Hrdinové a šílenci

Včera v 23:04
Hrdinové dnešní doby jsou podle mě všichni nesobečtí lidé. Nemusíte zrovna zachraňovat svět, stačí se jen chovat slušně k lidem, zvířatům i přírodě. Přijde mi, že čím jsou lidé starší, tím častěji podporují heslo: "po nás ať přijde potopa". Nepřemýšlejí na svoje děti a vnoučata, protože v nich se už také zklamali. Proto vidíte tolik vzteklých důchodců. Mají málo peněz, málo kamarádů (čas neúprosně běží a každého to čeká), málo zábavy. A byli to krásní a produktivní lidé. Málokdo umí stárnout. A přece se najdou výjimky.

Před pár dny jsem pozorovala výborného dědu. Bylo mu kolem 70 let. Vzal si tak 5 letého vnoučka na lyže. Co k tomu dodat, to je odvaha, jenže aby to nebylo všechno, nešli si na běžky, nebo za humna na svah. Oni se vydali přímo na černou. Lyžařské znalosti klučiny byly velmi malé. Jo, děda na svůj věk jezdil brilantně. Jestli si byl tak jistý, nebo to byla už stařecká senilita, to nevím. Chvíli jsem je sledovala, zda nebudou potřebovat první pomoc. Helikoptéra toho dne nepřistávala, tak předpokládám, že oba přežili.

Občas někomu pomůžu. Nevěřila bych, že i jako účetní mohu dělat dobré skutky. Ale věřte mi, jde to. Včera jsem finišovala daňová přiznání a už jsem z nich byla pološílená. Možná bych měla říci šílená, ale stále si nechávám rezervu, že může být hůř. Dnešní systém to rok od roku více komplikuje. A co jste před pár lety měly za 4 hodiny i s odnosem na finanční úřad, to letos děláte dva dny. Protože systémy daňových výpočtů nekomunikují se správou FÚ, pokud nemáte novou verzi podpůrných programů. Takže i kdybyste se na hlavu postavili, tak to tam prostě nenacpete. No jo, je potřeba si ponakupovat horu upgradů a nových výmyslů. V této době mohou uspět jen velké firmy a ty malé ať padnou. Dokonce mi dnes říkala známá, že lidé letos panicky shání účetní, protože mnohé už i se svými počítači padly za vlast. Její kamarádka prý v pondělí obvolala, co se dalo a i když za zpracování přiznání nabízela 15000,-Kč, nikoho nemohla splašit.

Proto, kdybych včera odpoledne havarovala, asi by lékaři nevěřili vlastním očím. Můj outfit byl DOKONALÝ. Od rána jsem byla ponořená do papírů a vůbec mi nedošlo, že je čas jít pro děti. Jak jsem prvně koukla na hodiny, zjistila jsem, že děti už na mě v dešti čekají před školou. Co naplat, natáhla jsem si na pyžamové kalhoty manželovy tepláky, na noční košili dala bundu a na nohy jsem obula sněhule, neboť byly jediné nezavazovací. Prostě účetní nemají čas si něco pracně zavazovat, zvlášť ne teď.

No a svěřte takovýmto šílencům své drahocenné originály faktur.
Jsem ráda, že jsem bez kolize dojela před školu a zpět.
 

Ať žije korupce!

15. března 2017 v 20:29
Jednoho krásného dne zmizelo slunce jednomu zkorumpovanému dopravnímu policistovi. Je to tak neuvěřitelný příběh, že se s Vámi o něj musím podělit. Jak už jsem dříve v blogu psala, jezdím již dlouho, často a ráda. Avšak mé začátky nebyly úplně slavné. Již jako sedmnáctiletá slečna jsem se přihlásila do autoškoly.

Problémy jsem s ničím neměla a tak jsem jízdy i písemné zkoušky bez zaváhání dokončila. Čekaly mě už jen závěrečné jízdy s dopravním policistou. To však byl kámen úrazu. Můj učitel mi pověděl: "Pokud chceš mít jistotu, že se ti jízdy povedou, stačí 1000,-Kč". Řekla jsem mu, že ještě chodím do školy a nevydělávám. (Chodila jsem sice od 15 let i dříve na brigády, ale dávat policistovi mé těžce vydělané peníze, se mi zrovna nechtělo). A tak jsem rupla.

