Kastrovat nebo ne?

Pondělí v 23:16
Zdá se mi nefér hrát si na Boha. Ano, pořídili jsme si zvířátko za vlastní peníze pro vlastní potěchu. Rozhodujeme kdy, kde a co bude jíst, kdy a kde bude spát, kdy, kam a zda vůbec půjde ven. Dává nám většinou více lásky než my jemu a přesto jsme postaveni do situace, kdy rozhodujeme i o jeho lásce mateřské. Není to jen případ fenek, ale i v přírodě existují úžasní otcové. Ale to už asi žiju moc v pohádkách. Jsou to základní potřeby a smysl života. Nebo se mi někdo odváží tvrdit, že fenka zvolila kariéru místo štěňat! To asi ne.

Takže je to čistě rozhodnutí nás lidí. Váháme, zda máme dost velký domov. Váháme, zda máme dost volného času na aktivity s mazlíčky spojenými. Řešíme jak s dovolenými a další a další otázky.
Také u samců je pud rozmnožovací hluboce zakódovaný. A jistě je pro jejich život i potřebný. Vím, pro život člověka je kastrování pohodlnější. Ať už jde o kocoura, pejska či jiné zvířátko.

Občas mi přijde, že se z kastrování stává business. A to dost výdělečný. Běžně lidé obvolávají veterinární kliniky a zjišťují si cenu tohoto zákroku. Světe div se, pro stejné plemeno je to od 1300-9000,-Kč.
Dál jsem se nedostala, ale jistě to bude jen začátek. Prostě šílené. Už vidím nějakého důchodce, jak dává své celé dva důchody za tímto účelem. A věřím, že se to bohužel i děje. Důchodci nesrovnávají ceny ani v Heurece, ani neobvolávají kliniky. Většina veterinářů i klinik má všude jen mobilní čísla. Pevné linky už téměř vymřely. S těmi však staří lidé komunikovali nejraději. Co dodat… je mi z toho smutno.

Mám pocit, že bychom se k tomu všemu měli stavět zodpovědněji. Nebýt takový sobci a koukat i na potřeby těch druhých. To však platí nejen ve vztahu k zvířatům, ale i přírodě a lidem.
 

Sacher

1. června 2017 v 23:09

Už mi táhne na čtyřicet a stále se snažím připadat si mladá, ale chtě nechtě mě čas od času okolí upozorní, že tak slavné už to zase není. Avšak přicházejí i chvíle, které mě doslova uzemní. Nevím, zda se mám dříve objednat na plastiku či začít aktivně cvičit nebo svému okolí doporučit preventivní kontrolu zraku.

Tak pro ukázku:

Byla jsem u svého známého pana hodináře. A to je nyní pojem, neboť obor hodinář už zanikl. Nahradili ho několikaměsíčním školením za nekřesťanské peníze. Tři, čtyři roky za tři, čtyři měsíce. Obrázek si udělejte sami. Vážně uvažuji, že svého syna upozorním na toto potřebné povolání (ruce má šikovné). Vedle těch manažerů i topmanažerů obchodu, marketingu i reklamy by to byl smysluplný a lidupotřebný směr. Ale to jsem odbočila, avšak napsat jsem to musela.

Takže k tomuto mistrovi svého řemesla se sjížděli lidé z různých koutů Prahy. Převážně však starší generace. My "mladí" hodinky rádi vyhodíme a koupíme si nové v jiném tvaru. To kdybyste řekli před 50 lety, že chcete jen jiný tvar, tak Vás snad ukamenují. Svých hodinek si každý velmi vážil.

A tak tam tak stojím, něco mu pomáhám vystavit a počistit ve výlohách a v tom uslyším: "Nešla byste se mnou na sacher?" Jsem zády a dále urovnávám výlohu, ani se neotočím. Vím, že před chvílí do obchodu přišlo několik hodně starých lidí. Beru to jako jejich komunikaci. "A co na kávu a na sacher?"slyším já. Hm, nabídky stoupají. Žádná odpověď, říkám si: "Proč mu ta babka neodpovídá? Asi se dělá vzácná, nebo je hluchá" Jak si tak dále aranžuji ve výloze, začínám o tom přemýšlet. Vybavuji si jako poslední přicházet starší paní o holi a jednoho držícího se osmdesátníka. Utírám zrovna barometr od prachu a v tom uvidím, skrz výlohu, tu kulhající babičku o holi na druhé straně ulice.

