soutěž

9. října 2017 v 15:05 | Jana Brůžková
https://www.unet.cz/blog/2017/09/14/soutezni-prispevek-11-unet-blogger-2017-2/ Kdo si hraje, nezlobí.
 

EXTRAmatky

2. října 2017 v 9:12

Temné dny minulosti nahradí úžasné dny budoucnosti. Ano, je to slogan či motto, které může rovnou na předvolební billboardy.

Jenže já to myslím tak trochu jinak. Poslední dobou se setkávám s extraambiciózními matkami. Ve směru svých dětí. Nevím, proč nepotkávám extraambiciózní tatínky takto směrované, nebo babičky či dědy. Ti by na to mohli mít dost času, motivovat a organizovat volný čas svým vnoučatům. Jenže to by nesměli sedět v práci i s blížící se sedmdesátkou. No je to prostě úžasná a logická současnost.

To jsem nedávno četla studii o tom, jak by se děti MĚLY nudit. Protože prý jen nuda jim správně ukáže jejich směr. Jejich vnitřní nastavení a dispozice. Já tedy osobně asi nemám co říkat. Mé děti vymetly kde co. Ale rozhodně jsem tomu nepropadla tělem i duší. Občas jsem z dění kolem sebe v údivu, ale to nedávno bylo více než údiv.

Šla jsem na zápis hudební nauky, která je povinná při výuce hudebních nástrojů. Zápis byl od 14 hod. a já přišla ve 14,05. Přede mnou se rýsovala fronta asi tak pětatřiceti ambiciózních matek. Většina držela v ruce kožený diář již hustě popsaný a byly pěkně oblečené. Některé nebyly tak pěkně oblečené v kostýmkách, ale zato měly šátek a v něm kojily miminko. Těch bylo také nemálo a pak jsem byla já. Bez mimina a bez koženého bloku a bez kostýmku. Ne, nešla jsem nahá, měla jsem džíny, conversky a v ruce cár papíru.

Když jsem po hodinovém čekání přišla na řadu, už nebylo místo na den, kdy jsem chtěla dceru přihlásit s kamarádkami. Optala jsem se, od kdy byl tedy zápis? Zda jsem dobře četla? Ano četla, byl od 14 hod., jenomže fronta ambiciózních matek se udělala už ve 13 hod. Musely to spojit s polední pauzou, nebo jsou v práci tak vysoko zařazeny, že si mohou odcházet, kdy chtějí? Možná.

Proto musí být i jejich děti správně nasměrované, aby byly úspěšné a šťastné.

Jeden náš známý spisovatel popisoval, jak mu žena vysvětlovala, že se dětí musí hodně dotýkat a masírovat a mazlit, aby z nich byly silné vůdčí osobnosti. A tak psal, že si jde vymazlit ředitelku banky. Často si na to vzpomenu a usměji se.

Také své děti miluji a mazlím je. Jenomže někde už je hranice zdravého selského rozumu a přehnané ambice rodičů mohou být na škodu.

Asi si půjdu pořídit ten kožený diář, může se to hodit. Mrkající Abych pak v budoucnu nelitovala!?!

Kryštof na Strahově

17. září 2017 v 12:32
A proč ne? Klobouk dolů, naplnit tento stadion je nadlidský výkon.

Včera jsem se tohoto koncertu spojeného s 25 lety působení na české scéně zúčastnila. Škoda, že počasí bylo podobné listopadu a ne půlce září. Bylo sychravo, poprchávalo a chlad pronikal až do kostí. Davové nadšení však bylo natolik hřejivé, že jsme si to ani neuvědomovali.

Koncert byl VELKOLEPÝ. Svítící náramky, které jsme dostali u vchodu, měnily barvu do rytmu hudby a utvářely neskutečné kulisy. Ve tmě, kam oko dohlédne, blikalo nebo svítilo čtyřicet tisíc světýlek stejně či choreograficky různorodě. Fakt dobrý! Ohňostroje a jiné kouřové efekty byly také zdařilé.

Až na ty zimní boty do -15 C a péřový kabát jsem byla moc spokojena.
Zážitek však byl i návrat domů. Když před námi zastavil autobus a otevřel dveře, byli jsme v sedmém nebi. Dav se začal hrnout. Autobusák znejistěl a chytil ho amok.

