Rodinná dovolená aneb manželský krach

Včera v 12:25

Je léto a lidé se konečně dočkali. Přišel čas jejich vytoužené dovolené. Kolikrát si jen za dlouhých zimních večerů představovali svoji oblíbenou pláž, svůj oblíbený hotýlek (apartmán či kemp), své letní přátelé a vůni slaného vzduchu. Bylo to to, co je drželo, když jim bylo smutno v dobré náladě doma i v práci. Jenže jak už to v životě chodí, když se k něčemu hodně upínáme, většinou nás to zklame. Ať vlastní vinnou nebo vinnou někoho jiného či pouze souhrou blbých náhod.

Na dovolené se střetávají různé světy. Nemyslím jenom různé národnosti, zvyky a kultura, ale především svět mužů a žen 24 hodin pohromadě. Většina rodin funguje v podobném stylu.:

Žena - chodí do práce, stará se o děti, zvířata i muže, nakupuje a vaří, uklízí.

Muž - chodí do práce….

(Sakra, kde je rovnost?)

A najednou je i po něm požadováno zapojení do rodinného kolotoče. Děti si ho všímají až moc, neboť si musí ten rok vynahradit. Žena na něj stále mluví a on myslí, že stále něco chce. Občas je to jen nevinná konverzace, kterou ženy provozují "stále" mezi sebou. Muž však šílí.

Neshodnou se snad na ničem. On chce na pláž, ona ne. Ona chce na procházku, on ne. On chce na ryby, ona ne. Ona chce na nákupy, on ne. On chce na pláži do stínu stromů, ona ne. Ona chce večer na živou hudbu (má totiž deset šatů), on ne. A to jsem ještě nenapsala, co chtějí jejich děti. No prostě šílené. Děti různého pohlaví a různého věku jsou třešničkou na dortu jejich věčných dohadů. Ano, je zapotřebí zdravý kompromis.

Jedna moje známá je advokátkou. Vykládala mi, jak 80 procent manželství krachuje právě na dovolených.

Letos jsem náhodou vyslechla pěknou hádku. Muž a žena kolem čtyřiceti let a dvě děti.

Žena mu vyčetla kde co. On jí také, ale vrchol byl " Já si večer zapnu klimu, ty mi ji vypneš, já znovu zapnu, ty znovu vypneš, dvacetkrát za noc! Proč to proboha děláš, snad ti musí být jasné, že mi je horko!!!" huláká už skoro šílený muž. Žena celkem klidným hlasem odpovídá: "Vím, to aby nám nenastydly děti" A muž neuspokojen odpovědí pokračuje dále: " Mi věříš, že lépe jsem se vyspal i na bitevním poli!"

Vzhledem k tomu, že je jednalo o rodinu z bývalé Jugoslávie postižené nedávno občanskou válkou, mi bylo nad slunce jasné, že to myslí vážně. Po tomto argumentu žena sklopila hlavu, zmlkla a šla vařit kafe.

Jojo, káva světy sbližuje, káva a víno.
 

Dědova bárka

13. srpna 2017 v 17:58

Asi už se v lidech moc nevyznám. Každý kouká jen na sebe a okolí je mu zátěží. Co dělat, když jste na jiné koleji, nebo nedej Bože v protisměru? Stává se Vám také, že Vás všichni nechápou, neocení a serou? Je problém v nich nebo ve Vás?
Ano, jsou v převaze a TO již je na zamyšlenou. Svět bohužel není ideální místo. Onehdy jsem viděla ženu na kole, jela z trhu a vezla neskutečný náklad. Zdali to byly šátky nebo něco jiného, nevím. Každopádně toho byla hora, měla to uvázané na závěsu za kolem a obalené v prostěradle. Celé se to odehrávalo v Maďarsku, když teploměr v autě mi zrovna ukazoval 42 stupňů. Cesta byla beze stromů jen beton, vzdálenost k další vesnici byla rozhodně nemalá. Měla jsem chuť se jí zeptat, kde bere ten elán. Asi musí být člověk spokojený hlavně sám se sebou.