První pokus nevyšel. Učitel mě nahnal do ulice, kde nově namontovali značku "Průjezd zakázán". S tou jsem nepočítala, soustředila jsem se totiž na ostatní věci. (Jako je spojka, plyn, brzda, blinkry …….).
Trochu mě to naštvalo, ale měla jsem ještě dva pokusy, takže jsem zůstávala v klidu. Když se však přiblížil termín první opravné zkoušky, oslovil mě učitel znova. "No, jak to vidíš, už sis našetřila?" tázal se mě s nadhledem. Já na něj hodila smutný pohled a nevinné oči. Bylo mu jasné, že ze mě nic nekápne.
Vyrazila jsem tedy k druhému pokusu již trochu s obavami. Jeli jsme po hlavní ulici, na které jsou tramvajové koleje. V místech kde je ostrůvek (tramvajová zastávka) je i prodejna Michelské pekárny. Zrovna v tu dobu, co jsem projížděla, měla zásobování.
Podnikové auto stálo s otevřenými dveřmi a zaměstnanec vyndával přepravky s pečivem. Objela jsem to tedy po tramvajových kolejích. Jízda se mi povedla úžasně a byla jsem na sebe pyšná. Jenže opět jsem pohořela.
Už mě to naštvalo a chtěla jsem znát důvod. Prý se nesmí objíždět po kolejích kolem ostrůvku. Řekla jsem jim, že pokud je tam překážka zabraňující průjezdu, tak je to dovoleno. (Měla jsem pravidla silničního provozu ještě v živé paměti.) Namítli, že překážka musí být dlouhotrvající. Měli asi času dost na celou vykládku a předávání faktur či jiných přepravních náležitostí. Ale ani jeden nebyl zvědav na diskusi s blonďatou sedmnáctkou. Neměla jsem proti nim nejmenší šanci. Pokud bych však ani na potřetí jízdu neudělala, musela bych absolvovat celou autoškolu znovu. Tedy i znovu zaplatit.
Před třetí zkouškou jsem předala žádaný obnos a zlehka projela trasu. Autoškolu jsem tedy úspěšně absolvovala a čekala na plnoletost. V 18 letech jsem si jen řidičák vyzvedla.
Ve stejné autoškole jen trochu později dělala zkoušky i má spolužačka. Dostala i stejnou nabídku, kterou dvakrát odmítla. Na potřetí ji bylo jasno, že to musí dát. Našetřeno neměla. Šla tedy na brigádu do cukrárny a 1000,-Kč si vydřela na zmrzlině. Víte kolik jich musela vytočit?
Všechny nás informovala, že večer to půjdeme oslavit. Bude mít řidičák! Večer se však nic nekonalo, telefon nikomu nebrala. Až ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Mou suverénní kamarádku překvapil výpadek proudu. Na velmi frekventované křižovatce nefungovaly semafory a dopravu řídil policista máváním ruky. To však v autoškole probíráte jen okrajově a většinu znalosti tohoto typu máte jen z legendárních filmů o četnících.
Takže má nezkušená kamarádka nabrala tohoto policistu na kapotu. Ten posléze přeletěl přes střechu a dopadl na beton. Učitel autoškoly a druhý dopravní policista jen bez reakce přihlíželi. Asi už přemýšleli v jakém poměru si částku rozdělí a jak s ní naloží. O to však už starost mít nemuseli.

Má kamarádka dostala zákaz dělání autoškoly na 1 rok. A ti dva si to vyžrali i s navijákem. Vyšla najevo i jejich úplatnost. Za to, že učitel nereagoval, i když měl dvojité řízení to schytal nejvíce a dobře mu tak! Zranění policisty nebylo vážné, jen zlomená ruka.
Z toho plyne ponaučení, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

SLUNCE

14. března 2017 v 13:31
Některým lidem slunce jen tak nezmizí a to je moc dobře. Už druhý den sleduji skvělého starce. Včera byl na parkovišti vleku jako jeden z prvních. Bylo 8 hodin ráno a veselý dědeček zaparkoval svoje malé autíčko. Když pak vystoupil a s úsměvem si začal nazouvat přeskáče, zpozorněla jsem. "Jé, on ještě lyžuje" pomyslela jsem si. Slunce se opřelo do svahů a ozářilo čerstvý manžestr. Největší krása, které se nikdy nenabažím. Prázdný svah bez lidí dokonale urolbovaný do malých vlnovek (pro ty, co nevědí, co je manžestr). Užívala jsem si to plnými doušky a vnímala vítr. Už ne ve vlasech, všichni už jezdíme v helmách a vlasy jsou v kukle.
O tento požitek jsme již ochuzeni. Dědoušek měl asi podobné pocity soudíce z jeho chování.