Začal na nás křičet: "Vylezte vy zvířata, já jsem otevřel omylem!!!" Na to rozzlobený dav reagoval návrhem o převrhnutí tohoto autobusu. Byla by to hračka, ještěže ti rozumnější převládali. Na takovéto akce by měli posílat otrkané řidiče, dle mého názoru. Vešli jsme se až do čtvrtého a ten dřel spodkem o beton. Ne furt, jen při přejetí nějaké nerovnosti.
No prostě zážitek jak má být.

Dnes je druhý koncert, počasí vypadá lépe a tak všem, co už se chystají, přeji moooooc zábavy. Klidně bych šla i dneska.
 


Bleší trhy

15. září 2017 v 19:55

Na světě existuje jen málo míst, která jsou naplněna energií více než bleší trhy. Jsou po celém světě a jejich obliba roste. Samozřejmě existuje spousta lidí, kteří na TOTO místo nikdy nevkročí. Je jim odporné a doslova se jim příčí. Představa smrdutých a ošumělých věcí je šokuje a tento trend nechápou.

Jenže každá taková ošuntělá věc má svůj příběh, někdy doslova román. Já osobně mám blešáky ráda. Ne že bych se doma zakrámovala k nehnutí nebo že bych věci z nich přeprodávala, já jen tak procházím, přemýšlím i obdivuji. V mé hlavě se rodí neskutečné příběhy. Nejsem žádný odborník, starožitník či hodinář, který si takto dokáže velmi slušně vydělávat. A je to vlastně jen moc dobře. Věci se zase dostávají zpět k lidem, kteří si jich budou správně vážit a považoovat, neboť ve starožitnictví za ně tučně zaplatí.

Už jako studentka jsem na výměnném pobytu v Amsterdamu navštívila místní bleší trh. Byl to můj první blešák. Na začátku stály luxusní stánky a prodávaly nové věci zvučných jmen. Myslím, že jsme si s kamarádkou i něco koupily.
Dále se to stupňovalo směrem dolů. Na konci ohromného trhu seděli na zemi různí přistěhovalci i Rómové a na dekách, ubrusech či jenom hadrech vystavovali svoje poklady. A právě tam se shlukovali lidé v nejdražších oblecích a lovili. Tu koupili svícen, tu talířek, tam zas panenku. Jistě dobře věděli, co kupují. Pak nastoupili do nejdražších aut (ty měli zaparkované až na začátku těchto pozemních prodejců) a odfrčeli.

V Čechách mě to ani tolik neláká, ale vždy na dovolené alespoň jednou na bleší trh zajdu. Pokaždé mě to naplní emocemi. Tak různí lidé, tak různé zboží. Že prodávají štěňata hned vedle salámů při čtyřicetistupňovém horku, mě již nepřekvapuje, ale občas se i já trochu překvapím.

Jeden pán prodával semafor, kde k němu přišel? Čert ví. Taková potřebná a praktická věc. Až si udělám k chatě silnici, určitě se mi bude jeden kousek hodit.
Jiný zase v takovémto horku a v zemi, kde ani sníh nepadá, prodával patnáct párů přeskáčů. Jejich vložky již byly stářím a teplotou úplně spečené do tvrda. K čemu by to komu mohlo být, na to byla i má fantazie krátká. Leda jako suvenýr, někam na výstavu.
Lékařské náčiní VŠEHO druhu je vždy nedílnou součástí. Amatérští doktoři či masoví vrazi mají na výběr z nepřeberného množství. Vše je dokonale vystavené na zemi. Občas i já něco koupím. Předloni jsem dceři koupila plastového koně od Mattela. Byl to přímo Maxmilián z filmu "Na vlásku". No prostě skvělý úlovek.
Minulý rok jsem zase obdivovala záchodové prkénko s mušlemi a žraločími zuby. Bylo zabalené v originálním obalu. Když jsem se pak dohodla na ceně a chtěla zaplatit, prodávající mi sdělil, že je jen "trochu" použité! Od obchodu jsem ihned ustoupila a tázala jsem se ho, proč ho má tedy v krabici. On mi zcela jasně a rozumně vysvětlil, že takto se přece lépe prodá…ne?