Dnes jsem si vyslechla příběh o malé dřevěné bárce a měla jsem na krajíčku. Vlastně je to krásný příběh.

Je ráno, hodně brzy ráno a tmu začíná pomalu narušovat první sluneční paprsek. Rybářské lodě se vracejí do přístavu. Některé jsou drahé luxusní a jiné obyčejné a některé dokonce staré, přestaré. Nákupčí pro restaurace je již netrpělivě čekají. Každá dobrá rybí restaurace musí mít denně čerstvou rybu, to je základ. A náročná klientela se neuspokojí s rybou z chovů. Se spěchem vcházejí na velké lodě. Jenže moře je nevyzpytatelné a ani ta nejkrásnější a nejmodernější loď Vám nezaručí bohatý úlovek. Proto nákupčí nemají stálého dodavatele, ale obcházejí a posuzují úlovky více konkurentů.

Na jedné takové omšelé bárce s historickým motorem připlouvá i starý dědeček s babičkou. Pomalu ukotvují svoji loďku a s námahou začínají rozmotávat sítě, které mají uprostřed lodičky. Z nich pak pomaloučku vyndají několik ryb. Ryby beze spěchu urovnají na polystyrénovou desku. A v tom jim tam přicházejí dva muži. Výjimečně to jsou turisté, kteří již kouzlu čerstvých ryb propadli a ani brzké vstávání je neodradilo. Babička dává ryby na váhu a rukama ukazuje cenu. Turisté bez zaváhání vyplatí 20 euro za celý úlovek.
Babička si nasadí gumovou zástěru a neuvěřitelně rychle ryby vyčistí. Vše proplachuje mořskou vodou, ryby dává na jednu stranu, vnitřnosti na druhou. Hejno racků opodál čekajících opatrně odebírá z nepotřebné hromádky. Nebojí se babičky ani nože a ryb se ani nedotknou. Taková neskutečná souhra s přírodou mě dojímá.

Kdyby si každý bral co má, spíše, co opravdu k životu potřebuje, nebyl by svět plný nenažraných sviní.

Takže z pohledu malého člověka jsem v tom viděla dva skromné a spokojené tvory, kteří nepotřebují hory-doly. Vzhledem jen k letní turistické sezóně, spotřebě a ceně nafty bych se mohla od nich učit (kdybych se s nimi domluvilaUsmívající se) a myslím, že nejen já?

Bubáci

28. července 2017 v 1:15
Je léto a lidé se z měst klidí co nejdále. V nich pak zůstávají jen pracující lidé v nevalné náladě, staří lidé, kteří nemají kam a hrstka bezprizorních dětí. Města jsou ještě šedivější než obvykle. Jen centrum žije. Davy turistů obdivují památky.

Vyjela jsem si včera do nákupního centra koupit pár dárků. A náhle jsem se ocitla v Egyptě nebo nějakém státě dálného východu. Davy bubáků se promenádovaly obtěžkány taškami zvučných jmen. Tolik zahalených jsem ještě nikdy v životě neviděla. Opravdu jejich počet několikanásobně převyšoval ostatní nakupující. I když ti ostatní, to byl také materiál.

Dvě mladé lehké děvy se starým pánem. (Můžete mi věřit, že můj úsudek je neomylný. Místo aby si hrál někde s vnoučaty, dostal chuť na vnučky někoho jiného. A ty se s neskutečným nadšením a údivem vrhaly do polic značky GUESS. Jejich sedřený výrazný lak na nehtech a prazvláštní outfit doplněný výrazem dítěte, které je poprvé v hračkárně, mluvil za vše.)