Dnes ráno jsem si přivstala a byla na parkovišti ještě dříve. Parkoviště zelo prázdnotou, byla tam jen dvě auta, já a vedle mě parkovalo pidiauto dědečka. Děda vystoupil a chopil se mobilu. Volal asi babičce. Sděloval, že dobře dojel a povídá jí: "Co já bych dělal doma? Vždyť je tak krásně! Doma bych se jen povaloval a já už ležet NECHCI! Mám přece sezónní průkazku." "Dobře si to dědeček vymyslel na babičku, klobouk dolu" přemýšlela jsem.

Pomalu se začal přezouvat. Byl den jako malovaný. Dědu jsem párkrát viděla i na sjezdovce. Pak jsem si koupila něco na pití a sedla si k dřevěnému stolku u bufetu s vyhlídkou. Usrkávala jsem pomalu a chytala bronz. A co nevidím, spíš neslyším. Vedle u stolu sedí dědoušek a povídá si s jiným lyžujícím seniorem. Vyprávěl mu neuvěřitelně akční lyžařské story. Druhý senior to hltal bez dechu. Alpy, závody, adrenalin, pády se to jen hemžilo. Pokud je to jen zpola pravda, kam se na něj hrabu já.

A i kdyby to pravda nebyla, je STEJNĚ dost dobrej.
Už se těším na zítra, čím mě zase překvapí…..
Přeji mu, ať mu slunce ještě dlouho svítí.
.
 


"Quo vadis"

6. března 2017 v 15:14
Opravdu těžké téma. Já osobně vše raději zjednodušuji. Koukám na komedie, pohádky a dokumenty. Čtu lehkou literaturu. Do divadel chodím na různá představení, ale pozitivně laděná.

Mám pocit, že svět kolem nás je už tak dost tvrdý a nekompromisní, takže se stačí jen rozhlédnout a máte tu drama i horor na dosah ruky. Mám velmi dobrou představivost, a proto se mi stává, že po takovýchto knihách i filmech špatně usínám. Nerada se bojím.
Ano, dějiny byly kruté, je to naše součást, ale neumím se nad to jaksi povznést. Když si chlapi doma pustí dokumentární film z války, jdu raději vařit. Já už vidím ty statisíce nešťastných matek, sester, žen i dětí.
Mnoho mých kamarádek to má stejné. To vše se s námi děje po narození prvního potomka. Zřejmě nějaké genetické naprogramování. Neznamená to však, že jsme jen ufňukané dámy. Umíme bojovat jako lvice a ochraňovat domov. Jdeme i nekompromisně za svými sny.

Když mi bylo něco kolem devíti let, jela jsem na tábor. Na tábory jsem jezdila už od první třídy, tedy nic mimořádného se dít nemělo, ale dělo. Nevím, co to mou mamku chytlo (vždy jsem se seznamovala sama a bez problémů), že mě seznámila a posadila do autobusu s neznámou holčičkou.
Byl to blonďatý, kudrnatý a modrooký andílek. Asi byla tak líbezná, že má máma prostě neodolala. Dodnes si pamatuji její jméno i kdyby jste mě vzbudili třeba v noci, mám to hned na jazyku. Z této rozkošné holčičky se vyklubal psychopat.
V noci nás strašila a vykládala hrůzostrašné věci. Ani nyní v dospělosti jsem nic horšího nikdy neslyšela.
( Upozorňuji, že na Krkonošské pohádky koukám až od dětí, dříve jsem sledovala různé trillery. Jen hororům jsem na chuť nikdy nepřišla.)
Nikomu jsem o tom nikdy nepovídala, až nyní. Před pár měsíci jsem s kamarádkou probírala knihy vydávané jednoznačně psychopatickým autorům ze severských zemí. Mají úžasný odbyt.
A tak na to přišla řeč. Povídala jsem jí o kouzelné dívence. Převyprávěla jsem jí i její hrůzostrašné vyprávění. Ona se hluboce zamyslela. Potom povídá: "Jo, to téma znám, to byl jeden z prvních hororů na videokazetách! Šíleně brutální a nezapomenutelný, proto si ho ještě dnes pamatuji."

A tak mi to po tolika letech vlastně rozuzlila. Holčička chudák, v 8 letech, zřejmě omylem zhlédla tento horor. Pak ho nějak asi nemohla zpracovat (není se čemu divit, je to fakt síla). Nakonec o tom začala vyprávět i dalším dětem (vždy v noci, když nemohla spát), aby v tom nebyla sama. Výsledek byl takový, že jsem nosila asi rok na krku křížek a na záchod v noci raději nechodila.