V tu chvíli mi začíná docvakávat, že ta lákavá nabídka patřila mně. S hrůzou se ohlédnu a bohužel už žádná jiná osoba ženského pohlaví se tu nevyskytuje.

Dědeček s umělým chrupem se na mě děsně culí a já v šoku prohlašuji

" Děkuji, snad jindy".

Tak za čtyřicet let (to už si jen myslím).Líbající

"Rychle , rychle běží čas, třeba mi to vyjde" myslel si jistě dědoušek. Úžasný

Hrdost

1. června 2017 v 12:00
Kdo je hráč, má třeba šanci, i když myslím, že karty osudu jsou už dávno rozdané.

Je nám dána do vínku krása, moudrost, jiskra i třeba dobré srdce.

Já osobně chci stále něco měnit. Na sobě, na domě, na dětech i na světě. Těžko se spokojím s provizorním řešením, neboť toužím po dokonalosti. Málo které jídlo si pochválím, málokterý úkol řeknu, že je hezky napsaný a zpracovaný, málokteré oblečení mě uchvátí. Jsem jako dítě, chci, aby dobro vždy zvítězilo.

Trochu komplikovaná povaha pro dnešní svět, co?
Ale někdy se to i hodí. Nezametám pod koberec a jsem na to hrdá. Hrdost je podle mě jedna z nejpodstatnějších věcí.
(Teď mě napadla skvělá story: Když bylo dceři kolem 4 let, tak jsme trávily dovolenou na horách s partou. Jen samé ženy a děti. Já musela odjet autem pro nějakou ztracenou skupinku na hřebeny. Náhle se zhoršilo počasí a oni tam uvízli. Jely jsme dvěma auty, neboť se jednalo o 2 ženy se 4 velkými dětmi. Svou dceru jsem nechala v penzionu se slovy "ať na ni někdo dohlédne". Po velmi složité cestě spojené s hledáním a se sesuvy půdy, jsem se vrátila do penzionu. Tam jsem našla dceru v slzách. Na otázku, co se jí stalo, mi odpověděla "Mami promiň, šíleně jsem zlobila Rebečku. Ale mami, já na sebe nejsem hrdá, proto brečím." Rebečka je o rok mladší holčička, jenže po tomto výkladu jsem se na ni ani nemohla zlobit, nebo jo?)

Bytostně nesnáším slizouny, vlezdoprdelky či gumáky. Jenže jsou tu všude kolem nás. Snad většina lidí jsou přinejmenším gumáci - bez problému se ohýbají, kam je zrovna potřeba. A jejich zásady i jejich sny jsou už dávno semleté na drobný písek. A možná jsou i spokojenější!

Obdivuji lidi, kteří to nevzdali. Například učitelé, co učí už 40 let a stále mají co dát i říct….
Takže, rychle, rychle ještě je čas být lepší.
 


Rychle, rychle běží čas

29. května 2017 v 14:38

To je bohužel moje životní motto. Mám pocit, že toho ještě tolik musím udělat. Tolik toho musím stihnout a tolik vylepšit. Myslím si, že všichni kolem mě jsou produktivnější a akčnější. Tolik her jsem si s dětmi chtěla zahrát, tolik knížek jim ještě chtěla přečíst, jenže oni jsou na to už moc velcí. Kolik jen bláznivých nápadů jsem chtěla realizovat, jenže už mi není 18 let. A teď už budu trapná. Úplně vidím Víťu ve "Vrať se do hrobu", prostě jen tak…

A pokud jste měli úspěšné a vážené předky, pak je ještě těžší být průměrný a nevýrazný. Říkám si: " Třeba to ještě přijde". A co když ne. Tak umřu jako uhoněná nicka.

Ne, ne, umírat tedy rozhodně nechci. Chci napsat ještě pár bezvýznamných žvástů, které Vás snad pobaví.

Většinou jsou však úplně pravdivé, neboť život píše ty nejlepší příběhy.

Skoro všechny kalamity v naší domácnosti se dějí, když odjede manžel mimo ČR.

Už jen čekám, co to zase bude.