Nejlepší je však můj zubař. Je jasné, že i on propad kouzlu blešáků. (Bohudíky ne ve věci nákupů vybavení Mlčící.) Když totiž sedíte v jeho extra moderním zubařském křesle, Vaše oči upoutají obrazy na protilehlé zdi.

Jedná se o fotografie bleších trhů. Na všech je zubař, který poskytuje služby přímo na místě. Na papírové ceduli má napsáno DENTIST a na bílém prostěradle má i své pravěké nástroje. Jen palice chybí (možná tam je a já ji jen neviděla). Samozřejmě nechybí ani campingová židlička, co by to bylo za zubaře bez křesla?

A proč vlastně ne? Dobrá volba pane doktore!

Hned je člověk rád za naši Banánovou republiku, kde se má tak dobře a i pusu si může vypláchnout dle libosti u študovaného odborníka.
Nevím, kde jsem to viděla nebo četla, že v Rusku se na blešáku prodávají prasklé žárovky za směšnou cenu. A víte k čemu? Zaměstnanci je prý mohou v práci vyměnit.

Věřte mi, po tom všem, co jsem tam viděla, je tohle úplná pohoda.Smějící se
A jestli máte také nějaké perly sem s nimi!!!

KYTKA

27. srpna 2017 v 22:15
Bylo jaro a Věřiny narozeniny se závratně rychle blížily. Nebo už tu byly? Petr se podíval do kalendáře a hrůzou poskočil. Je to tu, máma má dnes narozeniny a já pro ni stále nemám dárek. Chtěl udělat fotoknihu, jenže to pořád odkládal. Nikdy mu na to nezbýval čas. Zastyděl se.

Co teď? Musí improvizovat. Zvolil tedy značkový obchod, ve kterém vybral elegantní tašku na maminčin notebook. Byl celkem spokojený, ještě kytku a je to. Tu koupí po cestě. V květinářství blízko domu rodičů stála zaparkovaná tři auta. Tím bylo celé parkovací místo obsazeno.
Zapnul tedy čtyři blinkry a chtěl vystoupit. V tom ho protroubila dodávka, div mu dveře neutrhla. Petr se lekl a rozhodl se odjet do blízkého nejmenovaného obchodu pro dům a zahradu. Nenechá si tady nebourat auto kvůli kytce.
A byl nakonec rád. "Řezaná kytka, pořád dokola, jen v různých variantách.
Vyberu nějakou pořádnou a živou." Pomyslel si. Věděl, že veliká tedy rozhodně být nemůže, neboť otec stále na máminy květináče nadává. Vadí mu na schodech, vadí mu v koupelně… V kytkách se nevyznal a tak vybíral podle vzhledu. Jeho zrak upoutal zvláštní fíkus s mohutným kmenem a malou korunou. Připomínal mu jakýsi strom života.
To ještě netušil, jak moc blízko pravdy byl.

Máma byla z dárku nadšena, svůj notebook ihned přendala a zajímavou kytku si dala na noční stolek do ložnice.

Dny a měsíce plynuly, přišlo léto. Rodiče Petra se chytali na dovolenou. Petr byl pověřen kontrolou domu a zaléváním květin. Vždy když zalil svůj strom života, uslyšel zvláštní zašustění, které se pokaždé opakovalo. Koukal, ale nic neobvyklého v květináči neviděl.
Když pak po návratu rodičů domů tuto příhodu vykládal, sdělila mu máma, že o tom ví a také tomu nerozumí.

Nastal podzim a rodiče Petra se vydali do nejmenovaného obchoďáku, aby koupili podzimní kytky jako výzdobu na hřbitov.
Mezi řečí se máma zmínila prodavači o šustící kytce, kterou jim syn na jaře u nich pořídil.
Nastalo divadlo. Prodavač volal, rodiče museli čekat. Deratizační komando ve skafandrech obsadilo jejich dům.

Po nějakém čase vyšli i s kytkou a odchyceným celkem velkým pavoukem. Jednalo se o jeden z nejjedovatějších druhů na světě. Tento obchodní řetězec už dobře věděl, s kým má tu čest. V jarní dodávce z Afriky, objevili několik exemplářů, jak později rodičům přiznali.

Hned po té stáhli květinu z prodeje.

Takže milý strom života na nočním stolku ohrožoval život Petrových rodičů celých sedm měsíců.