Běženec

27. února 2017 v 22:45
Vždy před usnutím mám v hlavě superdálnici. Myšlenky na ní jezdí tam a zpět šílenou rychlostí. Mám nejvíce nápadů na psaní, ale nemám už sil dojít k počítači. Ráno nevím nic a to mě štve. Zkoušela jsem i diktafon v telefonu, jenže se mi to vždy záhadně neuloží nebo smaže. Zkusila jsem i obyčejný papír s tužkou, jenomže po tmě škrábu jak pes. Ráno jsem ty klikyháky jen marně rozeznávala.
Včerejší myšlenka mi však výjimečně v hlavě zůstala.
Hluboce jsem přemýšlela o své kamarádce.

Již 20 let mám kamarádku-běžence. Jako 13letá slečna utekla s rodiči z válečného území jen s pár nejnutnějšími věcmi. Je to tichá a pracovitá žena. Nikdy, opravdu NIKDY jsem ji neslyšela si stěžovat. Jasně řekne, jak je to na prd, že děti jsou furt nemocné, jenže v hloubi duše si to nepřipouští. Nemá z toho depku. Je stále s úsměvem na tváři. Opravdu, celých dvacet let. A není to takový ten úsměv pro naštvání ostatních. Na ten mám vyvinutý senzor. Je skutečně neskutečně v pohodě. Pracuje víc než já, spí míň než já a vypadá skvěle. Dokonce je i skromná a pokorná. Do jejich celého šatníku by se nevešly ani naše boty. A ještě mi z něj vždy dá nějaké to tričko, které se mi zrovna líbí.

Ráda dělá lidem radost. Což o to, to já taky. Avšak ona je úplně jiná než já. Je mlčenlivá.
Vždy když jsme spolu, vzpomenu si na citát: "Někdo mlčí, protože neví a někdo mlčí, protože ví svoje". Strávily jsme spolu hodně času, ale stejně mi do své duše nahlédnout nedala. Za ty roky si to člověk ze střípků poskládá.

A tak si říkám, to člověk opravdu musí projít nějakou hrůzou, aby si uměl řádně vážit života??? Možná je to v ní samé a takováto by byla i s přízní osudu.

Jedinou podle mě nevýhodu to má, že není vůbec ambiciózní. Již 20 let dělá stejnou práci, na stejné pozici. Je chytrá a sečtělá. Podle mě je to škoda. Ona je však tak spokojená, že si to jen myslím a jí to nikdy neřeknu.
Osudy lidí kolem nás jsou zvláštní, stačí se jen rozhlédnout. To byste se divili, jaká přátelství mohou skvěle fungovat!

Každý pozitivní člověk Vás může obohatit. Stačí naslouchat.

MOC

23. února 2017 v 11:30

Touha po moci mě ještě nepostihla. Ano, toužím po uklízečce a paní na žehlení. Jenže se stydím, že dokonale naklizeno a vyžehleno nemám i bez ní. Takže zase nic. Ale obdivuji lidi, kteří svou moc umí použít k dobrým účelům. Jenomže jich je proklatě málo.

My ostatní však také máme moc. Moc inspirovat druhé k tomu být lepší. A začít bychom měli u sebe a svých dětí. Jen nesobecký člověk může být opravdu šťastný. Není to však úplně jednoduché. Například má výborná nesobecká kamarádka (vždy dává na charitu a všem potřebným) hází odpadky z jedoucího auta a vyhazuje denně tunu jídla. Co dodat. Párkrát jsem se jí to snažila rozmluvit, ale bezvýsledně. Ano nejsme dokonalí, hlavní je, co převládá.

Možná ještě budu mít příležitost něco podstatného změnit k lepšímu. Každý, kdo svou prací dělá lidem radost, vlastně moc má. Má moc učinit je spokojenějšími a šťastnějšími.


Měli jsme na základce kluka, který byl ze 7 dětí. Peněz měli málo. Každé vánoce musel Filip něco pěkného vyrobit, aby měl dárek pro maminku. Jednou, takhle v prosinci, ťukal Filip pod lavicí jehlicemi. Pletl mámě šálu. Byl všem pro smích a každý si ho dobíral. On si z toho však nic nedělal a pletl dále. Zřejmě ho to trápilo uvnitř a navenek to nedával znát.