Do toho jsem zpozorovala překrásnou českou rodinku. Krásný pán, krásná žena a krásné dítě. Dialog maminka na pětiletou holčičku: "Miláčku nechceš tyhle bačkůrky do školky?" Upozorňuji, že se jedná o letní obuv značky POLO v ceně kolem 1000,-Kč "NEEE, mně se nelíííběj." Odpovídá se zhnuseným výrazem dívenka. "Lásko, vezmi si tyto letní šaty" žadoní muž s toužebným výrazem v očích. Šaty jsou překrásné, já je také obdivovala, mají cenovku pouhých 4690,-Kč " Nechci, ty se mi vůbec nelíběj, tady ta kolekce je sto let za opicema, já si CHCI zajet do Německa!" "Dobře, dobře, ano miláčku" odvětí příjemně muž. (Tam se možná obě růžičky uspokojí).

Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Zavolala jsem proto kamarádce. Pověděla jsem jí, že je to tady trochu na palici. Věděla jsem totiž, že byla po nákupech chtě-nechtě také, jenže musela do jiného obchoďáku. " To mi neuvěříš" sdělila mi ve chvilce, " jsem snad jediná nezahalená žena široko, daleko". Jak lehce jsem jí to uvěřila.

A pak jsem se hluboce zamyslela nad nošením tohoto úboru.
  1. Není jim vidět celulitida
  2. Nejsou jim vidět kosmetické nedostatky, popraskané žilky na nohách po porodu atd.
  3. Pár deka navíc se také ztratí
  4. S dobrou řasenkou (maxfactor 2000)si vystačíš a ušetříš na rtěnkách, zdravíčkách a pudrech…
  5. Nemáš chutě se rozhlížet jinam, sic je ti život milý
Samozřejmě bych s nimi neměnila, na to mám svoji svobodu, žilky i ty "deka" moc ráda.

Také jsem si vzpomněla na jednu příhodu, z které jsem byla jako u vytržení.

Přišel do zlatnictví Arab s harémem. Měl 6-7 žen, nevím přesně. Tleskl jednou, všechny ve vteřině začaly vybírat. Mluvily jedna přes druhou. Tleskl podruhé, všechny přestaly. Co měly, to měly. Nechal si to sečíst, zaplatil a celý dav zase odešel. Prý smějí mít jen tolik žen, o které se dovedou postarat, aby žily spokojeně. Vyšlo mu to tenkrát docela draze. A co teprve když si v hotelu objednával osmilůžák? Nebo sedmilůžák a jednolůžák? Či šestilůžák a dvoulůžek? (To jsem asi moc ovlivněná Angelikou).

Každopádně mi je tato kultura docela vzdálena a tak jsem celá nesvá, pokud jsem v menšině. Vzhledem k českému i celoevropskému růstu populace bych si už měla začít zvykat. A pokud ne já, mé děti určitě.

Nechtěla bych měnit jen svůj život, chtěla bych měnit svět. Chtěla bych, aby emigranti neměli důvod k emigraci.

A tohle není také od věci.

Dnes se mě má malá dcera zeptala: " Maminko, ty jsi se narodila, když bylo Československo, že jo? A kde byli ti Slováci?" "No doma" vysvětluji ji já. "Jak doma? Byli tady v Praze, nebo ne?" zvídá dál. "Ne, byli na Slovensku, jen jsme se sloučili jako dva státy, co mluví podobnou řečí" trpělivě ji vysvětluji . "A proto jsme se ve školách učili oba jazyky"zakončím to triumfálně. Celá diskuse totiž začala kvůli slovenské písničce, znám totiž slova a zpívala jsem si jí s rádiem.

Nastává chvíli klid a pak dcera povídá s vyděšeným výrazem "Mami, mami, to se budeme muset taky učit vietnamsky???"

Uklidnila jsem ji, že to rozhodně ne, ale stejně jsem si vybavila dceru kamarádky, které leží svět u nohou. Umí totiž plynně čínsky. ……Nerozhodný
 


Had

13. července 2017 v 1:06
Každý z nás chce žít dobře a zdravě. A v těch nejlepších úmyslech často přesvědčujeme své okolí k věcem, které by jinak nedělali.
Mám výbornou kamarádku, co má syna pecivála. Jen díky ní aktivně sportuje. A pak je za to moc rád. Ale to remcání, každý den, to by na mě tedy nebylo. Já bych z něj zešílela a nechala ho dřepět doma. Smekám jí klobouk dolů za ta léta.