Chybělo málo a Petr mohl nakupovat hřbitovní výzdobu ve velkém.

Tento příběh je ZCELA pravdivý, takže pozor na šustící kytky!!!

Rodinná dovolená aneb manželský krach

23. srpna 2017 v 12:25

Je léto a lidé se konečně dočkali. Přišel čas jejich vytoužené dovolené. Kolikrát si jen za dlouhých zimních večerů představovali svoji oblíbenou pláž, svůj oblíbený hotýlek (apartmán či kemp), své letní přátelé a vůni slaného vzduchu. Bylo to to, co je drželo, když jim bylo smutno v dobré náladě doma i v práci. Jenže jak už to v životě chodí, když se k něčemu hodně upínáme, většinou nás to zklame. Ať vlastní vinnou nebo vinnou někoho jiného či pouze souhrou blbých náhod.

Na dovolené se střetávají různé světy. Nemyslím jenom různé národnosti, zvyky a kultura, ale především svět mužů a žen 24 hodin pohromadě. Většina rodin funguje v podobném stylu.:

Žena - chodí do práce, stará se o děti, zvířata i muže, nakupuje a vaří, uklízí.

Muž - chodí do práce….

(Sakra, kde je rovnost?)

A najednou je i po něm požadováno zapojení do rodinného kolotoče. Děti si ho všímají až moc, neboť si musí ten rok vynahradit. Žena na něj stále mluví a on myslí, že stále něco chce. Občas je to jen nevinná konverzace, kterou ženy provozují "stále" mezi sebou. Muž však šílí.

Neshodnou se snad na ničem. On chce na pláž, ona ne. Ona chce na procházku, on ne. On chce na ryby, ona ne. Ona chce na nákupy, on ne. On chce na pláži do stínu stromů, ona ne. Ona chce večer na živou hudbu (má totiž deset šatů), on ne. A to jsem ještě nenapsala, co chtějí jejich děti. No prostě šílené. Děti různého pohlaví a různého věku jsou třešničkou na dortu jejich věčných dohadů. Ano, je zapotřebí zdravý kompromis.

Jedna moje známá je advokátkou. Vykládala mi, jak 80 procent manželství krachuje právě na dovolených.

Letos jsem náhodou vyslechla pěknou hádku. Muž a žena kolem čtyřiceti let a dvě děti.

Žena mu vyčetla kde co. On jí také, ale vrchol byl " Já si večer zapnu klimu, ty mi ji vypneš, já znovu zapnu, ty znovu vypneš, dvacetkrát za noc! Proč to proboha děláš, snad ti musí být jasné, že mi je horko!!!" huláká už skoro šílený muž. Žena celkem klidným hlasem odpovídá: "Vím, to aby nám nenastydly děti" A muž neuspokojen odpovědí pokračuje dále: " Mi věříš, že lépe jsem se vyspal i na bitevním poli!"

Vzhledem k tomu, že je jednalo o rodinu z bývalé Jugoslávie postižené nedávno občanskou válkou, mi bylo nad slunce jasné, že to myslí vážně. Po tomto argumentu žena sklopila hlavu, zmlkla a šla vařit kafe.

Jojo, káva světy sbližuje, káva a víno.

Dědova bárka

13. srpna 2017 v 17:58

Asi už se v lidech moc nevyznám. Každý kouká jen na sebe a okolí je mu zátěží. Co dělat, když jste na jiné koleji, nebo nedej Bože v protisměru? Stává se Vám také, že Vás všichni nechápou, neocení a serou? Je problém v nich nebo ve Vás?
Ano, jsou v převaze a TO již je na zamyšlenou. Svět bohužel není ideální místo. Onehdy jsem viděla ženu na kole, jela z trhu a vezla neskutečný náklad. Zdali to byly šátky nebo něco jiného, nevím. Každopádně toho byla hora, měla to uvázané na závěsu za kolem a obalené v prostěradle. Celé se to odehrávalo v Maďarsku, když teploměr v autě mi zrovna ukazoval 42 stupňů. Cesta byla beze stromů jen beton, vzdálenost k další vesnici byla rozhodně nemalá. Měla jsem chuť se jí zeptat, kde bere ten elán. Asi musí být člověk spokojený hlavně sám se sebou.

Dnes jsem si vyslechla příběh o malé dřevěné bárce a měla jsem na krajíčku. Vlastně je to krásný příběh.