O dvacet let později jsme měli třídní sraz. Filip tam nebyl, ale dozvěděla jsem se jeho životní příběh. Kam se na něj hrabou úspěšní podnikatelé, lékařka, učitel, hudebnice i topmodel.

Jezdí po světě v mírových misích. Je z něj kněz.

Zdali ho k tomu vedlo i naše odmítání, nebo to byl jeho osud, kdo ví. O tom můžeme všichni jen hluboce přemýšlet. (Pochybuji, že úspěšní podnikatelé a lékaři na to ten čas mají. Tak alespoň jedna paní účetní se o pauze zamyslí.)

Hromadná vražda

13. února 2017 v 0:15

Nemám ráda konce a nesnáším změny. Je s nimi spojena nejistota a strach.


A zrovna takovýto konec jsem mohla svou mladistvou nerozvážností způsobit. Tuhle jsem to někomu vyprávěla a nemohla jsem ani já uvěřit, že je to pravda. Jenže bohužel je.


Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem si vyjela na Balkán na prázdniny. Řidičský průkaz jsem vlastnila sotva pár dnů. Chtěla jsem původně letět letadlem, ale finance mi jaksi nevystačily. Tak jsem vzala zavděk bulharským autobusem. Autobus byl plný k prasknutí, převážně Bulhary. Poslední volné místo co mi prodali, bylo u náhradního řidiče. Ten byl mou společností velmi potěšen, avšak za celou 8hodinovou cestu se nezmohl na slovo. Pak najednou promluvil špatnou češtinou: " Máš ridicky průkaz?" Já na něj pohlédla a suše odvětila: "No jasně". "Nechceš ridit autobus?" on na to. "No proč ne" povídám já. Myslela jsem si, že to bude zpříjemnění té nudné cesty, konečně nějaké vzrůšo. On to zase bral jako skvělý způsob seznamování.

Za pár minut jsem už seděla za volantem zájezdového autobusu plného lidí. Sice pod dohledem "zkušeného, rozumného" řidiče, ale sama. Takto jsem odřídila minimálně 40km.


A pak se vydejte někam na zájezd. To aby jste stále sledovali, zda se řidičům zrovna nezapalují lýtka. Ano, pravidla evropské unie na řidiče jsou teď mnohem přísnější než dříve, ale příroda je příroda. Mrkající


Měla jsem víc štěstí než rozumu.

Žijeme v iluzích

5. února 2017 v 21:43
Ano, je to tak. Jak my, tak i naše děti žijí v iluzích. Dětské iluze jsou však zdravé a prospěšné, zatímco u nás dospělých jsou většinou spíše na obtíž. I když výjimky samozřejmě existují. Tak například u dětí.
Jedu si jednou takhle zjara na krátký výlet na kole. Vzadu na dětském sedátku mám tak tříletého syna. Když vidím veliký kopec, bez váhání slezu. Nikam totiž nespěchám a pomalu tlačím kolo i se synem vzhůru. Kochám se krajinou a užívám si ten klid. Na silnici totiž nemusím nic vařit, ani nic uklízet a natož pracovat. Aut tam jezdí málo, takže se i můžeme zhluboka nadechnout. A v této úžasné harmonii doháním pár. Také kola do kopce tlačí. Pán je pohledný a paní taktéž. Je jim asi kolem třiceti let. V tom začne můj syn z kola křičet: "Mami táta, mami táta." Pár se zprudka otočí. Já na to: "Co to povídáš zlato, to přece není táta". Paní mě probodne pohledem. Já se usměji a povídám: "Syn si to asi popletl". Paní mi evidentně nedůvěřuje a její zlost stoupá. Otočím se na syna a říkám: "Ty nepoznáš tátu, tak to budeme muset zajít k paní doktorce. Zkontroluje ti očíčka, jestli je máš v pořádku." Syn však trvá na svém a křičí: "Táta, táta". Má z toho evidentně děsnou legraci. Paní však už rudne. Pán kouká, nevinně a nechápavě. Já se na něj omluvně pousměji. Paní si to však vyloží spiklenecky a začíná na něj křičet. V tom se otočí na podpatku nasedá na kolo a vyráží z kopce dolů. Pán beze slova rychle naskakuje a vydává se za ní. Syn se usmívá líbezným úsměvem dítěte a vůbec nechápe tuto hru. Další zbytek cesty jsem věnovala přednášce o rodině a důležitosti upřímného jednání.
Doufám, že to pán zvládnul své drahé vysvětlit. Mělo by se mu to podařit, pokud to však nebyl profláklej sukničkář. V takovémto případě bych mu to i přála. Znám bohužel plno takovýchto expertů. A nemusím chodit daleko.