To, že přestane fungovat myčka, jako když protestuje smutkem, to mě už nepřekvapuje. Jenže onehdy jsem nemohla vyjet autem z brány. Elektronika se zbláznila a ani za nic se neotevřela. Děti přišly pozdě do školy a já do práce. Nepočítala jsem s cestou bez auta. Pak jsem musela sehnat opraváře, který ten přerušený obvod propojil. Potom mi pro změnu ve 12h v noci spustil alarm. Děti i já jsme s hrůzou vyskočili. Když jsem to konečně vypnula, už jsem ani nemohla usnout. Jak to? Pán z alarmů mi složitě vysvětloval, že mám přecitlivělé senzory na rozbití skel… (nikdo však nic nerozbil).

A jindy se nám zase zbláznil kotel. Senzor úniku oxidu uhličitého blikal červeně. Volala jsem na plynárny a oni poslali výjezdovku. Děti jsem vytáhla z horké vany a strčila do postele. A pak důkladně větrala celý dům, dle pokynů, až do jejich příjezdu. Bylo -8 C, děti se klepaly zimou a oba to odstonaly. Povel buďte přikrytí, nebraly jako zásadní. Byl to lehce zanesený kotel s kombinací větru do komína.

A nejlepší špek bylo prasklé akvárium. Když jsem ráno vstala, a chtěla si uvařit kávu, zjistila jsem, že stojím ve vodě. Plaval koberec, elektronika, hračky a synova taška sbalená na hory.

Měl odjíždět v 8hod. No bezva, kde mu to tam asi tak usuší? Další oteplovačky a rukavice neměl, vše bylo v té tašce. Nakonec jsem to nějak narychlo přebalila, něco mokrého dala do igelitových tašek, něco v pračce vyždímala. A mohl jet.
Parkety se zvedaly. Ryby skoro nasucho koukaly vytřeštěně. Akvárko mělo malou prasklinu, skrz kterou to vše pomalu vyteklo. Představila jsem si ty chudáky z povodní a rozhodla se, že mě taková drobnost jako je 85 litrů vody nezlomí.


Na pomoc mi přijela kamarádka. Volala jsem pojišťovně. Řekli mi, že jsem pojištěna na únik vody z akvária. Bezva, hned se mi uklízelo líp. Už jsem si představovala nový koberec a sedačku. Pověděli mi, ať udělám podrobnou obrazovou dokumentaci. Všechno jsem nafotila a 55 fotek jim poslala. Zabralo mi ti hodně času. Po pár dnech mi z pojišťovny napsali, že má pojistka se vztahuje pouze na akvárium větší než 100 litrů….Zamračený

"Když se nikdo nedívá"

26. května 2017 v 23:06
Když UŽ se na Vás nikdo nedívá, existuje šance! Věřte, nevěřte.
Ano některé mé skvělé kamarádky hledají muže. Nechápu, jak takto bezvadné ženy mohou být stále samy. Chodí se seznamovat na večírky, do divadel, kin i barů a nic. Občas skouknou i seznamku a stále nic. Už vážně neví, kde je to správné místo. Jenže JÁ už to VÍM! Takže svobodné a nezadané, čtěte dál.

Před pár dny jsem vezla různý "bordel" na sběrný dvůr. Byl tam starý dřevěný stolek, nějaké dveře od skříně, různé trubky, hodně plastu, papíru a starý koberec se zbytky skelné vaty. Měla jsem časový pres a tak jsem se oblékla dle potřeb. Ne, nešla jsem rovnou do divadla, ale musela jsem vyzvednout děti a odvézt je jinam a na nákup. Prostě už jsem nemohla jít ve vytahaných teplácích, ve kterých jsem si libovala doposud.

