jak se ochladilo, a zavál první studený vítr, jsem už v myšlenkách byla na svahu. Brzy ráno, východ slunce, lehce přimrzlý manšestr…..a jen moje pravidelně vykrojené vlnky narušují tuto dokonalost. Je to jeden z pocitů, který snad ani nejde popsat slovy. Krása. Volnost. Vítr. Život. Síla….

Určitě to plno lidí zažívá při jiných sportovních aktivitách, ale mně lyžování přirostlo k srdci až příliš. Fakt nevím, co budu dělat, když mi kolena přestanou sloužit. Možná se dám na šachy, jo vyšší level. Doufám, že to hned tak nebude, mám totiž HODNĚ plánů.

Před pár lety mě hrozně dojal jeden obraz. Škoda, že můj telefon nedělal tak hezké fotky, jako ten dnešní. (Tedy po pravdě, co bych teď dala alespoň za rozmazanou. Také se vám stává, když prohlížíte opravdová alba s fotkami, že na ně saháte a chcete je automaticky zvětšit?)

Na jednom svahu jsme se tenkrát setkaly tři generace. Babička, dvě matky a tři vnoučata. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich neměl děti příliš brzy, je věkový rozdíl výrazný. A všech šest mělo stejnou jiskru v oku. Lásku k čemukoliv děti totiž cítí z vás a většinou se to přenese i do jejich srdcí. Krev není voda.

Občas to sice nevypadá, ale je to tak. Jsem toho důkazem. Když má máma byla instruktorkou lyžování, dělala jsem jí ty největší naschvály. Jezdila jsem schválně pluhem, a pokud jsem ji nevytočila, klidně jsem si i sundala lyže a šla ze svahu v přeskáčích. Období vzdoru. Samozřejmě jsem lyžování milovala, jen to muselo správně dozrát.

To mě dovedlo k úvaze "Cokoli děláme s láskou, je to vždy vidět a právě naše děti jsou ten největší piják našich emocí".

Proto přestávám psát a jdu S LÁSKOU udělat oběd, aby má dcera byla jednou dobrou kuchařkou….Smějící se


Sňatkový podvodník

18. října 2018 v 0:01
"50 odstínů mne".
To je téma, proč jen tak málo? Žena je stvoření …komplikované. Padesát odstínů rozhodně nestačí!

Naše odstíny se mění v přímé závislosti na našem okolí. Pokud se cítíme milovány, rozdáváme i my lásku plnými doušky. Pokud nás někdo ignoruje, a to ať z důvodů pracovních, osobních či jiných, rozezní se v našich hlavách poplach, který je možno řešit minimálně padesáti různými způsoby.

Máme rády hry na kočku a na myš, ale když se nám zachce, chceme mít tu možnost i hru ukončit. Jsme totiž od přírody hravá stvoření. Ale NE hravá jako muži, naše hry jsou založeny na emocích, nemají přesná pravidla, návod ani řád. Proto muži ženy většinou nechápou. Muž, který opravdu rozumí ženám, je buď gay, nebo sňatkový podvodník. A na jednoho takového jsem zrovna před pár dny narazila.

Byl to muž něco po čtyřicítce, inteligentní, příjemného vzezření a velmi přátelský. Setkala jsem se s ním při pracovní příležitosti. Zmínil se, že je učitel angličtiny a ucházel se o místo účetního. Vzhledem k tomu, že věděl, že i já jsem účetní, požádal mě o telefonní číslo. Ihned jsem ho informovala o tom, že jsem šťastně vdaná. Jen kdyby něco potřeboval "pracovně" zkonzultovat. To jsem ještě netušila, co přijde. Telefonát jeden, druhý... neberu, zrovna se mi to nehodilo. Následuje SMS "Moc rád bych tě pozval na kávu, máš čas?" Po pravdě odpovídám, že nemám, (že ani nechci, nedodávám).

Zítra se volání několikrát opakuje, je mi to blbé a telefon zvednu. Zrovna řídím a mám to nahlas, ani to netajím. Následuje "Jé, to je nebezpečné, to kvůli mně neriskuj, to bych si NIKDY neodpustil, kdyby se ti něco stalo". Zvoneček v mé hlavě začíná zvonit.

Tak tady něco nehraje. Takovou péči o mě nemá ani ten, kdo ji má mít. Prosí mě, ať se mu ozvu, až budu mít čas, prý něco potřebuje. Následují nepřijaté hovory i SMS. Pak se pochlapím a zavolám, chci už mít jasno.

To, co následovalo, předčilo všechna má očekávání. Hovor trval něco kolem půl hodiny. Tak dlouho mu zabraly lichotky a smyšlené povídání o komplikovaných vztazích i jeho rodině. Některé pracovní hovory nahrávám, abych věděla, co po mně klienti vlastně chtějí, nevím, proč jsem si i tento nahrála.

Na konci z něj mimoděk vypadlo, zdali bych mu nemohla půjčit tři tisíce. Zřejmě neviděl tu správnou odezvu. Koutky mi začaly cukat, avšak zachovala jsem chladnou tvář (hlas). Aha, tak proto se mu tak líbím? Bylo to fakt dost přehnané, i když znělo to tak krásně a opravdově. Zalíbení na první pohled? To bylo i na mě, nenapravitelnou romantičku až moc! A navíc můj šestý smysl celou dobu troubil na poplach.

Je mi OPRAVDU moc líto žen, které jsou kvůli pár milým slovům ochotny vypnout hlavu. "Za trochu lásky šel bych světa kraj….." ihned mě napadne Vrchlický.

Kam dál