Avšak onehdy jsem četla v zahraničních zprávách fakt děsný příběh. Byla sobota a rodiče dvanáctiletého kluka už nevydrželi koukat na to, jak stále hraje hry na tabletu. Dali mu do ruky basketbalový balón a řekli, ať jde za kámošema na hřiště. Co mu zbývalo, tak tedy šel. Jenže myšlenkově byl stále v levelu počítačové hry. A jak to v hlavních městech bývá i v sobotu je hustá doprava, takže milý hoch nekoukal na přechodu a srazilo ho auto.
Zranění bylo natolik vážné, že rozhodovaly minuty. Zrovna však u toho byla posádka sanitky. Zastavili se na brzký oběd v rychlém občerstvení a celou nehodu měli v přímém přenosu. Tomu se říká "štěstí v neštěstí". Takto byl i ten novinový článek nazván. Pak tam měli i rozhovor s rodiči, kteří si to celé dávají za vinu.

A teď si vyberte?!?

Jedni moji známý mají také pěknou a šťastnější příhodu.

Manželka je hodně akční a pán je dost pohodlný.
Toho krásného letního víkendu mu už však dala "nůž na krk" a pravila, že je vezme na výlet na hrad. Jejich tři děti se zaradovaly a v sobotu ráno se jelo. Horko bylo šílené a v autě jim zrovna nefungovala klimatizace. Hrad si prohlédli a rozhodli se, že si zajedou po cestě domů na oběd. (Je to spíš zřícenina s krásným výhledem, takže proto tam restaurace není). Když přišli k autu, povídá pán, ať počkají, je prý v autě na padnutí. Otevřel tedy všechny dveře a udělal průvan. A jak tak kouká, vleze mu do jeho sníženého sportˇáku zmije.
Nevěří vlastním očím, nikdo jiný to neviděl, protože všichni byli opodál. Opatrně nakoukne a nevidí ji. Při představě, jak do auta naloží svou rodinu a šlápne na pedály, se mu naježí vlasy hrůzou. Už vidí ty nejstrašnější scénáře. Kdo by ne, já osobně bych do toho taky nevlezla.

Zavolá tedy odchyt zvířat. Po dvou hodinách přijedou. Hledají, hledají, auto rozeberou a had nikde. Po hodině bezútěchu odjedou. Děti už hlady šílí a manželka je v euforii. Nemůže uvěřit tomu, co se děje. Na rozebrané auto volá pán odtahovou službu, avšak další dvě hodiny v horku jim to zabere. Zároveň zavolá kamaráda, aby je všechny odvezl domů. Po cestě se staví na drive pro něco (alespoň) k večeři.

Když později auto zase sestavili, stejně do něj nikdo nechtěl. Každý jel raději autobusem a tak milé auto prodali. Had jistě vylezl už na hradě, ale jistota je jistota.

Děti ani manželka už po výletech netouží, bojí se, co by bylo příště.
A proto poslouchejte svůj vnitřní hlas, většinou Vám dobře radí!

Tohle není můj hlas

11. července 2017 v 12:24

Když přemýšlím nad tímto tématem, první, co se mi vybaví je "krizová situace". Ano, právě v této situaci se stává, že mluvíte a jednáte, ale ten hlas jako by nebyl Váš. A proto píši toto malé zamyšlení.Usmívající se


Člověk ve vypjatých situacích reaguje různě. Znám chlapáka jako hora s (registrovanou) bambitkou za pasem, který se v takovéto situaci strachy počůral. A s potřebou se s tímto vyrovnat mi o tom ještě barvitě vyprávěl. Ale můžete mi věřit, že s takovýmto mužem by se žádná žena nebála ani v noci na Žižkově.

Pak jsou tady nevýrazní, někdy i fyzicky slabí lidé, kteří mají velkého ducha. A v krizových situacích jednají nesobecky jako hrdinové. Nikdy se to nepozná dopředu. Jen křest ohněm ukáže charakter.