Je ráno, hodně brzy ráno a tmu začíná pomalu narušovat první sluneční paprsek. Rybářské lodě se vracejí do přístavu. Některé jsou drahé luxusní a jiné obyčejné a některé dokonce staré, přestaré. Nákupčí pro restaurace je již netrpělivě čekají. Každá dobrá rybí restaurace musí mít denně čerstvou rybu, to je základ. A náročná klientela se neuspokojí s rybou z chovů. Se spěchem vcházejí na velké lodě. Jenže moře je nevyzpytatelné a ani ta nejkrásnější a nejmodernější loď Vám nezaručí bohatý úlovek. Proto nákupčí nemají stálého dodavatele, ale obcházejí a posuzují úlovky více konkurentů.

Na jedné takové omšelé bárce s historickým motorem připlouvá i starý dědeček s babičkou. Pomalu ukotvují svoji loďku a s námahou začínají rozmotávat sítě, které mají uprostřed lodičky. Z nich pak pomaloučku vyndají několik ryb. Ryby beze spěchu urovnají na polystyrénovou desku. A v tom jim tam přicházejí dva muži. Výjimečně to jsou turisté, kteří již kouzlu čerstvých ryb propadli a ani brzké vstávání je neodradilo. Babička dává ryby na váhu a rukama ukazuje cenu. Turisté bez zaváhání vyplatí 20 euro za celý úlovek.
Babička si nasadí gumovou zástěru a neuvěřitelně rychle ryby vyčistí. Vše proplachuje mořskou vodou, ryby dává na jednu stranu, vnitřnosti na druhou. Hejno racků opodál čekajících opatrně odebírá z nepotřebné hromádky. Nebojí se babičky ani nože a ryb se ani nedotknou. Taková neskutečná souhra s přírodou mě dojímá.

Kdyby si každý bral co má, spíše, co opravdu k životu potřebuje, nebyl by svět plný nenažraných sviní.

Takže z pohledu malého člověka jsem v tom viděla dva skromné a spokojené tvory, kteří nepotřebují hory-doly. Vzhledem jen k letní turistické sezóně, spotřebě a ceně nafty bych se mohla od nich učit (kdybych se s nimi domluvilaUsmívající se) a myslím, že nejen já?

Bubáci

28. července 2017 v 1:15
Je léto a lidé se z měst klidí co nejdále. V nich pak zůstávají jen pracující lidé v nevalné náladě, staří lidé, kteří nemají kam a hrstka bezprizorních dětí. Města jsou ještě šedivější než obvykle. Jen centrum žije. Davy turistů obdivují památky.

Vyjela jsem si včera do nákupního centra koupit pár dárků. A náhle jsem se ocitla v Egyptě nebo nějakém státě dálného východu. Davy bubáků se promenádovaly obtěžkány taškami zvučných jmen. Tolik zahalených jsem ještě nikdy v životě neviděla. Opravdu jejich počet několikanásobně převyšoval ostatní nakupující. I když ti ostatní, to byl také materiál.

Dvě mladé lehké děvy se starým pánem. (Můžete mi věřit, že můj úsudek je neomylný. Místo aby si hrál někde s vnoučaty, dostal chuť na vnučky někoho jiného. A ty se s neskutečným nadšením a údivem vrhaly do polic značky GUESS. Jejich sedřený výrazný lak na nehtech a prazvláštní outfit doplněný výrazem dítěte, které je poprvé v hračkárně, mluvil za vše.)

Do toho jsem zpozorovala překrásnou českou rodinku. Krásný pán, krásná žena a krásné dítě. Dialog maminka na pětiletou holčičku: "Miláčku nechceš tyhle bačkůrky do školky?" Upozorňuji, že se jedná o letní obuv značky POLO v ceně kolem 1000,-Kč "NEEE, mně se nelíííběj." Odpovídá se zhnuseným výrazem dívenka. "Lásko, vezmi si tyto letní šaty" žadoní muž s toužebným výrazem v očích. Šaty jsou překrásné, já je také obdivovala, mají cenovku pouhých 4690,-Kč " Nechci, ty se mi vůbec nelíběj, tady ta kolekce je sto let za opicema, já si CHCI zajet do Německa!" "Dobře, dobře, ano miláčku" odvětí příjemně muž. (Tam se možná obě růžičky uspokojí).

Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Zavolala jsem proto kamarádce. Pověděla jsem jí, že je to tady trochu na palici. Věděla jsem totiž, že byla po nákupech chtě-nechtě také, jenže musela do jiného obchoďáku. " To mi neuvěříš" sdělila mi ve chvilce, " jsem snad jediná nezahalená žena široko, daleko". Jak lehce jsem jí to uvěřila.

A pak jsem se hluboce zamyslela nad nošením tohoto úboru.
  1. Není jim vidět celulitida
  2. Nejsou jim vidět kosmetické nedostatky, popraskané žilky na nohách po porodu atd.
  3. Pár deka navíc se také ztratí
  4. S dobrou řasenkou (maxfactor 2000)si vystačíš a ušetříš na rtěnkách, zdravíčkách a pudrech…
  5. Nemáš chutě se rozhlížet jinam, sic je ti život milý
Samozřejmě bych s nimi neměnila, na to mám svoji svobodu, žilky i ty "deka" moc ráda.

Také jsem si vzpomněla na jednu příhodu, z které jsem byla jako u vytržení.

Přišel do zlatnictví Arab s harémem. Měl 6-7 žen, nevím přesně. Tleskl jednou, všechny ve vteřině začaly vybírat. Mluvily jedna přes druhou. Tleskl podruhé, všechny přestaly. Co měly, to měly. Nechal si to sečíst, zaplatil a celý dav zase odešel. Prý smějí mít jen tolik žen, o které se dovedou postarat, aby žily spokojeně. Vyšlo mu to tenkrát docela draze. A co teprve když si v hotelu objednával osmilůžák? Nebo sedmilůžák a jednolůžák? Či šestilůžák a dvoulůžek? (To jsem asi moc ovlivněná Angelikou).

Každopádně mi je tato kultura docela vzdálena a tak jsem celá nesvá, pokud jsem v menšině. Vzhledem k českému i celoevropskému růstu populace bych si už měla začít zvykat. A pokud ne já, mé děti určitě.

Nechtěla bych měnit jen svůj život, chtěla bych měnit svět. Chtěla bych, aby emigranti neměli důvod k emigraci.

A tohle není také od věci.

Dnes se mě má malá dcera zeptala: " Maminko, ty jsi se narodila, když bylo Československo, že jo? A kde byli ti Slováci?" "No doma" vysvětluji ji já. "Jak doma? Byli tady v Praze, nebo ne?" zvídá dál. "Ne, byli na Slovensku, jen jsme se sloučili jako dva státy, co mluví podobnou řečí" trpělivě ji vysvětluji . "A proto jsme se ve školách učili oba jazyky"zakončím to triumfálně. Celá diskuse totiž začala kvůli slovenské písničce, znám totiž slova a zpívala jsem si jí s rádiem.

Nastává chvíli klid a pak dcera povídá s vyděšeným výrazem "Mami, mami, to se budeme muset taky učit vietnamsky???"

Uklidnila jsem ji, že to rozhodně ne, ale stejně jsem si vybavila dceru kamarádky, které leží svět u nohou. Umí totiž plynně čínsky. ……Nerozhodný

Had

13. července 2017 v 1:06
Každý z nás chce žít dobře a zdravě. A v těch nejlepších úmyslech často přesvědčujeme své okolí k věcem, které by jinak nedělali.
Mám výbornou kamarádku, co má syna pecivála. Jen díky ní aktivně sportuje. A pak je za to moc rád. Ale to remcání, každý den, to by na mě tedy nebylo. Já bych z něj zešílela a nechala ho dřepět doma. Smekám jí klobouk dolů za ta léta.

Avšak onehdy jsem četla v zahraničních zprávách fakt děsný příběh. Byla sobota a rodiče dvanáctiletého kluka už nevydrželi koukat na to, jak stále hraje hry na tabletu. Dali mu do ruky basketbalový balón a řekli, ať jde za kámošema na hřiště. Co mu zbývalo, tak tedy šel. Jenže myšlenkově byl stále v levelu počítačové hry. A jak to v hlavních městech bývá i v sobotu je hustá doprava, takže milý hoch nekoukal na přechodu a srazilo ho auto.
Zranění bylo natolik vážné, že rozhodovaly minuty. Zrovna však u toho byla posádka sanitky. Zastavili se na brzký oběd v rychlém občerstvení a celou nehodu měli v přímém přenosu. Tomu se říká "štěstí v neštěstí". Takto byl i ten novinový článek nazván. Pak tam měli i rozhovor s rodiči, kteří si to celé dávají za vinu.