I když v opačném případě bych jistě také zpozorněla. Syn je totiž neskutečně přesvědčivý.

Zimní sen

28. ledna 2017 v 16:55
Je zima a všichni máme své tajné sny. Někomu se plní a někdo si je musí splnit sám. A já, jako akční žena jsem se toho chopila vlastnoručně. Objednala jsem si pokoj v kouzelné horské chatě, daleko od civilizace. A domluvila se i s kamarádkou. Jenže jsem pozapomněla, že kromě našich dvou pokojů tam majitel pronajímá ještě dalších osm. Nikdy se mi nestalo, že bych s lidmi nevyšla, ale tohle nebylo o lidech. To bylo o pidilidech. No prostě se nám poštěstilo to, že zbytek pokojů obývali rodiče s kojenci. Já už měla syna 3 letého a kamarádka 6 letého. Byla jsem šťastná, že už v noci krásně spí (byl dlouho kojený) a začíná i s lyžováním. Když jsme první den přišli z lyžování, čekalo nás překvápko ve formě vyrovnaných 12 ti nočníků ve společenské místnosti. A to nebylo to nejhorší. Zbytek dětiček byl ještě v plenách. Do osmi pokojů se vtěsnalo neskutečné množství malých dětiček. Každá rodina měla 3 i více človíčků. Nazvala bych to "Dovolená v jeslích". A to nebylo přesně to, co jsem si vysnila.

Zvukotěsnost chaty byla nulová, takže jsem pomalu u každého kojení psychicky asistovala. Spím totiž velmi lehce. Definitivní budíček byl ve 4.30hod. Bylo to jako lavina! A to k horám bohužel patří. Měla jsem kruhy a pytle pod očima. Po dvou dnech jsme vážně zvažovaly návrat do Prahy. Člověk je však tvor velmi houževnatý a většinou zvládne vše. Navíc nejsem ten, který se vzdává. Tak jsem pobyt dokončila, akorát jsem v práci nevypadala jako po dovolené. Poskytlo mi to však nezapomenutelný zážitek na dlouhá léta.
Takže radši si příště zjistěte i ostatní osazenstvo penzionu či hotelu, aby se Vám taky nepoštěstilo, že natrefíte na "Přátele ligy kojení". Bude to ten správný krok.

PS: Mé nezadané kamarádce se například stalo, že byla ubytovaná v ohromném areálu, který si celý, kromě pár lůžek, pronajali profesionální hasiči. Mrkající

"Jeden chybný krok"

24. ledna 2017 v 23:44

Hahaha, jen jeden? Mám pocit, že dělám jeden za druhým. Co naplat, když se řídím převážně srdcem a mozek pokulhává někde vzadu. Ale nemohu si poručit. Když už jsem na sebe děsně naštvaná, nevidím smysl, tak mi někdo třeba i skoro cizí řekne: "Moc Vás obdivuji, chtěla bych být jako Vy". A hned se mi vrátí úsměv do tváře.


Dnes jsem se v autě taky usmívala. Vracela jsem se domů a viděla ohromný kouř z továrních komínů. Nevím jak mě napadla děsně stará písnička "Dým z továren a houfy dětí nad polem…" začala jsem si pobrukovat. Pole sice kolem byla, ale ani jedno dítě, natož pak houfy. Pohotově mě napadlo "Dým z továren a houfy dětí za tabletem.." Dokonce to jde i zazpívat přímo do té původní melodie. Kdo z Vás zná, tak to klidně zkuste. Zamyslela jsem se, proč je to tak. Ano, je v Praze smogová situace nejvyššího stupně, ale děti moc venku nejsou i v hezkém počasí. Mají svoje skupiny na Viberu, WhatsAppu a Facebooku a nemají vůbec potřebu se vidět osobně. To je škoda!!! A bude hůř, kam to povede??? Všechny tyto vymoženosti sice používám, avšak vím, že není nad sklenku vína či kávu s přáteli. Doufám, že na to naše děti také přijdou a toto je jen nějaké přechodné období. Ještě mě napadla skvělá story, kdy dcera mé známé mívala rande přes Skype. Vykládala mi to vždy se záchvaty smíchu. Krasavice ve společenském topíku s dokonalým dekoltem. Drdol jak od profi kadeřníka, makeup a to vše doladěné vytahanými pyžamovými kalhotami. Smějící se

Kam dál