Dále tu jsou i mrazíci. To je velmi rozšířená skupina obyvatel. V kritické chvíli prostě zmrznou, nemůžou pohnout ani rukama ani nohama i hlas jim nefunguje. Musí to být šílené. Mně se to stalo jen párkrát ve snu a bylo to hrůzostrašné.
Nevím, zda se s tím dá něco dělat, nebo je to dáno na vždy a definitivně.

Ještěže je v naší zemi "klid a mír" takže krizových situací máme málo. V opačném případě by se leckdo divil.

Ještě bych chtěla dodat jak úžasné a neuvěřitelné jsou příběhy o zvířecích hrdinech. A jednou jsem na netu viděla i opak. Páníček měl srdeční selhání a jeho pejsek se "viditelně" radoval. Domovní kamery to pěkně zachytily. Fakt dost zvláštní podívaná, hlavně na zamyšlenou.

Kastrovat nebo ne?

26. června 2017 v 23:16
Zdá se mi nefér hrát si na Boha. Ano, pořídili jsme si zvířátko za vlastní peníze pro vlastní potěchu. Rozhodujeme kdy, kde a co bude jíst, kdy a kde bude spát, kdy, kam a zda vůbec půjde ven. Dává nám většinou více lásky než my jemu a přesto jsme postaveni do situace, kdy rozhodujeme i o jeho lásce mateřské. Není to jen případ fenek, ale i v přírodě existují úžasní otcové. Ale to už asi žiju moc v pohádkách. Jsou to základní potřeby a smysl života. Nebo se mi někdo odváží tvrdit, že fenka zvolila kariéru místo štěňat! To asi ne.

Takže je to čistě rozhodnutí nás lidí. Váháme, zda máme dost velký domov. Váháme, zda máme dost volného času na aktivity s mazlíčky spojenými. Řešíme jak s dovolenými a další a další otázky.
Také u samců je pud rozmnožovací hluboce zakódovaný. A jistě je pro jejich život i potřebný. Vím, pro život člověka je kastrování pohodlnější. Ať už jde o kocoura, pejska či jiné zvířátko.

Občas mi přijde, že se z kastrování stává business. A to dost výdělečný. Běžně lidé obvolávají veterinární kliniky a zjišťují si cenu tohoto zákroku. Světe div se, pro stejné plemeno je to od 1300-9000,-Kč.
Dál jsem se nedostala, ale jistě to bude jen začátek. Prostě šílené. Už vidím nějakého důchodce, jak dává své celé dva důchody za tímto účelem. A věřím, že se to bohužel i děje. Důchodci nesrovnávají ceny ani v Heurece, ani neobvolávají kliniky. Většina veterinářů i klinik má všude jen mobilní čísla. Pevné linky už téměř vymřely. S těmi však staří lidé komunikovali nejraději. Co dodat… je mi z toho smutno.

Mám pocit, že bychom se k tomu všemu měli stavět zodpovědněji. Nebýt takový sobci a koukat i na potřeby těch druhých. To však platí nejen ve vztahu k zvířatům, ale i přírodě a lidem.

Sacher

1. června 2017 v 23:09

Už mi táhne na čtyřicet a stále se snažím připadat si mladá, ale chtě nechtě mě čas od času okolí upozorní, že tak slavné už to zase není. Avšak přicházejí i chvíle, které mě doslova uzemní. Nevím, zda se mám dříve objednat na plastiku či začít aktivně cvičit nebo svému okolí doporučit preventivní kontrolu zraku.

Tak pro ukázku:

Byla jsem u svého známého pana hodináře. A to je nyní pojem, neboť obor hodinář už zanikl. Nahradili ho několikaměsíčním školením za nekřesťanské peníze. Tři, čtyři roky za tři, čtyři měsíce. Obrázek si udělejte sami. Vážně uvažuji, že svého syna upozorním na toto potřebné povolání (ruce má šikovné). Vedle těch manažerů i topmanažerů obchodu, marketingu i reklamy by to byl smysluplný a lidupotřebný směr. Ale to jsem odbočila, avšak napsat jsem to musela.