A teď si vyberte?!?

Jedni moji známý mají také pěknou a šťastnější příhodu.

Manželka je hodně akční a pán je dost pohodlný.
Toho krásného letního víkendu mu už však dala "nůž na krk" a pravila, že je vezme na výlet na hrad. Jejich tři děti se zaradovaly a v sobotu ráno se jelo. Horko bylo šílené a v autě jim zrovna nefungovala klimatizace. Hrad si prohlédli a rozhodli se, že si zajedou po cestě domů na oběd. (Je to spíš zřícenina s krásným výhledem, takže proto tam restaurace není). Když přišli k autu, povídá pán, ať počkají, je prý v autě na padnutí. Otevřel tedy všechny dveře a udělal průvan. A jak tak kouká, vleze mu do jeho sníženého sportˇáku zmije.
Nevěří vlastním očím, nikdo jiný to neviděl, protože všichni byli opodál. Opatrně nakoukne a nevidí ji. Při představě, jak do auta naloží svou rodinu a šlápne na pedály, se mu naježí vlasy hrůzou. Už vidí ty nejstrašnější scénáře. Kdo by ne, já osobně bych do toho taky nevlezla.

Zavolá tedy odchyt zvířat. Po dvou hodinách přijedou. Hledají, hledají, auto rozeberou a had nikde. Po hodině bezútěchu odjedou. Děti už hlady šílí a manželka je v euforii. Nemůže uvěřit tomu, co se děje. Na rozebrané auto volá pán odtahovou službu, avšak další dvě hodiny v horku jim to zabere. Zároveň zavolá kamaráda, aby je všechny odvezl domů. Po cestě se staví na drive pro něco (alespoň) k večeři.

Když později auto zase sestavili, stejně do něj nikdo nechtěl. Každý jel raději autobusem a tak milé auto prodali. Had jistě vylezl už na hradě, ale jistota je jistota.

Děti ani manželka už po výletech netouží, bojí se, co by bylo příště.
A proto poslouchejte svůj vnitřní hlas, většinou Vám dobře radí!

Tohle není můj hlas

11. července 2017 v 12:24

Když přemýšlím nad tímto tématem, první, co se mi vybaví je "krizová situace". Ano, právě v této situaci se stává, že mluvíte a jednáte, ale ten hlas jako by nebyl Váš. A proto píši toto malé zamyšlení.Usmívající se


Člověk ve vypjatých situacích reaguje různě. Znám chlapáka jako hora s (registrovanou) bambitkou za pasem, který se v takovéto situaci strachy počůral. A s potřebou se s tímto vyrovnat mi o tom ještě barvitě vyprávěl. Ale můžete mi věřit, že s takovýmto mužem by se žádná žena nebála ani v noci na Žižkově.

Pak jsou tady nevýrazní, někdy i fyzicky slabí lidé, kteří mají velkého ducha. A v krizových situacích jednají nesobecky jako hrdinové. Nikdy se to nepozná dopředu. Jen křest ohněm ukáže charakter.

Dále tu jsou i mrazíci. To je velmi rozšířená skupina obyvatel. V kritické chvíli prostě zmrznou, nemůžou pohnout ani rukama ani nohama i hlas jim nefunguje. Musí to být šílené. Mně se to stalo jen párkrát ve snu a bylo to hrůzostrašné.
Nevím, zda se s tím dá něco dělat, nebo je to dáno na vždy a definitivně.

Ještěže je v naší zemi "klid a mír" takže krizových situací máme málo. V opačném případě by se leckdo divil.

Ještě bych chtěla dodat jak úžasné a neuvěřitelné jsou příběhy o zvířecích hrdinech. A jednou jsem na netu viděla i opak. Páníček měl srdeční selhání a jeho pejsek se "viditelně" radoval. Domovní kamery to pěkně zachytily. Fakt dost zvláštní podívaná, hlavně na zamyšlenou.

Kam dál