Kousky skelné vaty poletovaly po autě a tak jsem si raději vzala masku přes obličej. Samozřejmě ne tu plynovou s chobotem, jen takovou tu doktorskou roušku. Vyjela jsem na sběrný dvůr. Protijedoucí vozidla na mě koukali u vytržení.
Na sběrném dvoře jsem si to ihned sundala, jenže stejně jsem tam byla jako marťanka. Zaprášení a zpocení muži v kombinézách na mě pokukovali. Začala jsem tedy rozdělovat různorodý odpad do různých kontejnerů. Správce dvora mě číselně navedl v takové rychlosti, že jsem si zapamatovala jen plast 28 a dřevo 31. S ostatním jsem si už nebyla jista. Proto jsem se chodila ptát, jako správná blondýna.
Nechtěla jsem mu házet dřevo třeba do železa atd. A pokud si myslíte, že jsem se měla podívat, co tam je, tak se šeredně mýlíte. Kontejnery jsou tak vysoké, že do nich není vůbec vidět. Leda ze žebříků. Jednodušší mi tedy přišlo se ještě jednou optat než si hrát na opici. Stejně jsem už byla exot. Potom došlo na těžší kusy. Optala jsem se pána hned vedle, zda by mi nepomohl. Okamžitě naběhli i ostatní. Přeháněli se, kdo vyhodí odpad větším, hlavně vyšším obloukem do kontejneru. Úžasná přehlídka mužné síly. Dokonce jsem dostala i telefonní číslo! Ne, vizitku s sebou samozřejmě nenosí, ale musela jsem si to zapsat do diáře. Výpomoc VŠEHO druhu, to mi několikráte zdůrazňoval.

Většinou na sběrný dvůr jezdí manžel, ale tentokráte jsem chtěla, aby dodělal nějakou práci, kterou bych rozhodně nezvládla.
Takže slečny a dámy je třeba čekat i nečekané.
Vím, že mnohé z Vás hledají skvělé partnery, intelektuály na sklenku či do divadla.
Avšak stejně tak vím, že doma máte spadlý obrázek, rozbité žaluzie a věčně ucpaný odpad.
Zamyslete se tedy, zda není lepší investicí místo divadelních kaváren takovýto sběrný dvůr.Usmívající se

A co bych ještě úsměvného dodala. Když jsem pak odevzdávala občanku správci dvora, poprosila jsem ho o 1 zvlhčený ubrousek (viděla jsem je na poličce). V autě manžela se nic podobného nevyskytuje a já přece jela dál. Správce mi dal celé balení, které jsem samozřejmě odmítla. Povídá : "Já mám ruce hrubé, mně stačí jen toaleťák, vezměte si je všechny ať se pořádně otřete. Vzala jsem si jeden a slušně poděkovala.

Už se nikdo nedívá

16. května 2017 v 23:03
Někdy jsem ráda, když se nikdo nedívá. Přijdu-li do kanceláře jako první, úmyslně neroztáhnu žaluzie. Ráda si vychutnám ranní šálek kávy a nasnídám se. Musím si dávat dobrý pozor, abych si nenadrobila do klávesnice. To je snad jediná doba, kdy si to řádně užívám. Po zbytek dne totiž žiji jako vlaštovka. Toto úžasné přirovnání mi pověděla nedávno kolegyně a moc mě tím pobavila. Představovala jsem si hned skvělý a volný život, jenže ona dodala "žeru v letu, seru v letu". A byla jsem zase na zemi.

Vlastně nevím, kam furt spěchám. Zřejmě do rakve. Onehdy jsem o tom dlouze přemýšlela. Když jsem pozorovala turistické skupiny v Benátkách. Jsou tam turisté z celého světa a naše česká se umístila čestném, druhém místě. První byli samozřejmě Japonci. Ti prolétli historickým městem jako vítr. Snad měli všichni zapnuté kamery a doma si to v klidu přehrají. S nimi ani naše sprintující průvodkyně neměla nejmenší šanci. Byla totiž značně vykolejena, neboť příměstský vlak do Benátek měl hodinové zpoždění. A to musela dohnat vlastními zdroji. Z Benátek mám tudíž většinu fotek rozmazaných. V té rychlosti nestíhal můj mobil ani zaostřovat.

Jenže již před mnoha lety jsem se v tomto malebném městě ztratila. Nic z jeho krásy si nepamatuji, všechny vzpomínky mi přebil zážitek z nekonečného bloudění v uzounkých uličkách. Takže tentokrát jsem byla rozhodnuta, že se průvodkyně budu držet zuby nehty. A to i za cenu rozmazaných fotek.