Takže k tomuto mistrovi svého řemesla se sjížděli lidé z různých koutů Prahy. Převážně však starší generace. My "mladí" hodinky rádi vyhodíme a koupíme si nové v jiném tvaru. To kdybyste řekli před 50 lety, že chcete jen jiný tvar, tak Vás snad ukamenují. Svých hodinek si každý velmi vážil.

A tak tam tak stojím, něco mu pomáhám vystavit a počistit ve výlohách a v tom uslyším: "Nešla byste se mnou na sacher?" Jsem zády a dále urovnávám výlohu, ani se neotočím. Vím, že před chvílí do obchodu přišlo několik hodně starých lidí. Beru to jako jejich komunikaci. "A co na kávu a na sacher?"slyším já. Hm, nabídky stoupají. Žádná odpověď, říkám si: "Proč mu ta babka neodpovídá? Asi se dělá vzácná, nebo je hluchá" Jak si tak dále aranžuji ve výloze, začínám o tom přemýšlet. Vybavuji si jako poslední přicházet starší paní o holi a jednoho držícího se osmdesátníka. Utírám zrovna barometr od prachu a v tom uvidím, skrz výlohu, tu kulhající babičku o holi na druhé straně ulice.

V tu chvíli mi začíná docvakávat, že ta lákavá nabídka patřila mně. S hrůzou se ohlédnu a bohužel už žádná jiná osoba ženského pohlaví se tu nevyskytuje.

Dědeček s umělým chrupem se na mě děsně culí a já v šoku prohlašuji

" Děkuji, snad jindy".

Tak za čtyřicet let (to už si jen myslím).Líbající

"Rychle , rychle běží čas, třeba mi to vyjde" myslel si jistě dědoušek. Úžasný

Hrdost

1. června 2017 v 12:00
Kdo je hráč, má třeba šanci, i když myslím, že karty osudu jsou už dávno rozdané.

Je nám dána do vínku krása, moudrost, jiskra i třeba dobré srdce.

Já osobně chci stále něco měnit. Na sobě, na domě, na dětech i na světě. Těžko se spokojím s provizorním řešením, neboť toužím po dokonalosti. Málo které jídlo si pochválím, málokterý úkol řeknu, že je hezky napsaný a zpracovaný, málokteré oblečení mě uchvátí. Jsem jako dítě, chci, aby dobro vždy zvítězilo.

Trochu komplikovaná povaha pro dnešní svět, co?
Ale někdy se to i hodí. Nezametám pod koberec a jsem na to hrdá. Hrdost je podle mě jedna z nejpodstatnějších věcí.
(Teď mě napadla skvělá story: Když bylo dceři kolem 4 let, tak jsme trávily dovolenou na horách s partou. Jen samé ženy a děti. Já musela odjet autem pro nějakou ztracenou skupinku na hřebeny. Náhle se zhoršilo počasí a oni tam uvízli. Jely jsme dvěma auty, neboť se jednalo o 2 ženy se 4 velkými dětmi. Svou dceru jsem nechala v penzionu se slovy "ať na ni někdo dohlédne". Po velmi složité cestě spojené s hledáním a se sesuvy půdy, jsem se vrátila do penzionu. Tam jsem našla dceru v slzách. Na otázku, co se jí stalo, mi odpověděla "Mami promiň, šíleně jsem zlobila Rebečku. Ale mami, já na sebe nejsem hrdá, proto brečím." Rebečka je o rok mladší holčička, jenže po tomto výkladu jsem se na ni ani nemohla zlobit, nebo jo?)

Bytostně nesnáším slizouny, vlezdoprdelky či gumáky. Jenže jsou tu všude kolem nás. Snad většina lidí jsou přinejmenším gumáci - bez problému se ohýbají, kam je zrovna potřeba. A jejich zásady i jejich sny jsou už dávno semleté na drobný písek. A možná jsou i spokojenější!

Obdivuji lidi, kteří to nevzdali. Například učitelé, co učí už 40 let a stále mají co dát i říct….
Takže, rychle, rychle ještě je čas být lepší.

Rychle, rychle běží čas

29. května 2017 v 14:38

To je bohužel moje životní motto. Mám pocit, že toho ještě tolik musím udělat. Tolik toho musím stihnout a tolik vylepšit. Myslím si, že všichni kolem mě jsou produktivnější a akčnější. Tolik her jsem si s dětmi chtěla zahrát, tolik knížek jim ještě chtěla přečíst, jenže oni jsou na to už moc velcí. Kolik jen bláznivých nápadů jsem chtěla realizovat, jenže už mi není 18 let. A teď už budu trapná. Úplně vidím Víťu ve "Vrať se do hrobu", prostě jen tak…

A pokud jste měli úspěšné a vážené předky, pak je ještě těžší být průměrný a nevýrazný. Říkám si: " Třeba to ještě přijde". A co když ne. Tak umřu jako uhoněná nicka.

Ne, ne, umírat tedy rozhodně nechci. Chci napsat ještě pár bezvýznamných žvástů, které Vás snad pobaví.

Většinou jsou však úplně pravdivé, neboť život píše ty nejlepší příběhy.

Skoro všechny kalamity v naší domácnosti se dějí, když odjede manžel mimo ČR.

Už jen čekám, co to zase bude.

To, že přestane fungovat myčka, jako když protestuje smutkem, to mě už nepřekvapuje. Jenže onehdy jsem nemohla vyjet autem z brány. Elektronika se zbláznila a ani za nic se neotevřela. Děti přišly pozdě do školy a já do práce. Nepočítala jsem s cestou bez auta. Pak jsem musela sehnat opraváře, který ten přerušený obvod propojil. Potom mi pro změnu ve 12h v noci spustil alarm. Děti i já jsme s hrůzou vyskočili. Když jsem to konečně vypnula, už jsem ani nemohla usnout. Jak to? Pán z alarmů mi složitě vysvětloval, že mám přecitlivělé senzory na rozbití skel… (nikdo však nic nerozbil).

A jindy se nám zase zbláznil kotel. Senzor úniku oxidu uhličitého blikal červeně. Volala jsem na plynárny a oni poslali výjezdovku. Děti jsem vytáhla z horké vany a strčila do postele. A pak důkladně větrala celý dům, dle pokynů, až do jejich příjezdu. Bylo -8 C, děti se klepaly zimou a oba to odstonaly. Povel buďte přikrytí, nebraly jako zásadní. Byl to lehce zanesený kotel s kombinací větru do komína.

A nejlepší špek bylo prasklé akvárium. Když jsem ráno vstala, a chtěla si uvařit kávu, zjistila jsem, že stojím ve vodě. Plaval koberec, elektronika, hračky a synova taška sbalená na hory.

Měl odjíždět v 8hod. No bezva, kde mu to tam asi tak usuší? Další oteplovačky a rukavice neměl, vše bylo v té tašce. Nakonec jsem to nějak narychlo přebalila, něco mokrého dala do igelitových tašek, něco v pračce vyždímala. A mohl jet.
Parkety se zvedaly. Ryby skoro nasucho koukaly vytřeštěně. Akvárko mělo malou prasklinu, skrz kterou to vše pomalu vyteklo. Představila jsem si ty chudáky z povodní a rozhodla se, že mě taková drobnost jako je 85 litrů vody nezlomí.