Život holt nejde podle našich představ.
Jediné srovnání s dřívější návštěvou mám v tom, že před lety tady nebyly mraky černochů prodávajících selfie tyče. A vůbec, každý člověk nedržel v ruce mobil. Ano, občas se někdo zastavil a něco vyfotil. A občas přes něj někdo zakopl, ale teďka naráží jeden do druhého vlastně pořád. Všichni svět sledují přes mobil. Když jede loďka kanály, tak většina rukou (včetně té mojí) drží telefon k okének ven. Kolik přístrojů je asi na dně kanálů? Hlavně, že to máme vše natočené!
A pak si to nezálohujeme a o data častokrát přijdeme.

Nebyli na tom lidé dříve lépe?
V Paříži jsem byla bez mobilu a bez foťáku a mám na ni překrásné vzpomínky.
Nestačil by náš mozek jako úložiště i dnes?
Bohužel to z něj (prozatím) nelze sdílet na Facebook.

Ale najdou se i výjimky. Pár lidí jde proti proudu času. Třeba jedna asi dvacetiletá žena. Vystoupila z vlaku zrovna přede mnou. Všichni lidé se ve stejnou sekundu chopili mobilů a začali tu krásu fotit. A ona stejně pohotově a užasle vytáhla ošumtělý blok a začala kreslit. Už po pár čarách jsem viděla, že to má větší duši než naše fotky dohromady...

Takže v běžném životě je jistě o dost lepší se dívat Smějící se.

Tlupa v Benátkách

9. května 2017 v 11:57

Mám v živé paměti zájezd do Benátek. Bohužel mi již není 15 let a dvě noci v autobusu nepovažuji za normální. Ano, věděla jsem o tom a dobrovolně jsem s tím souhlasila a zájezd si zaplatila. Jela jsem totiž se svou už desetiletí nejlepší kamarádkou. Co jsme jen nocí v podobných autobusech prospaly. Takže pár desítek let nás přece nezlomí. To jsme si myslely. Jenže myslet je ho… vědět. No a tak jsme se to dozvěděly.

Už na to prostě nemáme. Nemyslím jen fyzicky, spíše psychicky.
Vedle nás seděl pán a paní věkově kolem padesátky. Dělila nás pouze uzounká ulička autobusu. Klidně bych mu mohla dát ruku na koleno, jak blízko to bylo. (Ne, že bych chtěla, to píši pro ty, kteří již dlouho zájezdovým autobusem nejeli.)

A manželé se chovali jako doma v ložnici. Nemyslete si, nic neslušného v tomto směru se neodehrávalo. Spíš neslušné z jiné strany pohledu.(MÉ) Pán se začal převlékat do bavlněného pyžamka a paní do noční košile. Vůbec si nedělali vrásky. Když si pak sundal slipy a začal je prohlížet, myslela jsem, že snad horší už to být nemůže. Ale spletla jsem se, mohlo.

Musím Vás ještě upozornit, že já jsem si na pultík před sedadly vyrovnala tři druhy slaného pečiva na zobání, víno a matonku. Čekala jsem, až se má kamarádka odlíčí. Seděla jsem v první řadě druhého patra autobusu, proto tam byl ten pultík. Párty byla připravena, ale já už ztrácela chuť. Rozsvítila jsem tedy světlo na čtení s představou, že už se vedle přikryjí. Pán s paní se zaradovali a rozsvítili si také. Vyndali nohy na pultík, (ještěže jejich), sundali si ponožky a začali si je dloubat. Zkontrolovala jsem si, zda mám stále připevněný pytlík na zvracení vedle sedadla. Už jsem fakt nemohla. Upozorňuji, že to bylo po celém dni pochodování .

Tohle už opravdu bylo za hranicí normálnosti!

Rozhodla jsem se, že si to pokazit nenechám. Otevřela jsem italskou specialitu a malé italské víno. Otočila se na kamarádku, jenže ta už mezitím usnula. "No bezva", pomyslela jsem si. Paní průvodkyně pustila film o Benátkách a já popíjela sama vínko s fantastickými rozmarýnovými houstičkami. Ti vedle už naštěstí zhasli a mé myšlenky jen co chvíli přerušil něčí kašel, chrápání a (cizí) prdění.

No jo, člověk si lehko odvykne. Na společné soužití s padesáti lidmi už není zvyklý. A dvě noci není málo. Už holt nežijeme v tlupách - Bohudíky.

JÓGA aneb házet perly sviním

3. května 2017 v 21:57
Ano, každá žena potřebuje alespoň chvilku pro sebe. Úmyslně píši ŽENA, neboť chlap si ji vždycky najde a ohledy si většinou na nikoho nebere. Takže se o milé pány nebojím. O koho se bojím, to jsou pracující ženy s malými dětmi, které touží po dokonalosti. Myslím tím dokonalost domova, rodiny a v neposlední řadě i její osoby.
Tato kombinace je však dle mého názoru nemožná.


A tak jsem alespoň chtěla pozvednout ducha a povznést se nad běžné denní starosti na hodině JÓGY. Jógu jsem již několikrát navštívila a to pod vedením různých učitelek. Pokaždé jsem však odcvičila jednu hodinu a tím to haslo. Vždy jsem si říkala, že asi ještě na to nejsem řádně duševně vyzrálá. Cviky sice zvládám bez většího úsilí, avšak mysl nedokážu odpoutat. Všechny cvičenky už byly na rozlehlé zelené louce, jen já jsem stále byla u domácích úkolů. Všechny jogínky už byly na pláži zalité sluncem, jen já jsem byla u sporáku politého včerejší omáčkou. A když jsme se pak přenesly do pozice kočky, cítila jsem vnitřně spíš pozici krávy. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem vyndala již včera hovězí a nechala na odkapávači. No uznejte, kdo normální může nechat zkazit kvalitní maso?

Takže mi to v mém vlastním případě přišlo jako házet perly sviním.
Musím uznat, že alespoň jsem se protáhla. Samozřejmě asi není učitel jako učitel. Zřejmě jsem na toho správného ještě nenarazila.


Nedávno jsem s jednou kamarádkou byla na cvičení. Chudák upracovaná se spletla či překoukla. Místo odpočinkového protahování nás přihlásila na kruhový trénink pokročilých. No trochu jsem se zarazila, kolik zdatných mužů v plné síle má touhu se zlehka protáhnout. Bylo to milé překvapení po těch věčných babincích. Milé překvapení se však brzy proměnilo v nemilé. To když do sálu napochodoval potetovaný mladík a začal na nás křičet. On by to jistě nazval "hecovat" ( povzbuzovat k lepším výkonům).
Pustil šílenou hudbu, nemyslím ošklivou, ale takovou tu transovou. Já i má kamarádka jsme však silné ženy. Nechtěly jsme se vzdát bez boje a přiznat, že to byl jen překlik. A tak jsme se do toho pustily i s rizikem, že zítra do práce nedolezeme. Prvních 15 minut byl šok. Šok pro tělo, mysl i náš nos. Pot stříkal proudem. A opravdu po 30 minutách jsem byla v extázi.
Bez zaváhání jsem jela jako dráha. Člověk ani netuší, čeho všeho je schopen. Po docvičené hodině jsem byla na sebe nesmírně pyšná.

Takže na každého platí něco, potřebuji výzvu, cíl a možná nějaké to hecování.


A teď si vzpomínám ještě na jeden zajímavý poznatek. Byla jsem s kamarádkou na aerobic na trampolínách, nebo jak se to jmenovalo. Pěkná svižná taneční hudba a nezničitelné turbomyši. Tak by zněl název při pohledu na nás. Vše bezva, jen mi měl někdo říci, že na tuto disciplínu je potřeba hyperpevná podprsenka. Já si vyšla se svou CAčkovou a další týden mě místo svalů na lýtkách bolela prsa. No holt člověk se má stále co učit.Mrkající

Život

27. dubna 2017 v 23:00

Život holt nejde podle našich představ. Je potřeba na každém dni najít něco pozitivního. Občas se mi však velmi těžko hledá.

Tak například včera brzy ráno jsem se synem odešla k doktorovi. Měla jsem představu, že to ještě do školy stihne na 1-2 hodinu. Půl hodiny před ordinačními hodinami lékařky byla čekárna plna k prasknutí.

" To tam ti lidé jistojistě spali, to jsou ti od včera, co na ně nevyšlo" napadlo mě. Otočili jsme se ve dveřích, syn šel do školy včas a já jela do práce.