Na pomoc mi přijela kamarádka. Volala jsem pojišťovně. Řekli mi, že jsem pojištěna na únik vody z akvária. Bezva, hned se mi uklízelo líp. Už jsem si představovala nový koberec a sedačku. Pověděli mi, ať udělám podrobnou obrazovou dokumentaci. Všechno jsem nafotila a 55 fotek jim poslala. Zabralo mi ti hodně času. Po pár dnech mi z pojišťovny napsali, že má pojistka se vztahuje pouze na akvárium větší než 100 litrů….Zamračený

"Když se nikdo nedívá"

26. května 2017 v 23:06
Když UŽ se na Vás nikdo nedívá, existuje šance! Věřte, nevěřte.
Ano některé mé skvělé kamarádky hledají muže. Nechápu, jak takto bezvadné ženy mohou být stále samy. Chodí se seznamovat na večírky, do divadel, kin i barů a nic. Občas skouknou i seznamku a stále nic. Už vážně neví, kde je to správné místo. Jenže JÁ už to VÍM! Takže svobodné a nezadané, čtěte dál.

Před pár dny jsem vezla různý "bordel" na sběrný dvůr. Byl tam starý dřevěný stolek, nějaké dveře od skříně, různé trubky, hodně plastu, papíru a starý koberec se zbytky skelné vaty. Měla jsem časový pres a tak jsem se oblékla dle potřeb. Ne, nešla jsem rovnou do divadla, ale musela jsem vyzvednout děti a odvézt je jinam a na nákup. Prostě už jsem nemohla jít ve vytahaných teplácích, ve kterých jsem si libovala doposud.

Kousky skelné vaty poletovaly po autě a tak jsem si raději vzala masku přes obličej. Samozřejmě ne tu plynovou s chobotem, jen takovou tu doktorskou roušku. Vyjela jsem na sběrný dvůr. Protijedoucí vozidla na mě koukali u vytržení.
Na sběrném dvoře jsem si to ihned sundala, jenže stejně jsem tam byla jako marťanka. Zaprášení a zpocení muži v kombinézách na mě pokukovali. Začala jsem tedy rozdělovat různorodý odpad do různých kontejnerů. Správce dvora mě číselně navedl v takové rychlosti, že jsem si zapamatovala jen plast 28 a dřevo 31. S ostatním jsem si už nebyla jista. Proto jsem se chodila ptát, jako správná blondýna.
Nechtěla jsem mu házet dřevo třeba do železa atd. A pokud si myslíte, že jsem se měla podívat, co tam je, tak se šeredně mýlíte. Kontejnery jsou tak vysoké, že do nich není vůbec vidět. Leda ze žebříků. Jednodušší mi tedy přišlo se ještě jednou optat než si hrát na opici. Stejně jsem už byla exot. Potom došlo na těžší kusy. Optala jsem se pána hned vedle, zda by mi nepomohl. Okamžitě naběhli i ostatní. Přeháněli se, kdo vyhodí odpad větším, hlavně vyšším obloukem do kontejneru. Úžasná přehlídka mužné síly. Dokonce jsem dostala i telefonní číslo! Ne, vizitku s sebou samozřejmě nenosí, ale musela jsem si to zapsat do diáře. Výpomoc VŠEHO druhu, to mi několikráte zdůrazňoval.

Většinou na sběrný dvůr jezdí manžel, ale tentokráte jsem chtěla, aby dodělal nějakou práci, kterou bych rozhodně nezvládla.
Takže slečny a dámy je třeba čekat i nečekané.
Vím, že mnohé z Vás hledají skvělé partnery, intelektuály na sklenku či do divadla.
Avšak stejně tak vím, že doma máte spadlý obrázek, rozbité žaluzie a věčně ucpaný odpad.
Zamyslete se tedy, zda není lepší investicí místo divadelních kaváren takovýto sběrný dvůr.Usmívající se

A co bych ještě úsměvného dodala. Když jsem pak odevzdávala občanku správci dvora, poprosila jsem ho o 1 zvlhčený ubrousek (viděla jsem je na poličce). V autě manžela se nic podobného nevyskytuje a já přece jela dál. Správce mi dal celé balení, které jsem samozřejmě odmítla. Povídá : "Já mám ruce hrubé, mně stačí jen toaleťák, vezměte si je všechny ať se pořádně otřete. Vzala jsem si jeden a slušně poděkovala.

Kam dál