Po cestě jsem se stavila na poště. To je tedy ústav. Ať přijdete ráno nebo večer, klidně i v pravé poledne, je tam neubíhající fronta. Chudáci zaměstnanci. ( Mně stačí pár naštvaných opilců či vzteklých důchodců, kteří nerozumí vyúčtování. Ti na mě křičí a rozčilují se, že oni vůůůbec netopí a ani se nemyjí, tak proč k sakru mají takovýto nedoplatek. Nechápou, že si už léta letoucí nenavýšili zálohy. A je jich bohudíky málo. )

Na rozdíl na poště je jich většina. Ten, kdo náhodou přijde klidný a s dobrou náladou, tak o ni rychle přijde. Vzhledem k tomu, že se z České pošty stal takový Český supermarket, se není čemu divit. Kdo to kde viděl, aby pár zaměstnanců byli trafikanti, bankovní poradci, notáři, sekretářky a fyzická pracovní síla zároveň. To je fakt síla.

Takže, když Vám takto přijde na přepážku někdo s ověřováním podpisů na listinách, je jasné, že je čas jít domů. Většinou je tam totiž ještě několik lidí s plnými ikea taškami firemních dopisů. Jediní důchodci jsou neoblomní. Jsou rozhodnuti zvítězit. Penzi nutně potřebují a tak se kymácejí ze strany na stranu, ale přesto organizovaně čekají. Na dosti poštách totiž nejsou ani židle. Všichni však mají jedno společné, vztekle koukají na pracovníky. Mají pocit, že dělají strašně pomalu. Jak říkám "Není to práce pro slabé povahy, pomyslete, kolik negativní energie se kolem nich nakumuluje."

A teď pro změnu dnešek.

Celý den jsem potkávala samé skvělé lidi. A děti byly vzorné a všude chválené. Asi jsou nějaké vesmírné změny.

Byla jsem ostříhat psa u nové psí kadeřnice. Už jsem ho jednou u kadeřnice stříhala a byl to děsný boj s nevalným výsledkem. Nedávno jsem však pochválila sestřih pejskovi stejné rasy a požádala o kontakt na stříhání. Nevím, zda se správně říká psí kadeřnice, holička nebo paní na stříhání. Každopádně jsem přišla do malinké prosklené provozovny s úžasnou paní. Láska k práci a zvířatům jí koukala z očí. Nůžkami ostříhala mé štěně tak kouzelně, že jsem ho ani nemohla poznat. A to za pouhých 30 minut. Prý byla strašně hodná a držela.

A potom jsem se synem přišla k doktorce. V ordinaci na nás čekala turbožena. Sestřičku neměla a tak sama v počítači začala vyplňovat kartu pro nového pacienta. Kam se na ni hrabu já se svoji prestižní obchodní akademií. I když jsem na stroji psala každý den 2 hodiny, takové rychlosti úderů jsem nedosáhla nikdy ani před maturitou. Bleskurychle diagnostikovala a odstranila jeho problém. Proto jsem se k ní přihlásila i já sama. Předvedla další úderový sprint. Až půjdu se synem na kontrolu, vezmu jí alespoň růži či čokoládu, protože takovýto doktoři se často nevidí. Byla milá i odpoledne hodinu před koncem pracovní doby!

Tak proto asi musí být ty blbé dny, abychom si pak řádně vážili těch skvělých.

Obě ženy z dneška byly ve svých bublinách plně uzavřeny. Dělaly svoji práci tělem i duší a hlavně se srdcem.
Přála bych si takovýchto lidí potkávat více.
Ale i dva za den je dobré skóre. Mrkající

Krátké bublinové zamyšlení

25. dubna 2017 v 10:49
Bubliny jsou důležité a provází mě celý život.

Nejdříve to byla bublina dětská. Žila jsem šťastně ve svém mikrosvětě, milována a opečovávána celou rodinou.

Pak přišla bublina pubertální. Byla jsem Queen, celý svět mi ležel u nohou.

Následovala bublina pracovní. Vplula jsem do světa vydělávání peněz.

Potom přišla bublina rodinná. Dobrovolně jsem se uzavřela v kuchyni obklopena malými dětmi.

A teď?
Teď jsem z toho bublina já.

O každé této bublině jde toho hodně napsat. Každá má své kouzlo i své vtipné historky. A určitě další bubliny budou následovat. Už se nemůžu dočkat.

Zvláště výživnou bublinou bude bublina rodičů s pubertálními potomky.
Na tu se obzvláště těším, jen abych se do té bubliny vůbec vešla Smějící se

Kam dál